09. Otcova blízkost

"...Otec je se mnou." (J 16,32)

Rozjímali jsme o Ježíšově osamocení... Ale když jsme se ptali, kde nacházel Ježíš svoji jistotu, blížili jsme se k tomu, co je vyjádřeno v jeho řeči na rozloučenou (J16,32): "...nejsem sám, neboť Otec je se mnou." Ježíšova samota se stává čímsi krutým a nepochopitelným, nevidíme-li ji zároveň s Otcovou blízkostí.

Když Ježíš vypovídá o nebeském Otci, zaráží nás detail, který odhalí mnohé. Jeho vztah k Otci se neprojevuje nikdy na stejné úrovni s těmi, které na cestu k Otci povolává. Když nás učí modlit se "Otče náš", a my jsme povinni být tím navzájem spojeni mezi sebou a vytvářet jednotu, Ježíš sám nikdy nevztahuje tuto modlitbu na sebe spolu s námi. Vždycky rozlišuje: "Můj Otec" a "Váš Otec". Už to ukazuje na to, že jeho vztah k Otci je jedinečný.

Evangelní zprávy často uvádějí, že Ježíš kruh svých učedníků i zástupu opouštěl a odcházel do samoty a do ústraní. Tam prodléval s Otcem, poznával jeho vůli a přijímal ji svým srdcem. Zvlášť modlitba v Getsemanech to zachycuje.

Jan nám ukázal Ježíšovu duši. A její hloubku, která přesahuje všechno stvořené. To ona promlouvá silně z Ježíšových slov na rozloučenou, v nichž zní výpověď o Otcově vůli přecházející do nového přikázání (J 15,9-10): "Jako Otec miloval mne, tak i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávat mé přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce." Cítíme z těchto slov blízkost. Otcova vůle není nějakým neosobním zákonem. Otec sám je svou vůlí. Jeho přikázáním je láska. A když Ježíš přijímá Otcovu vůli, tehdy je v Otcově lásce a "Otec je s ním". V tom je pak jednota, z níž pramení pokoj: "Jeho" pokoj.

Janovo evangelium (14,19-21) o tom znovu vypovídá: "Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a i vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo zná moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat i můj Otec a já ho budu milovat a zjevím se mu." Tato hluboká jednota Ježíšova a Otcova bytí je schopna otevřenosti k přijetí toho, kdo vstupuje do tajemství Boží vůle.

V Janově evangeliu 14,23-24 čteme: "Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, nýbrž je to slovo Otce, který mě poslal."

Zde, tuším, se na jediném místě v NZ ozývá nejposvátnější slovo: "my". Otec a On. Ale Ježíšova slova a přikázání zvěstovaná učedníkům obsahují slova a přikázání, které Otec dal Jemu. Kdo se ocitá v poslušnosti lásky k Ježíši, ten vstupuje do tajemství blízkosti, jež spojuje Pána Ježíše s Otcem. Blahoslavená, po okraj naplněná jsou ta slova: "Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." Ježíš žije v Otcově blízkosti. Tato blízkost je utvářena Otcovou vůlí a Ježíšovou poslušností. Tou blízkostí je jednota lásky a v této jednotě je radost i nejhlubší pokoj.

V téže kapitole (J 14,27-28) čteme: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne ten jaký dává svět, dávám já vám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a zase k vám přijdu. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já."

Ne tedy pokoj všeobecně, ne jakákoliv jednota. Pokoj Ježíšův, jaký nic stvořeného dát nemůže. Týž, jaký je v láskyplné jednotě mezi Ježíšem a Otcem v Ježíšově zasvěcení se Otcově vůli. Takovým pokojem obdaří Pán každého, kdo se otevře pro jeho přijetí. Tím má věřící účast v oné jednotě. Ježíš, který odešel k Otci a je v Něm skryt, tím právě přichází. A přináší tuto jednotu a blízkost a dává je člověku do vlastnictví. Taková je velikost Otcovy blízkosti v Ježíšovi, tak vžitá je jednota Ježíšova s ním, že živý Ježíš je Otcovým zviditelněním.

V Janově evangeliu (J 14,3-10) čteme: "A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam jdu, znáte..." "... a Otec že je ve mně." (Vyhledej a přečti!)

Otcova blízkost, skutečná a zřejmá, je pouze ta, v níž je vůči němu Syn. Není jiný bezprostřední přístup k Otci. Jeho život je tajemstvím. Pouze a jen Syn "je s ním". Tedy ona blízkost s Otcem, která nám byla přislíbena, se může uskutečnit pouze skrze Krista. On je cesta, pravda a život a nikdo nepřichází k Otci jinak než pouze skrze něho.

Jestliže bychom se ptali, kde Otec je, jak vypadá, jaký je, Ježíš odpovídá: "Kdo vidí mne, vidí Otce." Blízkost, která je v Ježíši a u Ježíše tak výrazná, tento velký Blízký, z něhož a pro něhož Ježíš žije, z něhož čerpá zvěst a s nímž rozmlouvá, jehož vůli plní, ve spojení s nímž mu přichází pokoj - to je Otec. Není to tak, jakože bychom mohli poznat Otce sami od sebe, a pak by přišel Kristus a řekl by nám něco hlubšího. Otec, jemuž důvěřovat jsme povoláni, od něhož nám přichází spása, u něhož je "mnoho příbytků" - to je "Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista", v něm výrazný a viditelný.

Nevypověditelně hluboká byla Ježíšova osamocenost ve světě. Závěr řeči na rozloučenou ji zjevuje v celé hrůze (J 16,28-32):
"Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět, zase opouštím svět a jdu k Otci." Učedníci mu řekli: "Teď už mluvíš otevřeně a obrazné řeči neužíváš. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha." Ježíš jim odpověděl: "Nyní že už věříte? Hleďte, přichází hodina - ano, už je tu - kdy se rozprchnete každý po svých a mě necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou."

Tato slova znějí jakoby z dalekého ústraní. Ježíš říká učedníkům, že k nim už nechce mluvit v podobenstvích, ale že chce otevřeně zvěstovat Otce. Oni ta slova berou povrchně a odpovídají, jako by to všechno pochopili. Ale Ježíš má jasný vhled od věci, i do svého postavení ("Nyní, že už věříte?..."). Právě teď, kdy oni se domnívají, že mu porozuměli, ví Ježíš, že o žádné pochopení nejde, že nejde o žádnou věrnost ani vnitřní blízkost. A i navenek zůstane Ježíš sám. Ale uvědomuje si i jinou skutečnost: "Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou."

V našem rozjímání jsme došli daleko. Hledíme do hlubiny jeho duše: když se Ježíš vrací k sobě samému, setkává se s Otcem. Když se radí sám se sebou, slyší Otcova slova. Když naslouchá, tehdy k němu promlouvá Otcova vůle. A tou vůlí je Otec sám. A v přijímání této vůle tkví Ježíšova osoba v jednotě lásky s Otcem. Ježíšův pokrm je činit Otcovu vůli. Ježíšovým životem je nacházet se v dosahu této vůle. Jeho radostí a jeho pokojem je blízkost Otcova. Je to ale nejen blízkost, ale jednota.