02. Starý zákon

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Funkce Ducha při povolání má své kořeny ve SZ. Charizmatickou přítomnost Ducha je možno vidět především v činnosti Boží ruky, která bere proroka Ámose (Am 7,15: Hospodin mě vzal od ovcí) nebo klade Boží slova do úst proroka Jeremiáše (Jer 1,9). Hospodinova ruka (200x ve SZ) je výraz vyjadřující mocný zásah Boží do dějin. Označuje Boží moc jednat, která působí v obdařené charizmatické osobě sílu k činnosti a vytváří v ní vědomí podřízenosti Boží síle, což je síla jeho Ducha (srov. Ez 8,1 a 11,5; Sdc 3,10). Tato starozákonní zkušenost Hospodinovy ruky dosahuje až k Janu Křtiteli na úsvitu Nového zákona (Lk 1,15.66).

Osobnějším výrazem Božího Ducha ve SZ je Boží moc a moudrost při stvoření (Iz 40,13; Mdr 12,1; srov. Ex 20,3; 31,3; 35,31), jeho božská vůle (Iz 34,16; 40,13; Mdr 9,17), Boží všudypřítomnost (Žl 139,7; Mdr 1,7), jeho všemohoucnost v kontrastu ke slabosti těla (Iz 31,3; 40,7; Zach 4,6), která působí především v dějinách spásy (Iz 34,16; 44,3; 63,14; Ez 11,1í; 36,26n; 37,5n.14; 39,29; srov. Ez 1,20n; Zach 12,10; Žl 51,12; 143,10) a uschopňuje pro poslání (Iz 48,16; 61,1nn; Ag 2,5; Neh 9,20). Coby skutečnost zcela božská je její přítomnost v člověku vždy darem (Iz 42,5; Ez 37,6; srov. Gn 2,7; 6,2). Pro tyto všechny odstíny Božího Ducha jej nelze v procesu povolání pominout.

V této typicky charizmatické zkušenosti se Duch projevuje jako zprostředkovatel Boží činnosti: padne[3] na proroka (Ez 11,5) jako Hospodinova ruka (Ez 28,1) a vstoupí do něj (Ez 3,24). Duch staví proroka na nohy a uschopňuje ho pro naslouchání Božímu poselství (Ez 2,2; 32,4; srov. Jan 3,29); uchopí proroka jako silná ruka, jíž se nelze bránit (Ez 3,14) a pozvedá ho, vytáhne ho vzhůru (Ez 3,12) a pohybuje jím v rytmu Ducha (Ez 1,12b), přenese ho na jiné místo a tak v něm působí extatické stavy (Ez 3,12.14; 8,3; 11,1.24a; 31,1; 37,1; 43,5; srov. 1 Sam 19,20.23; 2 Král 2,5.11.16); dává také prorocké charizma (Iz 63,10n; Ez 11,5; Mich 2,7; 3,8; srov. Nm 24,2; 2 Sam 23,2; 1 Kron 12,18; 2 Kron 15,1; 20,14; 24,20) a rovněž určuje prorocké výroky (2 Sam 23,2; Iz 61,1; Zach 7,12; Neh 9,30), někdy za doprovodu vizí (Ez 8,3; 11,24). Proto „prorok “ je synonymum „duchovního člověka“ (Oz 9,7; Iz 48,16; srov. 1 Kor 14,37), člověka oživovaného Božím Duchem.

Také charizmatický vládce je naplněn Duchem. Již Jakubův syn Josef vychází jako vítěz ze všech svých zkoušek, neboť je v něm přítomný Duch Boží (Gn 41,38E[4]; srov. Dan 13,45). Mojžíšův charizmatický duch dává jeho spolupracovníkům schopnost vládnout spolu s ním (Nm 11,25.29) a skrze vzkládání Mojžíšových rukou sestupuje zvláště na Jozua a činí z něj jeho nástupce (Dt 34,9). Působení Ducha je však nejnápadnější v charizmatických soudcích, kteří stále žijí v rytmu Ducha (Sdc 3,9n.15.25; 6,11-14.34; srov. 4,6nn; 11,1nn.29; 13,1nn.25; 14,6.19; 15,14; 1 Sam 10,6n.10; 11,6; 16,13;). Díky Duchu lze „charizmatického vládce“ charakterizovat také jako toho, „v němž je Duch“ (Nm 27,18).

Tato interiorizace[5] Ducha určuje člověka jako skutečně charizmatického; ten se projevuje svými kvalitami jako moudrost, poznání, rada, síla, zbožnost (Iz 11,2; 42,1), které obdržel jako Boží dar mimořádným způsobem, protože jenom Duch je pramenem moudrosti (Dt 34,9; Dan 5,14) a rozumu, poznání a rady (Ex 31,3; 35,31), neboť člověk sám svými silami není schopen otevřít se naslouchání Bohu (srov. Dan 10,8-12). Svatý Duch Boží, takto interiorizovaný, dále uděluje ctnosti vlastní každému stavu: spravedlnost soudcům (Iz 32,15), sílu vojákům (Iz 28,6), rozhodnost prorokům (Ag 2,5; Zach 4,2) a svatost všem (Žl 51,3.12nn; Iz 59,21; Ez 36,27; 39,25). A konečně Duch určuje v člověku božské štěstí (Iz 32,15), neboť vstupuje do jeho nitra (Iz 63,11) a doprovází ho po cestách pokoje (Iz 63,14).