3. Jáhen dnes (P. Antonín Holas SJ)

I. Jáhni v prvotní církvi

Abychom lépe poznali problém a ty, kterých se týká, bude dobré podívat se do historie církve.

Vedle kněží pozorujeme v prvotní církvi ještě druhou kategorii, nazývanou jáhni tzn. služebníci. Apoštol Pavel píše: „Pavel a Timotej, služebníci Krista Ježíše všem věřícím křesťanům spolu s biskupy a jáhny ve Filipech: (Flp 1,1). A v dopise Timotejovi vypočítává, jaké mají mít tito služebníci vlastnosti (1 Tim 3, 8-13). Slovo samo o sobě má širší význam: jáhen - diakon znamená služebník. Ve Skutcích apoštolských (6, 1-6) je řeč o sedmi „služebnících“ - jáhnech, určených ke službě stolu. Dlouhá tradice vysvětluje toto místo jako první písemné svědectví o ustanovení jáhnů. Ve světle posledních prací moderních exegetů to nebyli jáhni v pravém slova smyslu, ale muži, jejichž posláním byla služba stolu, služba jáhenská.

Na konci prvního století mají jáhni v některých církvích již své pevné místo v církevní hierarchii. Dosvědčují to církevní Otcové. Píší o jejich službě v liturgii: čtení evangelia, odpovědnost za dary věřících, podávání sv. přijímání a donášení nemocným, příprava katechumenů ke křtu, v některých případech vysluhování křtu, kázání a v obcích věřících: správa nemocných a vězňů.

Diakon přijímá svěcení ne pro kněžství - jako kněží a biskupové - nýbrž pro službu a hlavně pro službu biskupovi, na němž jeho služba závisí. Při svěcení vkládá na něho ruce jedině biskup, na rozdíl od svěcení kněží, kde vkládají ruce všichni přítomní kněží. Z této doby si můžeme připomenout jáhny, kteří vynikli zbožností nebo službou jako sv. Vavřinec, sv. Vincenc, církevní učitel sv. Efrém atd.

Od 5. stol. ustupuje v západní církvi diakonát do pozadí. Stává se jen přechodným stupněm ke kněžství a je jím úplně pohlcen. Nadto laici a mniši přebírají krok za krokem charitativní službu.

Na tridentském koncilu byla sice řeč o možnosti obnovy této starobylé služby. Zůstalo však jen při zbožném přání.

II. vatikánský koncil: - šok

Papež Pius XII. v r. 1957 hovořil o problému jáhenství, ale soudil, že problém „ještě není zralý“. II. vatikánský koncil se jasně postavil za nutnost obnovení diakonátu. (LG n. 28.29). Pavel VI. potvrdil definitivní rozhodnutí koncilu tím, že uveřejnil dva dokumenty Motu proprio 1967 a 1972. Jedná se v nich o rozhodnutí, která prakticky uvádějí v činnost trvalý diakonát, který byl ustanoven konstitucí Lumen gentium z 21. listopadu 1964. Toto datum se považuje za obnovení diakonátu jako vlastního a autonomního stavu v latinské církvi. První jáhenská svěcení se uskutečnila v Kolíně n. R. v r. 1968.

Každá biskupská konference a každá diecéze si zváží, zda pro ně je nebo není třeba ustanovení trvalého diakonátu. Ony samy si určí formaci a způsob služby pro dobro místní církve.

III. Jáhen dnes

Povolání k jáhenství je stejné jako povolání ke kněžství nebo řeholnímu životu. Svátost kněžství má trojí stupeň: jáhen, kněz a biskup. Plnost svátosti kněžství má biskup, který je zodpovědný za svou diecézi a může udílet svěcení kněžím a jáhnům. Jáhen je nejnižší stupeň v církevní hierarchii. Po přijetí svěcení není už laikem, nýbrž klerikem. Po smrti manželky je vázán celibátem. Jsou-li však malé děti, vznikají obtíže. Z toho důvodů žádají některé biskupské konference o změnu tohoto ustanovení. Problém není ještě úplně dořešen a v těchto případech se na požádání udělí dispens.

Na svém hierarchickém stupni a ve svém řádu svěcení zosobňuje jáhen trojím způsobem Krista, služebníka Otcova:
1) jako učitele: hlásá a vysvětluje slovo Boží.

2) jako posvětitele, když uděluje křest, slouží eucharistií a svátostinami.

3) jako oživovatele (pramen života), když slouží a je duší společenství nebo jednotlivého úseku církevního života (Jan Pavel II., alokuce z 13. 3. 1985)

Znovuobnovení trvalého diakonátu - ne jeho ustanovení - vyzdvihuje jeho působení jako služebníka. Diakon je znakem Krista, který nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil; je zvláštním znamením pro nejchudší; je služebníkem charity-lásky. Skrze něho církev zjevuje a uskutečňuje lásku Boha pro každého člověka. Jáhenství - diakonát nebyl obnoven pro to, aby se odpomohlo nedostatku kněží!

Četní biskupové si velmi váží jáhnů, protože jsou v denním styku s lidmi, a to jak ve svém povolání, tak i v rodinném životě. Proto mohou v plném světle vydávat svědectví služby, kterou církev nabízí lidem. Je tedy třeba, aby jáhni konali svou službu v klíčových sektorech současného světa. V roce 1989, 25 let po obnovení diakonátu, bylo ve světě 25 000 trvalých jáhnů.

V žádném případě nelze klást proti sobě dvě svátosti: svátost svěcení kněžství a svátost manželství. Manželka je spojena s povoláním svého muže a často s ním nese jeho starosti i práci. Mnoho žen žije povolání svého manžela jako doplňující součást své lásky. U jáhna je tomu poněkud jinak. Manželka může a má mít podíl na jeho starosti a práci. Nemá však podíl na jeho povolání k jáhenství: to je zcela osobní. Tyto dvě věci se musí rozlišovat.

Život jáhna obsahuje tři složky: život v povolání a jeho nároky. Ty jej staví doprostřed denních lidských problémů. Život v rodině má také své požadavky a své nároky. Život jáhenské služby tuto sbírku povinností doplňuje. Je zřejmé, že harmonická jednota všeho je za těchto podmínek velmi obtížná pro „prostředního jáhna“.

IV. Bůh v mém životě jáhna - osobní svědectví jáhna

Jako obchodní zástupce jsem se setkával s mnoha lidmi - klienty, jejichž životní starosti byly často vzdáleny od lásky Boží. Pomalu jsem mohl vnikat do těchto rodin, nenuceně sdílet kousek jejich existence, být svědkem, často mlčenlivým, jejich denních starostí a strastí. „Být plačící s plačícími a radující se s radujícími“. To byl můj trvalý zájem: nic nevnucovat, nýbrž „být spolu s nimi“. Tak nějak jsem jim chtěl dát odraz milující tváře Kristovy a ukázat jim, že každého z nich má rád. To byl můj malý recept.

Jiná možnost byla vést dialog s dospívajícími a přivést je k tomu, aby pohlédli do tohoto pramene nevyčerpatelné lásky... „kdybys znala dar Boží....“. A též je povzbuzovat, aby věnovali kus svého času službě druhým a setkávání s nimi. Můj biskup mě vybídl, abych rozvinul toto zapojení mladých během diecézní poutě do Lurd. Služba nemocným, společný život a společná modlitba jsou přitom hlavní náplní. Každý rok okolo 150 mladých z naší skupiny prožívá toto společenství se stejným počtem nemocných a starých. Jaká radost a jaké vnitřní naplnění mě uchvacuje v tomto čase služebníka! Maria je branou, vedoucí ke svému Synovi... otvírá ji dvojímu zaklepání... a s úsměvem mě zve, abych vešel spolu s nimi.

Rozhodujícím obratem v mém životě bylo, když mě můj biskup vyzval, abych se stal „agentem“ Božích záležitostí na plný úvazek. Stal jsem se animátorem ve službách „Missio“. Naším úkolem je všeobecná misie: připomenout každému muži či ženě, starému či mladému, že máme od Boha svěřené misijní poslání. To mi dává možnost vést s jinými „misionáři“ společná setkávání ve školách, dělit se s nimi o entuziazmus služby, naslouchat starostem a radostem lidí, mívat službu v misijním pavilonu u svatyně v Banneux... (Maria se vždy nachází v klíčových momentech mého života... je pro mě velkou radostí cítit lásku a podporu Matky.)

Nakonec práce na jednom pastoračním úseku pěti farností mě přivádí do styku s mladými rodiči, abych je provázel v přípravě na křest jejich dítěte. Stejně tak odpovědnost za přípravu katechumenů je též pramenem intenzivního sdělování, vzájemného obohacování a nacházení nových cest.

Se svou manželkou se velmi doplňujeme. Viděli jste, že jsem člověk terénu, který dělá, co může a který se snaží čerpat sílu v modlitbě, která má mnoho nedostatků. U mé ženy je to naopak, jak uvidíte. Je spíše žena modlitby a více kontemplativní. Takovým způsobem mě podporuje a doplňuje. Naše směs je dosti výbušná a v některých chvílích třaskavá, ale co na tom záleží, když - jak řekla sv. Terezie: „Všechno je milost“.

V. Jáhen a jeho žena - osobní svědectví manželky jáhna

Trvalí jáhnové bývají často ženatí. Tak se během jáhenského svěcení biskup táže dotyčné manželky, zda souhlasí se závazkem svého manžela v diakonátě a se vším, co to může znamenat pro jejich manželský a rodinný život. Její „ano“ nemůže být v žádném případě bráno jako nějaká formalita, ani jako rezignace na manželovu vedlejší činnost. Ona říká „ano“ církvi, říká „ano“ Duchu svatému. To oni od ní žádají, aby se s nimi o svého manžela podělila. Manžel sám přijímá svátost a toto svěcení je čistě osobní, i když žité v manželském páru. Nicméně i manželka a děti se podílejí na milostech svázaných s touto svátostí. A milosti z ní jim budou pomáhat žít nový rozměr, daný jejich manželskému a rodinnému životu. Ve většině případů - bude-li to možné - bude se manželka podílet na formaci svého muže.

Po přijetí svěcení si musí každá manželka nalézt své místo. Od případu k případu je to rozdílné. Avšak za každých okolností má dát nádech ženskosti diakonátu svého manžela tím, že se plně ujme své ženské role. Jejím úkolem je vnést trojí Evin přínos:
a) přiměřené pomocnice
b) duchovní prostřednice a prorokyně

c) přínos matky života: „Žena je silná vědomím své svěřené úlohy, je silná skutečností, že Bůh „jí svěřuje člověka“ vždy a všude. (Mulieris dignitatem 30.) Ona musí udržovat „domácí církev“, kam bude moci její manžel přijít načerpat sílu, když ji bude potřebovat. Ona musí vykonávat privilegovaný úkol přímluvkyně za svého manžela jáhna. Ona musí učinit objev, že Bůh je větší než manželský pár a že její manžel nepatří jen jí.

Někdy se bude moci aktivně podílet a spolupracovat se svým manželem. Někdy se bude muset stáhnout, neboť někteří věřící neradi vidí ženu po boku duchovního a dávají této přítomnosti zkreslený význam. Někdy se stane, že je bez toho, že by to chtěla, považována za nějakou jáhenku v zastoupení nebo jako předběžný první krok ke kněžství ženatých mužů či ke zrušení celibátu. Je a zůstává zcela laikem a jelikož její role v církvi nebyla dosud nikdy vymezena, je její postavení občas nesnadné. Bez přestání je třeba nacházet novou rovnováhu a také dokázat přibrzdit svého muže, když se vášnivě tělem i duší pustí do své služby.

V některé dny je nutné se rozhodně obrátit na Pána a na Marii, aby člověk v šedi dne dokázal přijmout skutečnost, že tento člověk zde, tak nedokonalý, je Ježíšovým svědkem. A také proto, aby člověk dokázal překonat své vlastní nedokonalosti malé ženy, která se ocitla na lodi, plující do dobrodružství, jež ji úplně přesahuje.

Tolik Evan Doigny, jáhen ve službě církve, která je v diecézi Liege a Magdalena Doigny-Donrardy, jeho manželka.

(Komentář k úmyslu apoštolátu modlitby na červenec 1997).