Sekce: Knihovna

02. Úvaha I - Rozvíjet předpoklady pro víru

Víru není možno vnucovat, naučit, není možno jí jen tak předat jako nějaký ucelený soubor znalostí, nemůžeme ji předat jako dárek...

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Několikrát jsme mluvili o tom, že víru není možno vnucovat, naučit, že jí není možno jen tak předat jako nějaký ucelený soubor znalostí, že ji nemůžeme předat jako dárek. Kdyby to bylo možné, pak by to bylo velmi jednoduché. Pak bychom vzali knížku - Katechismus - pěkně bychom to děťátko nebo člověka naučili a on by musel být výborným křesťanem, skoro bych řekl dokonalým, protože je tam, v co má věřit, co má dělat a je tam také vybídnutí, aby žil v Boží milosti. A když by se to člověk naučil, tak by byl celý problém základní křesťanské výchovy vyřešen.

Jenomže - jenomže je známo, že to tak nejde. Je řada lidí, kteří vám ve svých padesáti nebo šedesáti letech bezpečně zodpoví kdekterou otázku z katechismu, kterou jim položíte a ve kterých není přitom ani kousek kloudné víry. Prostě naučit to nejde, víra se nedá získat tím, že člověk druhého něco naučí. Pokud náhodou - a někdo to děláte, jak jsem v rozhovoru zjistil - jenom čtete dětem katechismus, nebo je učíte odpovědi na otázky, nezlobte se a nedivte se, až se setkáte s výsledkem nulovým nebo docela opačným, než jaký jste zamýšleli a předpokládali. Kdybyste měli katechismus jakkoliv dobrý, (předpokládejme, že všechny jsou dobré) tak to nedopadne jinak, protože víru naučit nelze, a už vůbec ne systémem otázek a odpovědí. To se zcela jasně a dost tvrdě potvrdilo. Kdo jste starší, tak víte, že jste se přesně tak katechismu učili a víte, že se mu s vámi učilo i mnoho dalších lidí, kteří s vírou už nemají nic společného. Takže výsledek je opravdu chaboučký.

Co ale člověk udělat může?
Pokud se chcete katechismu držet, tak bych vám dal jednoduchou radu: sami si na otázky, které v něm jsou, sestavujte odpovědi podle vlastní víry, znalostí Písma sv. a toho, co jste zažili. Čili - vytvořte si odpovědi, které nepředstavují novou víru, ale odpovědi, které budou širší, které budou obohaceny o vaši zkušenost. A toto se snažte nabídnout tomu, komu chcete pomoci. Snažte se s ním o tu odpověď podělit. To je něco jiného, než ji druhému vnutit, a něco úplně jiného, než ho chtít něčemu naučit. Podělit se o vlastní bohatství je ovšem náročné. K tomu je třeba, aby člověk sám toto bohatství měl, aby základní otázky křesťanské víry sám do hloubky prožil, aby pochopil oč jde a aby je sám ve svém životě nějak uskutečnil. Teprve pak je schopen dál předávat . A nezáleží ani tak na tom, kolik knížek jsme přečetli, ale jak opravdově jsme to zažili a jak jsme o tom sami přesvědčeni. Aby to nevyznělo jen jako stručný návod, suché vybídnutí, pokusím se ukázat na jednom konkrétním příkladu, jak se to dá dělat. Jde nám o základní otázku víry, tedy to, aby člověk uvěřil, že je Bůh. Když si vezmeme otázku č.9 z Tomáškova katechismu, ta zní: "Z čeho poznáme že je Bůh?" A odpověď: Že je Bůh, poznáme z viditelného světa, hlasu svědomí a z Božího zjevení, z toho, co nám bylo dáno /z toho, co řekl Kristus a napsali svatopisci v Písmu/.

To jsou tedy tři prameny, okolní svět, svědomí /vlastní zkušenosti člověka řečeno jinak/ a zjevení Boží. Když to takhle řeknete nějakému capartovi, ale i dospělému člověku, tak jste mu neřekli nic. To si žádá výkladu, ovšem tady je jeden háček. Každý výklad musí být takový, aby ho ten druhý mohl přijmout. Pokud byste tomu človíčkovi řekli: poznávám Boha z okolního světa, řekli byste mu - každý dům má svého stavitele, tak i svět musí mít svého tvůrce. Kdyby tady nebyl Bůh a neudělal by to, tak by to tady nebylo. (Tak to najdete ve všech starších katechismech.) Jenomže dnešní člověk, i malý, takhle nemyslí. Když už něco málo zná ze školy, ví, že když se za vhodných okolností setkají dva prvky, vznikne z toho sloučenina docela nová. Že do toho nikdo nezasahuje.

Malý človíček se velice rychle dozví, že voda je sloučenina vodíku a kyslíku, dozví se také, jak sloučenina vypadá a bere to jako samozřejmou věc. Jaképak - to udělal Bůh. Voda tady jednoduše je. /On není schopen vidět Boha, jak dává dohromady vodík a kyslík - a to je dobře, protože on to také takhle vidět nemá./

Člověk roste dál a dál, odkrývá další zákonitosti přírody, poznává, jak se věci tvoří, jak věci jdou a zdá se mu, že ve viditelném světě nemůže Boha poznat, protože ví, jak se svět vyvíjel, podle jakých zákonů se chová a tak tam stavitele, který stavěl svět, moc nevidí. Velice důrazně před touto cestou varuji, protože ji v každé starší knížce najdete, ale protože se sami na každém kroku můžete přesvědčit, jak je neúčinná. Člověka nelze totiž takto donutit k víře, to zavání spíše tím, že dáváme Boha do mezery poznání, jak jsem o tom už mluvil. Nejde jenom říci: "tady je nějaká věc, je divné, že tady je, tak ji udělal Bůh."

Řekněte třeba: tady je vzduch, kdyby tu nebyl, nemohli bychom žít. Ty jsi ten vzduch nevyrobil, jiní také ne, tak ho stvořil Bůh. A z toho máš poznat, že tu Bůh je - protože tady je vzduch (trochu to přeháním - abych ukázal, že takhle krátkodechým způsobem se nedá dokazovat, že Bůh je).

Důležité je, aby byl člověk přiveden k setkání s Bohem. Dokazovat, že je Bůh a přivést někoho k setkání s Bohem, je ohromný rozdíl. Oboje se dělá v prostoru tohoto světa, ale obojí se dělá jiným způsobem.

K tomu bych dal jeden příklad, a sice mám na mysli právě vzduch, o kterém jsem už mluvil.

Víme, že vzduch je nezbytný, bez něho není život. Ale to samo nám nic nedokáže. Člověk potřebuje jednu důležitou věc a tou je schopnost údivu. V evangeliu Janově je úryvek:
Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti." Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem." "Mistře", řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele." Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkem? Uvidíš věci daleko větší." Jan 1, 47 - 50

To, že Ježíš Natanaela viděl někde pod fíkovníkem - asi někde, kam na něj nemohl dohlédnout, zřejmě ještě nedokázalo Natanaelovi, že Ježíš je Mesiáš. Ale přivedlo ho to k údivu a tenhle údiv se mu zřejmě stal cestou k poznání Ježíše, k té první dobré reakci "Ty jsi syn Boží!" A Ježíš mu na to říká: Ještě větší věci uvidíte (čili - zatím jsi jenom někde na začátku). Ale to bych právě chtěl zdůraznit: údiv může být cestou k poznání. A zdá se, že pro poznání Boha je údiv tak trochu cesta královská. Víte, člověk dneska tuhle cestu ztrácí, nebo lépe řečeno, není v něm rozvinuta schopnost divit se.

Zase se vracím k příkladu vzduchu. Když se zeptáte malého človíčka, co je vzduch, řekne vám, že to, co je okolo a co potřebujeme, abychom mohli dýchat. Když se zeptáte většího člověka, řekne vám, že je to 78% dusíku, 20% kyslíku, (když je to hodně dobré a není moc zkažený), asi 1% vzácných plynů a zbytek vodních par a nějaké ty drobnosti, které se do něj dostanou z našich čmoudů, které si vyrábíme pro sebe. Když toho ví ještě víc, pohovoří k vám o tom, že vzduch se dá použít v technice, pohovoří o kompresorech, o problémech stlačeného vzduchu, jeho využití, že je v pneumatikách a všechna podobná poučení. Každý správný nadějný student, když si pamatuje složení vzduchu, popřípadě ještě jak se mění za různých podmínek, tak bude mít dojem, že ví o vzduchu naprosto všechno a bude to brát jako samozřejmost, protože ví, že kdyby tu vzduch nebyl, že by tu prostě ani život nebyl (alespoň ten vyšší), ale protože zde vzduch je, je zde život - a co by se nad tím dál divil.

Jenomže ono je možné člověka k údivu přivést, pokud bude ochoten s vámi přemýšlet. Pokud bude uvažovat, co se dá na obyčejném vzduchu obdivovat. Tak to, co ho napadne nejdříve - že ho můžeme dýchat, že ho dostáváme celkem bez námahy do sebe a ze sebe ven a že má pro nás úžasný životodárný význam. Tenhle obyčejný vzduch nám zprostředkuje, že můžeme žít. Dále si můžeme všimnout, že když zapadá sluníčko, že se mění barvy tak, jak procházejí paprsky tou tlustou vrstvou atmosféry, všechno dostane takovou zlatou /a červenou/ barvu a to má zase na svědomí vzduch.

To, že já něco povídám a vy mě slyšíte, není pouze zásluhou vzduchu, ale bez něho by to nešlo. Kdyby ho člověk proháněl jenom kolem svých hlasivek, tak by z něho hlásek nevyšel. Kdyby nebyl vzduch mezi mými ústy a vámi, tak byste nic neslyšeli, protože by to chvění nebylo ničím přenášeno, nešířilo by se. Je to obyčejný vzduch, bez něhož bychom se slovy nedorozuměli.

Když se podíváte na kroužícího ptáka, počínaje těmi někdy protivnými holuby na náměstí, přes vlaštovky a já nevím co, konče orlem, - pak tohle všechno je možné jen kvůli vzduchu, ve kterém létají; to, že vůbec existují; to, že dovedou ten vzduch využívat a nechají se jím nadnášet. Když se člověk podívá na oblohu a vidí mraky, tak je to vlastně obrovská zásobárna vody, kterou nese vzduch /kdybychom chtěli tu vodu uskladnit, tak bychom s tím měli nesmírnou práci/ a ještě se voda dostane kam má. A když se podíváme na oblohu, která je čistá, modrá, je to zase barva atmosféry, přes kterou se koukáme a zas je to tentýž vzduch. Má také funkci tepelné izolace - kdyby nebylo vzduchu, tak se na jedné straně zeměkoule upálíme zaživa a na druhé straně zmrzneme. Bez vzduchu by oheň nebyl možný, kyslík by se k němu nedostal. To, že vůbec něco cítím, že voní květiny, souvisí se vzduchem, nebýt vzduchu, tak se vůně ke mně ani nedostane. A nakonec to může být vánek, který je zvláště v létě velmi příjemný. A může to být vítr, který pro nás pracuje, nebo nám naopak nahání hrůzu, když sundá střechu - všechno je to vzduch.

Člověk, který se naučí trochu dívat, může takto o Bohu přemýšlet. Teď by ovšem byla veliká chyba, kdyby z toho chtěl za každou cenu hned vyrazit důkaz, že je Bůh. - To, prosím vás, nikdy nedělejte. Jde o něco úplně jiného: každý člověk, má-li být plně člověkem, se potřebuje naučit údivu, potřebuje se naučit onomu pozastavení se nad věcmi, které mu umožní podívat se hlouběji, umožní mu vidět a ne jenom přeběhnout okolo věcí, které známe a jejichž si dál nevšímáme. Člověk, který tuhle schopnost má, má naději, že někde v hloubce za těmi věcmi bude vnímat Boha. Když ho tedy naučíme údivu a obdivu, dáme mu jeden z předpokladů k poznání Boha. Nic víc, ale také nic méně.

Má-li být člověk plně člověkem, plně rozvinutým, pak schopnost "divit se" potřebuje. Proto se má v malých dětech vychovávat. A když ji bude mít, tak se možná něco víc dozví, je však třeba, aby k tomu přistoupilo něco dalšího. A sice to, oč se modlí sv. Pavel v listě Efezanům.

Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1, 17 - 19)

Proto je víra nakonec vždycky Boží dar. Člověk ho může přijmout, pokud je k tomu přijetí připraven. A protože je to dar, může ho člověk dostat i tenkrát, když ho plně nečekal. Jestliže je ale schopen přijmout i nečekaný dar, pak ho může mít. A proto, máme-li starost o víru někoho z lidí nám blízkých, potřebujeme kromě jiných věcí trpělivost. Trpělivost čekat, až člověk dar dostane a až na něj zareaguje.

Čas čekání by měl člověk vyplnit dvěmi věcmi: rozvíjet v druhém předpoklady k přijetí Boha k přijetí víry. A modlit se za něj. To čekání pak není marné.