1. Jáhenská služba při liturgii (Olivier Windels)

Mluvit správným způsobem o postavení jáhna při liturgii předpokládá, že jsme se jednou provždy zřekli apriorního vymezení jeho služby na základě liturgických funkcí: každé pojednání, zakládající se na jednoduché otázce: „Co může dělat jáhen během bohoslužby?“, se mi zdá příliš zužujícím východiskem, než abychom se mohli vyhnout slepým uličkám, jimiž se úvahy na toto téma až příliš často hemží. Jáhenství se, tak jako ostatní úřady, nemůže zúžit na liturgickou činnost, avšak úplně z tohoto úřadu liturgii vyloučit se mi z pohledu tradice církve a předsevzetí 2. vatikánského koncilu, který se rozhodl obnovit trvalé jáhenství (srov. LG 29), jeví rovněž chybné. Pro jáhenství je tedy, jako pro ostatní úřady, skutečnou výzvou artikulovat pastorační činnost1 a svátostnou úlohu v liturgii.

Nejvhodnější a nejplodnější bude bezpochyby začít širší úvahou o samotné liturgii (I), abychom mohli vzápětí vymezit a zhodnotit svátostný význam jáhenské přítomnosti (II); to nám pak umožní objasnit funkce jáhna, jak je předpokládá Misál a Rituál a odvážit se dát několik rad ohledně plnění jeho úlohy (III).

I. Liturgie, zjevení církve

Třebaže liturgie nevyčerpává celý život církve nebo existenci věřícího, přesto jí patří velmi významná pozice: je samozřejmostí říci, že liturgie tvoří církev, stejně tak jako církev koná liturgii2. To je to, co vyjadřuji tím, když říkám, že liturgie je zjevením církve, a co by se dalo také upřesnit mírnou úpravou slavného výroku: „Řekni mi, jak slavíš liturgii, a já ti řeknu, jaká jsi církev!“ Liturgie totiž „zviditelňuje“ církev, zjevuje ji v čase a prostoru slavení3. Víc než to, přispívá k utváření církve, k jejímu hlubokému formování: naše obřady nejsou bezvýznamné, nýbrž utvářejí křesťanské vědomí, aniž si někdy všímáme či vždy uvědomujeme celou závažnost, s jakou působí na mentalitu věřících.

Můžeme se například ptát, zda kopernikovská revoluce posledního koncilu dostatečně poznamenala naše způsoby slavení. Není nesnáz křesťanů zapojit se do nového modelu církve z větší či menší části dána nedostatkem liturgické zřejmosti tohoto modelu? Jinak řečeno, stále říkáme křesťanům, že oni jsou církev, Boží lid, ale v našem slavení máme i nadále před očima klerikální a pyramidální schéma; neměli bychom se proto divit malé účinnosti našeho mluvení na toto téma.

Liturgie je tedy svátostí církve (ve dvojím klasickém smyslu znamení a účinnosti)4. Z tohoto důvodu je také povýtce symbolická: krystalizuje v sobě velké rozměry toho, co prožila, nebo toho, co je prožíváno mimo ni. Je velmi důležité zde pochopit, že tato symbolická krystalizace je inkluzívní, nikoli exkluzivní5. Naslouchá-li křesťan během liturgie Božímu slovu, není tím zproštěn povinnosti číst je při jiných okolnostech; naopak, bohoslužba slova mu zjevuje požadavek křesťansky žít. Stejně tak, zdraví-li se s ostatními během eucharistie políbením pokoje, je posílán, aby budoval mír ve světě.

Tak můžeme lépe pochopit panující povinnost liturgie, která „zviditelňuje“ církev, jíž jsme nebo bychom měli být. Je třeba zde zdůraznit dva podstatné rozměry s toutéž intenzitou. Shromáždění křesťanů musí nejprve zjevovat církev jako Boží lid v jeho nekonečné různosti (katolicitě): rozličnosti věku, tendencí, společenských tříd, ale také úkolů, funkcí a charizmat.

Není snad církev, jak říká poslední koncil, z božského ustanovení uspořádána a řízena s podivuhodnou rozmanitostí6? „Boží lid se (totiž) nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž i sám vnitřně srůstá z různých vrstev“7. Odtud plyne důležitost liturgie, v níž kněz nejenže není jediným aktérem, ale kde je shromáždění skutečně tím, kdo slaví (célebrante), a kde se účast všech zviditelňuje specifickými úlohami, jež zastávají někteří jeho členové.

Zvláštní úlohu úřadu ze svěcení ozřejmuje druhý konstitutivní rozměr našeho bytí církví: Boží lid není sám sobě pramenem, nýbrž se cele přijímá z rukou Otce skrze Ježíše Krista. Když vysvěcený služebník svolává shromáždění, hlásá Slovo, rozdílí Chléb života nebo rozesílá, jedná in persona Christi: je svátostně označen Kristem-hlavou svého těla, staví se tedy církvi jakoby naproti, aby si připomínal, že se „nesebeustanovuje“, ale že má svůj původ, prostředky a účel mimo sebe samého. Odtud plyne význam přítomnosti vysvěceného služebníka v liturgickém shromáždění, přinejmenším v jeho plném a velmi specifickém vyjádření v eucharistii, má-li se církev vyhnout pokušení soběstačnosti.

II. Svátostnost jáhenské služby

V tomto rámci je možné situovat liturgickou úlohu jáhna. Je-li liturgie zjevením církve, jejím projevem ve všech rozměrech, pak jáhen svou samotnou existencí i úlohami, které vykonává, zrcadlí ve shromáždění křesťanů tvář církve. Svou přítomností doplňuje její portrét podle charizmatu, jež je vlastní jeho úřadu, tj. diakonie, služby lidem: je svědkem, nebo lépe svátostí církve, otevřené vůči světu a pozorné zvláště vůči nejmenším.

Zcela zjevně se tak děje ještě jednou symbolickým způsobem - ve smyslu, který jsem již vyjádřil - to, co umožňuje pochopit následující tvrzení: ani v liturgii, ani mimo ni, nemá jáhen monopol služby, ale pro svůj vlastní úřad a způsob, jak je konkrétně vykonává, vybízí církev, aby nepřestávala sloužit světu.

Spočívá-li důraz kněžského úřadu na společenství církve, pak důraz jáhenství by mohl spočívat v otevřenosti: je-li kněz svátostí Krista-hlavy, pak jáhen je svátostí Krista-služebníka8.

Tři poznámky k tomuto stručnému tvrzení: Nejprve je třeba si uvědomit, že se jedná o otázku důrazů, nuancí: není na místě činit z kněze služebníka ad intra, zatímco by jáhen byl ad extra; komplementárnost úřadů se neuskutečňuje na úrovni striktního a výlučného rozdělení práce, ale na úrovni symbolické, svátostné „reprezentace“: oba, kněz i jáhen, představují dvojí stálý úkol církve: budovat sebe samu jako společenství a uskutečňovat své poslání ve světě. Jedná se o dva komplementární úkoly, z nichž si církev nemůže vybrat, ale které musí mít na zřeteli společně.

Dále, připomeňme si, že tato svátostná vyjádření jsou inkluzívní. Tím, že takto mluvíme, umožňujeme artikulovat úřad, který jáhen vykonává mimo liturgii, a svátostné vyjádření, které nachází v liturgickém slavení: péče o otevřenost a křesťanskou lásku, která je nosníkem jeho pastorační činnosti, je zjevná v jeho liturgické přítomnosti a službě.

Nakonec, je třeba neztratit ze zřetele, že kněz není jediným činitelem při budování církve, stejně tak jako jáhen není jediným aktérem její otevřenosti. Jejich úřad je umisťuje do situace symbolického zobrazení: strhávají celý Boží lid k tomuto dvojímu zmíněnému úkolu.

III. Jáhen během liturgického úkonu

Je vidět, že přítomnost jáhna při liturgii není věcí slavnostnosti, nýbrž významu: přispívá k plnějšímu zjevení tváře církve v jejím shromáždění. Abychom vymezili jeho konkrétní úlohu, je třeba si položit následující otázku: „co je vlastním charizmatem jáhna, kterým by se projevoval během liturgie?“. Nebo ještě: „jak se během slavení zviditelňuje onen rozměr církve, jehož svátostným nositelem je jáhen?“

Hned se vtírá jedna poznámka. Když jáhen, vyjma eucharistie, plní svou funkci při křtu, pohřbu, uzavření manželství nebo nedělním shromáždění v nepřítomnosti kněze, koná úřad předsedajícího: „je ustanoven, aby vedl Boží lid a přispíval k jeho růstu“9. „Když jáhen vede bohoslužbu, koná, co přísluší jeho úřadu...; užívá předsednického místa“10 . V tomto případě je znamením Krista-pramene církve; mluví a koná jako protějšek společenství11 : říká například: „Pán s vámi“ a nikoli „s námi“, jak to má dělat laik, když vede takovou bohoslužbu12 .

Proto je třeba upozornit, že je zde řeč o zástupném předsednictví, neboť „jáhenské svěcení nemá svůj účel v předsednictví“13 . Tento způsob vyjadřování nemá v úmyslu snižovat hodnotu jáhenství, ale naopak dát mu správné místo v lůně svátostné stavby: na jáhny jsou vkládány ruce „nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě. Posíleni svátostnou milostí slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní“14 .

Stejně tak, když jáhen zvěstuje evangelium, je služebníkem slova a když pronáší homilii, opět se situuje do pozice „protějšku církve“, aby jí předal slovo, které si církev sama neudílí, ale přijímá je od Jiného. Z tohoto důvodu má jáhen právo vyzývat společenství ve jménu slova, které není jeho. Ještě jednou tak vykonává jakési „předsednictví“.

Mimo tyto výjimečné okamžiky může jáhen během eucharistie posloužit svátostným vyjádřením svého specifického úřadu, jáhenským charizmatem, které není zaměřeno k předsednictví, ale ke službě. Tak je obrazem Krista-služebníka pro shromáždění15 , obrazem církve obrácené navenek. Ve svém úřadu a v jeho liturgickém vyjádření spojuje službu toho, jenž je povolán k trojímu stolu: slova, eucharistie a blíženské lásky16 .

Dávná tradice činí z jáhna služebníka přijetí a pořádku ve shromáždění: bdí nad tím, aby každý byl na svém místě17 . Rád bych tuto vizi aktualizoval tím, že bych z něj učinil „služebníka prahu“, který by, symbolicky řečeno, měl „funkci dveří“, které slouží ke vcházení a vycházení.

Svátost církve s otevřenými dveřmi; jáhen pomáhá shromáždění vstoupit do liturgie tak, aby se každý cítil dobře a mohl se jí plně účastnit. Měl by se proto, spolu s ostatními, věnovat přijetí. Z téhož důvodu se má po dobu celé liturgie snažit o zapojení dětí a mládeže; on má uvádět do slavení; on má vyzývat k modlitbě; on má otevírat smysl obřadů a symbolů krátkým proslovem, kdykoli je to nezbytné; ve službě slovu by měl, v témže duchu uvádět do čtení, aby každému lépe umožnil přijmout slovo.

Svátost církve s otevřenými dveřmi; jáhen stejně tak pomáhá společenství odejít z liturgie: on je tradičně služebníkem vyslání18 . On odesílá křesťanský lid sloužit světu na základě úlohy, kterou mu svěřuje Bůh. Možná příliš krátké „Jděte ve jménu Páně“ by si zasloužilo být rozvinuto, alespoň příležitostně, aby byla misionářská dynamika liturgie více zvýrazněna obřadem. Krátké monitum, prosté a střízlivé, by mohlo uvést formuli odeslání a posílit ji19 .

Svátost církve s otevřenými dveřmi; jáhen má také podle misálu na starosti přímluvy20 . Je snadné pochopit důvod tohoto předpisu. Jáhen je totiž svědkem otevřenosti liturgie vůči světu. Proto jsou to v mnoha farnostech laici, kteří jsou za tuto modlitbu zodpovědní. Nikdo je toho nechce zbavovat. Přesto by jáhen mohl mít v těchto i jiných farnostech na starost přímluvy a její otevřenost světu a chudým.

Jáhen je stejně tak ve službě eucharistického stolu, neboť ten je stolem Božího lidu. V tomto smyslu se dá pochopit jeho úloha při přijímání darů21 přinášených shromážděním na oltář22 . Eucharistie je také stolem rozdílení a je snadné si představit jáhna účastnícího se lámání chleba23, na základě jeho úřadu blíženské lásky, a pomáhajícího v okamžiku přijímání nemocným ve shromáždění nebo těm, kteří ponesou eucharistii těm, kteří se z důvodu nemoci nemohou zúčastnit. V některých shromážděních jsou dokonce ti, kdo navštěvují nemocné, zavoláni k oltáři, aby byli vzápětí vysláni k nemocným bratřím. Proč nesvěřit starost o tento obřad jáhnovi?

Tyto příliš málo detailní podněty předpokládají, jak jistě každý správně pochopí, ještě další úvahy a prohloubení. Nejde zde o víc než o několik načrtnutých stop, které mají umožnit všem, jáhnům i ostatním aktérům liturgie, takovou tvořivost, jež by byla osvícena teologickým pohledem na liturgii a na služebníky v jejím lůně. Navíc, nikdo nebude ušetřen skutečného úsilí naučit se nacházet náležitý tón, vhodná slovo, adekvátní gesto nebo správný postoj, jež by mu dovolily šťastnou realizaci tohoto liturgického zviditelnění jáhenské služby.

Záměr této úvahy a její správná aplikace, které je třeba teprve uskutečnit, je následující: Spíše než hledat způsob, jak zaměstnat jáhna během liturgie, je třeba se snažit tlumočit prostřednictvím našeho slavení specifičnost jeho úřadu. Tehdy jáhen plně uskuteční poslání, které mu náleží, přispěje svým vlastním dílem k životu církve, jež je taková, jak se projevuje v liturgických úkonech a jak se naplňuje ve službě světu.

Umenšili bychom celou věc, kdybychom se na jáhenství dívali pouze neliturgicky. Je-li liturgie zjevením církve, pak správná přítomnost jáhna při bohoslužbě značně přispěje k pozornějšímu vnímání jáhenství, jež bude nyní vykonáváno jako trvalé. Bude upomínat křesťanský lid, aby pozitivně uznal jeho službu, aby pochopil smysl a účel jeho existence. Tím následně napomůže k tomu, aby i ostatní jeho členové byli pověřeni ke službě církvi a jejímu poslání.

1 Pojmu je zde použito ve velmi širokém smyslu aktivit směřujících k hlásání evangelia a k budování církve.
2 V orig.: "la liturgie fait l’Église" a "l’Église fait la liturgie" (pozn. překl.).
3 Konstituce o liturgii 2. vatikánského koncilu připomíná, že liturgické úkony "přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí" (SC 26b; srov. také 41b a 42a).
4 Srov. Ph. Béguerie - Cl. Duchesneau, Pour vivre le sacrements, Paris, 1989.
5 Tuto charakteristiku celého symbolického působení může pomoci pochopit následující analogie: když dá dítě při příležitosti svátku matek dárek své matce, tento dárek je symbolický v tom smyslu, že vyjadřuje lásku dítěte, ale tímto obdarováním není dítě zbaveno své povinnosti úcty vůči své matce. Stejně tak symbolické působení liturgie není jakousi závorkou v životě (exkluzivní způsob), ale oživuje a vyjadřuje konstitutivní rozměr křesťanské existence (inkluzívní způsob).
6 LG 32a.
7 Ib., 13c; srov SC 26b.
8 Srov. H. Legrand, Les ministeres de l’Église locale, v Initiation a la practique de la théologie, 3. díl, Paris, 1983, ss. 232-237; B. Pottier, La sacramentalité du diaconat, v Nouvelle Revue Theologique 119 (1997), ss. 20-36; J. Doré, Les diacres dans l’Église. Élémants de réflexion, v Communio 21/6 (1996), ss. 73-81.
9 Kongregace pro bohoslužbu, Direktář pro nedělení bohoslužby v nepřítomnosti kněze, 29.
10 Ib., 38.
11 Bylo by třeba promyslet a rozlišit skutečnou možnost, jež se může přihodit jáhnovi (a méně častěji, v určitých případech i knězi), že je "jiným vůči společenství", i když koná svou službu v rodinném rámci: když například ženatý jáhen křtí své děti nebo oddává dceru, je možné, aby byl plně tím, co v něm vidí jeho ordinace? Odpověď na tuto otázku by bezpochyby neměla být úsečná, ale zaslouží si rozhodně, aby byla hledána!
12 Tak je to alespoň stanoveno pro belgické frankofonní diecéze, Guide liturgique pour les assemblées dominicales en l’absence du pretre, Liege, s. 12.
13 Présidence liturgique et formation au ministere, v Documents Épiscopat, časopis sekretariátu francouzské biskupské konference 16 / listopad 1991, s. 3.
14 LG 29.
15 Srov. Le role des diacres dans l’action liturgique, 1. díl, Le role des diacres dans la liturgie eucharistique et les assemblées dominicales en l’absence de pretre, řada Les dossiers de la Comission épiscopale (française) de liturgie et de pastorale sacramentelle, 4. února, 1986.
16 Přesný popis jáhenských funkcí během eucharistie lze nalézt ve Všeobecných pokynech k římskému misálu (č. 61,127-141). Podrobný komentář k těmto rubrikám viz v Le role des diacres... (cit. výše, pozn. 15).
17 Constitutio Apostolica II, 57,2.10-13.
18 Ib., VIII, 6,14; 7,9; 8,6; 9,11; 15,10; Všeobecné pokyny k římskému misálu, 140.
19 To platí, podle mne, ať už jáhen přítomen je či nikoli. Ale v případě, že je přítomen, by to byl vhodný způsob, jak přispět ke zvýraznění jeho specifického úřadu.
20 Všeobecné pokyny k římskému misálu, 132.
21 Ib., 133.
22 Na základě téže povinnosti by jáhen mohl vyhlašovat zvláštní sbírky (solidarity se čtvrtým či třetím světem, s handicapovanými dětmi..).
23 Nicméně je třeba neopominout, že jáhen je také tradičně služebníkem kalicha (Všeobecné pokyny k římskému misálu, 61 a 137). Je-li svaté přijímání podáváno shromáždění pod obojí způsobou, je to on, kdo se podle zvoleného způsobu postará o jeho realizaci: on udílí Krev Páně z kalicha určeného pro shromáždění; je-li to nutné, spolu s jinými, je udílí po boku s knězem nebo přijímá křesťany u oltáře, když k němu vystupují, aby přijímali z kalicha.

Článek Jáhenská služba při liturgii Oliviera Windelse „Le ministere diaconal en liturgie“ z časopisu Nouvelle Revue Theologique 119 (1997), str. 397-404 přeložil P. Vojtěch od svaté Hedviky OCD.