04. Svatá moc

Učil jako ten, který má moc... (Mt 7,29)

Soustředili jsme se na způsob Ježíšova bytí. Činili jsme totéž, co děláme před obrazem na plátně, když pozorujeme jeho perspektivu, to jak povstal, na co je zaměřen, a nalezli jsme dva rysy plné významu. První je ten, že Ježíš prochází, jak sám řekl: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět, nyní svět opouštím a vracím se k Otci." Druhým rysem je nezdar jeho konání - zrno musí zemřít. To nás upozorňuje na to, že v tomto bytí je jedinečnost.

Nechme to ale nyní stranou, nechceme přece vytvořit nějakou nauku o Ježíšově bytí. Chceme sledovat jeho živou postavu s úctou a láskou, s otevřenýma očima a citlivým srdcem, chceme ho vidět pod různými úhly. Chceme vyčíst každý jeho rys a spojovat je v naději, že se nám zjeví, co je Pánu vlastní.

A tak se teď ptáme: Jak ovlivňoval lidi? Jak oni jej chápali? Co s ním prožívali?

Lidé chápali, že v něm je cosi jedinečného. Divili se, překvapovalo je to. Byli vytrženi ze sebe, znepokojeni, otřeseni. Oslavovali jej a ctili. Ale stávali se i podrážděnými, nedůvěřivými, nenáviděli jej.

To všechno má velkou důležitost. Důležitost především proto, že to nebyly postoje vyplývající jednoznačně jen z rozumu. Rozdílné jsou i bezprostřední reakce srdce. Právě proto, že ono "zvláštní" v něm lidi zaujalo, ovlivňovalo, přitahovalo a způsobilo, že se lidé museli nějakým způsobem angažovat, hluboce pohnout k lásce, nebo k odporu. K zvláštní lásce, či zvláštnímu odporu. Zkusme to pochopit.

Když Matoušovo evangelium vypovídá o začátku Ježíšovy činnosti, říká: "Když Ježíš skončil tyto věci, žasly zástupy nad jeho učením. Učil totiž jako ten, který má moc a ne jako jejich vykladatelé Písma" (Mt 7,28).

Vykladatelé Písma (zákoníci) byli lidé velice vzdělaní. Mnoho přemýšleli, k mnohému se dopracovali. To, co říkali, bylo poučené i bystré. Ale jejich slova byla studená a křečovitá, tísnila. A zde stojí někdo, jehož slovo bylo horoucí a plné moci hloubkou a pravdou. Plynulo ze samé životnosti výpovědi, srostlé s životností toho, který je vyslovoval. U něho bylo všechno pravdivé a přemocné, pramenící z ducha a srdce, čiré, horoucí, plné působící živosti. Jeho slovo vzbuzovalo, křísilo, povznášelo a rozjasňovalo mysl i vůli a vzrušovalo srdce. Důvod byl tento: záruka spásy.

Jednou o velikonocích šel Ježíš v Jeruzalémě do chrámu. Byla doba poutí. Z celého světa přicházeli věřící, aby uctili Boha v jeho svatyni. Sloupořadí chrámu bylo plné obvyklého pouťového ruchu. Prodavači obětních zvířat, bankéři, kteří měnili cizí měnu za místní. A všude plno křiku a dohadování a pach kšeftu. To jej pobouřilo. Došlo k napjaté scéně jako v časech Eliáše a Elizea, kdy Duch Páně sestoupil na proroka, který na nepochopitelný Boží rozkaz činil neslýchané věci jako blesk bijící do lidské prostřednosti. "Stojí psáno: Můj dům bude nazýván domem modlitby, ale vy z něho děláte lupičské doupě." (Mt 21,13) Ježíš dělá z provazů bič a vyhání všechny - lidi i zvířata, ukazuje svou citlivost uprostřed zbožného zmatku, pouze prodavače holubů nechává (podle Jana) na pokoji a jen jim přikazuje: "Odneste to pryč!" (J 2,16) Bankéřům ale zpřevrací stoly. Ale v horečném ovzduší poutníků ze všech částí světa se proti němu nepostaví ani hlásek, ani gesto.

Jindy je v Nazaretské synagoze. Požádá o svitek a čte úryvek z Izaiáše (L 4,18nn). Svitek svine a podává sluhovi. Všechny oči utkvěly na něm. Promlouvá: "Dnes se naplnila tato slova, která jste slyšeli." Ohlašuje naplnění této zvěsti. Oni naslouchají, tuší mocnou sílu, ale uzavírají se jí. On vidí odpor. Sám vyslovuje jejich námitky: "Jestliže jsi tím přislíbením, pak to dokaž: konej zázraky. A teď před námi. Jestliže jsi lékařem, uzdrav "sám sebe" - tedy nás." Ale on k nim promlouvá o tajemství, o tom, že nejblíže stojící mohou být slepí, zůstat v omylu, zatímco ti poslední porozumí a budou spaseni. A tehdy proti němu povstal hněv. Vyvedou jej za město, na sráz hory, aby jej svrhli. A teď - uvědomme si, jak reaguje v takové chvíli dav - padnou neslýchaná slova: "On však prošel jejich středem a ubíral se dál." Nepadlo žádné slovo, nikdo se nezmohl na žádné gesto. Mlčící samozřejmost všemocné síly. Ježíš učí u jezera a obrací se k Petrovi, kterého nedávno povolal (L 5,4): "Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovení." Petr zná své jezero. V noci je čas k tomu, aby se lovilo. "Mistře, celou noc jsme lovili... ale na tvé slovo..." A lodě jsou přetíženy množstvím ryb. Tehdy Petr ohromen padá na kolena: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť jsem člověk hříšný." Neslyšíme výlev tiché pokory. Je to něco zcela jiného. Přepadla ho bázeň z Boha. Stalo se to, co se v dějinách Izraele stávalo tak často, když se někoho dotklo Boží jednání a úlek ho povalil na zem. A chvějící se hříšné stvoření křičí: Odejdi ode mne!

To, co žije v člověku, je zjevné tím, jaké lidi k sobě přitahuje. Děti musely k němu přicházet až chtivě. V opačném případě by je matky k němu nepřinášely. Nevolal je sám, vždyť byl každý večer nesmírně unaven. Ten, u koho je dobře dětem, kdo s nimi umí rozprávět, ví také jak přistupovat k němé tváři - Ježíš měl rád zvířata, jeho podobenství o tom svědčí - a kolem něho se vytváří ovzduší ráje.

Přicházejí k němu nemocní. To o člověku vypovídá, tísní-li se kolem něho ti, kteří trpí. Tuší, že budou ochráněni. Ve většině ostatních případů tomu bývá tak, že právě oni se cítí odstrčení. Jsou obklopeni péčí jen podle předpisů vědy a společenské péče, ale sám trpící nerozpozná ochranu. Je stále méně místa pro utrpení, je stále nápadně či nenápadně schováváno. Proto je něčím zvláštním, vzácným a velkým, je-li člověk takový, že se k němu trpící tisknou. To jej zničí. Hojit utrpení stojí mnoho krve a síly srdce.

K Ježíšovi přicházeli trpící odevšad. U Lukáše je zachycena událost (L 8,26nn), která se dotýká srdce. Ježíš připlul do Gerazenské krajiny. Řádil tam jeden posedlý, ohrožoval své okolí i sebe. Spatřil Ježíše zdáli a zkroucen silou volá: "Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího. Prosím tě, netrap mě." Ale Ježíš spoutá síly temnoty a ztiší ho. A když přicházejí lidé, ten muž mu sedí u nohou a projevuje se lidsky. Ježíš ho posílá domů. On by však raději zůstal. Cítí se v bezpečí. V Ježíšově blízkosti temná moc nepůsobí. Ježíšova životní síla se projevuje neobyčejně zvláštně. Způsobuje, že jeho slova jsou plná života, mají moc nad rozumem a srdcem člověka. Působí v jeho gestu, v rozkaze jeho úst a nikdo se jí nemůže vzepřít. Září z jeho postavy a tváře a působí, že bezděky couváme. Vystupuje z jeho postavy a otřásá. Přitahuje ty, jejichž srdce jsou čistá a otevřená, a ti nalézají domov. Obdarovává pokojem a rozptyluje moci temnoty. Jak to nazvat? Je to totéž, oč jde v jeho poslání pro Boží království. Svatá blízkost živého Boha. To, že Bůh je tu a naplňuje srdce až po okraj. Pán lidské vůle až do jejího krajního záchvěvu. Jediný, který je živé duši vším. Je to postava, pro kterou je Bůh nejplnějším štěstím, postava, dovolující mu úplněji proniknout tak, že on se v ní může zcela vyslovit, promluvit ke každému, kdo se blíží - to je právě to. Blízkost živého svatého Boha. A víc než pouhá blízkost, ale o tom jindy.