8. K dějinám svátosti smíření (Aleš Opatrný)

Naše zamyšlení nad historií svátosti smíření má tyto cíle:
- uvědomit si, jak různých podob tato svátost v průběhu dějin nabývala, a co je v této různosti společné

- alespoň si naznačit, které části celého spektra smíření a odpuštění byly v té které době v popředí, a tak si jich všimnout

- věnovat se také přehledu současné situace

- připravit si tak podmínky pro dostatečně široké a hluboké chápání pokání a smíření v církvi obecně a ve svátosti pokání speciálně

Průřez texty, které v dějinách mluví o pokání, o svátosti pokání a konečně i o odpustcích, vybraný z publikace Sakramentenlehre II (Eucharistie bis Ehesakrament), bearbeitet von Guenter Koch, Styria Graz, Wien, Koln 1991, v řadě: Texte zur Theologie, hrsg. von Wolfgang Beinert:
SZ - kulticko-rituální kající praxe a niterné obrácení:
Joel 1,13 n , Joel 2,12n, Zach 1,1-4, Iz 58,1-12, Ž 51,17-19
SZ - dar Boží milosti a lidské skutky pokání:
Gen 3,14-19, Num 20,10,12, 2 Sam 12,7-14, Tob 4,7-11, Job 42,7-9
NZ - Ježíšova výzva k obrácení a jeho plná moc odpouštět hříchy:
Mk 1,14n, Mk 2,3-12, Mt 9,1-8
NZ - podíl církve na Ježíšově moci odpouštět hříchy:
Mt 16,15-20, Mt 18,15-18, Jan 20,19-23, 1Kor 5,1-13, 2Kor 2,5-11
NZ - obrácení a lítost jako prvořadé předpoklady k odpuštění hříchů:
Sk 2,37 nn., Lk 15,11-24 2 Kor 7,9n., Mt 6,2-6, Mt 6,16-18,
1Tim 1,18nn., 1Kor 12,23-27, 1 Jan 1,8-10, Jak 5,15n

Historie:
Známý problém prvých dob církve - co udělat s těmi, kteří přijali (jako dospělí) křest a odpadli.Východisko novozákonní je poměrně tvrdé: Žid 10,26 nn.

Pastýř Hermův (pol. 2. stol.) mluví o tom, že i ti, kdo odpadli, mohou se pokáním navrátit, ovšem tehdy, pokud neodpadnou v budoucnu.

Podobně mluví i Klemens Alexandrijský ve Stromatech.

Tertullian mluví o druhém pokání, ale druhé považuje za poslední možné. Doslova: „Bůh v předsíni zřídil i druhé pokání, aby mohl klepajícím otevřít dveře, a to jen jednou, poněvadž je to podruhé. Potom však už ne, totiž že by znovu odpustil. Cožpak druhé odpuštění není dostatečné?“

V každém případě ale požaduje pokání veřejné.

Zajímavě mluví Origenes (II. homilie k Levitiku):
„Poslouchej nyní, kolik je jen v evangeliích odpuštění hříchů. Je zde to první, při kterém jsme pokřtěni na odpuštění hříchů. Druhé se děje při utrpení martyra. Třetí je to, které je dáváno díky almužně...Čtvrté odpuštění hříchů je nám dáno za podíl, když my svým bratřím odpouštíme hříchy....Páté odpuštění hříchů se děje, když někdo odvede hříšníka z jeho bludné cesty ...Šesté odpuštění se děje přebytkem lásky (per abundantiam charitatis). Existuje i sedmé, a to je tvrdé a pracné - totiž odpuštění hříchů skrze pokání, když hříšník smáčí své lůžko slzami a když se mu slzy stávají dnem i nocí pokrmem a když se nestydí knězi Páně své hříchy ukázat a hledat prostředek uzdravení.....Tak se naplňuje to, co říká apoštol Jakub: „Je někdo z vás nemocen, ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno (Jak 5,15)“.

Sv. Ambrož velmi výrazně spojuje službu odpouštění hříchů s činností Ducha svatého (O pokání PL 16,488):
„Přitom je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, že ten, kdo přijímá Ducha svatého, přijímá také zplnomocnění hříchy odpustit nebo zadržet. Vždyť tak pravil Pán: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy (Jan 20,22). Kdo tedy nemá moc rozvazovat, ten nemá Ducha svatého. Kněžský úřad je darem Ducha svatého a jeho právo spočívá právě v odpouštění a zadržování hříchů....

Petr Lombardský (Čtyři knihy sentencí) mluví o pokání jako o něčem, co je „nutné pro ty, kteří jsou vzdáleni, aby se přiblížili“. Cituje sv. Jeronýma: „Pokání je druhá záplata při protržení lodi, zatímco první je křest, který dělá ze starého člověka nového“.

Sv. Tomáš Akvinský si klade otázku, zda je svátost pokání pro spásu nutná. Odpověď tvoří na základě rozlišení věcí, které jsou ke spáse nutné absolutně (křest) a podmínečně (pokání). Doslova: „Pokání.... zde není pro všechny, ale jen pro ty, kdo jsou hříchu podřízeni - S Th III, 84a 5c).

„...Ve svátosti pokání je síla Kristova utrpení působivá skrze rozhřešení kněze spolu s úkonem pokání, který působí spolu s milostí odpuštění hříchů. (op. cit.)

Praxe svátosti smíření tak procházela od jednorázového pokání (jednou za život) přes pokání s přesně stanovenými „tarify“ kajících skutků za jednotlivá provinění, které bylo třeba vykonat před absolucí až k nám známé mnohokrát za život opakované zpovědi, u které předchází rozhřešení kajícím skutkům. (Více o tom v seriálu statí prof. Vrablece, který vycházel v časopise Duchovní pastýř v roce 1979. Jako studijní pomůcku je nyní vydalo Pastorační středisko v Praze pod názvem Obnova svátosti pokání). Teologie svátosti pokání pak byla důkladně zpracovávána na tridentském koncilu, jako ostatně teologie všech svátostí. Z této teologie se vychází dodnes. Z teologie druhého vatikánského koncilu pak do slavení svátosti smíření vstoupilo silněji eklesiologické hledisko.

Velmi zajímavý a obohacující je pohled do historie této svátosti v pravoslaví, přesněji v křesťanském východu. K tomu napomohla přednáška ThLic. Michala Špačka na tomto kurzu.

Podívejme se teď na situaci svátosti smíření v nejnovější době u nás. Pohledy můžeme shrnout do hesel:
- u nás takzvaně „ještě lidé chodí ke zpovědi“, zpravidla ale v menší četnosti než o jednu generaci dříve
-
- nemalá řada zpovídajících se v podstatě poslušně a věrně koná to, co se naučili jako děti, ale mentálně se nikdy nestali odpovědnými dospělými kajícníky

- někteří kněží se snažili naučit svou farnost chodit ke zpovědi jednou za rok (v postě, s kající bohoslužbou). Výsledky, pokud vím, neodpovídají očekávání - nevedlo to k prohloubení kajících postojů - bohoslužby pokání se v postě a adventě tu a onde dělají, ale zatímco někteří je dělají už čtvrt století, jiní je ještě ani nezkusili

- zpověď jednotlivců není vytlačována bohoslužbou pokání

- v některých místech či oblastech je kvalita vyznání a lítosti u řady kajícníků katastrofální, pojem obrácení je zpovídajícím se jak teoreticky, tak prakticky cizí

- vztah ke svátosti smíření zpravidla vzrůstá tam, kde lidé prošli něčím, co otřáslo jejich zvykovostí v oblasti víry a víru výrazně prohloubilo (dobré exercicie, seminář života v Duchu, osobní zážitek obrácení, vyvolaný životními krizemi apod.)

- u nejmladší generace se mnohdy ztrácí samozřejmost zpovídání se, někdy svátost odmítají, někdy nevědí, proč by ji měli konat

- s rostoucí tendencí k naprosté samostatnosti ve věcech víry („já si svou víru sestavím sám a nepotřebuji nikoho, aby mi do ní mluvil“ roste nepochopení toho, proč by byl další člověk potřebný k odpuštění hříchů)

- a naopak: s rostoucí složitostí života a bezradností mnohých s řadou životních situací roste potřeba najít pomoc - svátost smíření se mnohdy spojuje s potřebou poradenství, ať psychologického nebo jiného druhu

Motivy zpovídajících se jsou různé, např.:
- hledají odpuštění hříchů

- konají tak ze zvyku, bez velkého vědomí hříšnosti

- hledají poradu a pomoc, a toto hledaní spojí (nebo někdy ukryjí) do svátosti smíření, protože zřejmě nevědí jak jinak důvěrně mluvit s knězem nebo mají touhu po zachování naprosté diskrétnosti

- považují více méně mechanicky svátost pokání za nutnou vstupenku ke přijímání

Čili motivy nejsou vždy adekvátní a proto není dobré posuzovat kvalitu kající praxe jen podle množství kajícníků, přistupujících k této svátosti a podle častosti jejího přijímání.

Pokud jde o kvalitu konání této svátosti, záleží spíš na vztahu k Bohu, na kvalitě víry, než na „vztahu k hříchu“, na kvalitě rozeznávání hříchů.

Při běžném uvažování o tom, jak je to u nás (lidé se zpovídají) a jak je to v některých cizích zemích (zpověď jenotlivce téměř vymizela), se dělává běžně tato chyba: zpovídání se se ztotožňuje s kajícností, míjení osobní zpovědi se považuje za projev absence kajícnosti - tak jednoduché to ale není.

Závěrem můžeme říci, že kajícnost je trvalou součástí života křesťana a dějin církve, podoba jejího uskutečňování se v dějinách měnila, ač podstatné prvky samozřejmě trvaly. Dnes stojíme před výzvou, jak přivést současného věřícího nejen k dostatečnému „chození ke zpovědi“, ale k porozumění kajícnosti a k takové kající praxi, která je pro něho přístupná a užitečná, která vychází z hloubky víry a nepostrádá žádný z důležitých prvků pokání a smíření.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Svátosti

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

3. 11. 2024, 10. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Pondělí 4. 11. 2024, Památka sv. Karla Boromejského, biskupa

Flp 2,1-4;

Komentář k Lk 14,12-14: Nezištnost. Ta se má však projevit i v postoji k Bohu. Nekonat věci jen pro okamžik „vzkříšení spravedlivých“, ale prostě z lásky.