Sekce: Knihovna

5. Svátost pokání u kněží (P. Cyril Vojtěch Kodet, O.Carm.)

z knihy Svátost pokání a smíření

Úvodní citace:
„Jakožto dokonalá vlastnost nekonečného Boha, je milosrdenství samo o sobě také nekonečné. Proto je rovněž nekonečná i nevyčerpatelná ochota Otce, přijmout marnotratné syny, kteří se vracejí do jeho domu. Nekonečná je i jeho ochota k odpuštění a síla odpuštění, která ustavičně pramení z nevýslovně cenné oběti Syna. Tuto sílu žádné lidské provinění nepřemůže ani neomezí.“ (Jan Pavel II.: Dives in misericordia, čl 13)

„Chci věnovat zvláštní úvahu svátosti smíření. Jejími vysluhovateli jsou kněží, ale mají z ní také čerpat a tak se stát svědky Božího milosrdenství s hříšníky. Připomenu úryvek své adhortace Reconciliatio et paenitentia. Duchovní život a pastorační působení kněze, právě tak jako jeho bratří laiků i řeholníků, závisí na vytrvalém vědomém osobním přijímání svátosti smíření. Slavení eucharistie i ostatních svátostí, pastorační zanícení, vztahy k věřícím, společenství se spolubratry, spolupráce s biskupem, život modlitby, krátce celý kněžský život nutně trpí újmu, jestliže schází, ať už z nedbalosti či jakékoliv jiné příčiny, pravidelné přijímání svátosti smíření, zakotvené v plné víře a ve zbožnosti. Kdyby se kněz vůbec nezpovídal nebo se zpovídal špatně, velmi rychle by se to projevilo na jeho kněžství a kněžské službě. A postřehlo by to rovněž společenství, jehož je pastýřem.“ (Jan Pavel II.: Pastores dabo vobis, čl 26)
„Častá svatá zpověď patří k nejvydatnějším zřídlům svatosti, pokoje a radosti vůbec.“ (Pavel VI.: Gaudete in Domino, čl 5)



Vlastní přednáška:
1) vědomí hříchu a hříšnosti
2) kajícnost
3) zpytování svědomí a reflexe
4) kněžské hříchy
5) svátost pokání.





Ad 1: Vědomí hříšnosti

Papež Pius XII. řekl, že největším hříchem současnosti je ztráta smyslu pro hřích. Jestli toto řekl papež zhruba před padesáti lety, oč větší nebezpečí tohoto velikého hříchu je dnes. Tato ztráta smyslu pro hřích, hříšnost, následky hříchů, souvisí s kompromisním postojem k duchu světa, ve kterém žijeme. Vědomí hříšnosti je milost. Duch svatý usvědčuje z hříchu (Jan 16,8).

Vědomí hříchu u Židů bylo chápáno v souvislosti s přestoupením Mojžíšova zákona. Za vážná přestoupení byl trest smrti, ukamenování. Lidé viděli téci krev, sami házeli kamení. Toto spojení strachu s hříchem a s Bohem dohromady, ovlivňovalo mentalitu Izraele.

Dodnes se setkáváme s tím, že strach z toho, že budu přistižen při hříchu je větší, než bolest nad zarmoucením Otce, nad ztrátou důvěrnosti s Bohem, než bolest, že nemůžeme s Otcem žít v plné radosti a zažít jeho radost ze slavení, se kterou on chce oslavovat každého hříšníka, který se vrátí do Otcovy náruče.

Člověk je vnitřně rozpolcený. Teoreticky víme, že Boží milosrdenství je opravdu veliké a že je nekonečné, ale důvod proč člověk nehřeší není ve vztahu k nebeskému Otci. Přitom právě nezdeformované vědomí hříchu a hříšnosti, vyrůstá z velmi osobního a nezdeformovaného vztahu k nebeskému Otci.

V tomto roce víc než kdy jindy budeme uvažovat o představách Boha jako Otce a o falešných představách o Bohu. A budeme také uvažovat o špatných zkušenostech s otcem v lidské rovině, která tolika lidem komplikuje vztah k Bohu. Je to téma velice široké a důležité, poněvadž dnes více jak polovina populace vyrůstá v neúplných nebo postižených rodinách. Člověk, který nezažije na sobě dotek lidského otcovství v tom krásném záměru, jak to Bůh ustanovil, je vnitřně neschopný zaujmout vztah důvěry vůči Bohu jako Otci. Proto je to téma tak důležité. Zpětně pak tato zkušenost deformuje vědomí vlastní identity a vztah k sobě samotnému.

Naše představa nebeského Otce, by podle logického lidského myšlení, měla být taková, že Otec je šťastný a spokojený, když jeho děti jsou hodné, když si vždycky dáme říct, když se chováme tak, jak máme, když plníme svoje náboženské nebo kněžské povinnosti. Paradoxně ale Ježíš mluví o jiné radosti Otcově. A podle Ježíše se Otec nejvíce raduje, když si nějaký hříšník uvědomí svůj hřích, lituje ho a jde poprosit za odpuštění. Toto nám dává tušit, že naše vnímání radosti Otcovy je ve skutečnosti posunuté, poněvadž jsme do důsledků nepřijali, že ačkoli jsme synové Otce, nejsme schopni v tomto světě žít bez hříchu. Bůh to ví, ale my to nevíme. A celý život usilujeme o jakousi domnělou dokonalost, ve které se odnaučíme jeden hřích za druhým, až se nebudeme mít z čeho zpovídat. Představa, že se nám skutečně podaří vymýtit hřích z našeho života, je jedna z největších našich iluzí. Nám se podaří vymýtit samozřejmě ty největší hříchy, s kterými jsme třeba zápasili jako mladí lidé, ale nezbavíme se vlastní hříšnosti. Je jediný autentický postoj mezi námi a Bohem, a to je postoj hříšných synů vůči nebeskému Otci, synů, k nimž hříšnost patří jako součást jejich identity zde na zemi.

Ježíšův Otec se raduje a je spokojený, když může obejmout hříšníka v jeho pokání. Ježíš se ve svých evangeliích snaží změnit způsob, jak si představujeme my Boha vzhledem k nám. Proč? No protože na tom závisí celý náš život, vnímání našeho života, Boha, smyslu života a všeho toho, co s křesťanstvím souvisí. Jedině hříšníkovi může Bůh projevit, že je Otcem, který ukáže velikost své lásky právě když mu odpouští. Může tak zjevit podstatu své nezasloužitelné lásky. Kdo se cítí být bez viny, nepotřebuje nejen odpuštění, ale nepotřebuje ani Otce. A tím se dostává mimo realitu svého života. Může si všechno zvládnout sám a nakonec i svoji dokonalost. Nechápe, že vše od Boha dostal darem a že se s tím musí učit zacházet pouze s vědomím své vlastní narušenosti a hříšnosti.

Máloco je v životě tak důležité, jako poctivě, pravdivě, čestně, a pokorně uznávat svoji hříšnost, protože jen tak můžeme zakusit, že jsme synové. Jenom hříšník se může cítit synem a jenom syn se může cítit hříšníkem. Protože podstata hříchu není proti něčemu, ale někomu, je to narušení osobního vztahu lásky vůči Otci, který mě volá k životu. Jen syn může pocítit skutečnou bolest nad přestupky, kterých se dopustil vůči někomu, koho má rád, a současně doufat, že mu bude odpuštěno. Proč by nebylo, když je synem Otce.

Všechny patologie, vzniklé z našeho přístupu ke zpovědi, jako jenom nějakému očištění hříchů nebo napravení něčeho, dalekosáhle ovlivní celou naši mentalitu, stáváme se lidmi, kteří lítají mezi laxností a skrupulozitou, poněvadž ze svého vnímání hříšnosti vytěsnili Otce. Vytěsnili vztah, který nás drží při životě a který dává smysl našemu pokání a našemu návratu. Jen ten, kdo si uvědomí svůj hřích jako narušení vztahů a trpí jím, může objevit jak veliká je Otcova láska. Jinak k tomu Otce nepotřebuje. Potřebuje pouze formuli rozhřešení, ale nepotřebuje Boha. Jen ten, který takovýmto způsobem vnímá hříšnost, může pochopit Otce jako toho, který strojí slavnost kvůli synu, který se vrátil.

Otcovo objetí a radost, dává synovi jasné vědomí o velikosti hříchů a lítost, že mu ublížil, na jedné straně, a velikosti Otcovy důvěry k němu a jeho lásky na straně druhé. Celý život musíme žít v tom zvláštním paradoxu, že jsme synové i hříšníci; že jsme Otcem milováni a přitom mu ubližujeme. Ale jenom to je pravdivý pohled na nás samotné a uschopňuje nás k pravdivému přístupu k svátosti pokání. Žijeme jako bychom se báli naplno přijmout, že synovství a hříšnost patří v lidském životě k sobě. Poněvadž se dost necítíme být syny velkého Otce, chováme se k Bohu jako k tomu, který dává práci a odměnu, čili jako k tomu, který nás zaměstnává, kterému my ze spravedlnosti odvádíme, co jsme dlužni. Žijeme v jeho domě pouze jako služebníci, nebo dokonce někdy jako otroci, místo radosti, že vše můžeme s Otcem sdílet, tak jak to vylíčil Lukáš mistrně v podobenství o marnotratném synu a hříchu staršího syna, kterému nedocházelo, když mu otec řekl: „Ale ty jsi stále se mnou.“ To je devíza, to je hodnota, kterou starší syn vůbec nepochopil.

Přitom uznání hříchů je podmínkou, abychom se cítili milováni a spaseni. Náš vlastní nedostatek radosti a chorobný smutek po létech křesťanského a duchovního života nás usvědčí z toho, že mezi námi a Otcem není něco v pořádku. Z toho vyrůstá frustrující strach, který se střídá se studem, pokusy zakrýt svoje vlastí omezení a selhání. Málokdo z nás kněží se raduje, když objeví svoji slabost, aby ji mohl řešit se svým Otcem. Málokdo z nás kněží zajásá radostí, když mu druhý pomůže odkrýt jeho hříšný postoj. Jsme jako děti, které schovávají svoje přestoupení, aby tatínek, až přijde, nedělal zle. Pravdivost vůči Bohu a vůči sobě, snadno zaměníme za uctivost. Místo vášnivého hledání Boha jako Otce, nastoupí jakási vnitřní uzavřenost, polovičatost, nepravdivost až tragická lhostejnost. Nemáme odvahu přiznat, jak to s námi je, a to nám nedovoluje okusit Otcovu lásku. Takovému Bohu se samozřejmě bojíme cele vydat a nemůžeme zažít, jak on se nám vydává. Bůh jedná s člověkem vždycky z hlediska celostného přístupu. Bůh nemůže člověka milovat napůl a když se vydává člověku, dává se mu zcela a úplně. Ale toto podle učení všech světců, mystiků, může zažít člověk pouze tehdy, když on se cele takto Otci vydá. Tragedie nás samotných je právě v této vnitřní polovičatosti, kdy my Boha chceme jenom na něco, ale ne na všechno. Bojíme se mu svěřit, a tím nezažijeme jeho starostlivost, jeho vedení a prozřetelnost v našem každodenním životě.

Objevit a zažít, že jsme synové Otce, znamená objevit sebe samého. Svoji vlastní důstojnost, svoje povolání, a vymanit se z iluzí o své osobě a o svém vlastním životě. Je-li Bůh mým Otcem, pak moje hodnota je především v tom, že jsem jeho, že mu patřím. A to nemůže narušit a zničit žádný projev mé slabosti a selhání. Je-li Bůh mým Otcem, nemám zapotřebí něco dokazovat druhým, či sobě, dělat se dobrým a hezkým, nemám zapotřebí usilovat s takovým vypětím o úspěšnost svého vlastního života. Je-li Bůh mým Otcem, mohu ve svých slabostech objevit prostor k setkání s ním. A jednoho dne mi dojde, že jít čelem vůči svému vlastnímu hříchu a hříšnosti, je jedinečný způsob, jak zažít Otcovu náruč, a jak nově vybudovat svoji vlastní důstojnost. Je-li Bůh mým Otcem, naučím se postupně děkovat za všechno, i za svoje slabosti a radovat se ze života takového jaký je, z kněžství, ze služby, ze vztahů, i ze stárnutí.

Ve slovech „Otče, zhřešil jsem,“ tak jak je uvádí Lukáš v podobenství o marnotratném synu, na prvním místě nezní hřích jako takový, ale uvědomění si lásky Otcovy. „Otče, zhřešil jsem.“ Nejsme zvyklí přistupovat k vlastní hříšnosti právě z tohoto pohledu závislosti na Otci. Je to výkřik srdce, které si uvědomilo, že díky hříchu si zavřelo ryzí, čistý pramen lásky a tím ztratilo smysl všeho. Ve slovech „Otče, zhřešil jsem“, je veliké obrácení od fascince hříchem zpět k Otci. Je to odvrácení od toho, co nás tolik přitahovalo a nakonec svedlo, od naší vlastní sebestřednosti, k jiné osobě, ke vztahu, který jsme svým hříchem narušili, k pohledu na někoho jiného než na sebe. V těch slovech je rozhodnutí vydat se na cestu a nechat svého trapného hříchu a opět zasednout k rodinnému stolu nejen s Otcem, ale i s tím, který do otcova domu patří, se svým starším bratrem.





Ad 2: Kajícnost

Kajícnost je životní styl, který vyrůstá z vědomí hříšnosti a lásky Otcovy. Nesmí chybět ani jedno; ani vědomí hříšnosti, ani vědomí Otcovy lásky. Jinak se nám každý skutek pokání stane osidlem, něčím co nás zamotá do naší vlastní sebestřednosti a iluzorní činnosti ve vztahu k Bohu, kdy se chováme jako pohani, kteří svými kajícími skutky obměkčují Boha, nebo umlčují jeho spravedlivý hněv. Ale kajícnost je něco jiného. Křesťanská kajícnost souvisí s jasným vědomím synovství ve vztahu k mé vlastní hříšnosti, ze které se v tomto světě nejsem schopen úplně vyzout.

Člověk, který nastoupil cestu k Otci a rozhodl se s tímto Otcem skutečně žít v jeho domě, s tímto Otcem spolupracovat a vážit si toho, časem zjistí, že není jiné možnosti, než každodenně se rozhodovat pro tento styl života a každodenně zavést do svého života konkrétní skutky, které mě uchrání před tím, abych propadl pokušením hříchu. Nikdy nestačí se rozhodnout jednou provždy. Tím bychom se odsoudili k celoživotnímu živoření, ve kterém se snažíme sice nedělat problémy ani Pánu Bohu, ani sobě, ani církevním představeným, ale tím, že se začneme vyhýbat námaze plynoucí z každodenního rozhodování pro duchovní život, pro oběť, a zkouškám života se dívat do tváře, tím my sami dovolíme, aby se celý náš život jakoby změkčil a rozbředl, ztratil jedinečnost vědomí Otcovy blízkosti a lásky. Tím se zastaví veškerý duchovní růst. Člověk se začne utápět v průměrnosti a nudě, tak, jak to nakonec mnozí z nás už ve svém kněžském životě také zažili. Ne nudě ve vlastním slova smyslu, ale postoji, kdy nedostatek vnitřního náboje mezi námi a Bohem nahradíme lidskou činností. A v této iluzi dokáže člověk setrvat třeba několik let. Ztratí vnitřní radost a postupně, aniž si to uvědomuje, ztrácí vlastní víru. Takže se můžeme setkat s tím, že po létech duchovního nebo kněžského života, člověk vůbec nežije z víry, ale z jakési setrvačnosti a lidského přesvědčení o tom, co je nebo není správné.

Každý den se rozhodujeme buď pro sebe, nebo pro Boha, a s tím souvisí naše kajícnost. Každodenní rozhodnutí sebou nese konkrétní projevy. Každý den je třeba konkrétně jednat a je nemožné věřit něčemu, co se neuskutečňuje v každodenním životě. Jsme někdy snadno ovlivněni tím, že o těch věcech kážeme, že je známe, a domníváme se, že když to dnes nežijeme, že to zítra budeme žít. Ale my zítra budeme žít pouze to, co žijeme dnes. Proto je tak důležité dnes se rozhodnout pro tento postoj k životu.

To, co vyznáváme, v nás zůstane živé, jen když to denně uskutečňujeme. Od nedůslednosti v každodenním životě nutně dojdeme k pochybnostem o smyslu svého vlastního jednání a posléze o smyslu svého vlastního života a služby. Co s tím tedy souvisí, co to znamená? Znamená to stát se lidmi, kteří s odvahou denně začínají, kteří se denně něčeho zřeknou, denně přijmou nějaké omezení, aby znovu mohli utvářet život. Kdo vypustí ze svého života tento každodenní smysl pro askezi, pro omezení toho, co je nadbytečné a co nás odvádí od podstatného, nutně skončí v průměrnosti. Nezapomeňme však, že jakýkoliv kající skutek, má-li být křesťanský, nutně musí být ve vědomí lásky Otce, vědomí synovství a otcovství každodenně zažívaného. Jinak se nám stane skutečně léčkou, do které sami spadneme. Je třeba hledat Boha ve všem, co prožíváme, a nebát se každodenního svobodného odříkání se něčeho, z nás samotných. Nejen z toho, co je kolem nás, ale z nás samotných, právě kvůli Otci, ve vztahu k němu. Pak nám nebude problémem zříci se i věcí, které netvoří součást naší vlastní bytosti.

Každý z nás po létech kněžského života ví, jak je důležité si vytvořit vlastní asketický program. Tak jako má každá řeholní rodina svoji spiritualitu a s tím také zcela konkrétní asketické skutky, tak i každý z nás. Toto vytváří vědomí toho, že jsem hříšník, který potřebuje obrácení a který, kdyby se nesnažil zříkat se sebe, tak ztratí časem jiskřivý vztah k Otci, který získal po konkrétním návratu, po objetí s Otcem v pokání. Souvisí s tím schopnost, naučit se před Boží tváří, v samotě s Bohem, rozhodovat pro to, co v životě chci, a podle toho také jednat. Ne podle svých nálad, které se nám mění s počasím anebo podle lidí, kteří nás ovlivňují svými představami o tom, jak má náš život a naše služba vypadat.





Ad 3: Denní reflexe

Denní reflexi jsme většinou zúžili na zpytování svědomí, lépe řečeno hledání hříchů v našem životě. V souvislosti s tím, co bylo řečeno, už můžeme tušit, že nejde na prvním místě o vyúčtování s Bohem a sestavení přesného seznamu provinění, slabostí, a že dokonce nejde ani o vyúčtování se sebou, abychom den mohli nějak uzavřít a mít pokoj. Nejde o vypočítávání našich vnějších projevů, při čemž bychom zapomínali na naše základní životní vztahy, příčiny a motivace jednání.

Člověk, který provádí každodenní reflexi, většinou už není člověkem, který by chtěl dobrovolně hřešit vážnými morálními delikty. A jestli člověk opravdu zhřeší, tak pokud žije s Bohem, ví hned v té chvíli, že nedělá dobře. Denní reflexe je něco, co nám má pomoci udržovat a obnovovat náš vztah s Otcem. Proto je tak důležité toto denní zamyšlení začínat nasloucháním a ne vlastním myšlením. To je veliký problém našeho duchovního života, poněvadž jsme muži a jsme lidé aktivní, a touto aktivitou častokrát poznamenáváme i svoje rozjímání, svoji vnitřní modlitbu, svoji četbu Písma, svoje slavení liturgie, svoji službu. Do všeho vnášíme tuto lidskou aktivitu, která na jedné straně je samozřejmě výborná, protože když už by nebyl aktivní a tvůrčí muž, tak kdo by byl tvůrčí a aktivní? Ale jsou situace, ve kterých je třeba, abychom se zcela otevřeli pro Boží hlas a pro Boží vidění nás samotných a svoji aktivitu v té chvíli nechali mlčet.

První krok reflexe je ztišit se před Bohem a obnovit svůj vztah k Otci. Uvědomit si, že jsem syn, a ne otrok; jako syn také dědic, že mi patří všechno bez ohledu na to, že jsem zhřešil. Mám v Otcově domě svoje místo, on mě čeká a chce se mnou slavit. Je to někdo, komu na mně nesmírně záleží a kdo mně dává identitu mého vlastního života.

Potom se mohu zamyslet nad tím, jak jsem dnes naslouchal Otci jako takovému, jeho volání a jeho hlasu. Pokud totiž vnímám Boží působení ve svém životě, pak na něj mohu odpovídat. Pak celý můj život i moje služba, je skutečnou odpovědí na Boží vedení, a ne svévolí, jak tomu častokrát v životě bývá. Nevěrnost vůči Božímu vedení mohu vnímat jen tehdy, když si vůbec vedení uvědomuji a když s ním počítám. Předpokládá to, že jsme přesvědčeni o každodenním Božím působení v našem životě, že jsme přesvědčeni o tom, že Bůh do našeho života zasahuje, že nás denně volá k obrácení, že nás chce povzbuzovat a vést v naší službě.

Při reflexi se tedy učíme nacházet denně ve svém životě stopy Boží a za ně děkovat. Třetím krokem je vděčnost. Chválíme Boha za všechny nezasloužené dary, kterými nás dnes zahrnul bez ohledu na to, jestli jsme hřešili nebo nehřešili, jestli jsme leželi nebo něco dělali, jestli se nám vedlo nebo nevedlo.Vděčností se učíme odkrývat Boží působení ve všem, co nás denně potkává, nejen v tom, co přímo ovlivňujeme, ale co zasahuje do našeho života bez naší vůle a co nám někdy v počátcích duchovního života činí tak velké obtíže, když je najednou vše úplně jinak, než jsme chtěli. V tom všem vidět Boží dar a Boží péči o nás můžeme skutečně jenom z pohledu veliké lásky a víry vůči Otci, a to se musíme naučit.

Je třeba se naučit číst Boží znamení a pak můžeme i poslouchat. Znát Boží řeč, vnímat, jak Bůh kolem nás, v našem životě a v životě druhých působí. To nám dá velikou naději na to, že přece jen Boží dílo, i skrze nás, tak obyčejné lidi, může mít úspěch, v tomto zvláštním světě, ve kterém žijeme. To nám dává naději, že ani náš hřích nemůže překazit Boží záměry s těmi, které nám Bůh svěřil. Tuto vnitřní jistotu potřebujeme denně zakusit. Jinak bychom se mohli ze svých slabostí, tak jak nám je Duch svatý postupně odkrývá, jednoho dne zhroutit. A tak se v reflexi učíme denně vnímat konkrétní projevy lásky vůči nám samotným, což předpokládá dřívější zkušenost lásky.

Potřebujeme uzdravení paměti. Jsme hodně zapomětliví, zvláště vůči Bohu, který je věrný. Když si člověk nepřestává vybavovat veliké skutky Boží ve svém životě a nepřestává za ně děkovat, činí ho to otevřeným a schopným vnímat konkrétní Boží zásahy hic et nunc v jeho vlastním životě. Zkušenost s touto Boží péčí a láskou, předpokládá také víru, že Bůh je skutečně zamilovaný do člověka, že s námi spojil svůj život, ačkoliv se touláme někde ve světě, v Otcově srdci pořád máme své místo a Otec nebude šťastný a nebude se radovat, dokud nespočineme na jeho hrudi.

Při reflexi se tedy nejprve sytíme Boží láskyplnou pozorností. Obdivujeme jeho věrnost, jeho milosrdenství, děkujeme za jeho dary, které jsme přijali. A z toho spontánně vyrůstá otázka po naší lásce a naší věrnosti. Člověk v souvislosti s tímto pohledem na Otce, velice rychle pozná, že zhřešil, že se motal kolem sebe. „Otče zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už nejsem hoden nazývat se tvým synem.“ Tento postoj vyrůstá z myšlenky na Otce, ne z myšlenky na sebe; tak jak my někdy zpytování svědomí pojímáme tak, že musíme ještě víc zkoumat sebe samého. Ano, ale teprve pod pohledem Otcovým. Vydání se Pánu, vydání se Otci, obnovení smlouvy, obnovení vztahu, smír, spočinutí, to všechno následuje a znovu nás sjednocuje s Bohem.

Svatý Augustin říká: „Je-li Bůh na prvním místě, je vše na svém místě.“ A když se nám podaří každý večer opět Boha dosadit na první místo našeho života, tak se srovnáme sami. To, co nás činí roztříštěnými, není většinou přemíra naší práce nebo nedostatek času, jak se vymlouváme, ale spíš psychické napětí, které je způsobené našimi nevyřešenými vnitřními konflikty a nevydaností Bohu.




Ad 4: Kněžské hříchy

Nemysleme si, že máme nějaké jiné hříchy než ostatní lidé. Nemíním zde dělat úplné zpovědní zrcadlo pro kněze. Spíše upozorním na základní východiska a na některé konkrétnosti, které bychom mohli snadno opomenout, anebo je vidím jako důležité.

První je oblast hříchů proti největšímu přikázání. Je zvláštní jak málo lidí vnímá hříchy ve vztahu k nebeskému Otci. Jak málo lidí přijde ke svátosti smíření s tím, že nemilují Boha. Buď to škrtli ze svého života jako nemožné, anebo se domnívají, že tím samým, že prostě chodí do kostela a modlí se, že Boha milují. Ale vztah lásky k Bohu, to není záležitost jenom vůle, jenom rozumu anebo jenom citu, ale celé bytosti člověka. A tak se může snadno stát, že i my kněží selháváme na prvním místě v tomto největším přikázání. V něm podle učení Ježíšova je celý zákon i proroci. V něm je Boží vůle pro nás, naše štěstí, které můžeme zakusit už v tomto světě - v přijetí lásky Boží a odpovědi na ni. Rozhodující v našem životě je jasný žebříček hodnot odvislý právě od tohoto prvního přikázání. Sestavení priorit, o kterém častokrát tak rádi hovoříme, které má vytvořit pevné zakotvení v našem životě. Člověk nemůže mít víc nejdůležitějších a prvních věcí. V křesťanství je priorita jasná. Je to důsledně Bůh sám, který je tím prvním. Jestli mezi námi a Bohem nebude všechno v pořádku, tak nebude v pořádku nic. A jestli se nenaučíme odpovídat na lásku Boží a Boha milovat, opravdu milovat, tak celý náš život je poznamenán polovičatostí, přemírou lidské snahy a hlavně neplodností.

Víc než kde jinde, zde nejde o teorii, ale o život. A nedá se to obejít. Ježíš na otázku o prvním a největším přikázání, odpovídá: „První je toto: Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh, je jediný Pán.“ To první tedy, co z tohoto přikázání vyplývá, a co je první pravdou sdělení je, že Bůh mluví. Tedy poslouchej. Bůh je ten, který jedná, a člověk je ten, který se podřizuje a odpovídá. S tím souvisí nedostatek vnitřní uctivosti a bázně před Bohem. Kněz někdy podlehne snadno iluzi, že tím, jak se s Bohem důvěrně stýká, ztrácí bázeň Boží, jako vrchol moudrosti. Má-li zůstat láska opravdu láskou otcovskou, tedy na jedné straně autoritativní a z naší strany láskou, která vyvolává poslušnost, tak je tato bázeň nutným předpokladem lásky.

Často snadno měníme směr prvního přikázání, a tím směr celého duchovního života. Sebe učiníme těmi, kteří jsou první. Místo abychom nejprve Boha poslouchali, tak začínáme na něho mluvit. Uvažme, jak se modlíme breviář, jak slavíme liturgii. Místo abychom se nechali milovat Bohem, tak my mu dokazujeme svoji lásku, na prvním místě svými činy. Místo abychom sledovali jeho působení ve vlastním životě, tak se sami o něco snažíme. Výsledkem je samozřejmě nespokojenost s naším vlastním duchovním životem.

Slyš, Izraeli, Hospodin náš Bůh, je jediný Pán. Je to Bůh náš, je to můj Bůh, je to Bůh osobní, Bůh jedinečného vztahu. Aby byl Bohem naším, musí být Bohem mým; být mým osobním protějškem. Pokud trpíme nedostatkem osobní zkušenosti s Bohem, stěžujeme si na to, že Bůh je daleko, jsme my daleko od centra svého vlastního srdce.

Když objevíme Boha, objevíme vždycky i sebe. A s pravdivým poznáním sebe člověk poznává, že Boha nemiluje a není schopen milovat. Pokud mu Bůh k tomu nedá zvláštní milost. A toto poznání nás otvírá skutečné konverzi; k tomu, bychom nalezli Boha v jedinečnosti osobního partnerství. My si dnes stěžujeme na to, že lidé nemají osobní vztah s Bohem, ale je otázka, kdo ten osobní vztah s Bohem měl ty lidi naučit. Kdo měl ty lidi k tomu osobnímu vztahu dovést. A nemůže kněz předat osobní vztah, jestli ho sám nežije.

Hospodin je jediný Pán. Většinou začleňujeme Boha do množství různých lidských názorů, potřeb, tužeb a tím se nám Bůh stává iluzí, ale buď je Bůh jediný, a pak je pravý, anebo je naším výmyslem. Je zvláštní, jak tyto iluze poznamenávají náš každodenní život. Tyto iluze je třeba nekompromisně rozbít. Nejprve se na ně podívat, nazvat je jménem a ve chvíli, kdy se postavíme proti všem těm iluzím našeho vnitřního života, mít pokud možno vedle sebe někoho, kdo mi pomůže se zorientovat, a pomůže mi, abych to zboural skutečně důsledně a mohl přejít do nového vztahu s Bohem. Do vztahu s Bohem, který stále zve, který je svým způsobem tajemný, nepochopitelný a přitom tak strašně blízký. Nejtěžší ovšem je, že jsme se naučili žít v těchto našich iluzích a naučili jsme se v nich žít spokojeně. Člověk, který začne rozbíjet své iluze o duchovním životě a o Bohu jako takovém, se ocitne v první fázi ve velké nejistotě. Tato nejistota je typická na cestě k druhému obrácení, a tam je důležité, aby člověk šel důsledně k té ztrátě iluzí, které se mu postupně odkrývají. Aby se nelekl nejistoty, ve které se mu zhroutí dosavadní způsob modlitby, dosavadní způsob služby, vnímání církve, protože to, co ho čeká, je teprve to pravé, daleko jedinečnější a více osvobozující než to, co žil.

Autentické poznání Boha vyžaduje celého člověka - srdce, mysl, vůli. To je pravá zkušenost s Bohem. Amadeo Cencini rozlišuje iluze v různých vrstvách naší bytosti.

Nejprve citové iluze. Člověk nakloněný k těmto iluzím, klade veliký důraz na zážitek; modlí se, když se chce modlit, když to cítí, když je nadšený, když ho k tomu něco pohne. Tímto způsobem samozřejmě nikdy v duchovním životě nepokročí. Protože pravá zkušenost je zkušeností, která prochází temnotou, nechutí. A my sami se musíme donutit, abychom se setkávali s Bohem i když z toho nic nemáme a nic nepociťujeme. Je-li Bůh skutečně jediný, pak nemůžeme hledat alternativní způsoby jak přečkat, když se s ním nedá mluvit. Dnes je tato citová iluze velice častá, zvlášť mezi mladšími lidmi; je to snaha dosáhnout Boha pouze zkušenostním zážitkem. Člověk má pocit, že miluje Boha. A tím miluje samozřejmě i všechny. Ve skutečnosti si vybírá ty, které miluje a těm, kteří jsou mu nesympatičtí se vyhýbá, a s Bohem je tehdy, když je mu z toho dobře. Tento člověk není schopen se Bohu cele darovat.

Druhá iluze je iluze morální. Člověk absolutizuje vůli. Je to spíš problém lidí volních, lidí většinou starší generace, kteří byli takto vychováváni a vedeni, že duchovní život je právě to, co každodenně uvádím prakticky do svého života; věrnost stavovským povinnostem. Absolutizace tohoto postoje také nevede k plné lásce a oddanosti Bohu. Dříve bylo pociťování Boha chápáno jako iluze, jako něco nebezpečného. Člověk nejenže nemohl, ale nesměl tímto směrem se vůbec ubírat. Tím došlo k jakémusi odpreparování citové složky v nás, se kterou máme také Boha vnímat. Kladl se důraz na to, že Boží pravdy se musí věřit a Bohu je třeba zůstat za každou cenu věrný. Obojí je pravda. Na druhou stranu dnes díky postmodernímu myšlení víme, že je velice důležité, umět k pravdě víry najít osobní vztah tím, že ji zpochybním. Tím, že připustím osobní pochybnost o skutečnosti, abych k ní nalezl svoje vlastní rozhodnutí; když toto rozhodnutí nenaleznu a podřizuji se pouze názoru církve nebo většiny, zůstávám v jakémsi vnitřním odstupu od této pravdy a nenasadím pro ni svůj život. Bude pro mne vždycky jen tím, co zvěstuji, ale pro co se neobětuji.

Stejně tak, když člověk jenom dělal to, co bylo jeho povinností, tak se mu snadno mohlo stát, že se mu z jeho duchovního života vytratil vztah, anebo o ten vztah usiloval pouze z vlastní lidské vůle. To znamená dopouštěl se základního špatného postoje, nepochopil koperníkovský obrat v křesťanství, že Bůh je ten, který usiluje o vztah, a já jsem ten, který je dobýván. Člověk, který takto nepochopil duchovní život, vlastně de facto stále Bohu prokazoval milost tím, že zůstal věrný modlitbě, že se vždycky modlil breviář, že vždycky pravidelně sloužil mši svatou. Mohlo se mu pak lehce stát, že sice dělal svoji povinnost, ale nedělal víc. A když dělal víc než byla jeho povinnost, propadal iluzi o tom, že je buď hrdina anebo se obětuje. Hlavně, co se tomu člověku vytratilo, byla radost. Přestal se radovat nebo jen velmi málo se radoval z Božího otcovství; těžko uznával svoje limity a omezení, žil ve vědomí, že křesťan je ten, který se musí stále snažit a v tom nalézt svou identitu. Neviděl, že v hříchu mu také přichází vstříc Boží milosrdenství, a proto tak těžko přiznával svoje vlastní selhání. Tento typ iluze také snadno vede k tomu jevu zákonictví a farizejství, který je nám navenek tak odporný a vnitřně tak blízký. Člověk je pak přísný nejen k sobě, ale i k druhým. Chudý na citové projevy, bez nadšení, studený, člověk, který nemůže druhé přivést ke vztahu s Bohem, protože sám ten vztah žije v iluzi. Vlastně ho nežije.

Kolik kněží se raduje ze svého kněžství? Kolik kněží se raduje ze svého celibátu, kolik kněží se raduje z toho, že se smí modlit liturgii hodin, že může denně slavit eucharistii, že může sloužit? Ale pochopitelně, není-li to všechno zakotveno v tom vztahu k Otci, stane se nám to povinností. Když ji dodržujeme, doufáme, že se Bůh nad námi slituje. Ale tím jsme škrtli z křesťanství základní rozměr radosti z vykoupení a radostná zvěst se nám stala sice poselstvím o spáse, ale velmi trudným. Navenek se tato iluze projevuje pobožnostmi, asketickým tvrdým úsilím. Člověk má vždy dobrou vůli, on není zlý a zlovolný, vůbec ne, ale tato dobrá vůle prostě nestačí. Jednou se unaví, a pak se člověk velice snadno zhroutí a vnitřně vzdálí od Boha. A tak se setkáváme s tím, že kněží třeba na závěr svého kněžského života prožívají hroznou hořkost vůči svému vlastnímu životu a potažmo vůči Pánu Bohu. Místo aby umírali v radosti Ducha svatého.

Poslední iluzí, která souvisí s tím celostným milováním Boha, je iluze intelektuální. Je u lidí, kteří si myslí, že všechno je možné poznat, prozkoumat a na základě tohoto rozumového poznání milovat Boha. Člověk by chtěl vše naprogramovat, předvídat, vědět. Lopotí se, ale nesvěří sebe samého Bohu, protože nevnímá také Boha ve vztahu cele bytostném. Není v tom ani život, ani radost. Častokrát je to člověk, který denně přesvědčuje sám sebe, že to, co dělá, je správné. A dokazuje si to ze slova Božího, z nařízení představených, z učení církve. Vytratila se mu schopnost vnímat Boha jako tajemství. Projevem této intelektuální iluze je neschopnost adorace; protože on není schopen vnímat Boha ve vztahu, ve kterém není myšlenka, není tam něco, co by zaměstnávalo jeho vlastní rozum. A v hloubi srdce je strach z Boha a z vlastního života. Samozřejmě, že i tato iluze jednoho dne praskne, protože s tím nejde šťastně žít celý život. Člověk takto vnímající Boha většinou odmítá minulost, snaží se kontrolovat přítomnost a s úzkostí se dívá do budoucnosti. Bůh mu není Otcem, který ho vede. Nemá schopnost celou bytostí Boha milovat. Nemá schopnost vnitřního poznání Boha, poněvadž se domnívá, že rozumem a spekulací si může všechno vysvětlit. Nedovede věřit, kráčet ve tmě, přijímat tajemství Boží a tajemství svého vlastního života.

Jak důležité je, abychom se učili Boha milovat celou svojí bytostí. Tedy celým srdcem, celou duší, celou myslí a vší svou silou. A nevyčlenili nic z toho, co tvoří nás samotné. Jestli dnes je v duchovním životě veliký důraz na celistvost člověka, je to samozřejmě i díky tomu, že rozbití lidské bytosti je dnes veliké díky neúplným rodinám, zraněním, která lidi provázejí. V tom je obrovská milost pro křesťanství a pro církev; protože víc než kdy jindy jsme usvědčováni, že žádnou sebemenší iluzí nejsme schopni s Bohem opravdu žít, a že nám Bůh ve vztahu k Otci, v adoraci, dává jedinečný lék. Křesťanství je jedinečné právě proto, že skrze eucharistickou adoraci se učíme adorovat Otce. V eucharistické adoraci máme konkrétní předmět adorace a to nás otvírá Božímu tajemství. Cílem není klečet v kapli. Cílem je adorovat Otce celým životem a ve všem, co vidíme. Ve chvílích, kdy setrváváme v mlčení před Ježíšem samotným, se nám otvírá smysl pro tohoto Boha, velikého, blízkého, krásného i tajemného, v celé té rozporuplnosti jeho existence a vztahu vůči nám.

S prvním přikázáním souvisí také láska k bližním. Člověk nemůže existovat bez druhého. Uznejme, že potřebujeme jeden druhého, že potřebujeme druhé lidi. Učme se důvěřovat druhým lidem, chápat bližního jako dar pro nás. Je to nejen ten, který nás otravuje, ale také ten, který nás potřebuje a kterého potřebujeme my. Propojení lásky k Bohu a lásky k bližnímu, je velice důležité. Ježíš tato dvě přikázání spojil, jsou to dvě strany jedné mince. A my láskou k bližnímu, se učíme vnímat lásku k Bohu, a láskou k Bohu se zase učíme milovat bližní. Jednoho bez druhého nejsme schopni. Není možné milovat Boha a nemilovat bližního. Ale není možné milovat bližního a nemilovat Boha. Jestli někdo miluje bližního a nemiluje Boha, tak proto, že Boha nezná nebo je pro něj nepřijatelný tak, jak my mu ho zvěstujeme. Apoštol Jan píše: „Kdo miluje, ten poznal Boha.“

Největší překážkou všech našich vztahů je naše vlastní sebestřednost. Největší příčinou zla v našem životě a naším nejčastějším hříchem, je naše pyšné, samolibé, ješitné já. Jenomže nám léta trvá než si to přiznáme, že je to skutečně v nás a že tím poznamenáváme nejen vztah s Bohem, ale každodenní vztahy k lidem, že k nim přistupujeme z jakési pomyslné pozice někoho, kdo je něčím v církvi pověřen a tím samozřejmě lidi ponižujeme. Pochopit skutečně Ježíšovu službu, pochopit Ježíše, který řekl - „Já jsem ten, který mezi vámi slouží“, pochopit toho, který před poslední večeří myl apoštolům nohy, není vůbec samozřejmé. Církev to už chápe dva tisíce let, co to znamená sloužit v církvi a je zvláštní, jak je pro nás těžké přijmout tento rozměr Ježíšova vztahu k lidem, když se ocitáme v jakékoliv funkci - kněze, faráře, převora, děkana, ... Jakobychom nepochopili, že Ježíšův přístup k člověku není z vrchu, ale zespod, z vnitřního pochopení toho člověka, z veliké úcty k člověku jako dítěti Božímu, jako k Božímu obrazu.

Poslední součást toho prvního přikázání je, že máme bližního milovat jako sebe. To je opět oblast velice široká. Jedno je ale důležité: kněz ve vztahu k sobě častokrát hřeší, aniž si to uvědomuje, a to tím, že si sám organizuje život podle svého, že se zřekne toho, co je v normálním lidském životě poctivé a řádné. Čili hřešíme na jedné straně přepínáním sil, na druhé straně leností, neukázněností v jídle, neukázněností v práci, neukázněností v odpočinku. Celý náš život je poznamenán častokrát jakýmsi nedostatkem vnější formy, poněvadž tlak na kněze ve farnostech je veliký. Časem rezignují na nějaký pravidelný řád, protože vnějších vlivů je tolik, že se snaží s Pánem Bohem žít jenom tak nějak mezi tím. Ale ono to nejde. Každý duchovní život vyžaduje pevnou formu, i když se nějakým způsobem mění v tom každodenním návalu práce a povinností.

Beztvarost vede nakonec v důsledku k nestálosti a nevázanosti, ve které člověk ve jménu falešné svobody zrazuje sám sebe a sebe ničí. A pak samozřejmě, se na jedné straně ocitá v pocitu toho, který se obětuje a na druhé straně v sebelítosti, která ho likviduje až do dna. Neschopnost přijmout sebe sama, to je součást toho nedostatku skutečné lásky vůči sobě. Zdravý vztah k nám samotným jako k lidem, vyrůstá jenom a jenom ze zdravého vztahu k Otci. Proto je letošní rok pro nás tak důležitý. Když nalezneme Otce, nalezneme sebe. Když budeme žít v lásce Otcově, budeme milovat i sami sebe, a nebudeme si ubližovat a nebudeme ničit sami sebe a druhé.

Další oblast hříchu, na kterou bych chtěl upozornit, jsou hříchy proti evangelním radám. Nevím, jak se to stalo a kdy se to stalo, kdy se najednou začalo rozlišovat, že evangelní rady jsou pouze pro ty, kdo složí řeholní sliby. Považuji to za nemístnou rezignaci na celé evangelium. Evangelní rady jsou pro každého člověka! Řeholní sliby jsou zjevením vnějšího rozhodnutí, které ve spojitosti se společným životem je znamením celostního darování se Bohu. Evangelní rady patří k podstatě života s Bohem.

Nejčastější provinění proti poslušnosti: Absolutní autonomie, ve které poslouchám tak, aby samozřejmě vrchnost byla spokojena a já si mohl dělat, co chci. Většina diecézních kněží z legrace řekne: jsem papež ve své farnosti. Ale uvědomme si, že postoj poslušnosti ani tak nesouvisí s hierarchou, který je nad námi, ale s Bohem samotným. Je to Ježíšův životní styl. A člověk, který přijme za svůj životní styl tuto svobodomyslnou autonomii, se prohřešuje na prvním místě proti evangeliu; a pak teprve proti církvi a proti hierarchii a proti tomu, co slíbil a tak dále. Evangelium jsme zavázáni žít z vlastního křtu. K tomu jsme nemuseli být ani svěceni na kněze, abychom žili poslušnost. A to je jeden hřích proti poslušnosti, čili svévole, falešná autonomie. Na druhé straně je to nedostatek zodpovědnosti. Málokdo z kněží se zpovídá z toho, že měli nedostatek tvůrčího přístupu k tomu, co od nich církev očekává.

Poslušnost, která se vykonává pouze striktním dodržováním rozkazů, je poslušností kasárenskou a nemá s evangeliem nic společného. Ježíšova poslušnost je poslušnost tvůrčí, zodpovědná. Ježíš tak, jak odezíral Otcovu vůli v hodinách modliteb a v jeho celoživotním hledání toho, co se Otci líbí, tak sám k tomu zaujímal svůj zodpovědný postoj. Bůh s námi nemůže jednat jinak. Zvlášť jako kněží, tedy ti, kteří jsou postaveni na svícen svou službou, ve které zpřítomňují Ježíšovo služebné kněžství, musíme žít zodpovědně svoji poslušnost. Čili ne se alibisticky vymlouvat, co biskup rozhodl, co děkan chce, nebo někdo nechce, nebo církev učí. Jsme dospělí muži a je třeba, abychom vzali zodpovědnost nejen za sebe, ale i za svoji službu. Evangelium můžeme žít ve farnostech i bez zvláštních direktiv Říma nebo biskupa.

Evangelní rada chudoby. Zase můžeme hřešit na obě strany. Na jedné straně můžeme hřešit tím, že se obklopíme nesmyslnými věcmi. Dnes je taková doba, ke které patří také mnoho technických vymožeností. Nezapomeňme, že každá technická vymoženost nám nejen usnadňuje život, ale současně ho komplikuje. Okrádá nás o jedinečný rozměr vztahu. Nic z technických vymožeností nám nemůže nahradit právě to, co je utvářeno lidským vztahem. My nemůžeme s farností komunikovat přes Internet. Nemůžeme lidi vnímat přes kartotéky v našich počítačích. Nikdo nás nedispensuje od toho, bychom se s těmi setkali, s nimi mluvili, jim naslouchali.

Hmotné prostředky nám nejen pomáhají, ale také nám škodí. A k životu z evangelní rady chudoby souvisí jakási vnitřní skromnost, jednoduchost života, svoboda od vnějších věcí.

Jedno z největších poselství charizmatu bratra Rogera s Taizé je - zjednodušte život! Ten muž to volá už desítky let civilizovanému světu. A my si myslíme, že čím víc se obklopíme něčím, tím víc budeme mít možností evangelizovat, sloužit a milovat, a výsledek je katastrofální. Jsme lidmi prostě se zúženým obzorem, nedostatečně vyvinutým srdcem, jsme lidmi, kteří začínají podléhat této závislosti na hmotných věcech, což samozřejmě lidské srdce otupuje, takže nás nakonec lidé vyrušují tím, když něco potřebují. Protože nás vyruší z nějaké naší důležité činnosti s technickými vymoženostmi.

Druhá stránka chudoby je zase jakási úzkostlivost, ve které se člověk nedokáže radovat z Božích věcí. A tím samozřejmě likviduje v sobě rozměr velkorysosti, který mu Bůh jako svému synu vložil do srdce. Kněz musí být velkorysý člověk, člověk který není úzkostlivý a úzkoprsý, který dovede, když přijde na věc, skutečně jako otec uspořádat hostinu pro svého marnotratného syna. Jsou v životě okamžiky, kdy je třeba být širokého srdce, rozevřít náruč, darovat. Ale to dokáže jenom ten, kdo se dokáže sám radovat z krásy a plnosti života.

Co se týká rady čistoty, zase je třeba konstatovat, že většina z lidí a kněze a řeholníky nevyjímaje, se zpovídají pouze z jednoho extrému vůči této radě, a to z špatného nebo zvráceného, hříšného vztahu k sobě, k druhým, kdy erotická nebo sexuální složka naší bytosti jakoby převálcuje člověka a vnitřně ho poníží. Evangelijní rady jsou důsledkem našeho osobního vztahu s Bohem. Žít poslušnost bez lásky k Bohu a bez vztahu s Bohem, je nemožné. To jsou kasárna. Žít chudobu bez lásky k Bohu, to je bída. Chudoba je životní styl, který vyrůstá ze vztahu s živou bytostí. A čistota jako taková vůbec. Je zvláštní, kolik kněží chybuje druhým extrémem v radě čistoty, a to studeností, sebestředností, nedostatekem vztahů a otevřenosti, necitlivostí, neschopností pochopit druhého. Je nesmírně důležité, abychom byli lidmi, kteří žijí vztahy. A žijí více ve vztazích než v normách. Tak jako mohou být naším problémem vztahy nezdravé, příliš důvěrné, tak může být také problémem, že člověk žádné vztahy nemá, že má jediný vztah k sobě, ke svým koníčkům, zábavám a těm zmíněným technickým vymoženostem.

Zvláštní skupinu hříchů tvoří hříchy proti službě. Vyrůstají z nepochopení služebného kněžství jako takového, tedy poslání Ježíše Krista v tomto světě, kdy se kněz nechá okolnostmi, pojetím nebo očekáváním lidí, vmanipulovat do toho, že nežije svoje kněžství v přímé závislosti na kněžství Ježíšově. Jedním naším velkým proviněním je, že ztrácíme Ježíšovu velkorysost, ve které přišel pro všechny. Ne jen pro oblíbence, milce, pro ty, kteří mu pochlebovali, pro ty, kteří mu byli sympatičtí. Také kněz je pro všechny. Tuto schopnost univerzální lásky můžeme žít skutečně jenom v závislosti na Otcově lásce, kterou Otec nechává vycházet slunce na dobré i zlé.




Ad 5: Svátost pokání

Celý život se učíme přijímat svátost pokání v plné šíři, tak jak ji Ježíš ustanovil. To znamená očekávat od Boha všechno to, co mi Bůh může při svátosti smíření dát. Není to jenom odpuštění hříchů, smazání vin. Tak jako nás hřích narušuje v naší podstatě, tak svátostí pokání jsme znovu vnitřně tvořeni v syny nebeského Otce, v děti Boží. Hříchy způsobily zranění nás samotných, ať už v rovině vztahové, emoční či v rovině vzpomínek. To všechno svátost pokání může uzdravit.

Častokrát se potýkáme s tím, že se nám něco bolavého stále vybavuje, ale nejsme přitom schopni to předložit, aby nám to Pán ve svátosti pokání vymazal z paměti a aby to v nás uzdravil. Spousta zranění způsobuje, že jsme vnitřně spoutáni a ochromeni. Stejně tak to způsobuje opakování našich hříchů. Takže vnitřní pouta, kterým můžeme říkat jakkoliv, svázanosti, spoutanosti, nesvobody, jsou normální součástí našeho hříšného putování. A je třeba, abychom očekávali, že nás Ježíš ve svátosti smíření rozváže s těchto pout. Vy víte, jak zažíváme nesvobodu v některých oblastech života. Nejčastěji to je v tom, kde jsme často zhřešili, tam se stáváme neschopnými nezhřešit znovu. Ale tato nesvoboda nemusí být trvalá. Sami si s touto nesvobodou neporadíme. On sám nás musí rozvázat z této závislosti na konkrétní přitažlivosti některého hříchu. Tato pouta způsobují ale také zranění, která jsme utržili, ať už díky našim hříchům anebo hříchům lidí kolem nás. Proto je tak důležité, abychom očekávali od svátosti pokání vnitřní osvobození nás samotných k novému životu.

Když se člověk z vlastní síly stokrát rozhoduje, něčeho se vzdát nebo něco nedělat a nejde mu to, nutně ztratí naději, že se toho ještě někdy zbaví. Náš Bůh je ale Bohem naděje, ne rezignace. Často rezignujeme proto, že se z pout, ze kterých se nemůžeme dostat sami, ale jen milostí Boží, chceme dostat svou vlastní silou. Já se polepším, já to zkusím, já už to víckrát neudělám. Neslibuj, neslibuj! Jestli nenecháš na sebe dopadnout Boží moc, jestli se nenecháš osvobodit od přitažlivosti tohoto hříchu, tak to uděláš znova. Jsme hloupí, jsme snadno zmanipulovatelní Božím nepřítelem. A záleží nesmírně na tom, abychom počítali s konkrétní Boží mocí skrze svátost pokání.

Každý z nás, když zažije, že ho Bůh ve zpovědi vnitřně osvobodí, bude tak sloužit druhým; ne teoreticky, ale z vlastní zkušenosti. Když sám zažiji, že mě Bůh uzdraví, ať už moji rozbitou citovou oblast, moje vzpomínky nebo cokoliv jiného, budu takto sloužit druhým a budu je povzbuzovat, aby neočekávali jenom usmíření, ve smyslu odpuštění hříchů, ale plné usmíření, které přinesl Ježíš. To znamená až k vytvoření nové bytosti s novými nadějemi, s novou startovací čárou. Většinou však lidem dáváme nějakou naději, ale de facto jim nepomůžeme, aby tato naděje byla reálná. My jim říkáme, že to půjde, ale nepomůžeme jim, aby to šlo. Dnes to ale říkáme proto, abychom sami na sobě mohli zažít toto osvobození, aby nás zpovědník mocí, kterou dostal od Krista, rozvázal k plné svobodě dítěte Božího. Ne nadarmo Ježíš říká, co svážete, bude svázáno, co rozvážete, bude rozvázáno. Na prvním místě je to rozvázání od pout, která nám brání žít v plnosti lásky s naším Otcem.

To další, co způsobuje svátost pokání je, že nás Pán znovu vtahuje do našeho osobního povolání i služebného povolání. Čili my se obnovujeme ve svém kněžství, přijetím každé svátosti pokání. V každém přijetí svátosti pokání znovu přijímáme Ducha svatého, který je garantem nové cesty, protože to, k čemu jsme povoláni, nejsme schopni žít jenom z vlastní síly. A nejen to, v každé svátosti pokání máme právo na to, přijmout světlo na další krok. Je třeba o to prosit, konzultovat toto poznání se zpovědníkem, abychom věděli, jak vykročit.

Samozřejmě, že následné dostiučinění nebo pokání, tak jak tomu říkáme, by mělo být prvním krokem na nové cestě. Ale mělo by být v souvislosti s tímto světlem, které ve svátosti pokání přijmeme. Když v této šíři začneme vnímat svátost pokání jako takovou, člověku přestane být proti mysli, že by tuto svátost přijímal často. No proč by ji nepřijímal? Problém je jinde, že je málo skutečných zpovědníků a málo skutečných otců, duchovních otců, kteří by nás uváděli do toho, abychom se my sami stali zpovědníky a duchovními otci.

A na závěr bych chtěl nám všem popřát, abychom přesto, že jsme většinou nezažili léta skutečného duchovního vedení, nezažili jsme duchovní otce, kteří by nás denně měli na očích, za kterými bychom mohli přicházet skutečně se vším a zažívali hmatatelně ve vztahu duchovního otce k nám to, co vyznáváme ve vztahu k nebeskému Otci, abychom se přesto z milosti Boží sami těmi zpovědníky a duchovními otci stali. Tak by nedostatek otcovství, který poznamenává současnou církev a svět kolem nás, konečně mohl skončit. Tak by letošní rok Boha Otce byl velikým průlomem do našeho duchovního synovství a otcovství, aby skrze nás Bůh mohl volat druhé k životu, aby skrze nás druzí zažívali radost z Otce a radost ze života, radost ze všeho, co s životem s Bohem souvisí.





Použitá literatura:
AUGUSTIN Józef: Čtvrthodinka upřímnosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1995.

AUGUSTIN Józef: Jak hledat a nalézat Boží vůli,Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1997.
CALDÉLARI Henri: Odpuštění, pramen života, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1998.
CENCINI Amedeo: Bůh je můj přítel, Paulínky, Praha, 1997.
MOLINIÉ M.-D.: Jákobův zápas, Zvon, Praha, 1996.
P. Cyril Vojtěch Kodet O.Carm, převor karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod, obsah
• 1. Boží otcovství a milosrdenství v patrististice (Giovanni Coppa)
• 2. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve (Michal Špaček)
• 3. Co říká a jak se využívá Vademekum pro zpovědníky (Antonín Liška)
• 4. Co potřebuje zpovědník znát z psychopatologie (Petr Goldmann)
• 6. Příspěvek vývojové psychologie k praxi slavení svátosti smíření (Ludmila Muchová)
• 7. Od zpovědi, formující svědomí, k výchově svědomí, které vede k obrácení (Adolf Pintíř)
• 8. K dějinám svátosti smíření (Aleš Opatrný)
• 9. Práce ve skupinách