2. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve (Michal Špaček)

Z východní teologie pokání

V našem prostředí je běžné pohlížet na hřích jako na přestoupení Božího zákona. Se svou vinou pak člověk předstupuje před zvláštní soud: je na něm žalobcem i obviněným zároveň, chce-li se však opravdu s hříchem rozejít, je nad ním vynesen rozsudek milosrdenství Božího a je mu udělena milost.

Na Východě je zase velmi zdůrazňována biblická idea stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu. Je v ní zahrnuta možnost i závazek mravního zdokonalování se a tím i stále věrnějšího utváření Boží podoby v člověku až k jeho zbožštění (theosis). Tato idea také pomáhá porozumět důsledku hříchu prarodičů, jímž byl Boží obraz v člověku poškozen a podobenství Boží ve smyslu schopnosti podobat se Bohu bylo ztraceno. Kristus ve své osobě navrátil člověčenství do prvotního stavu a lidem potvrdil, že mají tuto možnost skrze účast na jeho vykupitelském díle. To se děje právě pokáním, které vytváří vnitřní harmonii obnovením primátu ducha nad tělem a jeho žádostmi.

Na křtu se člověk stává novým stvořením a díky Božímu posvěcení schopným dojít uzdravení své přirozenosti, tj. přemožení pozůstatku hříchu v sobě. Tento proces se uskutečňuje díky Božímu působení, ale nikoliv bez námahy ze strany člověka. Je to harmonické sloučení Boží milosti, síly k uskutečnění jeho podoby a na druhé straně lidské svobody, jak o tom pojednává východní nauka o synergizmu.

Člověk pokáním není s to napravit své viny, zadostiučinit za spáchané zlo či podstoupit přiměřený trest, ale vstupuje na cestu, která vede k uzdravení. Zásadním momentem je v tom rozhodnutí provést vnitřní změnu (metanoia). Takové pojetí hříchu a pokání jako léčebného prostředku není zatíženo juridismem, jak svorně podtrhují pravoslavní teologové. Další etapou pokání je přemáhání pozůstatku hříchu a ničení jeho kořenů v člověku a zároveň vysvobozování se z moci ďáblovy. Tím, že pokání očišťuje a vysvobozuje, působí postupnou proměnu člověka tělesného v duchovního, vede ho ke svatosti, k sjednocení s Bohem čili ke zbožštění.

Myšlenka pokání došla hlubokého rozvinutí jak v teologii pravoslaví, tak i v praxi křesťanského života, který je ostatně považován za stálé a ustavičné pokání ve smyslu směřování k vnitřní proměně - metanoi. Potvrzuje to zvláště celá východní liturgie, která má mnohem více kající zabarvení než západní. Hlavně liturgie Velkého postu přináší veliké množství poučení a pokynů k sebezdokonalování a k boji s vášněmi. Výmluvným dokladem toho je kánon sv. Ondřeje Krétského, který se v postě pětkrát přednáší.

U svátosti pokání se podtrhuje především to, že je pokračováním křtu, prodloužením působení křestní vody, druhým křtem pro ty, kdo ztratili nevinnost získanou na křtu, „křtem slz“.

Pokání ve východní církvi si uchovalo svůj eklesiální charakter, zvlášť silně zdůrazňovaný v prvotní církvi, v níž choroba jednoho člena se bezprostředně dotýkala celé křesťanské pospolitosti, a pokání navracelo hříšníka společenství věřících.

Nejprve z historie

Svátostné pokání, tj. smíření s církví těch, kdo zhřešili po přijetí křtu, mělo paralelní rozvoj na Východě i na Západě. Pokání bylo původně veřejným úkonem, který se vyžadoval od hříšníků, kteří byli oficiálně exkomunikováni anebo se dopustili činů, které je nebezpečí exkomunikace vystavily. Postupně však zvláště od 4. stol. dostalo podobu soukromé zpovědi, po níž následovala modlitba absoluce, kterou vyslovil kněz. Později se pokání ztotožnilo téměř úplně s praxí osobního duchovního vedení, rozšířenou hlavně v mnišských společenstvích.

Rozvoj kající praxe i teologie v byzantském světě se lišil od obdobného vývoje na Západě tím, že ho nezasáhl vliv legalistických výkladů vykoupení jako byla Anselmova nauka o „zadostiučinění“ a nikdy neprožíval krizi srovnatelnou se západní reformací a protireformací, která zdůrazňovala autoritu kléru.

Patristická a byzantská literatura věnovaná pokání má téměř úplně charakter asketický a morální. Jen málo autorů asketických pojednání věnovaných pokání zmiňuje svátostnou absoluci jako formální požadavek. Toto mlčení však neznamená, že svátostné pokání neexistuje; kromě případu formální exkomunikace, po níž muselo dojít k rovněž formálnímu smíření s církví, k takovému pokání se jen povzbuzovalo, nebylo však vyžadováno. Ve svých nespočetných výzvách k pokání Jan Zlatoústý často vzpomíná „zpověď“, tj. odhalení vlastního svědomí před některým svědkem nebo „církví“; nezdá se však, že by měl na mysli regulérní svátostnou zpověď. Ve svých devíti kázáních týkajících se „pokání“ jen jedenkrát vzpomíná Církev jako bezprostřední útočiště: „Spáchal jsi hřích? Vejdi do chrámu a za svůj hřích čiň pokání… Jsi starým člověkem a stále ještě hřešíš? Vejdi do kostela a čiň pokání; neboť zde je lékař, ne soudce; zde nás nevyslýchají, zde dostáváme odpuštění hříchů“.

Jeden francouzský církevní historik má asi pravdu, když píše: „Byzantinci chodí zřídka ke zpovědi, alespoň ti, co žijí ve světě, zatímco v klášteřích… je zpověď praktikována pravidelně. Je to však zpověď, anebo také usměrňování svědomí (běžných) věřících, které konají jejich duchovní Otcové? Obojí praxe existuje a v klášterech se nedá rozlišit“.

Asketická a právnická (kanonická) literatura se často zmiňuje o kajících požadavcích - době exkomunikace, poklonách a skutcích milosrdenství, vyžadovaných jako zaplacení za spáchané a vyznané hříchy; ale kromě případu „smrtelných“ hříchů - jako vražda, odpad, cizoložství - po nichž následovala formální exkomunikace, z ničeho jasně nevyplývá, že absoluce udělená knězem je nezbytná k dovršení úkonu pokání. Naopak, mnohé prameny popisují absoluci udělovanou nevysvěcenými mnichy a tato praxe přetrvala ve východních klášterech dodnes.

Sami byzantští teologové kolísali ohledně přesného postavení pokání uvnitř tajemství Církve a často je na svých seznamech umisťovali spolu s udílením mnišské tonzury nebo s pomazáním nemocných. V 15. stol. však soukromá zpověď před knězem, po níž následovala modlitba odpuštění hříchů, byla všeobecně uznávanou praxí u laiků (obdobou byla v klášterech zpověď před mnichy, kteří nebyli kněžími). Tato nejednotnost jak v teologii¨, tak v praxi měla určitou pozitivní souvislost: zpověď i pokání byly vykládány především jako forma duchovního léčení. Ve východní křesťanské antropologii je totiž samotný hřích především chorobou, „vášní“. Aniž by bylo popíráno Petrovo privilegium klíčů, udělené všem biskupům, či apoštolská pravomoc odpouštět hříchy, byzantští teologové nikdy nepodlehli pokušení zúžit hřích na pojetí zločinu, který je třeba odsoudit, potrestat nebo prominout; uvědomovali si totiž, že hříšník je v první řadě zajatcem ďábla a jako takový smrtelně nemocen. Z toho důvodu si zpověď i pokání, alespoň ideálně, uchovaly spíše ráz vysvobození a vyléčení než soudu. Z toho plyne velká různorodost jejich forem i praktik a zároveň nemožnost je uzavřít do statických teologických kategorií.

Jak je to s udělovatelem?

„Správcem“ pokání je ve starověké církvi biskup, přijímá vyznání hříšníků a dává rozhřešení. Jak přibývá společenství, biskup svěřuje funkci zpovídání a udílení absoluce čili správu svátosti pokání kněžím. V Cařihradě už ve 4. stol. najdeme kněze penitenciáře, který tuto funkci vykonává (presbyteron epi tés metanoias). A dokonce v určitém období (desáté až dvanácté stol.) duchovně pokročilí mniši, ačkoliv nebyli kněžími, zastávali jakožto výjimka úkol zpovědníků, především v klášterech. Instituce starců, kteří byli mnohem více „duchovními Otci“ než „vůdci (svědomí)“, nám ukazuje, jak na Východě lidé stále hledají nikoliv formální hierarchickou instanci, ale živě se projevující charismata, autoritu vyplývající nikoli z funkce, ale prostě od Boha, jako bezprostřední projev Ducha svatého. Pneumatikos patér je především ten, kdo se sám zrodil z Ducha. Titul proroka je obvykle přidáván ke jménům velkých duchovních Otců, kteří mají charisma „modlitby ohně“, znalosti srdce a diakrisis, charisma rozeznávání duchů a myšlenek. V bohatství darů jako prozíraví lékaři bdí nad správným rozvíjením lidských schopností. Někteří mistři pěstují experimentální psychologii, ba i psychoanalýzu. Současní psychiatři nalézají překvapující bohatství materiálů u Origena, Evagria, Diadocha, Makaria či Jana Klimaka. Vědí dobře o existenci podvědomí a o nebezpečí komplexu. „Mnoho vášní se skrývá v naší duši, avšak unikají naší pozornosti. Teprve pokušení je ukazuje“, prohlašuje Evagrios. Jasně rozlišují různé psychické sféry a nikdy se nemýlí ohledně příčin fyzických, psychických, morálních či pocházejících z posedlosti. Jejich psychogenese je pozoruhodná. Zlo prochází celou škálou odstínů a dosahuje až k hrozné filautia, sebelásce. A zde „skrytá myšlenka ničí srdce. Ten, kdo něco ukrývá, způsobí si chorobu… Očividným znamením, že nějaká myšlenka pochází od ďábla, je to, že se červenáme, když ji máme vyznat před naším starcem (duchovním Otcem)“, píše Kasián. Otevření duše brání vzniku komplexů a odhaluje je, léčí chorobné skrupule. Duchovní Otec jako kdysi Eliáš Elizeovi předává Ducha svým učedníkům. „Je - podle názoru sv. Řehoře Naziánského - pověřencem Božího milosrdenství“. Starci, tedy obyčejní mniši - nekněží - byli často „duchovními Otci“ biskupů. Sv. Symeon Nový Teolog vysvětluje tuto odchylku vážností mnišského stavu, stavu v plném slova smyslu kajícího: když jsou sami mistry tohoto umění, starci mohou pomáhat druhým. Ve 12. stol. kanonista Balsamon jasně rozlišuje mezi službou duchovní rady a pravomocí odpouštět a potvrzuje znovu starou tradici, že udílení odpuštění leží na bedrech biskupa a kněží.

Už Origenes mluví o vztahu mezi osobní svatostí a mocí odpouštět hříchy (In Matthaeum commentarii 12,14, PG 23,981). Mnohem později hájí tutéž tezi Symeon Nový Teolog - především v dopise připisovaném Janu Damašskému (PG 95,283-304). Patriarcha Balsamon (†1195) i arcibiskup Symeon ze Soluně (†1429) zastávají stanovisko, že pouze kněží pověření biskupem mají pravomoc zpovídat.

Zpověď se nazývá exomologésis, vyznáním vlastní hříšnosti, po němž následuje rozhřešení. Podle Klementa Alexandrijského je zpovědník jakoby „Božím andělem“ nebo „andělem pokání“, schopným proniknout a otevřít duši hříšníka. Je především lékařem, který má vyléčit nemocné, „terapeutem Božím“. Řecký termín metanoia lépe než latinské paenitentia souvisí se základní koncepcí duchovního léčení. „Přišels k lékaři, nevracej se tedy dokud nebudeš uzdraven“ - říká modlitba před zpovědí. Podobně Trullánský sněm (692) to dobře vystihuje: „Ti, kdo obdrželi od Boha moc svazovat a rozvazovat, budou se chovat jako rozvážní lékaři hledající přiměřený lék, jaký potřebuje každý penitent a každý hřích penitenta“. Anastas Sinajský (7. stol.) doporučuje věřícím, aby se zpovídali „Bohu za pomoci kněží“ - a zároveň aby našli člověka duchovního, zkušeného, schopného nás vyléčit, abychom se mu zpovídali jako Bohu a nikoliv jako člověku“…

Účast kněze se přirovnává k práci restaurátora na zašlé ikoně. Ten se pečlivě a obezřetně snaží nepoškodit původní barvy velkého malíře, tak i kněz modlitbou a poučením léčí hříšníka a ukazuje mu cestu do Božího království.

Jestliže podle sv. Jana existuje rozdíl mezi hříchy vedoucími ke smrti a těmi ostatními, přesto nejsou žádné konkrétní katalogy hříchů všedních a smrtelných.

Nezapomínejme na podmíněnost dělení hříchů na těžké a lehké. I lehké hříchy jako lež, hříšné myšlenky, hrubost vůči jiným, rozvracejí a spoutávají duši a bojovat s nimi je velmi těžké, ba mnohem těžší než s hříchy těžkými. Můžeme uvést známý obraz sv. Otců: odklidit hromadu drobných kamenů vyžaduje mnohem větší námahu než přenést stejně těžký velký kámen.

Svátostná modlitba prosí o odpuštění hříchů „dobrovolných i nedobrovolných, ve slovech i skutcích, vědomých i nevědomých, spáchaných ve dne či v noci, v duchu i v myšlenkách“. Všechno je pojato tímtéž úkonem srdce bez analýzy či klasifikace: urazili jsme Boha a jeho milosrdenství. Pro pravoslavného penitenta by bylo něčím nemožným klást si otázku, zda je ve stavu milosti či není. Přichází jako ubohý a žebrá o záchranu. Ba i po zpovědi v okamžiku přijímání vyznává, že je „prvním z hříšníků“ a na slova celebranta „Svaté svatým“ může odpovědět pouze: „Svatý je jenom Pán!“

Veřejná zpověď se udržovala zároveň se zpovědí ušní na některých místech, ale stále řidčeji a nakonec ušní zpověď převážila. Zachovává v plné síle zásadu sigillum, čili absolutního zpovědního tajemství pod trestem exkomunikace.

Vlastní zpověď

Příprava ke zpovědi má podle tradice začít alespoň týden nebo ne méně než tři dny předem. (Jde-li o zpověď dva až třikrát do roka). Pravoslavná církev zná rozmanité formy kajících pobožností, např. sedmidenní na Balkáně, třídenní v Rusku, spojené s přípravou na velkopostní zpověď a přijímání. Žádá se i vážná příprava. Má tomu sloužit půst (až sedmidenní) a další kající skutky, modlitba, požádání nejbližších o odpuštění a modlitební podporu.

Na Východě se má za to, že upřímná účast kněze v pokání kajícníka přináší i zvláštní dar Boží milosti - slzy pokání. Církev ví, že „ti, kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem“ (Ž 125,5-6), tj. budou žnout radost z odpuštění hříchů a smíření s Bohem. Veliká nouze o slzy pokání pobízí udělovatele svátosti i kajícníka prosit Boha o dar slz, prosit se vzdechy a bolestí srdce, jak praví sv. Nil Sorskij.

Jak říká sv. Jan Lestvičnik, nezbytnou přípravou na projevení tohoto daru je rozumná zdrženlivost v jídle a pití, bdělost v modlitbě, odvrácení pozornosti od všeho, co by vedlo k nesoustředěnosti a hříchu, a tak vnímat sebe a svůj stav před Bohem. Tato snaha, jak ukazuje biskup Ignatij Brjančaninov, vede k vědomí chudoby ducha a probuzení pramene slz: „Tak jako země dlouho vyprahlá a žíznící po vláze ji nakonec získává v hojnosti a najednou se pokryje hebkou a svěží zelení, tak i srdce znavené a vyprahlé suchem a oživené slzami pokání, vydává ze sebe množství duchovních myšlenek a pocitů, ozdobených společným květem pokory“. Duše omytá slzami „zakouší zvláštní ticho a pokoj, z nichž vzniká a působí čistá modlitba jako příjemná vůně z vonných látek“.

Výstižně to říká sv. Efrém: „Hříchem se duše stala mrtvou… Slzy, které padají na mrtvolu, nikdy tělo nevzkřísí, ale když padnou na duši, vzkřísí ji, přivedou ji k životu“.

Připravit se má náležitě i kněz: kromě modlitby také četbou Písma a duchovních knih, zvláště Otců pouště.

Východní církev vede kajícníka nejdříve ke Kristovu obrazu na ikonostasu. Pokání a zpověď znamená obrátit se k Bohu a nejen se zbavit nepohodlné viny. Kněz se s ním modlí Davidovu kající píseň: „Smiluj se nade mnou, Bože…“ (50. žalm). Penitent pak čtyřicetkrát volá: „Pane, smiluj se!“ a kněz se nad ním modlí, aby Kristus, jenž je Pastýřem a Beránkem duší, odpustil kajícníkovi skrze něj, jako bylo odpuštěno Davidovi skrze proroka Nathana. Východní církev pak vyzývá kajícníka jako dobrá matka: „Pohleď, dítě, Kristus stojí neviditelně před tebou, aby přijal tvé vyznání. Kněz je jen svědek, Kristus je vlastní soudce. Běda, kdo jej obelže, upadá do dvojnásobného hříchu.“ Kajícník má tedy vyznat beze strachu všechny hříchy. Po vyznání následuje napomenutí: „Od nynějška musíš na sebe dávat veliký pozor, neboť jsi byl nyní pokřtěn druhým křtem.“

Epitimie. Po vyznání a stanovení epitimie (kajícího cvičení) kněz pronáší rozhřešující formuli. Epitimie, „pokuta“, není žádným trestem, právnický moment zadostiučinění tu vůbec nevstupuje do hry. Je to lék, jehož výběr je ponechán - je-li ho zapotřebí - na moudrosti zpovědníka. Duchovní Otec hledá organické spojení mezi nemocným a léčebným prostředkem. Cílem je uvedení penitenta do okolností, v nichž už hřích na něho nemůže útočit. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Čas nic nepomůže. Neptáme se, zda rána byla často převazována, ale zda obvaz pomohl. Je třeba ho sejmout tehdy, kdy stav nemocného na to poukáže“. Nejde tedy o nápravu materiálních skutečností, ale o vysušení jejich pramene. „Otevři dveře pokání, dej mi slzy k obmytí nečistoty mého srdce, Kriste“. Stav pokání, jeho slzy jsou už darem, a proto očištění končí útěchou a radostí.

Epitimie je řecké slovo a znamená napomenutí, pokárání, usvědčení, potrestání a téměř totéž to znamená i v církevním slovníku. Epitimii zde tvoří rozmanité dobré skutky, duchovní úsilí (podvihy), jako např. různé formy postu, kající poklony, milodary, určené modlitby, obětní dary pro chrám a pro chudé a podobné skutky lásky, milosrdenství a sebeobětování s přihlédnutím k tomu, co je podle zdravé úvahy zpovědníka nejvhodnější pro kajícníka.

Ve svátosti pokání je naše smíření s Bohem zjednodušeno a usnadněno, závisí na jediném slovu: Bože, zhřešil jsem, smiluj se nade mnou! Tato jednoduchá forma svátosti může ale zavdávat podnět ke lhostejnosti a návratu k předchozímu způsobu života. Je-li pokání tak snadné, člověk si může myslet, že hřích není až tak závažné zlo, jak se to tvrdí, a že tedy může hříchy opakovat v naději na opětovné odpuštění a to vždycky, jak jen se mu zachce. Jak takové nebezpečí odvrátit? Kromě jiného také epitimií. A čím je těžší, tím silnější uzdu proti lehkomyslnosti vytváří. Vyhlídka na obtížné pokání mu bude dobrou prevencí před opakováním hříchů. Proto se dosti často stává, že ti, kdo velmi dobře chápou dobrodiní plynoucí z epitimie, si nepřejí jejich zkrácení, ale její uchování v nějaké podobě na celý život, aby tak měli stále na očích připomínku svého dřívějšího hříšného stavu a pobídku k pokoře.

Epitimie má ráz spíše pedagogický než expiační!

Absoluce. Různé formy rozhřešení, jaké najdeme v byzantských euchologiích a penitenciálech, mají všechny formu modlitby: „Na Východě - píše A. Almazov - se vždy soudilo, že rozhřešení se vyjadřuje modlitbou a pokud se přitom používá deklarativní formule, znamená to, že odpuštění hříchů se připisuje samému Bohu“. Deklarativní formule („Já, nehodný kněz… odpouštím a rozhřešuji“), které se vloudily do některých euchologií jak řeckých, tak slovanských, všechny mají poscholastický latinský původ a byly přijaty v rámci obecné latinizace byzantského obřadu.

Deklarativní formule rozhřešení je ve slovanských církvích poměrně nová; přišla z latinské církve díky Petru Mohylovi, který ji včlenil do veřejného rituálu v Kyjevě r. 1646, následně pak byla přijata ruskou církví r. 1757.

Rozhodující význam v tom sehrála kniha Confessio fidei orthodoxae kyjevského metropolity P. Mohyly (†1647), který vystupoval proti kalvinizujícím tendencím patriarchy Cyrila Lukarise (†1638), sám však obvykle zřetelně podléhal vlivům latinským. Kniha má přesto v pravoslavné církvi obrovskou věroučnou váhu a mj. přispěla k přijetí jak počtu sedmi svátostí, tak i jejich pojetí (např. v otázce materie a formy).

Klasická pravoslavná formule používaná v řecké církvi je ve formě prosby: „Všechno, cos vyznal mé ubohé malosti, i všechno cos mi nemohl říct ať už pro nesvědomitost nebo zapomenutí, ať ti Bůh odpustí na tomto světě i na onom… Zbav se nepokoje a jdi v pokoji“…

Kajícník sklání hlavu a kněz se nad ním modlí: „Pane Bože, jsi spásou pro nás, své služebníky, jsi milostivý, štědrý a shovívavý, bereš na sebe všechno, z čeho se vyznáváme, neboť nemáš zálibu ve smrti hříšníka, ale aby se obrátil a žil! I nyní ukaž své milosrdenství svému služebníku N. a dej mu obraz pokání (spravedlivých), odpuštění hříchů a dovol mu zbavit se jich tím, že mu odpustíš každý úmyslný i neúmyslný hřích. Smiř ho, Pane, a sjednoť se svou svatou církví v Ježíši Kristu, našem Pánu, s nímž tobě náleží moc a velebnost nyní i vždycky a na věky věků, amen“ (původní východní absoluce užívaná v ruské církvi).

Po modlitbě kněz klade na hlavu kajícníka epitrachil a říká rozhřešující modlitbu převzatou z latinského ritu (čili zdvojení absoluce!). Závěr této modlitby kněz spojuje se znamením kříže tak, že pravou rukou na znamení kříže žehná hlavu kajícníka. Potom čte modlitbu Dostojno jesť…, při níž kajícník s vděčností za odpuštění hříchů a smíření s Bohem zbožně políbí kříž a Evangelium, ležící na analoji.

Pokání je považováno za úkon, jímž pokračuje působení křestní vody a je jako „chvění duše před bránou ráje“.

Souhrn

Podle pojetí pravoslavné církve ve svátosti pokání křesťan přijímá odpuštění hříchů spáchaných po křtu. Každý hřích je hříchem proti lásce a vede k odtržení od Boha i od lidí, a proto je hříchem proti církvi. Kajícník vyznává své hříchy Pánu i církvi v osobě biskupa nebo kněze. Zpovědník čte modlitbu, v níž prosí Pána za odpuštění hříchů a připojení k církvi. Z toho je vidět, že ve svátosti pokání můžeme rozlišovat dva momenty: 1) uvědomění si hříchů a jejich vyznání a 2) absoluce a návrat do společenství církve.

Hřích je choroba, a proto zpovědník je především lékařem, který má uzdravit nemocného. V modlitbě před zpovědí čteme, že kajícník „přišel do léčebny a musí udělat všechno, aby neodešel neuzdraven“. Duchovní ošetřovatel pomáhá a radí jak uzdravit duši, může též doporučit prostředek k uzdravení - epitimii, „kající cvičení“. Není to trest ani zadostiučinění, ale zvláštní léčení. Mocí práva daného Kristem (J 20,22-23, Mt 18,18) zpovědník uděluje absoluci.

Od toho, kdo přistupuje ke svátosti pokání, se vyžaduje uvědomění si hříchů, zármutek a zkroušenost a také rozhodná vůle k nápravě.

Modlitba po zpovědi

Sláva tobě, Pane, sláva tobě, Králi, sláva tobě, svatý Tvůrce, Osvoboditeli a Vykupiteli můj, za to, že jsi mě nenechal úplně v hříších uváznout, ale pozvedl jsi mne, jako kdysi tonoucího Petra a postavil jsi nohy mé na skále pokání. Oslavuji a velebím tvé dobrodiní, Spasiteli můj, za to, že jsi mě nenechal zahynout v mých nepravostech, ale svým vlastním milosrdenstvím dovedl jsi mě, že jsem pocítil své hříchy a vyznal je tobě, svému Pánu, a odhalil jsem před duchovním lékařem, tebou ustanoveným, hnilobu svých ran. A proto tě prosím: Obrať se ke mně se svou obvyklou laskavostí, vylij na mne víno odpuštění a rozhřešení mých špatností. Dej mi, Pane můj, i slzy vroucnosti ducha dokonalého pokání a do srdce mého vlož lítost a zkroušenost, abych se nejen zbavil svých hříšných vin, ale i trestu za ně. Dej mi též, Pane, milost svého ducha, která by mne upevnila v tvé dobrotě a bránila mne před všelikým zlem, dávala mi sílu a odvahu v boji se zlými myšlenkami a skutky i tělesnými žádostmi, světským mudrováním a ďábelskými pokušeními. Vtiskni do mé mysli připomínku hořké hodiny smrti a do mé paměti vlož stálou vzpomínku na tvůj druhý příchod a poslední soud. Učiň, abych měl stále na paměti a bál se ohně neuhasínajícího, červa neumdlévajícího a muky nekonečné, jež jsou připraveny ďáblům a hříšníkům. Přiměj mne však také, abych stále hleděl na tvou dobrotu, která je v nebi připravena tvým spravedlivým, a tebe, Boha a Tvůrce svého, abych miloval a bál se ze vší své síly a ze vší své mysli. Donuť mne, abych svou vinu před tebou měl stále před očima a pronikni svou bázní mé srdce, mysl, vůli, myšlení a všechny mé city. Abych se vyzbrojil tak, abych nejen chtěl, ale abych ani se nemohl vzdálit od tvé cesty. Vždyť ty jsi nepřišel, abys spasil spravedlivé, ale abys obrátil hříšné k poznání své pravdy, abys prosícím dal a tlukoucím na dveře tvého milosrdenství otevřel. Ty jsi Bůh milosti, štědrosti a lásky k lidem a tobě chválu vzdáváme s nekonečným tvým Otcem a s přesvatým, blahým a oživujícím tvým Duchem, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

PENTHOS

Z modlitby před zpovědí

Vládce a Pane, Ježíši Kriste, Bože náš, přijmi mne, služebníka svého, který se kaje ze svých hříchů vědomých i nevědomých, dobrovolných i nedobrovolných… jako ses ve svém milosrdenství slitoval nad zbloudilou ženou, která pláčem omývala tvé nohy a otírala je svými vlasy, dej i mně, abych proléval vřelé a nezadržitelné slzy pokání… Přijmi mne, tak jako jsi přijal Petra, jenž tě zapřel, ale obrátil se kajícně a s hořkými slzami. Vztáhni svou pravici a přijmi mne tak, jako jsi přijal Petra topícího se v moři a posilni mne proti ďáblu, jenž se na mne sápe… Vždyť ty sám jsi řekl, laskavý Pane, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní a že jsi přišel, abys spasil ne ty, kteří jdou po cestě spásy, ale hynoucí. Ty jsi, Bože, Bohem kajících, jenž nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ…

Zkroušenost - penthos

Mnoho lidí se rádo účastní východní liturgie. Je krásná a její zpěvy člověka zasáhnou. Některým se však nelíbí, že - zvláště v postní době - se tam tolik mluví o hříchu. Copak není v křesťanství nic lepšího, než pořád padat na kolena, bít se v prsa a volat: Smiluj se nade mnou, bídným hříšníkem? Asi bychom je neutěšili tím, že právě východní liturgie těmito kajícími výrazy odedávna oplývají. Anebo, že staří mniši stále mluvili o povinnosti křesťana stále lkát a naříkat ve dne v noci nad hříchy a v klášterech byl naprosto zakázán smích. O ruském světci Pafnuciovi se v životopise čte, že ho viděli jen dvakrát za život trošku se usmát. Neplatí to, co říkával sv. Filip Neri: svatý smutný - to by byl opravdu smutný svatý!? Jenže na Východě chtěli mniši naplňovat ideál „blažených plačících“! Byli ale opravdu smutní? Byli více plačící nebo více blažení?

Děvčatům se říkává: „Plač, to jde do krásy!“ Slzy prý uvolňují napětí a obličej tím dostává harmonické rysy. Děvčata chtějí být hezká. Ať si tedy popláčou. Rozhodně to však není ideál pro zdravého kluka, tím méně pro muže. Ten se za pláč stydí. Někdy se říká, že to mužné potlačování smutku není přirozené. Často se ten, kdo nedá navenek nic znát, uvnitř trápí, sžírá se, a to je daleko škodlivější. Všímala si toho také švýcarská lékařka Kübler-Rossová, jak jsou chlapci od mala tlačeni do mužské role: „Nebreč, to dělají holky!“ A na kolik vnitřních problémů v dospělém věku tím mají zaděláno… Nevyplakané slzy znamenají nevyplavenou bolest! Antický člověk se prý za slzy nestyděl. Homérovi rekové plakali, Ježíš plakal u hrobu Lazara. Přesto nikdo neřekne, že by právě pláč byl projevem mužnosti. Do mužské zbožnosti se těžko může hodit ideál blahoslavených plačících.

A vůbec, je v tom rozpor: jak může někdo zároveň plakat a být blažený? Mohlo by se jednat o dva oddělené okamžiky: život na zemi je dobou zármutku, ale v životě věčném nadejde blaženost. Jako žena, když rodí, má bolest, ale potom se raduje (J 16,21)! Anebo se snad jedná o slzy radosti? V těch ale není zármutek, a proč by měl Ježíš o tom mluvit v blahoslavenstvích? A přece staletá tradice východní církve prohlašuje: Boží přátelé jsou blažení, právě proto, že pláčou, v téže chvíli, kdy pláčou a první příčinou jejich pláče je zármutek.

Na Východě smutek zakazovali a jako jedno z nebezpečných pokušení ho řadili mezi osm neřestí. Smutný mnich jistě z kláštera uteče. O tom neměli nejmenší pochybnost. Proto zakazovali pláč nad tím, co bychom považovali za přirozené. Jednomu asketovi např. oznámili, že mu zemřel otec. Ani brvou nepohnul a jen dodal: „Přestaň se rouhat, můj Otec je nesmrtelný!“ Jan Zlatoústý říká cařihradským věřícím: „Přestaňte plakat nad mrtvými, vždyť přece mrtví nejsou mrtvi.“

Tím méně se dovolovalo plakat nad ztrátou nějaké hmotné věci. V Apoftegmatech, sebraných výrocích Otců pouště, najdeme jednu kapitolu nadepsanou „Není dovoleno, aby se mnich ani trochu zarmoutil, když něco ztratí“. Když opatu Euprepiovi zloději vykradli celu, běžel za nimi, vrátil jim hůl, kterou tam zapomněli a dodal: „Když něco ztratíme, máme to přijmout s radostí a s díky jako osvobození“. Sv. Barsanufiovi se někdo vyznal, že často utrpí škodu, ale že si z toho nic nedělá. Má však strach, není-li ke všemu příliš netečný. Na to mu odpovídá Barsanufius: „Rozhodně není dovoleno cítit bolest pro věci tohoto světa.“

Starec Silván říká: Nermuťme se nad ztrátou pozemských věcí, to nejsou věci důležité! Tak mě to učil už můj rodný otec. Po požáru mu soucitně říkali: „Všechno ti shořelo, Ivane Petroviči.“ A on odpověděl: „Pán Bůh dá, že všechno bude zase v pořádku.“ Jednou jsme šli kolem našeho pole a já jsem mu řekl: „Podívej se, někdo nám krade naše snopy,“ on však mi odpověděl: „Ach, synku, Pán nám dal narůst bohatě chleba, pro nás to bude stačit, ale ti, co kradou, mají nouzi.“

Když jsem ho upozornil na to, že ve srovnání s bohatšími dává příliš mnoho almužny, odpověděl mi: „Ach, synku, Pán nám dá, co potřebujeme.“ A Pán jeho naději nikdy nezklamal.

Jak tyto návody brali asketi vážně, je vidět z Evagriova Antirrhetika (tj. odpovědí na špatné myšlenky). V 77 paragrafech tu uvádí 77 různých bolestí, které mohou člověka potkat a rozesmutnit ho. Na každou z nich má Evagrios pěkný text z Písma jako odpověď, aby bylo vidět, že není dovoleno se pro něco takového rmoutit. 77 bolestí je tedy vyřazeno jako nevhodné pro křesťany. Mezi nimi jsou i takové, které by se nám mohly zdát duchovní, jako např. strach z ďábla, strach z pokušení, smutek nad naší vlastní slabostí, strach při vzpomínce na staré hříchy či pocit, že mě Bůh a andělé opustili. Všechny se musí nemilosrdně potírat, protože ze smutku vzniká beznaděj a z beznaděje odpad od Boha.

Nakonec se tedy divíme, jaká příčina ještě zbývá, aby se křesťan stal „blahoslaveným plačícím“. U nás na Západě známe světce, kteří plakali, kdykoliv četli nebo rozjímali o umučení Páně. O tomto smutku sice mluví už v patristické době Apoštolské konstituce, ale jen v tom smyslu, aby ospravedlnili páteční půst, a zdůrazňují, že to není smutek pro něco ztraceného, ale projev vděčné úcty, piety a výraz lásky. Samy konstituce výslovně dodávají, že „těm, kdo v Spasitele nevěří, on zemřel, protože umřela i naděje, kterou v něho skládali; náš Pán a Vykupitel však vstal z mrtvých. Naděje, kterou v něho máte, je nesmrtelná a živá“.

Smí tedy člověk vůbec plakat? Odpověď mnichů je: smí a musí, ale jen nad ztrátou toho, co je opravdu hodnotné. Jediná věc opravdu hodnotná pak je Boží milost, přátelství s Bohem. Kdo to ztratil, ten má opravdový důvod, aby plakal potoky slz. Jediný smutek, který svědčí křesťanům, je smutek nad hříchem.

O ten se tedy staří mniši opravdu snažili. Ale i tu se nám zdá, že přeháněli. Všecko musí mít míru. Ten, kdo pláče nad svými hříchy více než se sluší, doopravdy nevěří, že je Pán Bůh dobrý a že mu hříchy rád odpouští. Tak to myslí zdravý úsudek. Ale zrovna tak myslili i staří askéti… Za opatem Poimenem někdo přišel a měl tento dotaz: „Otče, udělal jsem velice těžký hřích. Míním proto dělat pokání tři léta.“ Opat Poimen nebyl předsevzetím nadšen. „To je tuze mnoho.“ „Tož tedy alespoň rok.“ „I to je mnoho.“ Ten, kdo se začal ptát, už mlčel. Ale zeptali se ti, kdo slyšeli rozhovor: „Neměl by dělat pokání čtyřicet dní?“ „I to je mnoho.“ Když se té odpovědi divili, dodal jim Poimen na vysvětlenou: „Já myslím, že když člověk z celého srdce lituje a když už víc nehřeší, stačí tři dny pokání, aby zase nabyl Boží milost.“

Nestačí totiž jenom nad hříchem plakat. Křesťan také musí věřit, že ty slzy k něčemu jsou, že mají účinek. To potvrdil týž opat Poimen jednomu mnichovi, který mu vyložil své pocity slovy: „Kdykoli upadnu do nějakého hříchu, svědomí mně vyčítá a vytýká mně: Pročpak jsi zas upadl?“ Poimen ho utěšil: „Jestliže ve chvíli, kdy člověk podlehne svádění, řekne: zhřešil jsem, ihned vše skončí.“

Tak tedy uměl Poimen těšit jiné. Ale sám? O sobě říkával: „Když jdu spát, vždycky si vzpomenu, že jsem hřešil, a sotva vstávám, je to má první myšlenka.“ Kdo ty texty a výroky čte, pořád se nemůže ubránit dojmu, že jsou tu jisté nesrovnalosti. Neplakat nad ničím leda nad hříchem, nad hříchem se rmoutit krátce, protože věříme v hříchů odpuštění. A hned nato čteme, že tytéž osoby plakaly nad svými hříchy celý život, ve dne v noci.

Např. sv. Jan Zlatoústý se snaží ukázat, jak je snadné odpuštění: „Zhřešils? Řekni Bohu: zhřešil jsem. Je to nějak namáhavé?“ A přesto, že říká o odpuštění tak útěšná slova, prohlašuje jindy: „I když jsme očistili své viny, je třeba, abychom měli své viny stále před očima.“

Východní autoři si byli dobře vědomi tohoto protikladu a tak, aby nezaměňovali tyto různé stavy ducha, rozlišovali je dvěma termíny: metanoia a penthos. Metanoia vnuká tato slova: zhřešil jsem, Pane, odpusť mi. Je to vyznání spojené s důvěrou, že Bůh odpustí brzy. Penthos, luctus vnuká takovéto pocity: Pane, jak jsi dobrý, že jsi mi odpustil. Takový cit dojme až k slzám, které však nepocházejí z emoce smutku, ale z nezměrné radosti.

Východní autoři tedy často mluví o nutnosti trvalé bolesti, o trvalé zkroušenosti srdce, o nepřetržitém pláči. V syrštině jsou mnichové nazýváni abila, kající, plačící. Jejich hábit je šatem pokání a smutku. Ale zatímco pláč metanoie nad ztrátou Boží milosti má trvat krátce, protože se spojuje s vírou v Boží milosrdenství, zkroušenost (penthos) je pláč trvalý. Je to pláč, ale není to smutek. Je to opačný prožitek: útěcha, že Bůh je tak milosrdný, že odpustil všechny naše hříchy a že se můžeme považovat za jeho milované syny, navzdory tomu, že jsme zhřešili. Kdo má tento cit, může si ovšem připomínat v mysli všechny své hříchy. Už ho nezarmucují. A pláče-li, pak tyto slzy mají sladkost útěchy. Je „blahoslavený, který pláče“ (Mt 5,4). Asi jako rodiče, když konečně najdou ztracené dítě. Jsou plačící, ale blažení plačící a své slzy by nevyměnili za žádný smích na světě.

Hříšník tedy získal pokáním velké a nové poznání: objevil milosrdnou tvář Boha. Starec Silván říká, že nejlepší poznání Boha dostávají ti, kdo jej hledají s pláčem. Jednoho dne se modlil takto: Pane, nauč mě, co mám dělat, aby se má duše stala pokornou.“ V srdci dostal od Boha tuto odpověď: „Drž svého ducha v pekle a nezoufej!“ To znamená: musíme vidět veškerou zlobu hříchu a zároveň Boží milosrdenství, které kajícníka zachraňuje.

Mezi blahoslavené plačící se počítali muži, kteří plakali nad svými hříchy a přitom tvrdili, že není větší radost než ta, kterou přinášejí slzy marnotratného syna, který poznal, jak dobrý je Otec, který mu odpustil.

Objeví, jak dobrý je ten, ke komu se modlí. Stává se tedy paradoxní věc. Hřích, který je odpad od Boha, nás nakonec k Bohu dovede a zjevuje jeho pravou tvář. Liturgie velikonoční soboty užívá silný výraz: šťastná vina, felix culpa.

Tzv. spravedliví znají Boha, který odměňuje dobré a trestá zlé. Je to velké poznání, ale jen částečné. Ten, kdo zhřešil, udělá další, nový objev: poznává Boha, který odpouští, který je milosrdný Otec.

Kdo poznal milosrdného Boha začíná být i sám milosrdný vůči bližnímu. Přestává odsuzovat a začíná odpouštět. Ale v tom okamžiku začíná poznávat v pravém světle všechny lidi, svět, který ho obklopuje.

V tomto smyslu je třeba rozumět i východní liturgii, kde se mluví tolik o hříchu a tolikrát prosí o slitování: Gospodi, pomiluj! Není v tom beznaděje, pochybnosti o spáse, strach, že Bůh neodpustí. K tzv. kajícím hymnům a žalmům patří rozpoložení právě opačné: vědomí a jistota, že Pán Bůh stále odpouští, zážitek, jak je to krásné svou vinu vyznat právě jemu, jako rádi řekneme lékaři, co nás bolí.

Syrský autor Jan Poustevník dospěl k „rozlišení slz do tří kategorií“, to je podle tří stupňů křesťanské dokonalosti. „Nářky člověka tělesného, i když vylévá slzy před Bohem, mají obyčejně tyto příčiny: starost o vlastní chudobu, vzpomínka na nepřátele, starost o děti, trápení, které mu působí pronásledovatelé, starost o dům, vzpomínka na mrtvé a mnoho podobných věcí. Čím víc na to myslí, tím víc ty myšlenky rozmnožují jeho smutek, ze smutku pak tečou slzy.“

„Slzy člověka psychického, když se modlí, vznikají z těchto myšlenek: strach z Božího soudu, vědomí vlastních hříchů, vzpomínka na to, jak byl Bůh k němu dobrý, rozjímání o smrti, příslib budoucích věcí…“

„Duchovního člověka pohnou k slzám tyto myšlenky: obdiv pro Boží velikost, úžas nad jeho moudrostí a jiné podobné věci… Tento pláč nepochází z návalu smutku, ale z nezměrné radosti“.

K smutku nás má pohnout i osud jiných, kteří jdou do záhuby: máme plakat s plačícími… Abba Pambo přišel na prosbu sv. Atanáše z pouště do Alexandrie. Tam spatřil jednu herečku a propukl v pláč. Ti, kdo byli s ním, se ho ptali: „Proč ses dal do pláče?“ Odpověděl: „Dvě věci mě dojaly: jednak její zkáza a pak, že já nehořím tolik touhou líbit se Bohu jako ona líbit se nestoudným mužům.“

Penthos má velký očistný účinek. Abba Ammonas shrnuje nauku Otců o posvátném smutku jednou větou: „Penthos zažene jistotně všechny chyby“. Ti, kdo pláčí, očistí se od vášní, a proto se radují z trvalého míru. Smutek se stává útěchou (charopoion penthos).

Ammonas byl učedníkem sv. Antonína, o němž se dočteme, že často plakával a vzpomínal na své hříchy. Výsledkem toho však bylo, že „tvář sv. Antonína měla překvapující krásu…, nikdy se nerozčílil, jeho duše žila v úplném míru“. Jak praví sv. Efrém „tvář omývaná slzami je nepomíjivě krásná“.

Zkroušenost je Boží dar, který se někdy dostává bez námahy, spontánně. Musíme se však modlit, abychom ji dostali.

Z naší strany můžeme použít k získání zkroušenosti dvou hlavních prostředků: zpytování svědomí a myšlenky na smrt a na poslední soud. Penthos považovali dokonce mniši za tak drahocenný, že používali mnoho prostředků, třeba i umělých, aby si ho udrželi. Dodávali výslovně, že v tom pláči je taková radost, že se jí žádná radost na světě nevyrovná. Je to objev, že našli dobrého Boha Otce, kterého ztratili, je to víra, že jim nic už nemůže uškodit, a že se na světě nemusí bát ani té nejnebezpečnější věci: vlastní slabosti. Každé klopýtnutí se smyje slzami, které jsou jako živá voda, životodárné. Jsou-li opravdu duchovní, tedy po nich i duchovně člověk zkrásní.

*

Dodatek:
Starec Silvan - o pokání

Vpravdě vám říkám: neznám v sobě nic dobrého a mám mnoho hříchů, ale milost Ducha sv. smazala mé hříchy a já vím, že všem, kdo bojují proti hříchu, Pán udělí nejen odpuštění, ale i milost Ducha sv., která rozradostňuje duši a naplňuje ji hlubokým a sladkým pokojem.

Pane, miluješ své stvoření. A kdo by mohl porozumět tvé lásce nebo okoušet její sladkost, kdybys jej nevyučoval ty sám skrze svého svatého Ducha? Proto tě prosím, Pane, sešli na svět, který je tvůj, milost Ducha sv., aby všichni poznali tvou lásku. Posilni stísněná srdce lidí, aby v radosti oslavovali tvé milosrdenství.

Dobrý Utěšiteli, se slzami v očích tě snažně prosím, abys posilnil stísněné duše lidí. Dej poznat všem národům sladkost svého hlasu, který jim praví: „Jsou vám odpuštěny hříchy“. Ano, milosrdný Pane, je v tvé moci činit zázraky a není větší div než milovat hříšníka v jeho bídě. Je snadné milovat svatého: ten si to zaslouží. Ano, Pane, slyš modlitbu této země! Všechny národy jsou v úzkostech, všechny jsou sklíčeny v hříších, všechny pozbyly tvou milost a žijí v temnotách.

Veliké je tvé milosrdenství, Pane, kdo ti umí vzdávat díky náležitým způsobem za to, že jsi na zem vylil svého svatého Ducha? Veliká je tvá spravedlnost, Pane. Slíbil jsi apoštolům: „Nezanechám vás jako sirotky“.

A my nyní zakoušíme toto milosrdenství a duše cítí, že nás Pán miluje. Kdo toto necítí, ať činí pokání, a Pán mu dá milost, která jeho duši povede. Jestliže však vidíš hříšného člověka aniž bys měl s ním soucit, milost tě opustí. Bylo nám dáno přikázání milovat a láska Kristova má soucit se všemi a Duch svatý nám dá sílu konat dobro.

Duchu svatý, neopouštěj nás. Jsi-li s námi, duše cítí tvou přítomnost a v Bohu nalézá svou blaženost, protože ty nám dáváš planoucí lásku k Bohu.

Pán tak miloval lidi, své tvory, že je posvětil skrze Ducha svatého a učinil je podobnými jemu. Pán je milosrdný a Duch svatý nám dává sílu, abychom byli milosrdní i my. Bratři, pokořme se, abychom pokáním získali soucitné srdce a pak uvidíme Pánovu slávu, kterou duše a mysl poznává skrze milost Ducha sv.

Literatura:
A. ALMAZOV, Tajnaja Ispovieď v pravoslavnoj vostočnoj cerkvi, I, Odessa 1894.
P. EVDOKIMOV, Prawoslawie, Warszawa 1986.
P. KORMANÍK, Základné sväté tajiny pravoslávnej cirkvi, Prešov 1996.
J. MEYENDORFF, Teologia bizantyjska, Pax, Warszawa 1984.
K. ONUCA, Svátosti ve východní církvi, v. Tváří k Východu, sborník, Brno 1945.
J. PRYSZMONT, U podstaw chrzeşcijańskiej formacji moralnej, Czenstochowa 1987.
Porównanie wyznań, Warszawa 1988.
Přijď, radosti věčná, Modlitby křesťanského východu, vybral a přeložil Josef MYSLIVEC, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1948.
archim. SOFRONIJ, Silvano del Monte Athos (1866-1938), Torino 1978.
T. ŠPIDLÍK, Spiritualita křesťanského Východu, Řím 1983.
T. ŠPIDLÍK, Ve službě Slova, Olomouc 1992.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Svátosti | cizoložství

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

3. 11. 2024, 10. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Pondělí 4. 11. 2024, Památka sv. Karla Boromejského, biskupa

Flp 2,1-4;

Komentář k Lk 14,12-14: Nezištnost. Ta se má však projevit i v postoji k Bohu. Nekonat věci jen pro okamžik „vzkříšení spravedlivých“, ale prostě z lásky.