08. Úvaha VII - Postupné objevování Krista

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Pokud si vzpomínáte, mluvili jsme posledně o tom, že odpovědí na otázku člověka po Bohu je Ježíš Kristus. On je tím nejplnějším vyjádřením Boha, je tou nejpodstatnější odpovědí. I když se na první pohled zdá, že všechno bylo tak snadné - skutečné poznání Krista zase tak příliš snadné není. To, co říká v Janově evangeliu Jan Křtitel: "Já křtím vodou, ale uprostřed vás stojí ten, jehož vy neznáte" ( Jan 1, 26), to platí i dnes. I když máme za sebou kolik století křesťanství, je Kristus tím, koho do jisté míry neznáme. A to jak my, tak mnozí jiní. Někdo víc, někdo méně - ten stupeň neznalosti Krista je různý. U řady našich současníků je veliký. Nejde o to je odsuzovat, jde spíše o to, hledat cesty, jak jim z této neznalosti pomoci.

Chce-li člověk pomoci druhému, pak na tom sám musí být v jistém smyslu dobře. A tak se zastavíme nad otázkou, kdo je Ježíš Kristus, ten, jehož někdo zná, druhý ne; jeden více, támhle ten méně.

KDO JE KRISTUS? Zkuste si tu otázku sami pro sebe odpovědět. Tohle by pro křesťana neměla být obtíž, vždyť se zdá, že odpověď na tuto otázku je samozřejmá - ale ve skutečnosti zjistíte, že to s tou odpovědí není tak jednoduché, alespoň to poznáme z odpovědí, které na tuto otázku budeme dostávat - budou lepší i horší.

Dá se udělat to nejjednodušší, že sáhneme po malém katechismu, najdeme otázku "Kdo je Ježíš Kristus?", a tam si přečteme, že "Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boha Otce, Bůh a spolu člověk". To je pravda, proti tomu nelze mít žádné námitky - na jedné straně. Na druhé straně, když si uvědomíme to úžasné bohatství Kristovy osobnosti, tak víme, že to touhle větou nevyřešíme. A už vůbec bychom si touto větou neposloužili, kdybychom někomu chtěli ukázat, kdo Kristus je, někomu, kdo jej nezná, protože tahle věta by mu vůbec nic neřekla. To jsou všechno výrazy, na které jsme zvyklí, které však jinému člověku neřeknou vůbec nic. Taková věta je vlastně na samém konci hledání Krista. Je to vyznání víry - ale už předpokládá, že vím, kdo je Kristus.

Jsou i odpovědi jiné, takové zdánlivě pro děti - kdy se řekne: "Pán Ježíš, no to je ten Ježíšek, co je v jesličkách". Nebo, když se to dělá lépe, tak se řekne, že to je malý Ježíšek, který pak vyrostl, byl veliký, žil mezi lidmi, byl ukřižován a vstal z mrtvých. To už je lepší, ale opět to není ono, protože se v tu chvíli pomine jádro Kristovy osobnosti, když řekneme: Pán Ježíš je ten, kdo se narodil v Betlémě na základě zaslíbení, jeho rodiče s ním utekli do Egypta, pak se vrátili a žili v Nazaretě, vyrostl, začal kázat..... to všechno je pravda, ale vůbec neříkáme, co Kristus znamená. A kdybychom takhle věcně popsali i jeho další život, včetně utrpení, ukřižování, zmrtvýchvstání a zase bychom řekli, že to byl Syn Boží, bude to sice pravda, ale bude toho zase málo.

Atak mám dojem, že ta nejlepší a nejkrásnější odpověď na otázku kdo je Ježíš, by byla: "Je to ten, koho se ti budu snažit přiblížit, koho bys měl poznat a v něhož bys mohl uvěřit. " Na kratší odpověď bych nepřistoupil. Jakmile se budeme snažit vtělit ji do jediné věty, bude nepřesná a nevhodná. A když si uvědomíme, jak mluví Nový zákon o Kristu, pochopíme, že právě toto je odpověď Nového Zákona.

V Novém zákoně nenajdeme žádnou jasnou a vyčerpávající definici, kdo je Ježíš Kristus. Je tam o něm řečeno kým je, ale ne způsobem: je to ten a ten, chtěl to a to. Nový zákon je zachycením víry v Krista a je v jistém smyslu pozváním. Bere-li člověk do rukou Nový zákon, je to jako by mu bylo řečeno "pojď a já se budu snažit ti přiblížit Krista". Pod tímto zorným úhlem psali evangelisté. Ne životopis, přesný protokolární záznam činnosti - ale pokus o vyjádření toho, kdo je Kristus pro člověka a jaké na něho klade požadavky. A tohle je odpověď, které bychom se zřejmě měli držet my. Řekl bych, že by bylo dobré, alespoň v úvaze zkusit opustit katechismový přístup, ve kterém je nám řečeno: "Ježíš Kristus je jednorozený syn Boží." Definici bych na začátku nechal stranou a pokusil bych se to vzít obráceně, ptal bych se, jak Krista poznávali jeho současníci. Mohli bychom procházet postupně evangelia, ale vycházím z toho, že je natolik znáte, že se na ně stačí odvolat zcela obecně.

Rybáři, později apoštolové poznávají mladého člověka. Člověka, který toho dost ví, je schopen je nějak oslovit a říká jim věci, které také sám dělá. Stále je to člověk. Víc v něm neviděli, než člověka, který o ně stojí a který je pro ně přitažlivým. Jdou za ním a začínají vnímat co říká, oč mu jde, začínají poznávat, čím je obohacuje.

Nejprve jsou to "momenty údivu", které se objevují u apoštolů. Třeba kdy je jeden z nich udiven tím, že mu Ježíš říká: "Viděl jsem tě pod fíkovníkem", aniž sám někde poblíž byl /Jan 1, 48/. Nebo když zahrnou množství ryb ve dne /Lk 5, 4 - 8/. Petr je z toho celý udiven. Nebo když Ježíš mluví jinak, než zákoníci a farizeové a mluví jako ten, který má moc /Jan 7, 46/.

Tak vnímají jednu, druhou a další novou věc na Ježíšovi a snaží se nějak si to srovnat v hlavě, ale často se jim to nevede. Proto ta řada Ježíšových výtek apoštolům: "Ještě nerozumíte? Ještě jste tak nechápaví?"

Pak už tuší, že by mohl být Mesiášem a zase si ho představují po svém a rozchází se jim to s Ježíšovou osobou. Vlastně po celou tu dobu, co s ním chodí, velmi klopotně a pomalu poznávají Ježíše, ale pořádně mu nerozumějí. Jinak by totiž v hodině ukřižování od něho neutekli. Nerozumějí mu, a proto je pro ně ukřižování totálním rozčarováním, protože toto nečekali. I když v něj uvěřili, i když jej měli za očekávaného, byla jejich víra hrozně slaboučká a pod křížem se rozplynula.

Po vzkříšení, když se setkávají se zmrtvýchvstalým Kristem chápou, kdo byl. Teď teprve vidí minulost v novém světle, teprve teď chápou úplně do hloubky, co s Kristem zažili a co od něho slyšeli. A když dostávají Ducha svatého, je v nich poznání Krista - Mesiáše pevné a jsou schopni dávat ho dál.

Atak, když se díváme na Krista očima jeho učedníků: vidí nejdříve velmi zajímavého a poutavého člověka. Pak v něm čím dál tím víc rozeznávají někoho, kdo je přesahuje, kdo přesahuje hranice běžné lidské osobnosti, někoho, kdo je pro ně novým, velkým přínosem. A vlastně až po vzkříšení v něm plně poznávají toho, v němž přišel osobně Bůh. K tomu bylo zapotřebí vzkříšení. A tak naše nejstručnější výpověď, že Ježíš je Vykupitel a Syn Boží, stála až na konci celého jejich poznání.

Z toho pochopitelně vyplývá jedna věc: že i takto je možno člověka dovádět ke Kristu a že je to dnes možná velmi užitečné. Ne tím, že mu hodím větu které nerozumí, ale tím, že mu ukazuji Krista jako vzor pro lidské chování, jako určitou odpověď na lidskou existenci. Nejdříve mu ho ukazuji jako člověka, na kterém poznávám postupně rysy mimořádně dobré. Něco, co jsem jinde neviděl a nezažil... Takhle postupujeme, a ten, kdo se o něho zajímá, v něm může poznat spasitele až tenkrát, když pochopí, že Kristus je pro něho osobně zachránce, že Kristus je řešením jeho života. A pak v něm rozpozná Syna Božího.

Adále: vezmeme-li z Kristovy osobnosti jen to Boží, dopustíme se veliké nepřesnosti a nepřiblížíme ho člověku nevěřícímu. Kristus byl Bůh a člověk - plný Bůh a plný člověk.

Z toho "plný člověk" nesmíme slevit ani čárku, protože by to bylo nepravdivé. Kdo pozná Krista jako plného člověka, ten v něm může teprve rozeznat správným způsobem Boha.

Ještě bych ale udělal odbočku vzhledem k dětem. Dětem se nikdy nemá Pán Ježíš přibližovat v prvé řadě jako Ježíšek - ze zcela prostého důvodu: Dítě má úctu k dospělému člověku, imponující je pro něj dospělý. Malé dítě nemá nikdy jako ideál druhé dítě - nejvýše jen ty jeho věci, které samo nemá. Ale dospělých si váží: dospělí jsou pro něj žádoucí autoritou, vzorem, pomocí. A takto má poznat Ježíše jako dospělého. Jistě, tento Ježíš se narodil jako malé dítě, byl malý, jako jsi teď ty. Ale v první řadě jde o Ježíše, výborného člověka, který žil tak dobře, jak my bychom chtěli být dobří. Ukazuje nám jak žít a je pro nás úžasnou pomocí i teď. To by mělo být první a základní, protože celá historie Ježíšova dětství není ústředním bodem evangelia, ani bodem počátečním. Ústředním bodem evangelia je, že v Kristu přišel Bůh a že Kristus je zachránce.

Tohle nám musí být jasné, z tohoto hlediska se dětem má o Ježíši mluvit. Nikdy se nesmí křesťanství zdětinšťovat. Hrozně by se mu křivdilo.

A nakonec bych položil slovo evangelia, kterého bychom se měli držet, i když se nám Kristova postava nezdá vždycky dost srozumitelná. Je to projev víry ne zcela jasné, ale už velmi hluboké. Víry, která otvírá cestu k dalšímu poznání. V Janově evangeliu na konci 6. kapitoly se stává Ježíš pohoštěním, když říká: "nebudete-li jíst tělo člověka, nebudete mít v sobě život." A tak ho opouštěli jeden po druhém.

Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Jan 6, 67 - 69)

Ježíš říká dvanácti: "Chcete i vy odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili, že ty jsi ten Boží svatý."