07. Otec - Dárce Ducha

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Křest v Duchu, vykonaný ve jménu Ježíšově, má také vztah k Bohu Otci; přesněji řečeno, On je tu první (Mt 28,19b), protože Otec je Dárce Ducha, neboť je jeho původcem. NZ stále opakuje, že Bůh Otec je prvotní pramen Ducha (1 Sol 4,8; Gal 4,6; 2 Kor 1,22; 5,5 ; srov. 1 Petr 4,14; Zj 4,5; 5,6; 11,11; 22,6). Jan užívá jasného a konkrétního vyjádření „Bůh je Duch“ a tak naznačuje, že Bůh Otec je Dárce Ducha a ten, který Duchu dává život (Jan 4,24), podobně jako věta „Bůh je světlo“ (1 Jan 1,5) označuje Boha Otce jako původce zjevení a věta „Bůh je láska“ jej definuje jako tvůrce lásky (1 Jan 4,16b).

Funkce Otce ve vztahu k Daru Ducha je různě konkretizována ve dvou velkých novozákonních teologických školách, pavlovské a janovské. Pro Pavla je Bůh Dárce Ducha tak, že žehná, tj. bohatě uděluje všechny duchovní dary v Kristu (Ef 1,3) a dynamizuje charizmata (Gal 3,5). Jan hlouběji promýšlí příčinu (causa operans) charismat, tj. zjevení, a spojuje Dar Ducha s darem zjevení: Bůh Otec odevzdal Kristu své jméno, svoji slávu, své slovo, svou lásku, svého Ducha (Jan 17,11.24.8.26; 3,34n; 5,20; 15,26) a totéž Ježíš pak předává svým učedníkům (Jan 17,6.22.14.26; 15,9; 7,39; 20,22). Otec je tedy pramen Ducha, protože je původcem zjevení, které předává v Ježíši (Jan 16,13nn). Jan i Pavel zdůrazňují Ježíšovo prostřednictví při předávání duchovních darů: podle Pavla Boží požehnání, které uděluje Duch, se přijímá v Kristu (Ef 1,3); a Duch svatý, podle Jana, bude dán ve jménu Ježíšově (Jan 14,16), na jeho přímluvu a v jeho zjevení, jehož je Otec prvotním pramenem (Jan 6,45). Ježíš přijal Ducha od Otce a potom jej předává jako svého Ducha (Sk 1,33). Jeho Duch spolu s jeho interiorizovaným Slovem se v člověku stává pramenem duchovního života, což není nic jiného než život samého Boha (Jan 6,63).

Je-li Duch darem Božím a Ježíš ho obdržel v modlitbě nazírání (Jan 3,34n; 5,19n) a prosby (Jan 14,16), může jej církev dostat stejným způsobem. Jako vše, co pochází od Boha, tak i Duch je dar a milost (Gal 3,5; 1 Kor 2,12; 2 Kor 2,13), a základní postoj pro získání daru není dobyvačnost, nýbrž pokorná prosba (srov. Mdr 7,7). Na tom Ježíš trval, když pobídl Samaritánku, aby poznala dar Boží a poprosila jeho zprostředkovatele – Ježíše. Dal tak najevo, že udělení daru je vždy nevyhnutelně vázáno na prosbu (Jan 4,10).

Také při Ježíšově křtu je zjevné, že dar Ducha se přijímá v modlitbě (Lk 3,21). Rovněž o Letnicích se církev na Kristův pokyn shromažďuje k modlitbě za zcela konkrétní úmysl - přijmout Ducha svatého (Sk 1,14), kterého považuje za dar Boží (1 Kor 2,12; Řím 8,11.14) jejž předává Ježíš (2 Kor 3,17; Gal 4,6; Flp 1,19; Jan 16,17) od Otce (Jan 15,26). Dále se mluví o modlitbě apoštolské církve ve všech okamžicích, kdy se naráží na křest jako přijetí Ducha (Sk 9,9.11; 4,31; 8,15.18nn; 13,1-13).

Modlitba v Ježíšově jménu, pod jeho vlivem a ve shodě s jeho cílem je účinná (Jan 14,13n; 15,16; 16,23-26; srov. 14,26; 17,6.11), takže Otec neodepře svá dobra nikomu, kdo prosí ve víře a v lásce k Ježíši (Mt 7,1; 18,20). Bůh však nedává dobra, která svou přirozeností mohou být ambivalentní; dává především nejvyšší Dobro, souhrn všech darů, tj. Ducha svatého (Lk 12,18n; srov. Zj 1,4), který je zdrojem ostatních darů a charizmat (Lk 11,13; 1 Jan 3,24; 4,13). Na toto pojetí navazují některé pozdější rukopisy NZ,[8] které v modlitbě Páně nahrazují obvyklou prosbu o příchod království touto prosbou: „ať přijde na nás tvůj svatý Duch a očistí nás“ (Lk 11,2). A Pavel ve své modlitbě vyprošuje také pro své církevní obce tohoto Ducha (Ef 1,7) a vyzývá křesťany, aby v modlitbě toužili po charizmatech stále větších (1 Kor 14,1).

Duch, který přichází od Boha Otce skrze modlitbu, se mění rovněž skrze modlitbu v sílu, umožňující přístup k Bohu. Duch je pramen ustavičné modlitby (Ef 6,18; Jud 20). Přichází podepřít lidskou slabost v prosebné modlitbě (Řím 8,26) a dává přístup k Bohu v modlitbě odevzdání se (Ef 2,18). Tento přístup k Bohu silou Ducha svatého zdůrazňují především ty novozákonní texty, které mluví o křesťanech jako o osobách, určených k nabývání podoby Kristovy (Jan 2,21); prostřednictvím přebývání (inhabitatio) Ducha svatého se mají stávat duchovním chrámem (1 Petr 2,5; 1 Kor 3,16; 6,19; Řím 1,9; Ef 2,22), v němž se ustavičně Bohu přinášejí duchovní oběti, jež mu jsou příjemné, protože jsou dynamizovány Duchem, evangeliem (Řím 15,16). Právě evangelium a Ježíšova Pravda, interiorizovaná Duchem, se ve věřícím křesťanu stává pramenem modlitby, přístupu k Bohu a pravého klanění (Jan 4,23n). Pravé klanění Otci je takové, které je dynamizováno Pravdou Syna a interiorizováno Duchem. To je skutečně duchovní klanění (Ef 5,19), neboť jeho hybatelem je Boží Duch (Flp 3,3), přijatý skrze Ježíšovo slovo (Jan 6,63).

Tento Duch a jeho láska k Ježíši, která trvá v církvi, způsobuje, že církev ustavičně tíhne k Ježíši. Duch a církev se sjednocují v jedné společné apoštolské modlitbě, v touze po Ježíšově přítomnosti a v prosbě, aby se naplnilo jeho dílo – v tomto ustavičném volání k Pánu, které bylo prvotní modlitbou křesťanů: Marana tha = Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,17; srov. 1 Kor 16,22).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!