01. Matka

Maria

"Blahoslavená, která jsi uvěřila..." (L 1,45)

Jestliže chce někdo poznat druh stromu, musí si všimnout také země, hloubky, v níž tkví jeho kořen, kterým proudí živiny do kmene a větví, do květů a plodů. Proto je dobré si všimnout i hloubky "země", z níž vyrůstá Pánova podoba, tedy všimnout si jeho Matky Panny Marie.

Tradice uvádí, že pocházela z urozeného rodu, že v jejích žilách proudila královská krev. Každý člověk je něčím jedinečný a neopakovatelný. Vztahy, ve kterých vyrůstá, nemají velký vliv na jeho vlastní hodnotu, na jeho postoje k sobě a k Bohu. Tady totiž neplatí nějaké "jestli" a "protože". Nezáleží na tom, je-li člověk Žid nebo Řek, svobodný člověk nebo otrok. To je pravda. Nejdůležitější je, jestli je člověk typ šlechetný, nebo ne. A velká královská šlechetnost se projevila v oné přímé velkodušnosti, s níž Maria odpověděla na andělskou výzvu. Vstoupilo v ni cosi nebývale velikého. To, co po ní bylo žádáno, znamenalo, že Bůh jí úplně důvěřuje. A ona to učinila s klidnou, jí samotné neznámou velikostí. A značná část této velikosti pocházela ze šlechetnosti její osobnosti, z jasného a svobodného vzrůstu jejího bytí.

Od této chvíle je její úděl spojen s údělem jejího Dítěte - v rozpacích, jaké se zrodili mezi ní a jejím snoubencem, v okamžiku, kdy odchází do Betléma a tam v chudobě a nouzi přivádí na svět dítě, když pak utíká a žije ve vyhnanství, na cestě uprostřed nebezpečí, vytržena z prostředí, v němž se cítila bezpečně, i když se pak vrací do vlasti.

Když dvanáctiletý Ježíš zůstane v chrámu a ona jej po strastiplném hledání spatří (L 2,41nn), zjevuje se jí poprvé Božská jinakost toho, který zakotvil v jejím životě. Když chlapec na zcela oprávněnou výtku: "Synu můj, cos nám to učinil? Tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali" s podivem - a toto podivení s ní jistě nejvíce otřáslo - odpověděl: "Proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?", tehdy musela prožít nasměrování svého údělu: nadchází to, co jí předpověděl Simeon. Protože co to znamená jiného, když se Dítě v takové chvíli s největší samozřejmostí zeptá usoužené Matky: "Proč mě hledáš?". Není divu, že hned následují slova: "Ale oni neporozuměli tomu, co jim řekl."

Ale pak také čteme: "A jeho Matka věrně uchovávala všechno ve svém srdci." Nechápala, nedorostla pochopením oněm slovům a událostem, ale vyrovnala se s jejich hloubkou. Tak jako půda přijímá zrno a ono v ní roste. Pak přišlo 18 let ticha. Evangelia o nich nepíší. Ale máme-li otevřené uši, pak mlčení evangelií svou mocí promlouvá. 18 let mlčení procházejícího jejím srdcem. Nic jiného se o té době neříká, kromě toho, že Dítě jim bylo poddáno, rostlo v moudrosti u Boha i u lidí. Hluboké události naplněné mlčením, obklopené láskou té nejsvětější z matek.

A potom On opouští svůj rodný kraj a naplňuje své poslání. Ale i tehdy je Matka s ním. Ještě na začátku, při svatbě v Káně, objevujeme poslední gesto mateřské péče.

A jindy, když dojdou do Nazareta znepokojené zvěsti (Mk 3,31nn), ona jde za ním a stojí u dveří, nejspíš opět "s bolestí". A znovu je s ním i v posledních dnech a stojí pod křížem.

Celý Ježíšův život je obklopen hlubokou blízkostí jeho Matky. A nejsilněji promlouvá její mlčení.

Jedna zpráva nám ukazuje, jak byl Pán hluboce ve spojení s Matkou. Ježíše vidíme uprostřed zástupu, k němuž mluvil (L 11,27nn). Náhle jakási žena zvolá: "Blahoslavený život, který tě nosil a prsy, které tě kojily!" Ježíš odpovídá: "Jistě, ale stejně jsou blahoslaveni ti, kteří Boží slovo slyší a zachovávají je." Nedokazuje to, jak náhle jej tato slova vytrhla z vřavy? Pronikají jeho duší a on pociťuje matčinu přítomnost.

Když ale uvažujeme o slovech, která Ježíš Matce řekl, tak, jak ze situace vyplývají, necháme-li je působit i na sebe, vidíme, že se během doby vytvořila mezi Ježíšem a jeho Matkou jakoby propast. Tehdy v Jeruzalémě byl přece dítětem, zůstal bez ochrany, a to v době, kdy vůbec nebylo bezpečno, kdy se mohlo stát nejen něco nečekaného, ale i násilného. Tehdy měla právo ptát se, proč to učinil. Ale On odpovídá s podivením: "Proč jste mě hledali?" A jestli čekáme, která slova evangelium dodá, pak nelze čekat jiná než tato: "Ale oni neporozuměli tomu, co jim říkal."
V Káně galilejské Ježíš sedí za stolem se svatebčany (J 2,3nn). Jsou to určitě lidé prostí, kteří toho nevlastní mnoho. Víno dochází a všichni tuší, že veselka neskončí dobře. Maria se proto obrací s prosbou na Ježíše: "Nemají vína." A Ježíš na to: "Co mě a tobě, ženo? Ještě nepřišla má hodina." Znamená to: "To, co mám učinit, to je má hodina, vůle mého Otce tak, jak mi ji on zjevuje v každé chvíli. Ale není to tvá věc." A přesto jedná. Ale právě proto, že nadešla jeho hodina, ne proto, že Matka prosila.

A potom čteme, že Matka, nejspíš opět s bolestí, opouští Galileu a hledá ho. A On je v nějakém domě a učí. A říkají mu: "Tvá Matka a tvoji bratři tě hledají." A On se zeptá: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" A pohlédne na ty, kteří sedí kolem a řekne: "Tito jsou má matka a moji bratři. Každý, kdo činí vůli mého Otce, ten je můj bratr, má matka a má sestra." A přestože pak jistě z domu odcházel s úctou k ní, přesto tato slova padla. I my cítíme z jeho odpovědi otřes, neúprosnost a nesmírnou vzdálenost, z které přichází, dálku otevírající tak hlubokou propast mezi ním a jí.

Dokonce i ta slova, v nichž jsme postřehli znamení blízkosti, mohou s sebou nést zároveň i odcizení: "Blahoslavený život, který tě nosil a prsy, které tě kojily." Ne! Ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho, ti jsou blahoslavení.

A když nastává konec na kříži, Matka čeká na jeho slovo a On k ní promlouvá, má na mysli Jana (J 19,26): "Ženo, hle tvůj syn." A k učedníkovi: " To je tvá matka." Určitě v tom byla starost. Ale pro ni v tom bylo i cosi jiného. Vzdaluje ji od sebe. Je teď cele v té hodině, která přišla, veliký a plný majestátu a vyžadující vše. V úplně nezvyklé, osamocené, od všeho jiného vzdalující přítomnosti Boha. Ocitá se sám s hříchem, který na něho byl vložen, před Boží spravedlností. A tady musí být úplně sám.

Maria byla stále u něj, protože spolu s ním žila jeho úděl. Jeho život byl jejím životem. Ale ne na způsob úplného porozumění. "To Svaté" - jak významné je toto slovo zvěstování (L 1,35)! Jak je plné tajemství o Boží vzdálenosti. "Svaté" v ni sestoupilo. Nezpozorovatelná velikost. Dala mu všechno. Své srdce, svou čest, svou krev a celou moc své lásky. Objala a přijala toto "Svaté", ale ono ji přerostlo a stále narůstá nad ni. Kolem jejího Syna, který byl tímto "Svatým", se utvořila veliká vzdálenost. V této dálce vzrůstal oddělený od ní. Nemohla jej pochopit beze zbytku. Jakpak mohla pochopit tajemnost živého Boha! Ale učinila to, co je v křesťanském smyslu shodné téměř s porozuměním a co mohla učinit pouze díky Boží moci, která tak pomáhala porozumět: ona uvěřila. Jestliže něco zjevuje její velikost, pak jsou to slova její příbuzné: "Blahoslavená, která jsi uvěřila." Tato slova zdůrazňují a vypovídají o jiných dvou větách: " Oni ale nerozuměli tomu, co jim řekl." a "Jeho matka uchovávala všechno ve svém srdci." Maria uvěřila.

Vyžadovalo se od ní, aby stále znova zvedala tíhu této víry. Stále rozhodněji, upřímněji a mocněji. Její víra byla větší než u kteréhokoliv člověka. Abraham tu stojí ohromen před vyvýšením své víry, protože od ní je žádáno víc než od Abraháma. Neboť ono "Svaté", které se z ní narodilo, které z ní vzrostlo, ji nesmírně přerostlo, rozletělo se do dáli, bylo od ní vzdáleno. A neztratit víru v jeho velikost právě proto, že jej porodila, kojila a poznala jeho ohroženost! Je to mateřské pokušení, když žádá na Synovi, aby jej mohla pochopit. A když už nemůže pochopit dospělého Syna, chtěla by ho učinit opět malým, znovu dítětem. Ale jak neztratit víru v jeho lásku, když se vymanil z její péče? Jak nade vše uvěřit, že je to v pořádku a že je tím splněna Boží vůle? Jak neodcházet, neupadat do malosti. Spíše vytrvat a každému jeho nepochopitelnému kroku přihlížet mocí víry - to je to, co tvořilo její nepochopitelnou velikost. Maria byla při každém kroku, který Pán učinil ve směru svého Božského údělu. Ale opravdu bez porozumění, jen díky víře. Teprve Letnice jí přinesly úplné pochopení. Tehdy porozuměla všemu, co dosud vírou uchovávala v srdci.

Tohle je směr naší otevřenosti vůči Mariině velikosti. Tím vším je Kristu blíže a hlouběji zapadá do díla vykoupení než nějakými zázraky připisovanými v legendách. Legenda nás sice rozradostní svými milými obrazy, ale nemůže být životem. Určitě ne tehdy, když nás potká tvrdá realita. Jestliže je od nás něco požadováno, pak to, abychom ve víře zápasili s Bohem a s tím, co před námi ve světě vyvstane. Ne tedy nějaké příjemné báje, ale neotesaná víra je nám uložena pro dobu, kdy ze všech věcí spadne příjemné kouzlo a všude se neúprosně střetají protiklady. Čím nezaujatěji se noříme do novozákonního obrazu Matky Páně, tím vznešeněji se utváří náš křesťanský život v celé své skutečnosti. Ona objímala Pána celý svůj život i ve smrti živou niterností a musela prožít i to, že on, který přišel od Boha, přerůstal mimo ni. A zakusivší "bodnutí meče", stoupá ve víře za ním a opět ho objímá. Až do chvíle konce, kdy on už není jejím Synem. Někdo jiný, ten který stojí vedle ní, se teď stává jejím synem. A Ježíš zůstává vyvýšen na nejubožejší úrovni stvoření, sám před Boží tváří. A ona přijímá tento rozchod jako poslední spoluutrpení a znovu mu tak stojí vírou po boku.

Skutečně: "Blahoslavená, která jsi uvěřila."

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Romano Guardini

Témata: Maria | Ježíš | velkorysost, velkodušnost

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!