7.3. Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti III (Walter Kasper)

III. Aktuálnost communia?diakonie

Církev a církevní obce žijí a působí v daném čase a proto musí vnímat a respektovat „znamení tohoto času“. Dnes se církev, tak jako společnost vůbec, nachází ve velkých vnějších i vnitřních změnách poměrů. Jáhen je tak zvláštním způsobem povolán a vyzván „znamení času“ rozpoznat, dobře slyšet, a sledovat radosti a naděje, smutek a strach lidí (srov. GS 1), má je sdílet a podle svých sil léčit, má je vykládat, slovem vyjádřit, a přitom z víry ukazovat směr a orientaci, a z nitra, ze středu křesťanské víry, zprostředkovávat odvahu, sílu a trpělivost, naději, radost a mír ve všedním životě člověka.

Proto se v závěru ptejme po communio?diakonii v dnešní situaci, a tím se ptejme na aktuálnost diakonické služby a její způsobilosti v budoucnu. K tomu je zapotřebí krátkého a tím také nutně zkráceného analyzování dnešní situace, v níž se nacházíme.

Jedno z velkých slov, snad veliké centrální a stěžejní slovo moderny, je slovo „svoboda“. Toto slovo a jeho vysokou hodnotu, kterou vyjadřuje, církev často podcenila, ano, mnohdy i odsoudila. Dlouho přehlížela, že moderna má co děkovat za pathos svobody také křesťanským kořenům. Až II. vatikánský koncil strhnul kormidlo správným směrem, přičemž patří k velkým činům současného pontifikátu Jana Pavla II. a jeho konsekventní „politiky lidských práv“, že se nejen chopil dědictví koncilu, ale vedl je, dále prohluboval a obohatil, a tak přispěl podstatným přínosem k nastolení svobody ve východní Evropě (pád komunismu).

Svatý otec Jan Pavel II. však neustále ukazuje i na rub moderního západního úsilí o svobodu. Ne pro nic za nic vyústilo mezitím toto snažení do postmoderního individualistického trendu, který hodnoty třetího hlavního slova francouzské revoluce bratrství, popřípadě solidarita, strávil, a vedl k dalekosáhlému odsolidárnění, a ke zvětšení osamocenosti, k izolaci, sociálnímu chladu a k erozi společných nosných hodnot. Neboť jednostranně emancipačně chápaná svoboda se postupně emancipovala od těchto základních hodnot, které moderní dějiny svobody teprve umožnily. Tato emancipovaná „svoboda od“ bez „svobody pro“ vedla k základnímu postmodernímu pluralismu, k libovůli, která se už neumí pro něco nadchnout a rozhodnout, která je indiferentní a skeptická i vůči všem základním hodnotám a která vede ke ztrátě smyslu (života), k duchovnímu vakuu a vnitřní prázdnotě, která vede k nesmyslnosti a konečně ústí v nihilismu.

Několik příkladů nám může tuto situaci ve společnosti objasnit: i v oblasti rodiny a manželství přibývá podrážděnost, osamocení a dlouhá chvíle. Stále přibývá počet rozvedených manželství a zrovna tak počet osamělých, kteří vychovávají děti (buď jen matka nebo jen otec sám).

Ve větších společenských oblastech je vedle materiální chudoby také nouze lidí, kteří jsou na útěku, bez domova, bez bydliště, nemocní závislostí na drogách, osamělí, zoufající, žijící bez perspektivy, smutní, kteří nemohou navázat společenský styk, ženy a děti v tísni, existence žijící v okrajových skupinách ohrožené kriminalitou, atd. Vcelku se zdá, jako by naši společnost přepadla kolektivní neschopnost navazovat vztahy a neschopnost života, která je spojena s opuštěností, osamělostí a odloučeností, s touhou po ničení a odmítání, neschopností mluvit, strachu z navázání kontaktu. Pro mnohé se život sešeřil. A opět jiní stojí v klatbě depresivní rezignace vzhledem k ohrožení jejich tělesné existence nebo jejich psychosociálních životních možností. Mentalita rezignace anebo přizpůsobení se, jsou dalším znamením doby. Jiné osoby vytvářejí vlivem reklam a mediální manipulace permanentní obrazy bůžků života, z čehož vzniká sebepřeceňování, přeceňování druhých, případně i zklamání vlastní i zklamání jiných. Na druhé straně žijí někteří lidé v nezřízeném, bezuzdném blahobytu a přepychu, bezohledných požitcích, agresivitě sebeprosazování atd. I to jsou znamení doby.

Je pochopitelné, že v této krátce popsané situaci, vzniká právě u mladých lidí znovu touha po communiu (společenství). Communiem je především myšleno společenství. Je to snaha o překonání osamělosti a opuštěnosti, izolace a bezkontaktnosti, communio touží po míru a smíření. Communio ale znamená také participaci, podílet se,“ patřit k tomu“. To se děje zevně, ale v podstatě nejen zevně, prostřednictvím módy. Protože stejně moderně se oblékat, vyjadřovat se, stejný způsob chování, signalizuje, že chci „k tomu patřit“, a že sdílím stejné postoje. Dnešní móda je ovšem docela jinak než staré zvyky a tradice, naprosto nespolehlivým základem. Móda je definovaná tím, že zítra je opět „z módy“. Mnozí to cítí. Existuje však také hlubší hledání smyslu, ano, nové náboženské hnutí?hledání. I když často tato hnutí zůstanou vágní, neurčitá a všeobecná a zdaleka nevyústí do řečiště církevní tradice, jsou zde, mohou být uchopena a často přímo volají po tom, aby byla uchopena.

Toto je výzvou pro communio?diakonii. Zde nachází své místo a svůj naléhavý úkol. Kdo k tomu může být povolanější, ne?li právě diakon - přední a naslouchající stráž, přední jezdec a avantgardista v církvi. Na podkladě jeho způsobu života, jako ženatý otec rodiny, má diakon často snadnější přístup k lidem (nebo aspoň může mít), než v celibátě žijící kněz. Proto by se neměli jáhni pokoušet uchopit pro sebe co největší díl ze specifického kněžského vedoucího úřadu. Jejich úkol je jiný než úkol kněze, je dostatečně důležitý a naléhavý. Protože dříve, než mohou být církevní obce (farnosti) vedeny, dříve než mohou společně slavit eucharistii, musejí být napřed shromážděny a vybudovány. Na tomto okraji a zlomkových zónách církve a společnosti je místo jáhna. Jáhen nemá myslet jen na ty a být zde jen pro ty, kteří „ještě“ k nám patří, ale zvát ty, kteří zítra snad k nám „patřit mohou“. Jáhen musí communio?diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.

Vedle nouze člověka dnešní společnosti, která se zrcadlí též v životě církevních obcí, zjišťujeme i v církvi nouzi specifickou. I tato klade požadavky na jáhna. Tato nouze se týká podoby církve a jejich obcí (farností) a forem duchovní služby. Církev je zatížena událostmi dějin, a setkává se u mnoha lidí s nedůvěrou. Nový pocit svobody a také nové náboženské cítění mnoha lidí dělá církvi potíže. Mnoho katolíků se stáhlo z církevní praxe a také z života církevních společenství do pozadí, mezi nimi i mnoho žen.

Nezřídka si musíme stěžovat na dalekosáhlou ztrátu diakonické dimenze anebo zjišťujeme, že se dává přednost hlásání a liturgii před diakonií. Jen zřídka si stěžuje společenství věřících, že jim chyběla diakonická činnost, nářky jsou však nesmírné, jakmile odpadne jedna bohoslužba anebo se zanedbá katecheze. Také se velice mluví o nedostatku kněží, ale o nedostatku jáhnů ? pokud vím ? nemluví nikdo. Z oblasti diakonie se mnohé, ano téměř všechno, z církevních obcí (farností) deleguje na instituce (charita, sociální stanice aj.). I v pohledu na obnovení trvalého jáhenství zjišťujeme často nedostatky pokud se diakonie týká: „V každém případě způsob, jakým bylo u nás v Německu znovuzavedení stálého jáhenství uskutečněno, s velkým teologickým, spirituálním a finančním nákladem, beztoho, že by přitom vážně diakonie v obcích a v charitních ústavech přišla do pohybu, musí být posouzen se skepsí“. Spojit charitativní činnosti s pastorací se v tomto novém úřadě v žádném případě nepodařilo.

Tento rozbor situace může vyznít depresivně. Ale nouze jsou vždy také vyhlídkami, šancí, nadějemi a výzvami. Je to ta výzva, která volá po obnovení „tvářnosti církve a jejich obcí?církve jako spoplečenství, církve?communia, církve, která není upřená jen na sebe a na své vlastní nouze, které jde spíše o Boží království, církve, jejíž cestou je (jak říká Jan Pavel II.) člověk“. Je prokázáno, že obraz církve ve veřejnosti žije v první řadě z diakonie, a že diakonie, popř. církevní charitativní činnost, je společností nejvíce ceněna. Proto je diakonická pastorace pastorací misijní. Protože přesvědčí více než všechno ostatní.

Tradiční podoba církevních úřadů a služeb neodpovídá dnešním požadavkům mimo jiné také proto, že pokračování diakonie Kristovy dál už ani zajistit nemohou. Proto umožnil koncil znovuzavedení trvalého diakonátu. Nouze člověka zrovna tak jako nouze farností nutí k tomu, aby (pokud by zde už nebyl) diakonát byl rychle opět obnoven a aby se také obnovilo i vědomí, že diakonie je podstatný a významný rys celé církve a všech jejich úřadů!