05. Ježíš uzdravuje

Přinášeli k němu všechny nemocné..., a on je uzdravoval. (Mt 4,24)

Už na prvních stranách evangelia Ježíš jedná jako ten, kdo uzdravuje. Sotva započal hlásat zvěst, už k němu přicházejí nemocní, přinášejí je ze všech stran. Je to, jako by se kolem něho všechno otevíralo. Všichni se na něho tlačí, on prochází středem trpících a Boží moc je v něm a uzdravuje.

Z bezejmenného zástupu se vynořují jednotlivé postavy známé z evangelií podle několika rysů. Už na počátku své činnosti (L 4,38nn) Ježíš přichází do Petrova domu. Petrova tchyně je nemocná a má vysokou horečku. Když on přichází k hlavám lůžka, "horečka jí přestane." Vstává a posluhuje hostům.

Jindy zase jde cestou (Mk 10,46-52) a zástup s ním. U cesty sedí slepec, slyší pohyb zástupu, ptá se a volá: "Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou." Někteří mu domlouvají, aby mlčel. On se ale nedá zastrašit a volá hlasitěji, až Ježíš přikazuje jej přivést. "Co chceš, abych ti učinil?" "Pane, ať vidím." A Ježíš odpovídá: "Jdi, tvá víra tě uzdravila." On hned prohlédl a šel cestou za ním.

A opět jindy (Mk 2,1nn) sedí Pán v jizbě domku, jaká bývala v Galileji často jedinou. Sešlo se tolik lidí, že není volno ani přede dveřmi. Přinášejí ochrnutého, ale nemohou se dostat dovnitř dveřmi. Vyjdou na střechu a spouštějí nemocného otvorem ve stropě. Lidé reptají. Ale on vidí hlubokou a bezelstnou víru. Proto říká: "Synu, odpouštějí se ti tvé hříchy." Ale povstává pobouření: "Jak může ten člověk takhle mluvit. Vždyť se rouhá. Hříchy přece může odpouštět sám Bůh." Ale on své jednání ztvrzuje: "Co je snadnější?..."

Opět je obklopen lidmi, kteří ho nepřátelsky pozorují a číhají na něho (Mk 3,1nn). A tu k němu přivádějí nemocného s uschlou rukou. Je sobota, všichni s napětím očekávají, co udělá. On přikazuje nemocnému postoupit doprostřed a všichni se přesvědčují o stavu choroby. "Je dovoleno v sobotu konat dobro, nebo zlo, život zachránit, či zahubit?" Poznává zatvrzelost jejich srdcí, v jeho pohledu je hněv, jenž jako by chtěl každého z nich pohnout k vyjádření pravdy, a nemocnému praví: "Vztáhni ruku."

Takto se z bezejmenného zástupu těch, kteří přicházejí se svým utrpením, vynořují jednotlivé postavy. Jsou zobrazením toho, jak veliká uzdravující moc z Ježíše pramení.

Nejednou jako by evangelia chtěla pohlédnout až za to, co se děje navenek, jakoby pohlédnout na vnitřní dění svaté moci.

Přichází slepec (Mk 8,22-26). Ježíš mu klade ruce na oči a ptá se: "Vidíš něco?" Člověk vzhlédne a odpoví: "Vidím lidi, vidím něco jako stromy." Uzdravující moc oživuje zmrtvělé nervstvo, ale ještě se neprojevuje normálně. Klade mu tedy ruce na oči ještě jednou a ten člověk vidí normálně. Jako kdybychom tu prožívali událost z vnitřní stránky.

Jindy šel za Pánem velký zástup (Mk 5,24-25). Žena dlouho trpící krvotokem, která už dala všechen majetek za léčení, se chce alespoň dotknout lemu jeho šatu. Zjišťuje, že je uzdravena. On se obrátí a ptá se, kdo že se ho dotkl. Apoštolové se diví. Ale on ihned na sobě poznal, že z něho vyšla síla. Žena se vrací, padá mu k nohám a povídá celou pravdu. Vypadá to, jako by Ježíš byl přeplněn uzdravující silou. Jako by sám ani nemusel chtít, stačí, aby někdo přišel otevřený a věřící, a moc působí silou.

Naše časy se vyznačují dosti značným charitativním cítěním. Chtěli bychom v Ježíšovi vidět velikého dobrodince lidstva, který si všímal lidského utrpení a veden hlubokým milosrdenstvím přicházel na pomoc.

Ale to by bylo zavádějící. Ježíš není společenským činitelem ani charitativním pracovníkem širokého srdce a touhy pomáhat, kde se dá. Charitativní pracovník chce odstranit utrpení, kde jen může. Chce dosáhnout, aby na zemi žili lidé zdraví na těle i na duši. Ježíš nechce být takovým. Jeho postoj není opačný, ale jeho smýšlení je jiné. Hledí na utrpení hlouběji. Ví, že utrpení tkví v samých kořenech lidského bytí. Je důsledkem hříchu a vzdálenosti od Boha. Utrpení je prostor otevřený pro Boha, prostor, který může být otevřený pro Boha. Je důsledkem hříchu, ale zároveň cestou očisty a návratu k Bohu.

Více se této skutečnosti přiblížíme, když řekneme, že Ježíš k sobě připouštěl, přitahoval utrpení lidí. Neutíkal před ním jako my. Nesnažil se ho nevidět. Neschovával se před ním. Dovolil, aby sestoupilo i na něj, přijal ho srdcem. V utrpení přijímal lidi takové, jací byli. Sám vstoupil do prostoru našeho útisku, bídy a nouze. V tom je pravá velikost, ta nejhlubší láska: bez iluzí, a proto s větší mocí. Ježíš je tím, který koná pravdu v lásce, proto osvobozuje, nenechává v klidu.

A ještě jedno musíme rozlišit: Ježíš to vše nečinil jako ten, který nese předurčení všeho bytí jakožto nepochopitelnou tragédii, ale aby vše objal Božím pohledem. V tom je podstata věci.

Ježíšovo uzdravování je jednáním vycházejícím od Boha. Je zjevením Boha a cestou k Bohu.

Uzdravování je vždy spojeno s vírou. V Nazaretě Ježíš nemůže vykonat žádný zázrak, protože nikdo nevěří. Jeho učedníci nemohou uzdravit malého chlapce, protože mají slabou víru. Když k němu přinášejí paralytika, v první chvíli se zdá, jako by Ježíš vůbec nepostřehl nemoc. Vidí jeho víru a odpouští mu. Ptá se otce dítěte: "Věříš, že to mohu učinit?" Slepému říká: "Tvá víra tě uzdravila." Setník slyší pochvalu: "Vpravdě jsem nenašel takovou víru v Izraeli."

Uzdravování náleží k víře stejně jako její hlásání. V uzdravování se Ježíš zjevuje jako jednající. Vyjadřuje skutečnost živého Boha. Smyslem jeho uzdravování je, aby lidé skutečnost živého Boha přijali.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Romano Guardini

Témata: Ježíš | Uzdravení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!