11. Úvaha X - Poznat Boží cesty

Hledat Otcovu vůli není tak jednoduché

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Minule jsem říkal, že by člověk měl mít před sebou takový celistvý obraz Ježíše, že bychom měli vidět Krista v celku jeho života a jenom tak mu můžeme dobře porozumět. Teď bychom uvažovali o tom, jakým nárokem pro nás, pro náš život Ježíš je, co tedy setkání s ním od člověka vyžaduje. A bylo by zase dobře si to zasadit do širších souvislostí a sice vzít v úvahu i Starý zákon. V žalmu 25 (24) čteme tato slova:
K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši,
v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben,
ať nade mnou moji nepřátelé nejásají.

Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe,
zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou.
Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine,
uč mě chodit po svých stezkách.

Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě,
vždyť jsi Bůh, má spása,
každodenně skládám svou naději v tebe.
Hospodine, pamatuj na svoje slitování,
na své milosrdenství, které je od věčnosti.

Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti,
pamatuj na mě se svým milosrdenstvím
pro svou dobrotivost, Hospodine.
Hospodin je dobrotivý, přímý,
proto ukazuje hříšným cestu.

On pokorné vede cestou práva,
on pokorné učí chodit po své cestě.
Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost
pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví.
Pro své jméno, Hospodine,
odpusť mi mou nepravost, je velká.

Starozákonní člověk ze svého pohledu na Boha vidí, že je velice nutné poznat Boží cesty, že je nutné je poznat, pochopit a jít po nich. Obracet se k Bohu s prosbou, aby on sám nám dal tyto cesty poznat. Tuhle myšlenku SZ nikde neopouští a tato myšlenka je v Ježíši Kristu dovedena k plnosti, jako všechno ostatní. Protože, jak už jsme říkali, v něm se člověku ukazuje Bůh srozumitelným způsobem. A v něm je také lidským způsobem ukázáno, jaká je Boží cesta pro člověka. Jinými slovy, co Bůh od člověka požaduje a jakým způsobem se k tomu má dojít.

Říkali jsme ještě jinou věc o Pánu Ježíši: že je to osoba, která člověku imponuje. Že je to někdo, kdo je pro nás velice přitažlivý, kdo člověka upoutává, kdo ho vede k určitému obdivu. A tenhle obdiv se může špatně pochopit. Kristus je určitě ten, kdo má být obdivován. Ale je to jenom začátek, kterým je člověk upoután, ale je zapotřebí jít ještě dál. Evangelium na to upozorňuje velmi jasně, když u sv. Matouše je řečeno toto:
Ne každý, kdo mi říká "Pane, Pane" vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích....A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád by veliký. (Mt 7, 21, 24 - 27)

Tahle slova mluví tou krásnou jasností, která je evangeliu vlastní. Není možné vidět Ježíše, nechat se jím nějak zaujmout a nevyvodit z toho důsledky ve svém životě. Není možné se hlásit k Ježíši a trvale zůstávat týmž člověkem, jakým jsem byl před tím. Není možné se na Krista dívat a nedat se pohnout k novému vztahu k Bohu, který vede k hledání a konání Otcovy vůle.

Ne, že by tohle bylo ve Starém zákoně zcela neznámé, když si vzpomenete na úryvek, který jste četli, mluvilo se tam o hledání Hospodinovy cesty. Cesty, kterou Bůh připravuje člověku. Ale jde o mnohem více. Totiž nejenom o to, hledat Otcovu vůli, ale také tu vidíme, že právě tímhle byl Ježíšův život naplněn.

Vzpomínám na větu z Janova evangelia - Ježíšovu větu - "Můj pokrm je konat vůli mého Otce!" (Jan 4,34) - Jestli takto Pán Ježíš smýšlel a jestli je křesťan vyzván k následování, pak je volán k tomu, aby vůli nebeského Otce hledal a když ji nalezne, aby ji plnil. Protože do nebeského království vejde ten, kdo činí vůli Otce v nebesích. Vím, že zvlášť tenhle úryvek Písma neslyšíte poprvé, že jste ho slyšeli v životě mockrát a že je křesťanům celkem znám. Ale vím, že řada lidí vůbec nedojde k tomu, aby Otcovu vůli hledali. A když, tak jen v nějaké zapeklité situaci, když si už sami neví rady, začnou přemýšlet o tom, co je vůle Boží. Až bych snad zlomyslně řekl, aby to pak mohli na Pána svést, kdyby se rozhodli špatně.

Je řada lidí, kteří velmi pečlivě, poctivě a svědomitě až úzkostlivě srovnávají své svědomí se zpovědním zrcadlem. A jsou ochotni se zastavovat u sebemenších detailů a dlouze se v nich, skoro bych řekl, rýpat. Ale jen někdo si položí otázku, jestli v životě koná a hledá Otcovu vůli. Zda hledám Otcovu vůli ve svém životě a zda ji naplňujeme. Samozřejmě, když jednáme podle desatera, že jsme do Boží vůle jakž takž nasměrováni. Ale nemůžeme čekat, že by desatero obsáhlo konkrétní Boží vůli pro celý náš život. A nebo obráceně řečeno - jestliže podle zpovědního zrcadla velmi svědomitě zkontroluji svůj soukromý život - a i kdybych si na vše mohl /v tom dobrém smyslu/ odpovědět "ano, dělám to tak", nemohu ještě říci, že ve všem plním Otcovu vůli. Žádná všeobecná norma nebo poučka nemůže zahrnout pestrost konkrétních situací lidského života.

Podívejte se, jak je to zapeklité! A jak důležitou věcí je Boží vůle. "Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích", vejde do Božího království. A přece to lidem často uniká a nevšímají si toho. Hledat Otcovu vůli není tak jednoduché, to vyžaduje trvalé úsilí živého člověka, takového, který má Boha neustále na zřeteli.

To znamená, přijmout i jistou dávku nejistoty, protože nemám v každém okamžiku bezpečně jasno a nevím, co je Boží vůlí. Třeba to znamená, že to nebudu nějakou dobu vědět a že se s tím budu prát. A to je pro někoho moc málo pohodlné a tak se tomu raději vyhne. To přece nejde.

Někdy na to člověk v rozhovoru narazí a i tradiční křesťan uzná, že je správné hledat Otcovu vůli, ale řekne mi: "Jak mám poznat Otcovu vůli?" Může nám pomoci jedna větička ze sv. Pavla: "Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení."(1 Thesal /Sol/ 4, 3)

Tohle by mohlo být skoro dostatečným výkladem. Boží vůle, to není nějaké cizí tělísko v oku, to není, že by se něco cizího vkliňovalo do našeho života a my jsme to měli objevit. Není to něco tajemného, co by člověk po velké extázi nebo soustředění poznal. Posvěcení, čili připodobnění člověka Bohu. /Vzpomeňte si na Genezi, člověk byl stvořen k obrazu Božímu/. Boží vůle je tedy to, aby se v nás obraz naplnil, abychom byli Bohu nejpodobnější. Boží vůlí je skutečné a nefalšované dobro člověka za kterým se však na této zemi jde s křížem a někdy i přes kříž.

To znamená, že Boží vůle není jen něco podivného nebo tajemného v našem životě. Je to to, co bychom našli, kdybychom svůj život plně pochopili z Božího hlediska.

A jak se dá pochopit i lidský život z Božího hlediska? Nu, pohledem na Krista, vždyť tam vidíme život skrz na skrz lidský, který je prožit v Boží kvalitě, způsobem, který se Bohu líbí, protože ho Bůh sám chce.

Tak jsme u toho, o čem jsme už několikrát mluvili. Chce-li člověk hledat dobrou - nejplnější cestu - ve svém životě, pak se potřebuje dívat na Krista a ne letmo, ale pohledem, který obsáhne celý život, to znamená: potřebuje si znovu a znovu srovnávat svůj život s evangeliem.

Konfrontovat požadavky evangelia s tím, co sám žije. Předpokládá to ovšem, stále se měnit - a to je věc, do které se člověku nechce. Člověk by chtěl mít všechno předem napsané, orazítkované a podepsané - pak by podle toho jel. Ale to nejde, protože křesťanství je život a náš vzor - Ježíš Kristus - žil jako živý člověk a my musíme přijmout celý pohyb života a nakonec i nejistotu, která plyne z nedostatečného lidského poznání.

Ale dá se k Otcově vůli dojít. Když člověk sleduje Krista a staví na něm, když přijme jeho styl života, může tím vším dojít k nejhlubšímu prožití vlastního života, k nejlepšímu naplnění svých možností. Boží vůle je naše posvěcení, posvěcení, které není nějaký kostelní nátěr, ale znamená, že se nejplnějším a nejhlubším způsobem stáváme sebou samými.

Tohle se nikdy nesmí zakrýt nebo zamlčet před člověkem, který Krista hledá, protože řada lidí má dojem - a tenhle dojem má z pohledu na nás - že přijmout evangelium a přijmout Krista, znamená přijmout velice podivný životní postoj a podivné životní způsoby /až bych docela řekl podivnou vizáž/ a nějak se odstěhovat, alespoň vnitřně z normálního světa a být takovým "divně podivným". Myslí si, že přijmout Krista znamená potlačit svoje lidství ve jménu něčeho co možná je a možná není.

Když někdo takto vidí křesťanství, pak se pro ně asi těžko rozhodne. Ale vidět je v nejhlubším naplnění lidství, to je ve světle Písma a křesťanské víry pravdivé, je to, co by měl druhý člověk poznat, aby poznal pravdu.

Nároky na nás jsou značné. Vždyť, máme-li ukazovat na svém životě křesťanství, Krista, Kristův život, znamená to neustále se snažit o připodobnění, o vnitřní plné přijetí Krista, které by přineslo také vnější projev. A to je něco, co se nedá vyřešit zvenku, co se nedá vyřídit inventurou podle zpovědního zrcadla, co se nedá vyřešit tím, že si člověk všimne několika přikázání a podle nich se řídí. Křesťan je přeci jen člověk, který poněkud porozuměl Bohu.