Sekce: Knihovna

1. Boží otcovství a milosrdenství v patrististice (Giovanni Coppa)

z knihy Svátost pokání a smíření

A. Úvodem

1. Téma, které mi bylo svěřeno pro tento kurs, je jednoduše obrovské. Hovořit o Bohu u otců, to by vyžadovalo projít celými dějinami patristiky. Proto otázka: „Kdo je podle církevních otců Bůh?“ je velice obsáhlá, také proto, že je nejen různá podle období a podle autorů, ale také dle povahy jejich textů, jež mohou být apologetické, katechetické, dogmatické či homiletické.

Je jistě užitečné, podle pastoračního cíle tohoto kurzu, prozkoumat v patristice dvě charakteristiky, které nás v tomto „roce zasvěcenému Otci“ zajímají zblízka: otcovství a milosrdenství Boží: jsou to dva pohledy úzce mezi sebou spojené a doplňující se.



B. Všeobecný obraz

2. Když hovořili o Bohu, úkol otců probíhal na dvou frontách: na jedné straně se obraceli na židovský svět, pro který jedinečnost Boží byla základním dogmatem do té míry, že dokázat jeho otcovství vzhledem k Synovi, v obraze trinitární teologie, bylo úkolem nesmírně těžkým.

Ze strany druhé, obraceli se na kulturní svět pohanský, který dosáhl závratných výšek v teologickém myšlení: mysleme na Platona, Plotina a na neo-platonismus, na stoicismus a jeho různé směry, na pythagorismus, na zoroastrismus. Otcové museli být mysliteli značně připravenými, aby dokázali čelit pohanským naukám v jejich prostředí. Navíc, lidovou zbožnost již neuspokojovaly mytologické báje, a bujení pohanských mystérií stavělo otce před nutnost hasit tuto žízeň po Bohu, třebaže matnou, hlubokými a uspokojujícími odpověďmi.

3. Mimoto museli bojovat proti herezím, obzvláště proti gnosticismu, a to již od 2. století: některá učení zaměňovala Boha nestvořeného (agennethos) s věcmi stvořenými; jiná, jako marcionismus a manicheismus, stavěla do protikladu Boha starozákonního proti novozákonnímu, Boha spravedlivého proti dobrému, Boha evangelií proti Bohu ze Zákona.

Arianismus pak tvrdil, že Bůh je jeden, zatím co Kristus jako ostatní „eoni“, vycházející z Boha, byl pouze tvor. Učení, které podkopávalo křesťanství od kořene, bylo podporováno císaři 4. století. Otcové proti němu bojovali i za cenu pronásledování a vyhnanství tvrdým bojem, který přispěl k objasnění pojmů božské podstaty a dvojí přirozenosti Synovy - lidské a božské.



C. Biblické kořeny

4. „Je jasné, že od počátku křesťanská víra přebírá židovské vyznání, téma: ¦Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4), upravuje ho v křesťanském významu tím, že připojuje Syna a Ducha svatého“1. Vyplývá to jasně z liturgických anafor, jako i z formulí různých symbolů.

Nemůže se tedy hovořit o otcovství a milosrdenství Božím u církevních otců bez přihlížení k Starému a zvláště pak, k Novému zákonu. Přímé citace by nás odvedly daleko od našeho tématu2. Je ovšem nutné říci alespoň, že již ve Staré úmluvě Bůh je blízko svému lidu zvláště prostřednictvím smluv, které vyznačovaly ústřední úseky dějin spásy. Nezřídka na sebe bere podobu Otce, jak ve známých textech Ozeášových (11,1-4.8n) a Izaiášových (63,15-19; 64,7-11); ba Boží láska pro svůj lid má mateřský charakter v onom proslulém textu u Izaiáše 49,15, textu, který otevřel nekonečné horizonty ke kontemplaci svaté Terezie od Dítěte Ježíše. Je známo, že Jan Pavel I. 10. září 1978, mluvil o mateřské Boží lásce, a to vzbudilo obrovský ohlas. I Jan Pavel II. se několikrát věnoval tomuto tématu.

5. V evangeliích Ježíš plně zvěstuje Boží otcovství a milosrdenství, a apoštolské spisy Nového zákona prohlubují jeho učení. Bůh je dobrý otec, jenž miluje dobré i zlé, který na nás myslí, odpouští nám; nejkrásnější slova o Bohu jsou slova Otčenáše, a pak podobenství o marnotratném synu. Bůh je především Otcem Ježíše Krista, který ho nazývá s jedinečnou něhou slovem Abba, Otče3; On má s Otcem jedinečné a niterné vztahy, do nichž se lidé nemohou zapojit na stejné úrovni. Otec je větší než Syn, ale současně stejný jako On; Otec a Syn jsou jedno. Jedině Otec zná Syna, ustanovil Ho svým poslem a zplnomocněncem, oslavil ho vzkříšením z mrtvých, ustanovil ho soudcem živých, a vše mu podřídil. Ale Otec je „hlavou Kristovou“ (1 Kor 11,3); nakonec „Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem“ (1 Kor 15,28).

Je zapotřebí myslet pozorně na tento biblický podtext, chceme-li správně chápat tvrzení otců o Bohu. Vpravdě, „Nový zákon učí zcela jasně, že Otec zaujímá přední místo v dějinách spásy a v trinitárním životě. Jak bylo přijato a do hloubky pochopeno církví prvních staletí toto ústřední tvrzení?“4



D. Nepoznatelnost Boha

6. Především je zapotřebí podtrhnout, že pro církevní otce Bůh zůstává tajemstvím, a to tajemstvím par excellence. Bůh je sám v sobě nepoznatelný. To, co o něm víme, nám bylo řečeno Kristem, jeho vtěleným Synem. Sama Bible podtrhuje tuto nepoznatelnost: „Boží slovo učí, že žádné lidské poznání nám nemůže dát přiměřené pochopení božství. V případě, že pojem či obraz si myslí, že nám nabídnou znalost nebo pohled na božskou přirozenost, je nutno připustit, že vyjadřují jen představu o Bohu, ale ne skutečnou podstatu“ (Řehoř Nyssenský, (Vita Moysis; PG 44,317).

A Augustin: „V řeči o Bohu, proč se divíš, že nechápeš? Kdybys pochopil, už by to nebyl Bůh... Dostat se k Bohu na okamžik prostřednictvím Ducha, je nejvyšší blaženost, ale pochopit Ho není možné“ (Serm. 117,5; PL 38,663). A Pseudo-Dionýsius, veliký teolog poznání Boha, připojuje: „Ani otcovství, ani synovství, ani žádná věc vyjádřitelná lidským poznáním, nemůže pozitivně zachytit tajemství Božího života“ (De myst.theol. 5: PG 3, 1048).





I. Boží otcovství

E. Otec v plánu spásy

7. Církevní otcové měli dynamickou vizi Boha Otce v dějinách spásy, jak ad intra, pro jeho vztahy uvnitř Trojice, tak ad extra, v uskutečňování jeho spasitelného plánu (viz Cyril Jeruzalémský, Cat. 11,19, PG 33,716; Řehoř Naziánský, Or. 29,8, PG 36,85; Hilarius, De Trin. 11,9, PL 405).

Uvnitř Nejsvětější Trojice Bůh je počátkem, poněvadž, jak říká Basil, je „kořenem a zdrojem Syna a Ducha svatého“ (Hom. 24 in Sabellium, 4ţ PG 31, 609). Se svou obvyklou hloubkou Maxim Vyznavač říká: „Bůh Otec, pohnut věčnou láskou, je u kořene rozlišování hypostazí“ (Schol.in Libr. de Div.Nom. 2,5; PG 4,221).

Vnější Boží zásah ve prospěch lidstva velkolepě shrnuje jeden z prvních církevních otců, Irenej: říká, že křest nám štědře poskytuje „dík milosti znovuzrození v Bohu Otci prostřednictvím Syna působením Ducha svatého. Ti, kdo vlastní Božího Ducha, jsou přivedeni ke Slovu, to znamená k Synu, a Syn je přijme a představí Otci, a Otec je učiní neporušitelnými. Bez Ducha není nikomu dáno vidět Boží slovo, stejně jako nikdo, bez Syna, se nemůže přiblížit k Otci. Syn je moudrost Otce, znalost Syna je dílem Ducha svatého; ale Syn rozdává Ducha tak, jak se líbí Otci, prostřednictvím charizmatické služby těm, kterým chce a jak chce Otec“ (Dimostraz. 7).



F. Biblicko-filozofická terminologie

8. „Počínaje od nejstarších svědectví objevujeme, že od začátku křesťanští autoři soustavně mluvili o Otci, nazývali ho způsobem biblickým „Bůh“: To znamená, že když Ignác Antiochijský, Klement Římský nebo Justin mu dávají jméno „Bůh“, označují tím Otce Ježíše Krista. Ze všech citujeme jeden velmi známý text sv. Ignáce (+107), z něhož to jasně vyplývá: „Vy jste kameny Otcova chrámu, připravené pro stavbu Boha Otce, zvedané vrátkem Ježíše Krista, jímž je kříž, použitím jako lana Ducha Svatého. Vaší pákou je víra a cestou je láska, která vás přivádí k Otci“ (Efes. 9,1; SC 10,76-78).

Současně vedle užívání tohoto slovníku se objevuje také další, inspirovaný kulturním pohanským současným světem. Opravdu termín „Bůh“ je někdy používán obecně jako Otec a Stvořitel v nepřímé souvislosti s Otcem Ježíše Krista, ale s jedním Bohem, který stvořil všechny věci. Tak se vyjadřuje Klement Římský (okol. 150), když píše církvi v Korintě: „Běžíme k cíli pokoje, který je nám dán od počátku, a pohlížíme na Otce a Stvořitele celého vesmíru. Přimkněme se k darům a výhodám pokoje, nádherným a vznešeným. Rozjímejme o něm myšlenkou a pohlížejme očima duše na jeho velkou vůli: přemýšlejme, jak je spravedlivý vůči každému stvoření“ (Cor. 19,2s. PG 1,248).

Přesto ale, tyto výrazy, které chtějí působit na pohanské myšlení, necitelné na myšlenku stvoření Bohem ex nihilo, jsou řídké: všichni církevní otcové hovoří stále a přednostně o „Otci a našem Pánu Ježíši Kristu“. Toto je možné spatřit už od prvních eucharistických modliteb, jako kupříkladu v Didaché (90-100):

„Děkujeme ti, svatý Otče, za tvé svaté jméno, které jsi uložil do našich srdcí, za poznání, víru a nesmrtelnost, kterou jsi nám zjevil prostřednictvím Ježíše Krista, svého Syna. Tobě buď sláva na věky“ (10,2; Funk 1,22). Stejně tak i v I. Apologii Justinově (65,3), v Apoštolské tradici (7) Hippolyta Římského, v Sakramentáři Serapinově.

V 3. století Origenes v určitém smyslu sloučil obě tradice o Bohu Stvořiteli a Bohu Otci Ježíše Krista, když píše: „Jeden je Bůh, který stvořil a uspořádal všechny věci, vytvořil všechno z ničeho, je Bůh od počátku prvního stvoření světa, Bůh všech spravedlivých (...). Tento spravedlivý a dobrý Otec našeho Pána Ježíše Krista dal Zákon, Proroky, Evangelia: On je Bůh apoštolů, Starého a Nového zákona“ (Princ. 1,Praef.4; PG 11,117)6.



G. Vlastní jméno Boha je Otec

9. Otcové, kteří vycházejí z pojmu Otce našeho Pána Ježíše Krista, a rozvíjejí zjevení, které o něm dal Ježíš v evangeliích, jsou nevyčerpatelní v objevování vhodnosti, důležitosti, nutnosti znát otcovství Boží. Předložím pouze několik velmi výstižných definicí.

Tertullián: „Nikomu nikdy nebylo oznámeno jméno Boha jako Otce... Nám to bylo zjeveno Synem“ (De orat. 3,1). „Když říkáme Otče, jenž jsi na nebesích, vyznáváme Boha a vyjadřujeme svou víru“ (Ibid. 2,1). „Když ho nazýváme Otcem, vyznáváme též, že je Bůh. A tento název vyjadřuje naši zbožnost a jeho moc“ (Ibid. 2,4).

Atanáš, velká postava v boji proti ariánům: „Otec je vždy Otcem a Syn je stále Synem“ (Orat. 2,3,4; PG 26,220).

Cyril Alexandrijský: „Poněvadž stvoření je pozdější než zrození Syna, je Bohu především vlastní být Otcem a pak, třebaže bez časové následnosti, být Bohem“ (Thes. 5; PG 75,68). „Jméno Otec lépe přísluší Bohu než jméno Bůh... říci Bůh¦znamená jedině být vládcem všech věcí. Říci Otec¦znamená proniknout k té nejintimnější vlastnosti, která vyjadřuje, že Bůh rodí. Otec¦je tedy v určitém smyslu nejpravdivější jméno Boha, je to jeho jméno par excellence.“ (In Io. 11, 7; PG 74,500).

Kapadočtí otcové ve své snaze prohloubit tajemství Nejsvětější Trojice mluví podivuhodně o Božím otcovství. Např. Řehoř Naziánský říká: „Otec je skutečně Otcem; je to možno říci s mnohem větší pravdivostí o něm, než o těch, kteří se mezi námi nazývají otci; ať proto, že na rozdíl od tělesného plození, se jeho otcovství uskutečňuje způsobem zcela zvláštním; ať proto, že v plození je sám; ať proto, že je Otcem jednoho jediného, svého Jednorozeného; ať proto, že sám je nezrozený; dříve než byl Otcem, nebyl Synem; ať proto, že je ve všem Otcem Syna a celého Syna (což jistě není možno říci o nás); ať proto, že je Otcem od počátku; jeho otcovství totiž nemělo počátek v čase“ (Orat. 25,16; PG 35,1221).

Po nich Jan Zlatoústý vyvodil z definice Otce důsledky nejen teologické, ale hluboce citové: „Ty víš s jistotou, že tvůj Pán tě miluje s větší něhou než otec, s živější starostlivostí než matka, shlíží na tebe s živějši touhou než manžel nebo manželka, tvoje spása mu zjedná radost a cítí větší uspokojeni než ty sám, když tě vidí osvobozeného z nebezpečí smrti... Projevuje se ve všech formách lásky... Jeho dobrota je nepopsatelná, jeho láska pro lidstvo je nezměřitelná“ (Ad eos qui scţndalizati sunt, 8; PG 52, 498).



H. Otec je nezrozený

10. Postupné prohlubování trinitární teologie přivedlo církevní otce k zamyšlení nad intimnější a utajenější přirozeností Boží.

Termín „nezrozený“7, aghennetós, Otce, třebaže se nenachází v Písmě, začal se používat již ve 2. století u Justina (1 Apol. 14; PG 6,348; 53,2; PG 6,405; 2 Apol. 6; PG 6,453), Atenagora (Legat. pro Christ. 4; PG 6,897), Teofil Antiošský (Ad Autol. 1,4; PG 6,1029). U tohoto spisovatele „nezrozený“ je spojeno s anarchos, „bez počátku“, výraz užíván ještě Řehořem Naziánským (Or. 20,7; PG 35,1073). V 3. století Origenes používá také jména autotheos, „Bůh sám od sebe“, což vyznačuje dokonalou autonomnost v samém úkonu býti Bohem. (Io. Comm. 2,2,3; PG 14,109).

Výraz „nezrozený“ býval užíván v tehdejší současné pohanské kultuře u Josefa Židovského, v Sibyliných věštbách, stejně jako ve středním platonismu, jak ukázal Daniélou8. Z těchto důvodů, a též proto, že výraz je mimobiblický, se setkával s velkým odporem u církevních otců, a jen krok za krokem se začíná užívat především kvůli ariánské herezi. Ta totiž hájila podřízenost Slova jako tvora Otci: a právě tento protiariánský boj dokázal rozlišit jasně mezi Slovem nestvořeným, které je rovno Otci, a jeho lidskou stvořenou podstatou. Budou to právě otcové po-nicejští, především Hilarius, Kapadočtí, Ambrož a Augustin, kteří vyjasňují, v jakém smyslu rys nezrozenosti, bez začátku, přináleží jedině Otci, a není možno totéž říci ani o Synu, ani o Duchu svatém, poněvadž svůj počátek přijímají od Otce, a tedy nejsou bez počátku; to však je vůbec nezbavuje jejich soupodstatnosti i spoluvěčnosti s Otcem. Hereze, které jsou zblázněné pravdy, jak víme, mají přese všecko svou důležitost, pomáhat vyjasňovat pojmy.

Chápeme proto krásné tvrzení otců, které poukazují na tuto výsadu Otce: „Být bez počátku, bez vzniku, je výlučně vlastností Otce“ (Řehoř Nyssenský, Contra Eun. l; PG 45, 396). On je počátkem nejen první osoby, ale celého božství (viz Augustin, De Trin. 4,29; PG 42,908). Otec je „jediným pramenem nadpřirozeného božství“ (Ps. Dionisius, Div.nom. 2; PG 3,641). Až k definici jednoho z posledních církevních otců, Ildefonsa z Toleda: „Otec nepochází z nikoho, ale je sám ze sebe a je jedině Otcem“. Správně už Řehoř Naziánský poznamenal, že „sláva začátku neznamená ponížení těch, kteří z něho pocházejí“ (In sanct. Baptisma, or. 40,43; PG 36,419).
Mezi těmito církevními otci, kteří věnují pozornost především na postavení Otce ve sféře trinitárního života, Ambrož, vždy pozorný na dopad teologie na život člověka, předkládá tuto Boží vlastnost v rámci stvoření: „Není se co divit, jestliže Bůh, který nemá počátek, dal počátek všem věcem, takže začalo existovat to, co předtím neexistovalo“ (Ambrož, Exam. I. 3,9)





II: Otcovo milosrdenství

V tomto roce zasvěceném Otci bylo nutné zastavit se dostatečně dlouho u Božího otcovství ve smyslu jak filosofickém, tak i biblickém. Bez jasného a přímého odvolání na nebeského Otce není možné brát v úvahu jeho milosrdenství.

V apoštolském listě Tertio millennio adveniente papež představil tento rok 1999, rok zasvěcený Otci, jako „velkou pouť do domu Otce“ (č.49), čili jako rok, v němž mnohem jasněji zaznívá výzva k „obrácení“ a k „svátosti pokání“. Proto bylo velice vhodné, že v České republice Přípravný výbor k Velkému jubileu a Pastorační středisko uspořádaly letošní kurs k této příležitosti na téma „pastorace obrácení a kajícnosti“.

Papež pokračoval ve své úvaze v bule Incarnationis mysterium, v níž napsal, že „Ježíš odhaluje tvář Boha Otce plnou milosrdenství a soucitu“ (Jak 5,11) (č.3) a podtrhl význam a hodnotu odpustků, které, jak řekl, tvoří jeden ze základních prvků slavení jubilea. V nich se projevuje plnost Otcova milosrdenství, které jde všem vstříc se svou láskou, vyjádřenou na prvním místě odpuštěním hříchů. Normálním způsobem uděluje Bůh Otec své odpuštění prostřednictvím svátosti pokání a smíření“ (č.9). Ale už 30. listopadu 1980 napsal Jan Pavel II. skoro jako úvod k této epopeji Božího milosrdenství, která vrcholí Velkým jubileem, svou druhou encykliku Dives in misericordia. Doporučuji všem, aby jí znovu věnovali pozornost, protože je velmi důležitá10.

Máme tedy za úkol zaposlouchat se, alespoň v hlavních obrysech, do toho, co říkají otcové o Božím milosrdenství.



I. Historický rámec

12. Otcové museli velmi brzy čelit bludům, které bud upíraly milosrdenství Boží některým i početným kategoriím hříšníků, anebo zas naopak rozšiřovaly jeho milosrdenství i na zavržené v pekle.

To první byl blud Novaciána, velmi vzdělaného římského kněze (250 po Kr.), autora teologických spisů, které byly poprvé v dějinách psány latinsky. Ve sporu o křesťanech, kteří selhali, tj. o křesťanech, kteří odpadli během pronásledování, a pak činili upřímné pokání, se dostal do rozporu s papežem Korneliem (zvolen v březnu 251), který zastával stanovisko, že by měli být znovu přijati do církve. Novacián se postavil do čela rigoristického hnutí a dal se vysvětit za římského biskupa. Pravděpodobně zemřel jako mučedník za Valeriána. Proti jeho následovníkům, tzv. novaciánům, bojoval už ve 3. století Cyprián a papež Sixtus II. Aktivně se projevovali ještě ve 4. století. Proti nim se stavěli Reticius z Autun, Pacián z Barcelony, a zvláště sv. Ambrož. Jejich schizma přetrvávalo až do 6. století. Bylo rozšířeno v Itálii, v Galii, ve Španělsku, v severní Africe i na východě. Oni, kteří si dávali jméno „čistí“, vylučovali navždy z církve odpadlíky od víry, a ty, kteří se dopustili smrtelných hříchů11.

13. Další blud by se dal nazvat „milosrdenstvím bez mezí“, který se začal odvíjet z některých tvrzení Origena, mimořádně významného exegety, řečníka a teologa: on zastával univerzální obnovení všech věcí tzv: apokatastazi - s výhledem i pro zavržené, kteří by se postupně očišťovali až k dosažení věčné odměny, a dokonce i sám ďábel by se obrátil. Vzhledem k mimořádné autoritě tohoto významného představitele alexandrijské školy se tato myšlenka velmi rozšířila a ovlivnila i různé otce pravověrné, takže připouštěli určité zmírnění pekelných trestů. Ale větší část otců, jako Ambrož, Jeroným, Pacián Paulin z Noly, Prudencius tento názor odmítla. Tato myšlenka přežívá až do moderní doby. Jak je vidět, i tak pokojná pravda, jakou je milosrdenství Boží, narazila v teologické reflexi na těžká úskalí.



L. Milosrdenství, charakteristika Boží

14. Římská liturgie prohlašuje velmi výrazně, že Bohu je vlastní být stále milosrdný a odpouštět: „Deus, cui proprium est misereri semper et parcere“ („Bože, jemuž je vlastní vždycky se smilovávat a odpouštět“) a že Boží moc se výrazněji projevuje odpouštěním hříchu než v díle stvoření: „Deus, qui potentiam tuam parcendo maxime et miserando manifestas“ („Bože, který projevuješ svou moc nejvíce tím, že odpouštíš a se smilováváš“). Učení řeckých i latinských otců potvrzuje tyto starobylé výrazy i zde je zákon modlitby zákonem víry: Lex orandi, lex credendi.

15. Milosrdenství Boží je určitou stránkou jeho dobroty: Ježíš sám zdůraznil, že jenom jeden je dobrý (Bůh) (Mt 19,17). Už sv. Irenej připomíná toto tvrzení, aby takto velkolepě vyjádřil syntézu Božího milosrdenství: „Milosrdenství - praví - je charakteristickou vlastností Boží“ (Demonstr. 60; srv. Adv. Haer.3,23,3). I Ambrož zdůrazňuje, že jenom Bůh je dobrý, aby vyzval panny, aby ho milovaly celým srdcem (srov. De virginibus, III,1,3).

Sv. Augustin zakusil na sobě toto milosrdenství: „Čím ubožejším jsem se stával, tím více jsi mi Ty byl nablízku“ (Conf.6,l6,26; PL 38, 67); a proto může takto pokračovat: „Je-li země plná lidské bídy, pak mimořádně překypuje Božím milosrdenstvím“ (tamtéž 5,7,12). Proto z úst tohoto člověka tryská chvála a vděčnost: „Nevýslovně tedy chválíme jeho podstatu, a milujeme jeho milosrdenství“ (Serm.7,7; PL 38,67). I další vlastnosti Boží se mohou blížit Božímu milosrdenství: štědrost, velkodušnost, která je vyzdvihnutím této štědrosti, protože z ní tryskají dary jak v oblasti přirozené (stvoření), tak v oblasti nadpřirozené (vtělení, eucharistie); shovívavost, v níž se spojuje trpělivost s velkomyslností; mírnost, vlídnost, soucit, laskavost, přívětivost, lidskost, milý způsob jednání.

16. Neznám dostatečně spisy otců, abych z nich mohl citovat nejkrásnější stati. Ale možná, že ode mne čekáte, že k vám pohovořím o milosrdenství Božím u sv. Ambrože. Právě s ním bych chtěl pokračovat v tomto výkladu.

Milánský biskup se neustále vrací k tématu milosrdenství. Toto téma je mu tak vlastní, že napsal proti novaciánům dílo s názvem Pokání, které je oslavou Božího milosrdenství v rámci kající praxe 4. století. V tomto díle i nejpřísnější stati.. hrozby Písma svatého jsou interpretovány ve smyslu pouze pozitivním a se zarážejícím optimismem. Píše: Bůh „přislíbil všem své milosrdenství a dal svým kněžím pověření odpouštět bez výjimky. Jestliže se tedy někdo dopouštěl mnoha hříchů, ať koná též mnoho úkonů kajícnosti: vždyť ty nejtěžší hříchy se smývají tím hojnějšími slzami“ (Pen. I,3,10). „Bůh žádá kajícnost, aby mohl přislíbit odpuštění“ (tamtéž I,10,46).

Ale i ostatní Ambrožova díla, ať už od těch prvních, jako je De fide ad Gratianum, jsou neustálým dovoláváním se Božího milosrdenství. „Boží přirozenosti je vlastní plnost dobroty“ (Fid. I,2,14).

„Člověče, ty ses neodvažoval obrátit k nebi svou tvář, měl jsi oči sklopené k zemi, a přece v jediném okamžiku ti bylo odpuštěno... Pozvedni své oči k Otci, který tě zrodil (svátostnou) koupelí, k Otci, který tě vykoupil skrze svého Syna a řekni: „Otče náš!“ (Sacram.V,4,l9). Když komentuje stať o Jonášovi, který byl nespokojen, že nedošlo k zničení Ninive, praví: „Pán dodal, že jestliže (Jonáš) byl smutný nad tím, že uschnul skočec, čím více měla Pánu ležet na srdci záchrana tak velkého národa“ (Ep. XX,25;PG 16,1045).

17. Ambrož neúnavně opakuje, že Bůh se raduje z toho, že odpouští člověku: „Radostí otcovou je to, abychom byli zbaveni hříchů“ (Exp. Ev. Sec. Luc. 7,233). „Slabost hříšníků je vykoupena Božím milosrdenstvím“ (tamtéž 7,202). „podívejme se i na Otce! Ale protože není možné ho vidět, naslouchejme jeho hlasu; tento milosrdný Bůh je totiž přítomen zde a neopustí svůj chrám. On chce budovat každou jednotlivou duši, chce ji vzdělávat, aby jí udělil spásu, chce přenášet živé kameny ze země do nebe. On miluje svůj chrám, opětujme jeho lásku. Milujeme-li Boha, zachovávejme jeho přikázání. Milujeme-li ho, poznáme ho“ (tamtéž 2,94).

Konec velkého komentáře o šesti dnech stvoření má tento nečekaný závěr: „Bůh už odpočívá od veškeré práce, kterou vykonal: On odpočinul v niterné svatyni člověka, odpočinul v jeho duchu a v jeho myšlení; on totiž stvořil člověka jako rozumného, schopného ho následovat, osvojovat si jeho ctnosti, toužícího po nebeských milostech...Já děkuji Pánu, našemu Bohu, který stvořil takového tvora, v němž by nacházel své odpočinutí. Stvořil nebe, ale nečtu v Písmě, že si odpočinul; stvořil zemi, ale nečtu, že by si odpočinul; stvořil slunce a měsíc a hvězdy, ale ani tentokrát nečtu, že by si odpočinul; ale čtu, že stvořil člověka, a pak si odpočinul, protože v něm našel někoho, komu by mohl odpustit hříchy“ (Exam. VI,10,75 násl.).



M. Podobenství o marnotratném synu

18. Je to jedna z nejvznešenějších stránek evangelia, v níž je Boží milosrdenství plasticky živě vylíčeno jako v životně prožívané scéně, na níž je vidět dílo dobrého Otce. Není možno hovořit o Božím milosrdenství bez odvolání na toto úžasné podobenství o setkání syna s milosrdenstvím otce, které úžasně představil Rembrandt na jednom svém slavném obraze. I Jan Pavel II. ve své encyklice Dives in misericordia podal jeho velkolepý výklad (č.56)13.

Sv. Ambrož široce vysvětlil toto podobenství ve svém Výkladu evangelia podle Lukáše (VII, 212-243): Věřím, že nemůže být krásnější závěr rozjímání, které jsme konali o Božím milosrdenství. Poslechněme si alespoň několik úryvků. Především úvod: „Nemějme strach, jestliže jsme promrhali v pozemských rozkoších dědictví duchovní důstojnosti, které jsme dostali. Jestliže otec daroval synovi našetřený majetek, který měl, bohatství víry se nevyčerpá nikdy; i když daroval všechno, On vlastní všechno, protože neztrácí to, co daroval. Neměj strach, že tě nepřijme: vždyť Bůh se netěší ze zahynutí živých (Mdr 1,13). Hned ti běží naproti, když vidí, že se vracíš a padne ti kolem krku..., políbí tě na znamení slitování a lásky, dá ti přinést krásné šaty, prsten a obuv. Ty se ještě chvěješ úzkostí, žes ho urazil, ale on ti vrací tvou krásu; ty se bojíš trestu, ale on ti nabízí polibek; ty čekáš pokárání, ale on ti připravuje hostinu“ (212).

Ambrož pak rozvádí jednotlivé myšlenky: „V té zemi nastal velký hlad: ne hlad pokud jde o pokrmy, ale pokud jde o dobré skutky a ctnosti. Vždyť kdo se vzdálí od Božího slova, trpí hladem. Kdo se vzdálí od pramene, má žízeň, kdo se vzdálí od pokladu, ocitá se v bídě, kdo se vzdálí od moudrosti, zmalátní, kdo se vzdálí od ctnosti, končí v troskách. Právem tedy začal pociťovat nouzi, protože opustil poklady moudrosti a Božího poznání, a hlubinu nebeského bohatství. Začal tedy pociťovat nouzi a trpět hladem, protože nic nestačí uspokojit toho, kdo všechno promrhává“ (215). Mladík je nucen jíst pokrm vepřů; a Ambrož se takto modlí: „Ach, Pane Ježíši, kéž bys nám vzal ty žaludy a dal nám chléb - ty, který jsi hospodářem v Otcově domě - a kéž bys laskavě chtěl najmout i nás jako nádeníky, i když přicházíme pozdě! Ty přijímáš do práce i v hodinu jedenáctou a ve své velkorysosti dáváš stejnou odměnu, stejný plat života, ne slávy; ne každému totiž bude udělena koruna spravedlnosti, ale jen tomu, kdo může říci: dobrý boj jsem bojoval (Tim 4,8.7)“ (220).

19. A syn se vrací: „Učme se s jakou vroucí prosbou máme přistupovat k otci. On říká: Otče. Jak je otec soucitný, jak je dobrý, když i přesto, že byl uražen, se nepohoršuje nad tím, když slyší jméno otec. Toto je první vyznání vzhledem k stvořiteli přirozenosti, učiteli milosrdenství, soudci viny. Ale i když Bůh zná všechno, čeká, že své vyznání vyslovíš nahlas. Marně by ses snažil zůstat skrytý před tím, jehož v ničem nemůžeš oklamat, a můžeš vyjevit bez jakéhokoli rizika to, o čem dobře víš, že je to už známo. Spíše uznej svůj omyl, aby se za tebe přimlouval Kristus, kterého máme jako přímluvce u Otce, aby se za tebe přimlouvala církev, a aby lid za tebe proléval své slzy. Neboj se, že nemůžeš dostat o co prosíš. On jako tvůj přímluvce ti zajišťuje odpuštění, jako tvůj obhájce ti slibuje milost a jako ochránce ti zaručuje smíření svou dobrotou otce“ (225).

„Pak zabíjejí vykrmené tele, aby, když už zase může mít účast na tajemstvích (na eucharistii), protože už přijal svátostnou milost (odpuštění), se mohl dosyta živit tělem Páně, z něhož prýští všechna duchovní síla... Otec se raduje z návratu hříšníka. Jako první se raduje Syn, že znovu nalezl ovci. Ale abys věděl: radost Otce i Syna je společná radost, je to jeden jediný úkon v základu církve. Ale otec strojí hostinu, protože syn byl ztracen a je znovu nalezen, byl mrtev a vrátil se do života... Kdo nevěří v Krista, je navždy mrtev. Takže pohané, když uvěří, získávají působením milosti život, ale kdo upadl do hříchu, vrací se do života pokáním“ (232.235).

A Ambrož končí takto, když mluví o starším bratrovi: „Dejte mi jednoho z těch, kteří se považují za spravedlivé, kteří nevidí trám ve svém oku, ale nemohou snést třísku chyb druhých lidí. Jak se pohoršuje, že se dostává odpuštění někomu, kdo vyznává svůj hřích a už dlouho prosí v pláči za odpuštění! Jak jeho uši nemohou snést duchovní soulad lidu! A tento soulad je tenkrát, když v církvi a v kostele lidé různého věku a různého stupně ctností jsou jednomyslně naladěni, jako různé struny hudebních nástrojů, a když na zpěv žalmu se odpovídá a říká amen. Takový soulad znal i Pavel. Proto řekl: Budu zpívat duchem a budu zpívat i svou myslí. Věřím, že takto jsme správně pojednali o tomto podobenství“ (238).



N. Závěr

20. Je-li Bůh milosrdný, musíme i my uskutečňovat milosrdenství, jak k tomu často vyzývají otcové. Augustin říká, že milosrdenství je „soucit našeho srdce s ubohostmi druhých, nutí nás, abychom šli vstříc potřebám druhých“ (Civ. Dei 9,5; PL 41,2619). Dnes, kdy se tolik hovoří o duchu společenství a solidaritě, chybí láska. A my kněží máme dávat příklad dobroty, trpělivosti a milosrdenství tím spíše, že lidé právě toto od nás očekávají. Z toho vyplývá nutnost konkrétně uskutečňovat milosrdenství a odpuštění vzhledem ke všem, ale zvláště mezi námi kněžími.

21. Je-li Bůh Otec, musíme prožívat velikou, nikdy ne dost prorozjímanou pravdu, že jsme Boží děti. „Musíme mít na paměti, drazí bratři, říká Cyprián, že nazýváme-li Boha Otcem, musíme sami žít jako jeho děti, aby tak, jako my se těšíme z toho, že ho máme jako Otce, mohl i on nacházet zalíbení v tom, že nás má jako děti“ (De orat. dom. 11).

22. Liturgie je živá škola tohoto Božího synovství: konáním liturgie se učíme modlit se k Otci, mluvit s ním těmi nejdůvěrnějšími výrazy a současně takovými, které jsou Boha důstojnější a více vyhovují naší citovosti a naší potřebě lásky. Proto stále prohlubovaná znalost liturgie, zvláště užíváním rozličných eucharistických modliteb (a ne neustále jedné jediné), je nesmírně užitečnou pomocí jak prožívat otcovství a milosrdenství Boží.

23. My kněží a biskupové jsme rozdavateli Božího milosrdenství přisluhováním svátosti smíření. V tom nám může velice pomáhat četba encykliky Dives in misericordia - zvláště sedmé kapitoly - s názvem „Milosrdenství Boží v poslání církve“. Na vrchol našich úkolů postavme naši povinnost zpovědníků. Jako Otec se raduje,že udílí odpuštění, tak i naší největší radostí má být smiřovat hříšníky s Bohem. I zde užívá Ambrož úžasné slovo, když říká, že „potravou kněží je odpouštění hříchů“ (E.III,11); přisluhovat svátostí pokání je přímo náš každodenní chléb.

24. Lásku k Otci, a to milosrdnému, je třeba konečně vidět v eschatologické perspektivě. Velmi dobře to zdůrazňuje Irenej: „Jestliže už od nynějška, když jsme přijali vklad Ducha, voláme „abba, Otče“, jak to bude, až jednou po vzkříšení ho budem vidět tváří v tvář. Až všechny údy budou v zástupech přibíhat, a budou zpívat hymnus vítězství k poctě toho, který je vzkřísil z mrtvých a obdařil životem věčným?“ (Adv. Haer. 5,8,1).

Rok zasvěcený Otci ať tedy posílí naše pastorační nasazení a současně i naši víru ve věčný život.





POZNÁMKY

1) B.STUDER, Dio. Nei Padri, v Dizionario Patristico e di Antichita Cristiane (DPAC), vedený A.DI BERARDINO, I, (Casale Monferrato, 1983), 958.
2) Pokud jde o biblické texty, viz C.PORRO, Mostraci il Padre. Percorsi trinitari, Leumann (Torino) (1997), str.ll-31, podle nichž se řídím v hlavních obrysech.
3) J.JEREMIAS, Abba, Brescia 1968 (ital.překlad).
4) C.PORRO, op. cit. str.32.
5) Tamtéž, str.32 násl.
6) Citováno tamtéž, str.34 násl.
7) Srv. V.GROSSI, Padre (nome di Dio), v DPAC, II, 2564; C.PORRO, op.cit., str. 35-45.
8) Srov. JEAN DANIÉLOU, Messagio evangelico e cultura ellenistica, Bologna (1975) (it.překlad), str. 382 násl; 388 násl.
9) V Santos Padres espaňoles, I, BAC, Madrid 1971, str.240.
10) Encyklika Dives in misericordia, AAS 72 (1980), 1177-1232.
11) Srov. B.ALTANER, A.STUIBER, Patrologie. Freiburg, Basel, Wien, 1978/19937,
str. 170 násl.
12) Srov. A.MICHEL, Volonté de Dieu, v DTC, 15/2, Paris 3352 násl.; M. RICHARD, Enfer, v DTC, 5/1, Paris 1924, 57 násl; 74-77.
13) Encyklika, ale zvláště vysvětlení podobenství, byly předmětem dvou zajímavých shromáždění: AUTORI VARII, Prima lettura della Dives in misericordia, Akta mezinárodního setkání u příležitosti 1. výročí uveřejnění encykliky, Collevalenza, 26-29. listopadu, vydavatelství „L Amore Misericordioso“, březen 1982; AUTORI VARI, I1 mistero del Padre, Akta 2. mezinárodního setkání ohledně „Dives in Misericordia“, Collevalenza, 24-27. srpna 1982, vyd. cit, duben 1983.
Arcibiskup Mons. Giovanni Coppa je od r. 1990 apoštolským nunciem v České republice.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod, obsah
• 2. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve (Michal Špaček)
• 3. Co říká a jak se využívá Vademekum pro zpovědníky (Antonín Liška)
• 4. Co potřebuje zpovědník znát z psychopatologie (Petr Goldmann)
• 5. Svátost pokání u kněží (P. Cyril Vojtěch Kodet, O.Carm.)
• 6. Příspěvek vývojové psychologie k praxi slavení svátosti smíření (Ludmila Muchová)
• 7. Od zpovědi, formující svědomí, k výchově svědomí, které vede k obrácení (Adolf Pintíř)
• 8. K dějinám svátosti smíření (Aleš Opatrný)
• 9. Práce ve skupinách