Sekce: Knihovna
6. Příspěvek vývojové psychologie k praxi slavení svátosti smíření (Ludmila Muchová)
z knihy Svátost pokání a smíření
Osnova
1. Naše vlastní zkušenost s prvními pocity viny v dětství
2. Svědomí z hlediska psychologie: souvislost mravního jednání s mravním úsudkem a postojem
3. Vývoj mravního úsudku podle Piageta
4. Vývoj svědomí podle Beelise
5. Některá úskalí praxe slavení svátosti smíření v souvislosti se závěry vývojové psychologie
1.
Abych vám snáze přiblížila otázku, pro kterou předchází úvaze o katechezi ke svátosti smíření úvaha vývojově psychologická, chci vám vyprávět krátký příběh. Asi pětiletá holčička stojí před kuchyňským kredencem a s napětím sleduje čtyři nádherně malovaná velikonoční vajíčka za sklem. Dokonalým způsobem jsou na nich uprostřed nádherných ornamentů vyryta jména její a jejích třech sourozenců. Její myšlenky se však nesou poněkud materiálním směrem. Má strašně ráda vajíčka. A když je na jednom z nich vyryto její jméno, je její a může si s ním přece dělat, co chce. Takže jak? Zničit tu krásu a dobře se najíst nebo odolat chuti a uchovat krásu? Během krátké chvíle je rozhodnuto a výstavka za sklem kredence je chudší o jedno červeně malované vejce. Exekuce, která následuje po té, co rodiče tuto skutečnost zkonstatují, je pro ni zdrcující: Tajně, bez dovolení, zničila tu krásu a nízce ji snědla. Rodiče se velmi zlobí, padne dokonce i nějaká rána, vychytralí sourozenci se vysmívají její žravosti, babička s velkým smutkem sbírá zbytky malovaných skořápek. Holčička večer v posteli dlouho pláče, cítí se být všemi opuštěná a ještě dlouho, dlouho na sobě cítí svoji velkou vinu. Mohu si dovolit popisovat její pocity zahanbenosti, opuštěnosti a úzkosti, které ji provázely, jelikož ji velmi dobře znám. Je to totiž můj vlastní příběh. Kdybyste se mě v té době zeptali, co je největší hřích, odpověděla bych vám bez váhání: „Sníst svoje velikonoční vajíčko,“ a ještě bych se k tomu z hlubi duše začervenala a vytryskly by mi slzy.
Určitě každý z vás by ve svém životě našel nějakou událost, při níž poprvé prožil pocit viny. Zkuste si ten zážitek vybavit: O co vlastně šlo, kolik vám bylo tehdy asi let, jak na vaše provinění reagovalo okolí - a zkuste si vybavit pocity, které provázely vědomí onoho špatného skutku. (Čas - 2 až 3 minuty) Kdybychom si teď mohli tyto příběhy vyprávět, zjistili bychom, jak rozdílné byly reakce našich vychovatelů, a že i naše pocity, které čin doprovázely, byly velmi rozdílné. A to, co jsme v té době považovali za provinění, by mnohdy vyvolalo na našich tvářích úsměv.
Tyto příklady však ukazují jednu velmi vážnou věc, a sice důležitost našich dětských zkušeností s vinou, a to zejména když je srovnáme s tím, jak na ně reagovalo naše okolí. To okolí nás totiž chtělo naučit neproviňovat se, chtělo z nás vychovat dobré lidi. Čím náboženštější prostředí, tím usilovnější snaha, protože volba dobra před zlem je důležitou snahou křesťanství. A křesťanství také disponuje velmi dobrými impulzy na cestě rozhodování se člověka pro dobro: velmi náročný mravní kodex, velmi propracovaná pedagogika výchovy svědomí v evangeliích, systematická pomoc člověku prostřednictvím svátosti.
Co nám k tomu může říci ještě psychologie? Odpovídám, že něco velmi důležitého. Protože tato věda zkoumá člověka nikoliv z hlediska „k čemu by měl dospět“, ale „jak to u něho funguje“, a to z hlediska jeho uvažování, vnitřních prožitků, postojů a jednání. A činí tak v jeho různých věkových obdobích. V této souvislosti také dopěla k pojmu svědomí.
2.
Na první pohled by se zde mohlo zdát, že psychologie odporuje tradičnímu křesťanskému pojetí svědomí, které bychom mohli shrnout do věty „svědomí je hlas Boží v člověku“. Zejména S. Freud popsal svědomí jako součást vývoje libidinozního pudu. V podstatě jde podle něho o to, že dítě se snaží zajistit si přízeň a lásku rodičů. Proto se identifikuje s jejich přáními a zákazy. Z počátku zažívá jejich autoritu z vnějšku, postupem doby ji tzv. „zvnitřňuje“. Výsledkem je vznik vnitřní instance „nad-já“, tedy vnitřní neúprosný imperativ „superega“, který ho tlačí k rozhodnutí, jak má jednat. Rozhodování člověka se tedy děje mezi dvěma protichůdnými silami: mezi mocí pudového nevědomí a „superegem“ - zvnitřněným hlasem vnější autority. Freud vlastně popsal dynamický proces rozvoje osobnosti člověka, díky němuž dosahuje svého cíle Boží poselství. Sama psychologie však ústy jiného psychologa - Viktora Frankla - ukazuje na svědomí jako na instanci, která stojí nad Freudovým „superegem“. Frankl ukazuje na příběhy lidí, kteří se v dospělosti chovali jinak, než jak byli naprogramováni kulturou, tradicí a ohledy své doby. Franklova definice svědomí - „orgán, který dovede najít jedině správný smysl jedinečné situace“ - bere v potaz vedle vlivů výchovy, kulturního prostředí, vzdělání, inteligence, struktury charakteru, náboženských postojů atd., i svobodu člověka při vytváření vlastního svědomí. Svobodu, pro kterou u věřícího člověka je v rozhovoru s jeho svědomím partnerem Bůh.
Můžeme tedy uzavřít, že psychologie v současné době vidí svědomí jako střed osobnosti člověka. Tento střed vytváří identitu jeho „já“, která se nese všemi rolemi a situacemi jeho života a je posledním důvodem jeho svobodných rozhodnutí. Je tedy jasné, že nejde o nějaký statický obsah vědomí, který by byl dán předem, ale o dynamický proces, který zahrnuje všechny oblasti celku člověka, tedy nejen jeho mravní úsudek, ale i jeho mravní postoje a připravenost k činu. Chceme-li tento proces rozvíjet pomocí prostředků, které jsem před chvílí popsala jako ryze křesťanské, je potřeba se vážně zajímat, jakými zákonitostmi se tento proces řídí. Zjednodušeně řečeno nás musí zajímat, co je v této oblasti u člověka dáno vývojem, co ovlivňují jeho vychovatelé a za jakých okolností může mít toto ovlivňování pozitivní nebo také negativní účinek.
3.
První výzkumy tohoto charakteru provedl známý psycholog J. Piaget. Spočívaly v předkládání příběhů dětem ve věku od 6 do 12 let, v nichž hlavní postavy porušují nějakou objektivní normu, ale zdůvodňují to různými úmysly. Piagetův závěr: Morální úsudek dítěte se rozvíjí ve třech stupních, které na sebe plynule navazují:
1. stupeň heteronomní povinnosti (přibližně do 7 let věku)
2. stupeň kooperativního smyslu pro spravedlnost
3. stupeň autonomní morálky spravedlnosti (přibližně od 9 let věku)
Heteronomní morálka povinnosti se vyznačuje tzv. „morálním realismem“, který má tři charakteristiky:
· Pravidla zavazují heteronomně, nezávisle na vlastním úsudku. (Např. krádež a lež se nám nejeví jako zlé proto, že jimi poškozujeme druhé, ale proto, že jimi porušujeme zákon.) Co je dobré a co je zlé je definováno pouze z poslušnosti. Například dívenka na začátku mé přednášky pochopila ze svého příběhu pouze to, že jíst velikonoční vajíčka - byť vlastní a ačkoliv chutnají velmi dobře - „je zakázáno“.
· U daných pravidel není hledán jejich smysl. Dítě je považuje za cosi věcného, co je prostě dáno z vnějšku, heteronomně. Naše dívenka se nepodivovala nad tím, že nesmí libovolně nakládat se svým majetkem, ani se nepídila po okolnostech, za nichž by to bylo možné. Realisticky vzala na vědomí toto - pro ni zcela konkrétní - poučení.
· Pravidla zavazují k „objektivní“, nikoliv k subjektivní odpovědnosti: dítě neposuzuje skutky podle svého dobrého či špatného úmyslu, ale podle stupně jejich konformity s pravidlem, a především podle očekávané sankce. Proč se stala v naší příhodě těžkou vinou nevinná konzumace vajíčka? Protože po ní následovala tvrdá sankce.
Na druhém stupni se dítě učí ve spolupráci s vrstevníky a za podpory nových rozumových schopností všímat si potřeby rovnosti a rozvíjet kolektivní pravidla vzájemnosti, spočívající na „vzájemném respektu“, vytvářet základ pro autonomní, nikoliv autoritativně zdůvodňovaný smysl pro spravedlnost. Dítě se učí, že pravdivost a čestnost vyplývají ze vzájemného respektu.
Třetí stupeň morálky - autononomní - již odůvodňuje sociální pravidla z vlastního pohledu na požadavky rovnějších a vzájemnějších vztahů. Neposuzuje jejich dodržování podle „znění zákona“, ale podle smyslu toho kterého pravidla a bere v úvahu subjektivní úmysly.
4.
Armina Beelis zformuloval na základě Piagetových a dalších výzkumů stupně vývoje svědomí člověka:
1. Předforma svědomí na bázi „superega“. Jde o obsáhlý životní pocit, který vzniká mimo vědomí: spolehlivost osob v bezprostředním okolí, vřelost nebo chlad v mezilidských vztazích, přemíra podnětů nebo jejich nedostatek... Na této bázi se vyvíjí ona Freudova struktura „superega“, jak jsem ji popsala výše. „Superego“ v sobě soustředí všechny normy a představy o hodnotách, které do dítěte vkládají rodiče. Kromě toho získá dítě i ideální představu o tom, jakým by se mělo stát, představu ideálu. Svědomí, které odpovídá tomuto stupni vývoje osobnosti, se ještě neptá na zdůvodnění správnosti nebo nesprávnosti určitého chování nebo příkazu. Rozhodující je zde závislost na lidech, které miluje, nebo kterých se bojí. Morálně jednat znamená být poslušný, nemorálně jednat znamená přestoupit zákaz. Tento typ svědomí odpovídá dětem v předškolním věku.
2. Konkrétní svědomí (věcné svědomí). Přechod od prvního stupně ke druhému bychom mohli nazvat „od příkazu k podstatě věci“. S rozšiřováním světa, ve kterém žije, se dítě konfrontuje s různým pojetím hodnot a s různými způsoby chování. Dítě se učí posuzovat chování podle možných důsledků, to znamená, že může vidět, že eticky dobré jednání je takové, které „odpovídá věci a situaci“. Věcná správnost ve skutečnosti často není rozpoznatelná na první pohled, ale musí se namáhavě hledat. Tento typ svědomí odpovídá dětem mladšího školního věku.
3. Personifikované svědomí. Vztahuje se na úmysl, se kterým je určitý skutek proveden, tedy na subjektivní stránku etiky. Mladý člověk však často pokládá svoji nově objevenou subjektivitu za jediné měřítko jednání, a v důsledku toho se může dostat do objektivně nesprávné situace (například láska ospravedlní mravně nesprávný čin). Tento typ svědomí se rozvíjí u mladých lidí v pubertě.
4. Životní svědomí. To je fáze, v níž spatřujeme cíl vývoje. Disponují jím lidé, u nichž se projevuje „věrnost podstatnému“, síla „já“, ostražitost, pevnost a citlivost. Konečným garantem a pobídkou k odvaze a rozhodnutí k činu zde je - v situaci, v níž nepomáhají naučené normy, naslouchání sobě samému, ani souhlas jiných lidí - Bůh.
V poněkud zjednodušené formě rozlišují někteří náboženští pedagogové pouze tzv. heteronomní svědomí a svědomí autonomní. Ještě jednou je charakterizujme:
Heteronomní svědomí souvisí s pochopením příkazů a zákazů rodičů a jejich dodržování je závislé na autoritě rodičů. Nikoliv vnitřní schopnost rozeznat hodnotu postoje, ale poslušnost vůči vztahovým osobám určují jednání dítěte. V pozadí heteronomní morálky stojí tzv. etika autority. K její podstatě patří, že za dobré či špatné není považováno to, co já sám podle svého náhledu považuji za dobré či špatné. Moje rozhodnutí se vztahuje pouze k autoritě. To či ono dělám proto, že si to přeje autorita. Heteronomní svědomí má svá kriteria v odměně a trestu. V praxi toto všechno můžeme pozorovat i u dospělých křesťanů. Hříchem je pro ně jednání, které odporuje Božímu příkazu a preferován je „princip odplaty“: Bůh odmění dobré a potrestá zlé. Platí zde totiž zásada, že jako všechny jiné, i tato fáze se může objevit v pozdějším životě člověka jako regres, čili návrat do předcházející fáze vývoje.
Naproti tomu autonomní svědomí je považováno za jediného garanta osobního charakteru odpovědnosti a viny. Takové svědomí je poslední instancí v etickém rozhodování člověka. Nikoliv rodič, nikoliv stát, nikoliv církev jsou „dospělým svědomím člověka“, nýbrž jedinec sám volí postoj přiměřený situaci: Vnitřní pravda je měřítkem a normou jednání. Ta musí být poznána pomocí rozumu. Církev předkládá své učení v oblasti etiky proto, aby jím byl úsudek člověka posílen - ve smyslu sokratovského „pomáhání pravdě na světlo světa“, nikoliv nahrazen. Svědomí a etika stojí vůči sobě ve zvláštním vztahu: Mohou být proti sobě použita tatáž základní tvrzení. Autonomie morálky ve smyslu racionality však spočívá v tom, že nedává závazky, které by byly rozumově nepřijatelné. V této rovině nepovažuje člověk za hřích např. manželskou nevěru pouze proto, že to Bůh přikázal v 9. přikázání, ale jeho úvaha je následující: Protože se takovým činem proviňuji na svém partnerovi a na svých dětech (obecněji vyjádřeno: protože manželství představuje nejvyšší formu lidského partnerství), je to v Božích očích hřích. Preferován je „princip milosrdné lásky, odpuštění a smíření“.
5.
Dovolte mi, abych na tomto místě pouze načrtla možná úskalí, která má v souvislosti s těmito vývojově psychologickými hledisky praxe prvního slavení svátosti smíření ve věku kolem 9 let. Shrnu je do jedné exemplární úvahy zhruba takto starého dítěte: Pán Bůh má nás lidi velmi rád. Proto nás stvořil. No, ale nechal první lidi zhřešit a tak jsme všichni hříšní. Ale on to napravil. Dal nám Desatero. V Desateru je přesně napsáno, co je hřích, a co není. Když jednáme proti přikázání Božímu, hřešíme. Když někdo zemře jako těžký hříšník, přijde do pekla. Já hřeším velmi často. Jsem nepořádný, neposlouchám, odmlouvám, peru se s bráchou a hádám se ségrou, jsem líný, nechodím rád v neděli do kostela, protože mám radši program v televizi, na podzim chodím sousedům na hrušky a taky jsem bráchovi sebral auto, protože mi s ním jezdil přes moje sešity. Tím vším zarmucuji dobrého Boha. Proto chodím ke zpovědi. Tam vyznám své hříchy a dostanu rozhřešení. Přitom si dám předsevzetí, to znamená, co už nebudu dělat. Až se mi podaří splnit všechna předsevzetí, bude se mnou náš dobrý Bůh spokojen.
Co vnímáme v této výpovědi? Dítě vidí Boha jako autoritu, která vůči němu heteronomně staví své mravní požadavky. Vyhovuje mu kazuistický výčet hříchů v dětském zpovědním zrcadle. Přitom příliš nezkoumá svoje subjektivní motivy k činům. Cítí, že mnohé z toho, co dělá rád, působí Boží autoritě bolest a také se obává trestu za hříchy. Proto chodí ke svaté zpovědi a dává si předsevzetí. Jeho ideálem je heslo „nehřešit“. A maně se mi vybavuje spokojený výrok jednoho - nikoliv starého - člověka: „Cožpak já, já těch hříchů ani moc nemám. Celé dny jsem sám, s lidmi se skoro nestýkám...
Srovnejme tyto výpovědi s následujícím citátem z úvahy náboženského pedagoga O. Betze: „Často můžeme u lidí pozorovat, jak jsou vystrašení, jak se potýkají s nedostatkem životní odvahy či s komplexem viny. Vychovatelé je vychovali „ke smrti“, promarnili původní dětskou radostnost, protože je přetížili či něco zanedbali, protože zúžili jejich život. Z přirozeně otevřených dětí vychovali úzkostné bytosti. Bůh nechce hodného člověka, který zlomil své vitální síly, který chápe poslušnost a bezhříšnost jako nejvyšší ctnost, který ale ztratil svůj život v nečinnosti. Daleko více chce člověka, který se nasazuje, který nemá strach, ale který váží své činy a nese za ně odpovědnost“.
Použitá literatura:
Betz, O.: Wie ist das mit den Kindersünden, in: Betz, O. a spol.: Beichte im Zwielicht, München 1969
Křivohlavý, J.: Mít pro co žít, Praha 1994
Kleiner, H.: Gewissensbildung und Schuldbewältigung. Vom Elend heteronomer Praktiken im Pflichtschulalter, in: Christlich - pädagogische Blätter, Jahrgang 105, N.2, 1992
Muchová, L.: Úvod do náboženské pedagogiky, Olomouc 1994
Schrettle, A.: Ethisches Lernen, in: Religionspädagogik I, Wien 1990
PhDr. Ludmila Muchová je odbornou asistentkou na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Úvod, obsah
- 1. Boží otcovství a milosrdenství v patrististice (Giovanni Coppa)
- 2. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve (Michal Špaček)
- 3. Co říká a jak se využívá Vademekum pro zpovědníky (Antonín Liška)
- 4. Co potřebuje zpovědník znát z psychopatologie (Petr Goldmann)
- 5. Svátost pokání u kněží (P. Cyril Vojtěch Kodet, O.Carm.)
- 7. Od zpovědi, formující svědomí, k výchově svědomí, které vede k obrácení (Adolf Pintíř)
- 8. K dějinám svátosti smíření (Aleš Opatrný)
- 9. Práce ve skupinách
