Odpuštění nemění minulost, ale může otevřít cestu ke změně budoucnosti. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jaroslav Brož

05. Ježíš - duchovní člověk

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

V novozákonních pramenech má přijetí Ducha charakter účasti, společenství (2 Kor 13,13; Flp 2,1; srov. 1,27; Žid 6,4), které všechny sjednocuje a vytváří jediné Tělo, neboť existuje jen jeden Duch svatý a jedno společné povolání (Ef 4,4). Tato účast křesťanů v Duchu vytváří jediné společenství v Duchu Ježíšově (Flp 1,19), jež působí vzájemnou imanenci (1 Jan 4,13) na základě přilnutí k Pánu (1 Kor 6,17) a činí z člověka Božího syna v Synu (Gal 4,6; Řím 8,14). Vedle této základní účasti na Ježíši má povolaný podíl také na jeho bytí a jeho poslání, neboť Ježíš je prvotní nositel Ducha v plnosti (Jan 1,16; 3,34b), „ten, který má sedm Božích duchů“ (Zj 3,1). Proto může ponořovat do Ducha svatého (Mk 1,8) a pověřit svým posláním skrze předání svého Ducha. Nový zákon tak představuje Ježíše jako duchovního člověka, prvotního charizmatika, na kterém spočívá Boží Duch (Mt 12,18; srov. Iz 42,1; Lk 4,18; srov. Iz 61,1). Ježíš jako první prožil křesťanskou zkušenost Ducha, je prvotním modelem této zkušenosti a její příčinou. Duch je v Ježíšově životě a díle tak důležitý, že podle NZ může být odpuštěno rouhání adresované Ježíši jako Synu člověka, v domnění, že je pouhou exaltovanou osobností (srov. Mk 14,61b-64), ale nelze od něho obdržet odpuštění hříchů, které se děje předáním Ducha (srov. Jan 20,22n), jestliže se popírá spojení Ježíše s Duchem, jestliže se popírá jeho charizmatické bytí a nepřipustí se, že žije Božím Duchem a je Boží přítomností ve světě (Mk 3,28nn par.).

Ježíš je duchovním člověkem již od prvního okamžiku svého početí: jeho matka Maria přijímá Ducha a skrze něho počne Ježíše jako Božího Syna (Lk 1,35; Mt 1,18.20; srov. Jan 1,14). Od tohoto prvního okamžiku svého lidského bytí Ježíš závisí v síle činnosti Ducha svatého jen na svém Otci a projevuje to již od svých prvních epifanií (Lk 2,11.26.49; Jan 2,4). První Ježíšova veřejná epifanie je epifanií Ducha, který na něho sestupuje při křtu (Mk 1,9 par.) a vybavuje ho pro jeho poslání (Lk 4,14.18). V tomto okamžiku se zjevuje, že Duch na Ježíši spočívá trvale (Jan 1,32) jako symbol plné komunikace s Bohem (Jan 3,34). Prokazuje se tak, že Ježíš je Vyvolený, Syn Boží (Jan 1,33) a Mesiáš (srov. Jan 1,41), pomazaný Duchem svatým (Sk 10,38). Protože má Ducha v plnosti, může Ježíš křtít Duchem svatým a ponořovat do něho (Mt 3,8.11 par.; Sk 1,5; 11 16).

Od prvního okamžiku jeho působení jsou všechny jeho činnosti vedeny Duchem Božím, jímž byl Ježíš naplněn (Lk 4,1). Jeho veřejná činnost začíná vnuknutím Ducha svatého (Lk 4,14) a vše následující bude pod jeho vedením (Lk 4,1). Duch o něm dokazuje, že všemi zkouškami prochází jako Syn Boží (Lk 4,3-13) a pomáhá mu konat rozhodnutí v každém okamžiku (Lk 4,1b-2a). Ježíšova vnitřní hnutí jsou také dynamizována Duchem svatým, např. když zajásá tváří v tvář apoštolskému úspěchu učedníků a když chválí Boha, že ve všem vítězí jeho Duch a ne pouhé lidské síly (Lk 10,21nn). Z této duchovní zkušenosti modlitby pramení také vyvolení apoštolů (Lk 6,12-13), ale především jeho slova a činy (Jan 3,34; 5,20), celé poselství, které je Duch a život (Jan 6,63), sdělování duchovního života. Proto scéna proměnění, která Ježíše popisuje jako archu smlouvy (která sloužila ke komunikaci Boha s lidmi na poušti), na níž spočívá Duch jako oblak, uchovává Otcovo pozvání, abychom jemu jako Jedinému naslouchali (Mk 9,7-8). Protože v Ježíši přebývá Duch svatý, má také moc nad zlými duchy (Mt 8,16 atd.), které vyhání Prstem Božím (Lk 11,20), což je Duch svatý (Mt 12,28). Touto mocí pověřuje i své učedníky (Mt 10,1; srov. Mk 16,17.20). Závěrem, jeho konečné odevzdání se Bohu se děje také skrze věčného Ducha (Žid 9,14).

Duch, který zůstal v plnosti v Ježíšovi, setrval i u jeho učedníků, takže oni mohli na Ježíšově životě v celé šíři nazírat, jak byl jako člověk veden zcela Božím Duchem. Touto kontemplací se naučili být také duchovními lidmi, neboť Duch v nich přebývá (Jan 14,17; srov. 15,26n). Duch zůstane interiorizovaný v jejich srdci jako pramen, který rodí věčný život – život Ježíšův a Boží – v nich tím, že poznávají Boha a toho, kterého poslal (Jan 7,38; srov. 17,2; 4,14). To však bude možné až počínaje Ježíšovým oslavením, až zůstane plně zduchovnělý s mocí sdělovat Ducha svatosti, plné zasvěcení Bohu (Řím 1,4), které se může uskutečnit pouze díky dynamismu Ježíšova zjevení (Jan 4,14.23n).

Od svého oslavení je Ježíš předavatelem Ducha (Jan 20,22; Lk 24,49; Sk 2,5.25), takže jeho dílo je zcela zajištěno Duchem (1 Tim 3,16). Ježíš předává Ducha pro zásluhy svého vykupitelského díla (srov. Jan 19,30), jak to vyjadřuje modlitba Zmrtvýchvstalého (Jan 14,16; srov. Lk 24,49; Sk 1,4). Ježíš předává svého Ducha dechem jako počátek nového nadpřirozeného života (Jan 20,22; 1 Kor 15,45) a jako uschopnění pro pokračování v jeho poslání (Jan 20,21n; 17,18n), stejného poslání, které on přijal od Otce spolu s darem Ducha (Jan 3,34n). Duch je zárukou autentické křesťanské misie (Jan 20,22) a jejího zdaru, jehož známkou je pochopení Ježíše (Jan 16,12n.25; Lk 24,45), odpuštění hříchů (Jan 20,22n) a svědectví věřícího (Jan 15,26n; Sk 1,8). Duch je tak pokračováním Ježíše, který nenechá své učedníky jako sirotky (Jan 14,18), ale spolupracuje v práci církve, kterou Ježíš započal (Mk 16,20; Lk 24,50; Ef 1,3; 4,10). A tento Duch se vylévá jako plod Ježíšova velikonočního tajemství (Jan 7,39) pro zásluhy jeho smrti (srov. Jan 19,30), silou jeho vzkříšení (Jan 20,22; Řím 1,4), pro jeho modlitbu v nebi u Otce (Jan 14,16; srov. Sk 2,33). Proto Lukáš, který ve svém evangeliu připojuje ke zmrtvýchvstání nanebevstoupení jako jeho druhou tvář, spojuje ve Skutcích nanebevstoupení s Letnicemi; nanebevstoupení je tedy bezprostřední příčinou Ducha (Sk 2,33). A od tohoto okamžiku Duch přímo řídí život církve, je zárukou jejího poslání, poslání lidí spojených s Ježíšem skrze Ducha. To bez přestání dosvědčují Skutky apoštolů, které je možno nazvat evangeliem Ducha svatého.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!

Zdroj: Nedělní liturgie

Kdy začíná advent?

Kdy začíná advent?
(21. 11. 2024) Datum 1. adventní neděle...

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů

Texty na nástěnky - vyšlo další vydání předtištěných textů
(21. 11. 2024) Vyšel nový soubor předtištěných textů na nástěnky pro období Advent 2024 – Kriste Krále 2025. Texty si…

C. S. Lewis

C. S. Lewis
(21. 11. 2024) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ († 22. 11. 1963)

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU
(18. 11. 2024) 24.12. začíná jubilejní svatý rok 2025 otevřením brány baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Nabízíme vám tip na…

Slavnost Ježíše Krista Krále

(16. 11. 2024) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989
(14. 11. 2024) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…

Světový den chudých

Světový den chudých
(13. 11. 2024) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.