Sekce: Knihovna

10. Dříve než byl Abrahám, já jsem (J 8,58)

Já a Otec jsme jedno. Tato slova jsou pro Židy něčím nepochopitelným. Evangelista dodává: Židé se chápali kamenů, aby jej kamenovali.

z knihy Pán Ježíš

Chceme-li slyšet rozhodující slova o tom, kým Ježíš byl, je třeba opět sáhnout po sv. Janovi. I jiní evangelisté uvádějí důležité skutečnosti. To, co psali, je nám blízké. Psali dříve, jejich vyjádření je časově nejbližší, ale ne vždycky nejbližší pohled poskytne celostní obraz. Synoptikové nahlédli hluboko do tajemství Ježíšovy osoby. Ale věci definitivní ví jen Jan. Psal ve stáří, v plnosti křesťanského svědectví, vnitřního naplnění a pokoje. Hledí vyzrálým pohledem. Byl učedníkem, kterého Ježíš miloval. On vypovídá poslední slovo o svém Pánu. Celé Janovo evangelium je tedy výpovědí o Pánově nejhlubším tajemství. Chceme si připomenout některé věty, které by nám pomohly vniknout plněji do smyslu evangelia.

Ježíšův rozhovor s farizeji (J 8,12): "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života." Silná slova. Připomeňme si, že bychom tato slova měli mít na srdci i na jazyku pokaždé, když se náš život ztratí, když jdeme temnotou nevědouc odkud a kam a jsme šťastni, když víme, že můžeme udělat alespoň jediný krok dopředu s jakousi jistotou. A tady nám někdo říká, že v něm je všechno jasné, kolem něho je všechno přímé, bez deformací, nezfalšované, že on vidí jasně, usuzuje jasně, proniká pohnutkami jednání, cíli a jejich vzájemným spojením. Ale on neříká jenom: "Já jsem jasný", ale "Já jsem světlo." A to ještě světlo světa. Světlo, které svět potřebuje. A tedy všichni, všechno stvoření. A světlem je proto, abychom došli spásy, abychom došli k Bohu. Tím je On. Když mají lidé jít cestou uprostřed hluboké tmy a jeden z nich má svítilnu, pak ta lampička je jejich světlem. Jestliže o ni přijdou, octnou se v ohrožení tmou. Ježíš je světlem, jediným, jaké existuje pro celý svět. Z takových slov na nás padá bázeň. Právem.

V řeči na rozloučenou (J 14,6-9) Ježíš učedníkům řekl, že odchází a že oni znají cestu. Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?" A Ježíš odpovídá: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."

Znovu musíme o Ježíšových slovech uvažovat. Neříká: "Já vám ukážu cestu", ale "Já jsem cesta." Neříká: "Já vás naučím pravdě", ale "Já jsem pravda." Neříká: "Já vám přinesu život", ale "Já jsem život." To je řeč ne pro nějakou rétoriku, ale řeč plynoucí z výrazného vědomí toho, oč jde. To není tak, že kdesi vede nějaká cesta a Ježíš ji ukazuje, že je známa nějaká obecná pravda a Ježíš ji vysvětluje anebo že kdesi je jakýsi proud plný života a Ježíš ho otevře. Není to tak, že by existovalo nové, otevřené spojení s Bohem, k němuž by nám Ježíš svým podílem ulehčil přístup. Cesta, pravda a život, to přece znamená jednotu s živým Bohem tak, jak on jest. Nikdo nepřichází k Otci jinak, než pouze skrze Krista. Jestliže by se někdo ptal, jak dojít k Bohu, jaký Bůh je, odpověď zní: Bůh je takový, jaký se projevuje v Ježíši. Kdo vidí Ježíše, kdo chápe, jaký Ježíš je, co říká, jak jedná, pak ten, kdo toto vidí, vidí Boha. A k Bohu přichází jedině tak, že zůstává s Ježíšem, že se jím nechává poučit, tvarovat se jeho osobou, že ho přijímá. Právě tehdy je na cestě a podílí se na životě.

Bylo to v době slavnosti posvěcení chrámu. Ježíš procházel Šalamounovým podloubím (J 10,24-30). Židé se kolem něho shlukli a řekli mu: "Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mě svědectví. Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím. Moje ovce uslyší a uposlechnou mého hlasu, já je znám a ony znají mě. Já jim dávám věčný život. Navěky nezahynou a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a nikdo je nemůže vytrhnout z Otcových rukou. Já a Otec jsme jedno."

"Já a Otec jsme jedno." Tato slova jsou něčím nepochopitelným, a tak byla taky přijata. Evangelista dodává: "Židé se chápali kamenů, aby jej kamenovali." Tento národ vychovaný školou proroků k chápání znění a dosahu náboženských slov, žárlivý na čistotu víry v Boha, pro kterou přes tisíc let trpí a o niž bojuje, slyší v těch slovech blud: "Pro dobrý skutek nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk a děláš ze sebe Boha."

Ale Ježíš se neomlouvá, neopravuje svá slova (10,34 - 36): "Ve vašem Zákoně je přece psáno: Já jsem řekl - jste bohové. Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova, a Písmo nemůže být zrušeno, můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?"

To už není Boží synovství plynoucí z vyvolení židovského národa, který je nazýván synem Božím. Není to synovství vyplývající z milosti. Není to ani vyvolení zvláštního jedince, sluhy Jahve - zde jde o víc. Je tu cosi, co vyžaduje rozhodnutí.

Jindy Ježíš promlouvá k Židům, kteří mu důvěřují: "Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda z vás udělá lidi svobodné." To ale vzbuzuje námitky: "Jsme děti Abrahámovy a nikdy jsme nebyli ničími otroky. Jak můžeš říkat: Stanete se svobodnými?" Ježíš vidí, jak se v nich hromadí zloba a říká: "Kdybyste byli dětmi Abrahámovými, konali byste skutky jako Abrahám. Vy však mě chcete připravit o život - toho, kdo vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha. Tak Abrahám nejednal."(J 8,39- 40)

Rozhovor se stává sporem stále tvrdším, Židé jsou ve vztahu k Ježíšovi stále chladnější. A ten jim vmete do tváře nelichotivé slovo: "Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku." A oni: "Neříkáme správně, že jsi Samaritán a že jsi pomatený?" Ježíš spor završuje slavnostní řečí: "Ano, skutečně, říkám vám: Kdo zachovává mé slovo, nikdy nezemře." (J 8,51-8) Židé na to: "Teď už jsme si jisti, že jsi pomatený. Umřel Abrahám, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, nikdy nezemře. Jsi snad větší než náš praotec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?" Ježíš odpověděl: "Kdybych oslavoval sám sebe, moje sláva by nic neznamenala. Mne oslavuje můj Otec, o kterém vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, já však ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář, stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš praotec Abrahám zajásal, že uzří můj den. Uzřel ho a zaradoval se." Židé mu namítli: "Není ti ještě ani padesát let a viděl jsi Abraháma!" Ježíš jim odpověděl: "Ano, skutečně, říkám vám: Dříve, než byl Abrahám, já jsem."

Taková slova zaznamenává evangelista jen jednou. Jako by najednou probleskla věčnost. Stojí tu kdosi, kdo se narodil z ženy v Betlémě, je mu třicet, smrt už je mu v patách a on si dovolí říci: "Dříve než byl Abrahám, já jsem." Vědomí věčného bytí. Zde je nutno přečíst si ještě Jan 1,1-5,14-16, a 1 Jan 1,1-3!!!

"Dříve, než byl Abrahám, já jsem..." V této větě je odhaleno, kým Ježíš je: Slovem. Je výpovědí Boha. Živou plností podstaty a pravdy Boha. Skrze Boha, který je Otcem, výpovědí v osobním a skutečném Slově. Slově, které je u Boha Otce, u Promlouvajícího, ve Slově, směřujícím opět k němu v odpovědi. A to Slovo je Bůh.

V něm bylo všechno stvořeno. Celý smysl, plná hodnota a veškerá pravda všeho, co jest, pochází od něho. On je světlem světa a jeho životem. Zde bylo řečeno poslední slovo a nejde už o to, je navenek přijmout, ale zaposlouchat se do něho s bázní a chválou.

Jestliže člověk zaměří pozornost na sebe samého, nachází pouze člověka. Jestliže se zahledím do sebe, do svého nitra, nacházím svoje myšlenky, své nápady, svou vinu a svou tesknotu, své utrpení a celou bídu své ohraničenosti. Nacházím sebe. Když se Ježíš obracel do sebe - tehdy to, co mu odpovídalo jako "já", bylo Bohem. A Bohem byl i ten, který ho oslovoval. Otcova blízkost nebyla blízkostí milosti a vyvolení. Byla to blízkost, v jaké je Otec ve vztahu k věčnému Slovu, kterým promlouvá a které se k němu obrací.

Otcova vůle, kterou Ježíš žil, nebyla (jako tomu bylo u proroků) přijímána dalekým Bohem a Tvůrcem. Ve své vůli k němu přicházel sám Otec a byl s ním, protože: "Já a Otec jsme jedno."

Z této jednoty s Otcem vyplývalo jeho osamocení mezi lidmi, jeho jinakost. Ale právě proto mohl tu samotu unést, že byl podpírán touto jednotou s Otcem.

Odtud má původ jeho uzdravující a pomáhající síla, která byla zaměřena nejen na pomoc ve smyslu lidskosti, ale byla cestou přivádějící k Otci. A Ježíš sám byl i takto tou cestou.

Proto jej obklopoval kruh tajemství, který způsoboval, že lidé před ním pociťovali bázeň, a zároveň byli přitahováni. Právě to utvářelo jeho osobitost. To, že pouze prošel tímto světem, přišel od Otce a opět se k Němu vrátil. Rovněž i skutečnost, že jeho projití nutně muselo - lidsky viděno - vyvolat neporozumění, protože je-li pravdou, že čím je nějaká bytost ušlechtilejší, tím je v tomto světě násilí zranitelnější, pak v jeho případě to muselo platit dvojnásob. Jestliže se Bůh opravdu stal člověkem a žil ne jako osoba zázračná (toto pokušení zažil Ježíš na počátku své cesty), ale jako skutečný člověk, podobný nám ve všem kromě hříchu, pak takový Bůh, který se takto stal člověkem, který se stal tělem, musel být bytostí ohroženou tímto světem nejvíce možným způsobem. Nebylo marně řečeno, že Bůh se "oloupil", "zničil", že se stal ve světě "bezmocným".

Když se Bůh stal člověkem, vstoupil do stavu oběti.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!