11. Ježíšova láska

V 1. listě sv. Jana je věta: Bůh je láska. Tato slova platí o Ježíšovi - Ježíš je láska.

V 1. listě sv. Jana je věta: Bůh je láska. Tato slova platí o Ježíšovi - Ježíš je láska. Všude z něho vyvěrá láska. Tu v něm potkáme vždycky. Ale chceme také rozjímat o tom, kde je její horoucí a vyzařující střed.

Láska ke všemu, co dýchá a žije, ke všemu, co Otec stvořil, co se zrcadlí v Ježíšových podobenstvích. Ale tuto lásku nacházíme i v jiných lidech. Vzpomeňme jen na toho, pro kterého je všechno stvořené bratrem a sestrou - na sv. Františka.

Ježíše vede láska, když vidí opuštěný zástup těch, kteří byli jako ovce bez pastýře. Láska silná a velkodušná. Té jsou někdy schopni i lidé. A jestliže si můžeme na naší době něčeho vážit, pak toho, že se v ní přese všechno tato láska projevuje.

A láskou jsou vedena slova: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." To je láska jistá si svou nevyčerpatelnou silou. Ale v tom ještě není ona vlastní neopakovatelnost, o níž lze říci: to je On a jen On.

Poslední večer, dříve než odchází k Otci, je Ježíš uprostřed učedníků. Je připraven k plnění Otcovy vůle, do hloubi si vědom svého poslání, které mu je smyslem celého bytí. Janovo evangelium (13) to vyjadřuje slovy: "Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti."

Umývá jim nohy a pak při slavení večeře paschy ustanovuje svátost své smlouvy. U Mt (26 a další) máme tuto zprávu: "Ježíš vzal chléb, pronesl požehnání, rozlámal ho a dal svým učedníkům se slovy: Vezměte a jezte. Toto je mé tělo. Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: Pijte z něho všichni, neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů." Lukáš zase píše (22,14): "Ve stanovenou hodinu zaujal místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka (paschu) dříve, než budu trpět.... Potom vzal chléb, pronesl díkůvzdání, rozlámal ho a dal jim se slovy: Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku. Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás prolévá."

V těchto větách najdeme dvě slova, kterým musíme alespoň trochu porozumět, chceme-li pochopit, o co šlo. Je to úsloví "za vás". Tajemství, které tu ustanovil, bylo vřazeno do velikonoční hostiny. Do památky smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Když tenkrát v Egyptě poslal proti faraonovu útisku posla záhuby s nejstrašnější ze všech ran - všechno prvorozené mělo zahynout, Mojžíš dostal příkaz, aby každá rodina zabila beránka a jeho krví pokropila veřeje. Maso měli všichni sníst vestoje a měli být připraveni na cestu. Krev byla znamením, které je pohromy ušetřilo a hostina měla být svátkem sounáležitosti lidu s vykupujícím Bohem. Tím tedy byl beránek hostiny staré smlouvy, jehož krev byla vylita na zpečetění této smlouvy.

A nyní Ježíš hovoří o těle vydaném na smrt jako o pokrmu, o krvi prolité na zpečetění nové smlouvy. Obětí, jejíž smrtí se to završuje, je on - Ježíš. "Za vás..." Když říkáme "za nás" - jsou tato slova jakoby bezvýznamná a pokryta prachem. Způsobil to zvyk. (Zvyk jde ruku v ruce se zevšedněním, a tedy s lhostejností, kterou si už ale nepřiznáme.) Slyšeli jsme tato slova nekonečněkrát. Slova mohou v našich uších oněmět.

Člověk, který žije, žije sám v sobě. V sobě si je přirozeným středem všeho, takže pro něj svět přestane existovat, jestliže on přestane žít. Je možné, aby potom člověk ještě daroval svůj život za druhé? Možné to je. Matka to udělá pro své děti. Muž toho je také někdy schopen pro své dílo, své ideje. Někdo dá svůj život za národ a za bližního, který je v nebezpečí. Pokud je velkodušný. Ale dát život za lidi, za mnohé, za všechny? Za lidi, kteří k němu přistupují s neporozuměním, bez lásky? Kteří ho nepřijímají nebo se i brání spáse, kterou jim přinesl?

Co slova "za nás" znamenají, tomu porozumíme teprve tehdy, když se zbavíme veškeré sentimentality a soucitu. Když si uvědomíme, v jakém osamění Ježíš žil, zbaven pomoci, bez nadšení okolí, bez obyčejné sympatie a přátelství (kromě Lazara a jeho sester). Věděl, že se lidé ocitají v záhubě. Věděl, že mohou vydechnout jen svobodou spásy, bude-li odčiněn jejich hřích. Že život pro ně se může zrodit pouze ze smrti, kterou může zemřít jedině on. Ježíš to přijímá a je tomu oddán. Všechno toto znamenají slova "za vás". Můžeme jim porozumět - a celým naším křesťanským úkolem je toto porozumění - pouze tehdy, budeme- li se o to snažit v nejhlubší tichosti svého srdce a v čistotě jeho ochoty. A Bůh nám tu milost dá. V tom, že Ježíš naplnil toto "za nás", v tom je jeho láska. Z toho jasně plyne tajemství eucharistie.

Když ji Ježíš zvěstuje v Kafarnau, říká (J 6,51-58): "Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa." Židé se proto mezi sebou přeli: Jak nám ten člověk může dát jíst svoje tělo? Ježíš jim řekl: "Ano, skutečně říkám vám: nebudete-li jíst těla Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mě a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já jsem živ z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude živ ze mne."

Židé reptali, jak dál uvádí evangelium. Je to pochopitelné. Jestliže někdo se ocitá mezi nimi živý, tělesný a říká, že "musejí jíst jeho tělo" a "pít jeho krev" a oni jsou posluchači nedůvěřiví a uzavření, pak nemohou reagovat na takový podivný požadavek jinak než odporem a pobouřením. Když pak Ježíš říká (J 6,63): "Co dává život, je duch, tělo samo není k ničemu. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a život", pak to platí opět jen pro ty, kteří jsou s to prodírat se každou nepochopitelností. Eucharistie pramení z Ježíšovy smrti.

Ale stále a vždycky zůstane tajemstvím. Ovšem v Kristově smrti a zmrtvýchvstání je nám otvíráno hlouběji a plněji. Ježíš sám na to poukazuje: "To je vám kamenem úrazu? Co teprve až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?" Svou smrtí a zmrtvýchvstáním vstoupil do stavu oslavení, do svého duchovního bytí. Žije v eucharistii jako Oslavený Vyvýšený Pán. Ne nadarmo píše Pavel v 1 Kor 11,26: "Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde."

Ustanovení Eucharistie a Ježíšova smrt jsou v nejhlubším smyslu jediným a týmž tajemstvím.

Láska, která ho nutila, aby šel za nás na smrt, ho také nutila, aby se nám dal za pokrm. Nejen aby nám dal dary, slova, přikázání, ale sebe sama. Je snad třeba ptát se ženy, matky, milující osoby, abychom poznali někoho, kdo zná tuto touhu, touhu darování ne něčeho, ale sebe. Sebe se vším svým bytím. Darovat nejen myšlení, nejen věrnost, ale tělo a duši, tělo a krev a všechno. To je láska jdoucí do krajnosti, touha nasytit někoho vším, čím jsem. A proto šel Pán na smrt, aby zmrtvýchvstáním vstoupil do takového stavu, v němž se navždycky chtěl vydat všem.

A tedy ten, který za nás zemřel, žije v nás. Vyjádřil to slovy na rozloučenou (J 15,1-6): "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, ořezává a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako nemůže ratolest nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li ve kmeni, stejně tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť oddělení ode mne nemůžete dělat nic."

On vešel v nás a jedná v nás a my žijeme v něm. Žijeme z něho stejně tak, jako ratolest vinného keře dává listy a hrozny z životního spojení s celou rostlinou. A sv. Pavel učinil z tohoto tajemství základ veškerého křesťanského bytí.

Přečtěte si Řím 6,3-11! "Nebojte se... nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." Plný Pánův život se naplňuje stále znova v lidech. Žít zvěst evangelia znamená spolunaplňovat život Krista. Tedy vždycky, když se věřící člověk obrací k Pánu, když v následování vítězí nad sebou, když plní Pánova slova, vždycky v něm cosi umírá: starý člověk. A cosi povstává. Nový člověk vytvořený podle Kristovy podoby. To, co je Kristovo, v něm vyrůstá. Mocněji a více. A pozvolna vzrůstá krása Božího dítěte, utvořená podle vzoru Krista, neviditelná, skrytá, ohrozitelná a ohrožená. Ale zvolna sílící, až jednou bude zjevná a staré pomine navždy. A právě toto je Kristova láska, že on v nás tak žije a my v něm, že to, co je naše i co je Jeho, tvoří jednotu.

Taková tedy je Kristova láska. Láska vykoupení. Láska obdarovávající sebou samým, která dává za pokrm všechno své, sebe sama s duší i tělem. Láska niterného bytí, které působí, že jeho život se stává naším a náš je Jeho.

To je láska Kristova. A teprve v tomto světle, odtud vyvěrajícím, se vše, co je v jeho životě vyjádřením lásky, stává Kristovou láskou. Že on k sobě zve obtížené, aby je občerstvil, že k němu smí každé lidské utrpení, že jemu je líto bídy zástupu; jeho cit pro všechno, co žije; v tom všem žije ona prvotní a jedinečná láska, o níž jsme rozjímali. V tom se vlastně ona zjevuje.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!