08. Ježíšova samota

"Hleďte, přichází hodina, kdy mne necháte samotného." (J 16,32)

Už jednou byla v těchto úvahách řeč o Ježíšově samotě, když jsme rozjímali o jeho projití světem. Touha trochu tomu porozumět nás do tohoto tajemství vtahuje tak, že se jím chceme zabývat ještě jednou.

Je samozřejmostí, že nejvýše charakterní, hluboce geniální a duchovně tvůrčí člověk je svou dobou nepochopen. A to tak velikou samozřejmostí, že považujeme za laskavé řízení osudu, když pochopení takového člověka nepřijde příliš pozdě. Člověk, který svým životním bytím překročil podmínky omezující všednosti, který je svým jednáním a údělem rozvinul zvláštním způsobem, který došel k novému poznání hlubokou úvahou a nezvyklou vnitřní zkušeností, člověk, kterým hýbají dosud nepovšimnuté hodnoty, který vidí dosud skryté cíle a možnosti, takový člověk nemůže být přijat všemi bez výhrad. V nejlepším případě bude obklopen úctou, ale svou cestou musí jít sám. Obvykle se však setká s nedůvěrou a nepřátelstvím. Později, když dokončí svůj boj a snad v něm i zahyne, je spolu se svými stoupenci přijat. Pak se jeví jako posel předpovídající to, co se nějakým způsobem stalo dobrem pro všechny.

U Ježíše tomu tak není. Na jeho úděl nemůžeme nahlížet podle tohoto, v dějinách stále se opakujícího schématu. On nebyl jen kýmsi velkým, on nebyl nepochopen svou dobou. U něj jde o cosi hlubšího.

Všimněme si pouze jednoho. Ježíš byl Žid. Pocházel z nejurozenější krve národa, z královského rodu. Byl v životě tohoto národa zcela zakořeněn. Správně kdosi řekl, že v tom, co se týká jeho bezprostředního lidství, bude nejpochopitelnější právě Židům. Ježíš tkví hluboko v tradici svého národa. Celé dějiny Izraele v něm žijí. Je hluboko spojen s životními událostmi tohoto národa. On, tak hluboce a mocně proniklý svým posláním pocházejícím přímo od Boha, říká: "Nepřišel jsem zrušit Zákon, ale naplnit." (Mt 5,17) Ani jedno písmenko, ani jedna čárka ze Zákona nemůže pominout, vše musí být naplněno. A víc než to. Ježíš má vědomí, že je ve své osobě tou svatou minulostí národa nesen. "Zkoumáte celé Písmo, protože myslíte, že v něm máte věčný život - a právě ono svědčí o mně." (J 5,39) Celá stará Smlouva byla zaměřena do budoucnosti, naplněna očekáváním toho, co přijde, očekáváním Mesiáše a Božího království, které přinese s sebou. Ježíš vidí v tomto Božím plánu sebe. On je tím, o kom je v Písmech řeč. Když poprvé káže v synagoze v Nazaretě, cituje tento text: "Duch Páně na mě spočívá, protože mě pomazal a poslal mě kázat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu a vyhlásit milostivý rok Páně." (L 4,18) A pokračuje slovy: "Dnes se splnil tento výrok Písma, který jste právě slyšeli." Když Jan posílá k němu žáky s dotazem: "Jsi ty ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" (L 7,19nn), odpovídá Ježíš slovy Izaiášovy předpovědi: "Jděte a podejte Janovi zprávu o tom, co jste uviděli a uslyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu."

Ale co udělá jeho národ? Nepřijme jej. Odmítne. Obrátí se proti němu. Zničí jej.

A dělo se to nejen tak, jak tomu bylo vždycky s muži poslanými Bohem, s proroky, kteří úplně všichni byli zprvu odmítáni a pronásledováni, a teprve později se setkali s uctivým přijetím. Ježíš byl odmítnut jednoznačněji a už dva tisíce let pozorujeme neslýchaný jev: vyvolený národ svého - i z čistě historického pohledu - největšího Syna chápe jako zrádce. To, že se už od počátku s údivem směšuje nedůvěra a odpor, není tak divné, víme-li, co lidé jsou.

Důležité je, že proti němu povstává společná fronta s tak jednoznačnou samozřejmostí. Mimoto se kolem něj objevují postoje nedůvěry, sledování, číhání a zanedlouho padne rozhodnutí, že musí být odstraněn. Nikde nečteme o skutečném pochopení jeho nároků a jeho učení. Nikde není zmínka o tom, že by někdo přišel a zeptal se, o co že opírá svá tvrzení, že je poslán, co znamenají ta znamení, kterými tento nárok podpírá. Nikdo se nezeptá na jeho názor na Mesiášův obraz v Izaiášovi, Jeremiášovi a Malachiášovi, na to, proč kritizuje tolik věcí, v čem je vztah mezi tím, co přináší on, a tím, co bylo dosud. Nic takového se nestalo. Pouze byl vyhlášen boj.

Snad někdo řekne, že diskuse tohoto druhu nejsou věcné. Snad. Ale stačí si všimnout té neochoty k porozumění, k vážnému rozhovoru. Už po krátkém čase povstává zeď nedorozumění a odmítnutí a ta roste a mohutní, až jej uzavře a zničí.

Ani u lidu tomu není jinak. Nejprve je jím Ježíš přijat s nadšením. Lid toužil po jeho chlebech, po jeho slovu, po jeho uzdravující moci. Šli za ním a chtěli jej učinit králem. Ale Janovo evangelium (2,24) bez iluzí dodává: "Ježíš se jim však sám nesvěřoval, sám totiž věděl, co je v člověku." V tom, co on vlastně chtěl, mu nemohli porozumět. A ani lid se neukázal jako bezelstný a otevřený. I ze strany lidu stála v cestě zeď zkaženosti srdcí.

O jeho učednících jsme se už zmínili nejednou. Byli po celou dobu s ním. Přišli s otevřeným srdcem, slyšeli jeho slova a viděli jeho činy. Viděli jej. Kéž by nám bylo dáno aspoň na okamžik vidět jej kráčet po cestě! Copak se nám nezdá, že bychom jistotně byli úplně jiní? Jeho jediné gesto by přece muselo navždy utkvět v našem srdci! To všechno prožívali jeho učedníci plně, a neporozuměli mu.

Evangelia stále zdůrazňují, a nezapomeňme, že mají svůj původ v kázání učedníků, tedy z pohledu pozdějšího a poctivě svědčícího proti nim samým, že mu neporozuměli. Nechápali, co chce. Lukáš (9,45) říká: "Oni však tomuto výroku neporozuměli, jeho smysl zůstal pro ně utajen, takže ho nepostřehli." A další slova odkrývají beznadějnost nepochopení: "Báli se jej však na to zeptat." Mylně chápou velikost jeho poslání i Božího království. Stále jej zatahují do podob politických. Ještě v poslední chvíli na Olivové hoře, když už se tajemství smrti o zmrtvýchvstání naplnilo, se mimo všechno porozumění ptají (Sk 1,6): "Obnovíš, Pane, v tomto čase království Izraele?" Ježíš nezažil chvíli, kdy by viděl, že jejich mysl je otevřená a chápe, co on chce. Nezažil, že by jejich srdce přijalo Boží impuls jeho vůle a neslo ho dál. Neporozumění se protáhne až do grotesknosti, když po rozmnožení chlebů plují po jezeře a on ve spojení s tím, co vykonal, náhle odhaluje nejhlubší smysl a varuje je: "Střezte se kvasu farizeů a kvasu Herodova." A oni myslí na chleba. Ježíš jakoby výbuchem vnitřní bolesti je kárá: "Co uvažujete? Že nemáte chleby? Ještě nerozumíte ani nechápete? Máte zatvrzelé srdce? ... Nevzpomínáte si u ...?" (Mk 8,14) A znovu povstává zeď ze strany, z které to musel být úder nejtvrdší, ze strany těch, které povolal.

A co se jeho příbuzných týče, o tom výmluvně vypovídají slova Janova evangelia (J 7,2nn): "Odejdi odtud do Judska, aby i tvoji učedníci viděli skutky, které konáš. Kdo se chce stát veřejně známým, nejedná přece ve skrytu. Když dokážeš takové věci, ukaž se světu." Ani jeho příbuzní totiž v něj neuvěřili. I o jeho matce, s níž byl spojen tak hlubokou láskou, i o ní jsou napsána slova, která nesmíme pominout - vztahují se na ni a na Josefa: "Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci." (L 2,50) Jistě následují věty vypovídající o tom, že Maria "... uchovávala věrně všechny ty věci a události ve svém srdci." To je cenné zrno, které mělo vzejít v čistém poznání lásky později, kdy Duch svatý sestoupil i na ni. Ale tehdy zůstalo při tom, že "oni nepochopili". Ježíš žil v nevypověditelné samotě.

Jan, který spočinul na jeho prsou, jediný z učedníků, který, i když také utekl, přesto sebral odvahu, vrátil se a setrval i pod křížem, pochopil víc než ostatní něco z Ježíšovy duše. Proto je jeho evangelium klíčem k celému Novému zákonu. Jeho evangelium a jeho listy jsou plny vzrušení nad neuchopitelností tajemství, jak se mohlo stát, že Pán přišel na svět, který skrze něho povstal, a svět jej nepřijal.

Uvědomme si ještě jednou, co to znamená, když se objeví člověk hluboce stojící o spásu všech, plný ušlechtilé lásky, otevřený, obdařující a pomáhající. A naráží na nedůvěru, neporozumění, posměch a nepřátelství. A toto se s Ježíšem stalo. Ale jinak, protože s rozměrem Božství. Přinášel moudrost, pocházející od Boha. Pramenila z něj nesmírná spásná moc a mohl tvrdit: "Pojďte ke mě všichni a já vás občerstvím." Věděl přece dobře, jak na tom jsou lidé i svět a měl moc pozvednout je z bídy. Ale všude se střetával s temnou stěnou neporozumění. V tom bylo Ježíšovo strašné utrpení.

Ale nejhroznější bylo, že se nic ani pozvolna neumenšovalo, že se tma nevyjasňovala ani náznakem, že nepřátelská uzavřenost nepolevovala, všechno se stávalo tvrdším, temnějším, nepřátelštějším až k "hodině vlády temnoty".

Teď snad chápeme, čím je hřích a pád stvoření, bylo-li možné takového zaslepení a takové zatvrzelosti srdce.

A chápeme snad i něco z toho, čím je vykoupení: že Ježíš, aby odčinil hřích, nesl tuto bídu až do konce. Že On tuto uzavřenost do sebe, nepřístupnost těch, které přišel spasit, nesl bez promíjení a ulehčení až do samého konce. Jsme-li s to zakusit tuto nutnost, spojitost a neúprosnost, pak pochopíme něco z toho, oč ve vykoupení šlo. Ježíš to vše mohl nést jen ve spojení s tajemstvím, o němž vypovídá opět Janovo evangelium: "Otec je stále se mnou."

Ale i tam dosahuje samota. Totéž evangelium svědčí o Ježíšově výkřiku ve chvíli dokonání: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!" Toto je výpověď o tom, že v nejzazším naplnění spásné oběti, v nejtemnější tmě nevyhnutelné smrti, vzdálila se i Otcova blízkost, takže Ježíš zůstal úplně sám.