7.4. Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti IV (Walter Kasper)

IV. Několik upřesnění k podobě současného diakonátu

V závěru bych chtěl, na pozadí základních teologických úvah, tak jako na pozadí vývodů k současné situaci, říci několik konkrétních připomínek k podobě diakonátu.

Začnu několika poznámkami k základnímu duchovnímu postoji jáhna: V evangeliu svatého Jana čteme: „Co dává život je duch, tělo nic neznamená“ (Jan 6,63).

Také institucionální a strukturální reformy mohou ? mluveno biblickým jazykem ? být tělem k „ničemu“, nejsou?li neseny životodárným duchem.

Obnovení jáhenství je proto v prvé řadě spirituální úkol.

Ze základního duchovního postoje jáhna musí být zřejmé, že křesťanská cesta není cestou výstupu, žádná cesta v lesku a slávě, ale cesta, která obsahuje pohled směrem dolů, ano, která ? v následování Krista, který sestoupil s nebe ? obsahuje „kariéru směrem dolů“. Tak to říká hymnus v listu Filipanům (Fil 2,6?11). Zde je položen základ k tomu, co v duchovní tradici jako základní ctnost dělá křesťana křesťanem a co zvláště musí být základním postojem (znakem) diakona: být pokorný, a tak být připraven ke službě!

K základnímu postoji jáhna patří především, aby vnímal lidi, kteří žijí v nouzi, v nemoci a ve strachu. Potom jde o uzdravení, které daruje osvobození, které pomůže člověku získat důvěru, dá podnět k tomu, aby sám se stal sloužícím a milujícím. To nám pěkně ukazuje setkání Ježíše s tchyní Petrovou (Mt 8,14 n.). Petrova tchyně leží nemocná. Nemůže se starat sama o sebe natož aby se starala o druhé. Pán Ježíš přijde a vidí tuto ženu. Všímá si jí, vnímá ji. Vidět a vnímat, to jsou podstatné rysy jeho jednání. Ježíš se bez řečí skloní k nemocné, vezme ji za ruku a pozvedne. Ona vstane a stojí opět na vlastních nohou. A pak vykonává ? jak stojí v původním řeckém textu ? diakonii, tak, že se věnuje druhým a slouží jim. Ta, která stojí na svých nohou, pomáhá druhým postavit se na nohy.

Tak můžeme říci: Cílem diakonického jednání není jednoduše pomoc, nýbrž otevření možností k životu, aby ti, co leží, se opravdu postavili na vlastní nohy. Ovšemže je potřeba (i přes jednotlivce dál) vidět sociální poměry, ve kterých tento člověk žije.

A právě z pohledu těchto základních duchovních postojů a stanovisek je nutné začít tyto konkrétní úkoly řešit. Konkrétně je diakon partnerem, kterého mohou všichni oslovit v různých, výše popsaných nouzích. Každý se na něho může obrátit s důvěrou. Prostřednictvím služby liturgie, hlásání a diakonie má šanci přivést do vědomí věřících spojení víry s životem. Ve službě u oltáře klade nouzi lidí na eucharistický stůl: vezme je samozřejmě i do svých promluv. Takto motivuje společenství, a činí je citlivým pro veškeré nouze všeho druhu, aby se spolu a mezi sebou angažovali.

Podstatná jáhnova úloha spočívá ve vyhledávání dobrovolných spolupracovníků, které zapracovává a s nadějemi sleduje jejich práci, provází je. S postupem času musí víc a více služeb a úkolů přenechávat těmto dobrovolným pracovníkům a sám se více věnovat práci odborné, personální a duchovnímu vedení svých spolupracovníků. Pastorální péči a duchovní vedení potřebují i spolupracovníci charitativních institucí (mateřské školy, sociální stanice, domovy důchodců apod.). Ideální by bylo, kdyby jáhen zakládal a duchovně vedl svépomocné skupiny, např. pro rodiče, kteří sami vychovávají děti (matka nebo otec bez partnera), pro závislé na drogách atd. Z popsaných nouzí současnosti vyplývá, že se tyto aktivity netýkají jednoho společenství a nejsou jím ohraničeny. Problém drog nekončí na hranicích jedné farnosti. Také je nutná „otevřená práce s mládeží“, která se zřídka řídí hranicemi farnosti.

Z posledně jmenovaného pohledu vyplývá návrh, ustanovit jáhna s činností přes hranice své farnosti, pro město, děkanát nebo i region. Sice by měl být vázán na jednu konkrétní církevní obec (farnost), odtud by však mohl budovat ve více farnostech diakonické úkoly, a postupně je síťově propojit. Přitom těžiště jeho práce by bylo v získávání, školení, provázení a podporování dobrovolných spolupracovníků v jednotlivých farnostech a jejich propojení uvnitř města nebo regionu. Zde se otvírají velké šance pro trvalé jáhenství.

Pro svou účast na kněžském úřadu má jáhen také podíl na vedení církevní obce (farnosti). Přitom musí však především dát „do chodu“ diakonii a postarat se o to, aby dostala své přiměřené místo uvnitř pastorace ve farnosti. Jako úřední zástupce farního společenství je kontaktní osobou k regionálním charitním zařízením a sociálním stanicím. Má mít zastoupení v diakonických ekumenitních svazech. Přes něho mají mít církevní společenství kontakt se všemi, kdo v obcích nebo u nositelů péče o veřejné blaho jsou zodpovědni za sociální záležitosti. Situace naší společnosti se stala nepřehlednou, nouze vzala na sebe podobu mnoha tváří, takže jí lze čelit jen rozhodnou, důvěryplnou spoluprácí profesionálních pracovníků Charity, místních iniciativ na základě charitních výborů ve farnosti, a také farních diakonů.

Mnohé z uvedených úkolů lze řešit jen s pomocí pracovníků na plný úvazek, jiné ale může zvládnout i jáhen s civilním zaměstnáním. Těžiště práce a jeho šance pro ni se jáhnovi s civilním povoláním naskytují více v jeho pracovním prostředí. Podobně, jako někde tzv. „dělničti kněží“, by měl a má ve svém konkrétním pracovním okolí a svým životem v povolání reprezentovat místní církev (farní společenství), a být přítomný tam, kam se jinak nikdo jiný z církve nedostane. Své zkušenosti má pak přenášet do farního společenství a být tam zástupce diakonie. Tak by splňoval požadavky svého vlastního jáhenského úřadu (poslání), a nebyl by „náhradníkem?zástupcem“ v době nedostatku kněží.

Samozřejmě není ideálním pracovním polem působnosti jáhna jen církevní obec, ale stejně tak i kategoriální duchovní správa. Mám na mysli nemocnice, domovy důchodců, duchovní služba na pracovišti, věznice, domovy azylantů aj. K tomu je třeba připočíst i spolupráci ve vedení diecéze v těch úsecích, kde jde především o diakonické řídící úkoly. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že společenství jáhnů jedné diecéze (jáhenské kroužky) mohou být vítaným poradním grémiem biskupa. Jáhni jako společenství mohou ve vztahu k nouzím lidí být biskupovým okem a uchem, a tak mu pomoct plnit úkol, být otcem chudých.

Je přirozené, že jáhen musí být pro své úkoly také kvalifikován odpovídajícím vzděláním. K tomu se však nyní z časových důvodů už nemohu vyjadřovat.

Na závěr ještě jednu myšlenku, která se na první pohled snad může zdát utopickou: Protože církev bez diakonie nemůže existovat, a protože církev má pro diakonii vlastní úřad, nebylo by chybné, aby v každém společenství (farnosti) byl diakon. To není žádný finanční problém, neboť tato naléhavá žádost by se dala vyřešit ustanovením jáhna s civilním povoláním. Domnívám se, že každá církevní obec má v tomto směru ještě zdaleka nevyčerpaný, neodkrytý potenciál. Ideální by bylo, kdyby každá církevní obec mohla říci: Tohoto nebo onoho muže bychom si mohli představit ve službě stálého jáhna s civilním povoláním v naší farnosti. Farář a zástupci farnosti by mohli vyhlédnutého adepta představit a navrhnout biskupovi popř. tomu, kdo je v diecézi odpovědný za jáhny.

Z diecéze Besanson (Francie) jsem se dozvěděl, že tam šli dokonce ještě o krok dál: Ti, kdo jsou v diecézi zodpovědní za diakonát navštěvují jednotlivé děkanské konference. Děkanáty zkoumají už předem v obvodech kde a jaká se v jejich úseku vyskytují sociální ohniska a současně hledí objevit pro tyto úkoly vhodné muže, o nichž se domnívají, že by v daném obvodě mohli vykonávat službu jako stálí jáhni s civilním povoláním. Tito muži jsou pak osloveni a konfrontováni s otázkou stálého jáhenství. Dostanou pak jeden rok na rozmyšlenou. Rozhodnou?li se pozitivně, mohou začít se studiem a přípravou.
Jak se mi zdá, je to model, který stojí za přemýšlení.

Právě dnes potřebuje církev duchovně motivované, vzdělané, dobře připravené a smysluplně ustanovené a nasazené jáhny. Takto nejsou ani náhradními faráři, ani sociálními pracovníky. Svátostným způsobem jsou reprezentanty diakona ? Ježíše Krista. Tak potom v tomto světě reprezentují a zviditelňují tu lásku Boží, která skrze Ducha svatého je vlita do našich srdcí (Řím 5,5). Jsou tak předními pracovníky nové „civilizace lásky“. Jsou požehnáním pro církev a pro lid, který je nám svěřený. Proto je na čase onomu impulzu svatého Ducha, který nám dal II. vatikánský koncil, dát v církvi daleko víc potřebného prostoru.