09. Duch svatý dynamizuje veškerou činnost církve

Svědectví Ducha a učedníků nachází konkrétní výraz v rozličných situacích v té míře, v jaké Duch zpřítomňuje Ježíše.

z knihy Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Svědectví Ducha a učedníků nachází konkrétní výraz v rozličných situacích v té míře, v jaké Duch zpřítomňuje Ježíše. Duch dynamizuje veškerou činnost církve. Často se v NZ Duch označuje jako síla (1 Sol 1,5; Řím 15,13), která působí spravedlnost a svatost (1 Kor 6,11; Řím 8,10) a vede až k plnosti bytí v Kristu a jeho dynamismu (Ef 3,16). Apoštolové o Letnicích plni Ducha svatého začali mluvit, jak jim Duch vnukal (Sk 2,4), a tentýž Duch, až bude vylit do ostatních lidí, učiní z nich proroky, tj. mluvčí Boží (Sk 2,17n). Jeho síla se prokázala ve Štěpánovi, jehož řeči nikdo nemohl odporovat (Sk 6,10). On je Pomazání od Svatého, který vyučuje (2,20.23) a zároveň vede Boží syny (Řím 8,14). Jeho symbolem ve SZ je oblak, který šel a vyznačoval cestu Božímu lidu (Iz 63,13; srov. 58,8; Ex 13,21n; 24,16b; 40,36nn; Nm 9,16-23; 10,12.34; Dt 1,33; Bar 5,9). On řídí činnost povolaného coby norma jeho jednání (Gal 5,16) za hranicí veškeré možné racionalizace (Jan 3,8), neboť jeho původ je v hlubinách Božích (1 Kor 2,11) a žádné lidské schéma není dost vhodné, aby zprostředkovalo jeho přítomnosti (Gal 5,18; Řím 7,6).

Souhrnně lze říci, že Duch svou činností dynamizuje všechna charizmata církve, kterým se proto říká „duchovní“ (1 Kor 12,1; Řím 1,11), protože jsou ve vztahu k Duchu. Pavel, když mluví o vzkříšeném těle, nazývá ho také „duchovní tělo“ (1 Kor 15,44), protože v něm působí Duch Boží (Řím 8,11). Tato rozličná charizmata (Žid 2,7), které autor knihy Zjevení v jejich mnohosti souhrnně nazývá „sedm duchů“ (Zj 1,4b; 3,1; 4,5; 5,6), jsou výrazem jednoho Ducha, jenž je ve Skutcích apoštolů se svými charizmatickými projevy také předáván vzkládáním rukou apoštolů (Sk 8,17nn). Každému se dostává těchto darů podle vůle Ducha (1 Kor 12,7.11; srov. Jan 3,8), která je ve shodě s mírou zjevení osoby Krista, jež vlil Bůh Otec do nitra člověka (1 Kor 12,3-12; 7,10; 2 Tim 1,7). Proto jsou s Duchem zvláště spojeny vnitřní charizmata moudrosti a duchovního rozlišování, která mají bezprostřední původ v Duchu (Kol 1,9; srov. Sk 6,3) skrze zjevení (Ef 1,17). Duch jimi ustanovuje rozličné osoby za apoštoly a proroky, dává jim toto zjevení, které je dynamizuje ke službě (Ef 3,5). Proto je ve všech charizmatech zjevné, že Duch (1 Kor 12,1.3.7n) působí ve službě Ježíše Krista (1 Kor 12,4nn) pro společné dobro (1 Kor 12,7), tj. pro budování Kristova Těla – církve (1 Kor 14,2). Skrze charizmata také buduje z jednotlivých členů Boží chrám (Ef 2,22) a způsobuje, aby jejich oběť byla Bohu příjemná – obětovaná Duchem prostřednictvím hlásání evangelia (Řím 15,16). Ten, kdo přijímá Ducha, také ho předává; v tom je právě nehlubší obsah každého poslání – misie: být předavatelem Ducha tak, jako byli apoštolové od počátku skrze modlitbu (Sk 8,13; srov. Jan 20,21nn). Tak volání Ducha, které je jediné, neboť On je jediný, má také při své šíři a naději jediný cíl: utvářet Krista, Pána církve, ve všech ke slávě Boha Otce (Ef 4,4).

9.1. Duch svatý dynamizuje slova apoštolů

Již starozákonní dobra Izraele se označují jako „duchovní“ (Řím 15,27), protože ve své hmotné podobě skrývají duchovní smysl, kterého nabývají svým vztahem ke Kristu, jenž je plností celého spásného procesu SZ (1 Kor 10,3.4.11; Řím 10,4). Proto se Zákon ve svém pedagogickém významu[18] označuje jako duchovní (Řím 7,14[19]); tím více pak proroctví, neboť pocházejí z Ducha (Mt 22,43; Řím 11,8; Sk 1,16; 3,7; 4,25; 9,8; 10,15; 28,25; srov. 7,51; 1 Petr 1,21), který je Duchem Kristovým (1 Petr 1,11).

Tento dynamismus slova v Duchu se ještě intenzívněji uskuteční v NZ: již u Alžběty (Lk 1,41) a Zachariáše (Lk 1,67), mlčky u Jana Křtitele před jeho narozením (Lk 1,15) a potom v Simeónovi (Lk 2,25), který obdrží zvláštní osvícení Ducha, aby prohlásil, že Ježíš je světlo národů a sláva Izraele (Lk 2,26). Apoštolská církev byla už od počátku vnímavá na tuto duchovní zkušenost (Sk 4,8: Petr naplněn Duchem svatým promluvil), na vnímání Ducha jako oživovatele (dynamizátora) evangelia (1 Petr 1,12), včetně způsobu, jak je předkládat (Sk 18,25[20]; 1 Kor 2,4.13; 2 Kor 3,18). Duch učí kázat (2 Kor 4,13), dává sílu to uskutečnit (Sk 4,31), neboť ustavuje služebníky NZ ne jako služebníky litery, ale Ducha, který dává život (2 Kor 3,6.8). Z něho evangelium nejen pramení, ale skrze něho se také uchovává (2 Tim 1,14). On působí, že evangelium přináší plody (1 Sol 1,5) tím, že posvěcuje život všech kdo je přijímají (Řím 15,16). Z Ducha pochází povzbuzování v církvi (Řím 15,30; Kol 3,16; Ef 5,19) a duchovní rady (1 Kor 7,40) jako princip křesťanského růstu, jehož mečem je Boží slovo (Ef 6,17), nástroj Ducha, daný jako dar pro modlitbu, pro interiorizaci evangelního Slova (Sk 4,31). Zvláště je s tímto darem mluvení v Duchu spojeno prorocké charizma, tj. mluvit v zastoupení Božím, udělené apoštolským misionářům (Sk 5,3.9; 11,28; 1 Petr 1,11n; Zj 19,10), takže prorok je synonymum pro duchovního člověka (1 Kor 14,37). Duch také inspiruje tímto charizmatem apoštolská rozhodnutí (Sk 15,28), poučuje církev (1 Tim 4,1; Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22) a On sám určuje, v kom má proroctví nabýt extatického stavu kontemplace, jehož posledním účelem je křesťanské svědectví (Zj 1,10; 4,2; 17,13; 21,10; srov. 19,10).

9.2. Duch svatý dynamizuje také činy apoštolů

Duch pohnul Simeóna, že šel do chrámu (Lk 2,27), On proniká do člověka, učí ho žít podle Boha (Gal 5,16[21].18.25; Řím 8,5), osvěcuje v činnosti Petra (Sk 11,2) a Pavla (Sk 13,4) včetně toho, že jim skrze druhé dává poznat to, co je potká, aby se na to připravili (Sk 20,22nn; 21,4.11). Rovněž volba hierarchie je osvětlena Duchem (Sk 20,28; 1 Tim 1,18; 4,14; srov. 5,22). Apoštolská služba - tak jako Pavlova - je sdílením duchovního charizmatu církvi, které apoštol přijal skrze Ducha (Řím 1,11).

9.3. Duch svatý dynamizuje také emoce a duchovní rozlišování

Duch dynamizuje také emoční život povolaného (Řím 9,1n) a učí ho rozlišovat (1 Kor 2,15; 1 Jan 3,24). Dar rozlišování je nezbytný, neboť nepochybně existují zlí duchové, kteří se jeví jako duchové dobří (Ef 2,2.12) a které někdy dopouští sám Bůh jako trest slepoty pro ty, kteří odpírali světlu (1 Král 22,22n; srov. 2 Král 14,7; Iz 37,7). Je tedy nutno rozlišovat (1 Jan 4,1) a ověřovat, jaký duch řídí činnost člověka (Lk 9,55; srov. 1 Sol 2,2), neboť pravý Boží Duch jde cestou úplně odlišnou od ducha zlého (Jer 10,14; 13,2; 51,17). Když jsou apoštolská rozhodnutí učiněna v Duchu, tj. v čistotě úmyslu, a směřují k dovršení Ježíšova díla, pak apoštol pociťuje, že je dále Duchem veden a mocně jím hýbán (Sk 16,6n; 19,1.21; 20,22; srov. 2 Kor 6,6).

Toto duchovní rozlišování a duchovní citlivost je dynamizována kontemplováním Pána. Odtud také pramení mnohem hlubší četba Písma, která je pro církev prostředkem poznání Boha (2 Petr 1,21; 2 Tim 3,16). Tento celý dynamismus působí Duch skrze evangelium, jež zpřítomňuje Pána (Mk 8,35; 10,29; 2 Sol 2,14; 1 Kor 4,15) a jehož interiorizací se přijímá a předává Duch (Gal 3,2; 1 Kor 9,11; 2 Kor 3,3). Slova Pánova evangelia jsou přímo pramenem duchovního života (Jan 6,63; 7,37nn). Proto Pavel prosí za své církevní obce o poznání Božího zjevení, které interiorizováno dynamizuje spojení s Kristem, z něhož pramení duchovní milosti moudrosti a poznání (Ef 1,17n). Ty pak umožňují účinně rozlišovat a rozhodovat (Kol 1,9) a předkládat Boží slovo skrze prorocké charizma (Ef 3,5; 1 Tim 4,1), jímž se vydává svědectví Ježíši (Zj 19,10). Aby však tento proces byl správný, musí se soustředit na interiorizování pravého evangelia (2 Kor 11,4), které obsahuje správnou kristologii (1 Jan 4,2n) a které vzbuzuje věrnou pozornost k apoštolské nauce (1 Jan 4,6).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jaroslav Brož

Témata: Duch svatý | Církev

Související texty k tématu:

Duch svatý

Bez Ducha svatého by křesťanství bylo jen hřbitovem.
Duch svatý a karma Pozorovali jste někdy karmu? Funguje podobně, jako Duch svatý v nás.
Duch svatý uzdravuje ze stresu a z rutiny Stres a nuda jsou v podstatě rezignací.
Naše slabost nám nebrání, být otevření Ježíšovu Duchu... Naopak. Ježíš dokáže působit i prostřednictvím naší slabosti.

Církev

Snáším neomalené chování druhých (Řehoř Veliký) Ve stavbě nese jeden kámen druhý. Každý kámen spočívá na nějakém jiném. Právě tomu tak je i v církvi.
Bída církve Moje představa o církvi byla moc pěkná, ale příliš naivní.
Chybující Petr – základ církve Katolická církev – přes všechny vnitřní i vnější problémy a různé skandály – vytrvala ve věrnosti Ježíšovým příkazům už dva tisíce let.
Co se nám vybaví, když se řekne církev? Často asi především její hierarchická podoba. Ale je to ten jediný a pro dnešní svět skutečně nejvýstižnější obraz církve?
Církev byla dřív lepší „V minulosti byla církev lepší“, slyšíme občas. Zidealizovaný pohled na minulost církve ale vede k zoufalé touze po něčem, co nikdy nebylo.
Církev je - v určitém smyslu - ovdovělou matkou Církev má odvahu ženy, která pečuje o svoje děti, aby je dovedla na setkání se svým Ženichem.
Církev se obejde bez biskupů – eklesiologie Oty Mádra Církev potřebuje opravdové duchovní lidi, má-li obstát v situaci ohrožení.
Církev zůstává vzdor vlnobití světa stále pevná Nikoli náhodou zůstává Boží církev vzdor všemu vlnobití světa stále pevná.
Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! „Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! Jak jsi mě nechala trpět, avšak tolik ti dlužím!
Mnohé mocnosti se snažily a snaží církev zničit, ale budou zničeny Kolik jen mocností se v průběhu dějin snažilo – a snaží – zničit církev jak zvnějšku, tak zvnitřku...
První křesťané neutíkali ze světa kvůli jeho ´zkaženosti´ Podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu.
Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... (Benedikt XVI.) Uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu...
Reforma církve dle ďáblovy strategie Když nepřítel – ďábel – útočí na církev, snaží se jí především zabránit v ...