4. Vztahy: jáhen a manželství, jáhen a církev (P. Aleš Opatrný)

I. Jáhen a manželství

Uvažujeme zde o vztahu jáhenství a manželství, a to jak o vztahu těchto dvou realizovaných životních rolí, tak o vztahu dvou svátostí - manželství a svěcení.

V této úvaze je nejdřív uvedena řada bodů, které až v téměř karikované podobě ukazují některé možné dobré i chybné postoje. Je jisté, že nikdo tyto postoje nezaujímá v tak extrémní poloze a je téměř jisté, že žádný z níže uvedených postojů necharakterizuje kohokoliv z jáhnů úplně. Tím ale není řečeno, že se člověka netýkají. Je možné, že existují jen v náznaku, v malé míře nebo jako dílčí charakteristika určitého člověka. Ale i v tom případě má smysl o nich přemýšlet. Přesněji: je dobré překonat první obranný reflex, který věc odsouvá od sebe se slovy: "Já ne!" a je dobré se zamyslet nad tím, v jaké míře se to či ono přeci jen člověka týká. Pokusme se tedy v prvé části o malé sebezpytování.

1. Sebepochopení jáhna

Podívejme se s odstupem podívat na to, jak kdo prožíval svůj vstup do jáhenské služby. Dal by se například charakterizovat následujícími (nebo jinými - dosaďte si sami!) slovy:
- dosáhl jsem svého, uskutečnil se můj sen
- otevřel se mi prostor pro službu
- k tomu, co jsem většinou už dělal, jsem teď vybaven posláním (oficiální misí církve) a svátostnou milostí
- mám legitimní důvod k úniku z některých oblastí rodinného života, případně z jiných vazeb a povinností

2. Jak může manželka chápat svůj postoj k manželovi, který se stal jáhnem:
- dělej si co chceš
- já si dělám tohle a ty zas támhleto, a něco budeme žít i spolu
- žena jáhnovi fandí
- žena i celá rodina jáhna podporuje
- žena jáhna respektuje, ale setrvává v určité distanci od jeho služby
- žena se cítí být spolusvěcena s jáhnem

3. Jak věc mohou chápat děti:
- je jim to jedno
- fandí tátovi jáhnovi
- stydí se
- jsou přetíženy problémy, které farnost s jáhnem prožívá a které dopadají i na ně
- jsou přetíženy očekáváním, že budou jen a jen příkladnými dětmi v příkladné rodině

4. Duchovní život nebo speciální spiritualita jáhna?

Jsou zde jednak obecná východiska a požadavky duchovního života platná pro všechny, a potom ovšem i určité jáhenské "proprium". I jáhen má totiž žít jednak z iniciačních svátostí jednak ze svátosti svěcení a (je-li ženat) ze svátosti manželství, z Božího slova z víry a z života v Duchu.

Pokud jde o obecné základy duchovního života, nebo lépe o zásady, které jsou společné všem, musíme zde jmenovat iniciační svátosti - křest, biřmování a eucharistii, dále svátost manželství a svátost jáhenství a svátost pokání.

Kromě toho samozřejmě Boží slovo a modlitba, přičemž modlitba nemůže být redukována jen na breviář. Jáhen je - jako každý jiný křesťan - povolán k životu s Bohem, k životu z Ducha Božího (viz Řím 8,1-11).

Zvláštní kapitolu v životě jáhna pak tvoří vztah mezi svátostí manželství a svátostí jáhenství. Tyto svátosti si nemají konkurovat, ale mají souznít, nicméně vyvolávají a budou vyvolávat určité napětí. Obě svátosti, resp. obě životní role si dělají na člověka celostní nárok, jsou schopny mnohdy člověka absorbovat celého. Je to podobné, jako role rodiče a současně role pracovníka na zodpovědném místě. I zde si obě role dělají nárok na člověka celého a on musí žít tak, že co nejlépe plní obě, ale nemůže se plně oddat jedné tak, že by v podstatě nebral na vědomí druhou.

Svátost manželství a svátost jáhenství vyžadují dva podobné, téměř totožné, postoje:
- odevzdání se druhému, tedy manželce resp. církvi, a přijetí druhého - tedy opět manželku a církev (obec), ve které jáhen působí

- služba rodině resp. církvi, přičemž je jáhen součástí obou

Jisté je, že zatímco ve službě v církvi je jáhen nějakým způsobem nahraditelný (třeba jiným jáhnem), ve své rodině nahraditelný není. To samo už zakládá určitou nesymetrii ve vztahu k naplňování obou svátostí.

Další věcí k zamyšlení je to, že do svátosti manželství vstupují oba manželé a to plně a tato svátost se jich obou stejně týká, i když samozřejmě prožívají manželství oba různě, ale svátost svěcení, jáhenství, přijímá a v plném slova smyslu vykonává jen jeden z nich, tedy jáhen, i když důsledky této činnosti nesou oba. Tato asymetrie je neodstranitelná a je nutné vidět chápat a uznávat, že svěcení přijal opravdu jen jeden z nich, nikoliv oba.

Nakonec je třeba uvážit, že základní principy duchovního života jsou pro všechny lidi stejné, ale jeho konkrétní provedení je různé a mění se také při zaujetí jiných životních rolí. Začne-li tedy někdo žít a působit jako jáhen, musí se to projevit jako podnět ke změně uspořádání a v určité míře i stylu duchovního života u něho a nejspíše i u jeho ženy.

Zdá se, že pokud jde o pomoc rodinám jáhnů v situaci, kdy mají přijmout jáhenství svého otce a manžela, a také v otázkách duchovního uchopení této nové situace, jsme dlužni jáhnům a jejich rodinám zatím prakticky všecko

5. Specifická nebezpečí

Kromě řady praktických problémů, které plynou z časových nároků na službu jáhna a z jeho sociálního zařazení, je tu řada specifických nebezpečí, které je dobré vzít na vědomí. Jmenujme z nich alespoň některá.

- služba a prvky duchovního života se stanou, "posvátnou skrýší", do níž jáhen zalézá jako do jeskyně

- pohrdnutí manželstvím a manželkou ve jménu "vyššího poslání", které pak ve skutečnosti bývá zdánlivě beztrestnou cestou k zbavení se neřešených nebo špatně řešitelných potíží v manželství

- velká snaha o seberealizaci, po které muž touží a zdá se mu, že ve "svaté službě" ji může uskutečnit zdánlivě, "beztrestně", totiž bez morálních výhrad

- "profesionalizace" křesťanství i zbožnosti, kdy svou víru i úkony zbožnosti jáhen žije do velké míry v rámci vykonávání své "profese". Zbožnost tak snadno ztrácí určité nutné a doposud existující rysy spontaneity, nebo se vše redukuje jen na to, co je povinné.

- přehnaný ritualizmus, kdy jáhen není jen tím, kdo se postará o dobrý průběh liturgie, ale obsah křesťanské praxe se mu takřka redukuje jen na přesně prováděné liturgické akce.

- monotematičnost. Jáhen, který je zaujat jednou (správnou, důležitou) myšlenkou či problémem - např. potraty nebo bezdomovci či starost o misie, si ze svého jáhenství udělá tribunu, ze které hlásá jen a jen toto své jediné téma.

Řada těchto nebezpečí se samozřejmě vyskytuje i u kněze, biskupa nebo i u každého laika. Jáhna může v této věci znevýhodnit skutečnost, že se na svou roli zpravidla připravuje méně intenzívně a ve věku, když už není schopen větších změn v některých svých životních postojích. Je však známo, že každé veřejné působení lidské chyby zvýrazňuje jak co do velikosti, tak co do rozsahu jejich účinků. Tím se stávají závažnějšími.

II. Jáhen a církev

Tato úvaha může trochu překvapit. Jáhen je přeci jako každý křesťan - součástí církve, tak proč by se mělo uvažovat o jeho vztahu k církvi? Jenže člověk si vždy musí nějak řešit vztah ke svému okolí. A ani jáhen samozřejmě netvoří s církví jednolitý celek, kontinuum bez rozlišení hranic. Záleží ovšem velmi na tom, jestli vidí sebe sama jako někoho, kdo mluví-li o církvi, nepočítá do toho sebe sama (a svou rodinu), nebo naopak ví, že sebe sama nemůže od církve oddělit a že mluví-li o církvi, mluví vždy i o sobě samém. Nejlépe se to pozná podle toho, kdy a o kom užíváme slova "oni". Pokud jsou "oni" ti na biskupství, ti kněží, ti .....jiní, než jsem já, potom to znamená, že v tomto bodě je nebo sebe od celku církve odpojuji, nebo že sebe stavím "nad" či "mimo" ty ostatní. To ovšem není nic dobrého.

1. Místo jáhna v církvi

Jak zdůrazňují dokumenty o jáhenské službě i řada úvah, vycházejících ze zkušenosti, je místo jáhna u biskupa - jen on na něj při svěcení vkládal ruce a "jáhen je biskupův". Ovšem v praktickém životě církve funguje jáhen jako určitá spojka mezi laiky a kleriky (i když samozřejmě jáhen sám klerikem je), nebo přesněji: mezi laiky a presbyteriem na čele s biskupem. Tím samozřejmě nepřestává jáhen "být biskupův". Z hlediska života církve je tento spojovací článek velmi důležitý a velmi užitečný, z hlediska jáhna nemusí být pociťována tato situace vždy jako příjemná a jeho okolím nebývá také zcela chápána. (Je to obdoba "modrých límečků" v továrně, tedy mistrů, kteří stojí také v nezáviděníhodné pozici mezi dělníky a vedením, ale pro chod podniku jsou zcela nezbytní). Přesto je nutné, aby jáhen tuto pozici zaujal, aby nebyl ani "lepším laikem", ani "neúplným knězem" či "skoro knězem".

Kromě toho je důležité si znovu a znovu připomínat pohledy svatého Pavla na církev jako tajemné tělo Kristovo, organismus, ve kterém jeden úd potřebuje druhý a rozmanitost údů není nedopatřením nebo chybou, ale nutnou podmínkou fungování. Můžeme si také představit církev jako strom, kde jáhen (a kněz) není kmenem, tím, je spíš episkopát s papežem v čele, ale je prostě jednou z mnoha větví, která se bez kmene neobejde, ale která se neobejde ani bez listí, ani bez větviček a už vůbec ne bez půdy, ve které je zakořeněna..

2. Vztah k církvi

Církev je buď viděna jako široké okolí, množina všech křesťanů, nebo je redukována do osob nadřízených - faráře, vikáře, biskupa s jeho biskupskou kurií. V každém případě je třeba vycházet z toho, že jáhen, jakož i jiný křesťan, který ze svého rozhodnutí a ze své víry v církvi žije, ji má rád a proto musí počítat s tím, že bude jejími nekvalitami trpět, že ho bude církev také "bolet". Je to podobné, jako v rodině a příbuzenstvu. Jeho chyby se nás týkají, ale nemůže žádného svého příbuzného vyměnit za někoho jiného, nemůžeme říci, že tyto za členy své rodiny považujeme, a tamty (nezvedené děti, právě v konfliktu se nalézajícího životního partnera) považujeme za cizí.

V dnešní situaci má pak církev stejné obtíže jako ostatní společnost. Chce být stejně dobře fungující a chce mít stejná zařízení, jako v jiných zemích (rady laiků, stálé jáhny, organizace mládeže), ale chybí ji k tomu řada let přirozeného vývoje věcí. A tak se stále trápíme nad tím, že není či nefunguje něco, co by mělo být nebo co tu kdysi dávno bylo a fungovalo. Není pak těžké si od trápení pomáhat tím, že někoho označíme za viníka.. A nejsnazší je promítnout si všechna očekávání a všechny požadavky do osob svých nadřízených a potom je ve svém srdci soudit za to, že je nenaplňují. Zdá se, že většina lidí si takto promítá do různých osob své krásné a oprávněné sny o církvi a potom velmi trpí tím, že tyto sny nejsou naplněny.

Zklamání z těchto nenaplnění se lidé snaží léčit různě: někdy pesimismem a nářkem, jindy únikem do minulosti, jejím glorifikováním a přenášením do přítomnosti a jiní zase trpkou ironií nebo více či méně cynickým shazováním všeho. Jsou to všechno psychologicky pochopitelné obrany těch, kdo církev milují, ale jejich působení je spíš kontraproduktivní, než užitečné..

Jestliže se tedy od jáhna očekává, že bude opravdu milovat církev, neznamená to, že jí bude idealizovat, že jí uvidí nekriticky. Předpokládá se ale vyzrálá láska. Ta není nadšenectvím, ale je schopna svou silou překlenovat nejrůznější propasti mezi lidmi a je schopna z vlastních zdrojů doplňovat něco z toho, co v organismu církve chybí. Jinak řečeno: může a má to být láska radostná, která je také schopna citelně ale neokázale trpět pro chyby a nedostatky jiných.

3. Konkrétní otázky

Naše uvažování si můžeme shrnout do těchto tří otázek:
a) Jak žít s církví?
Modelem pro uvažováni může být manželství, rodina. Tedy soužití s těmi, kterých si právem vážíme, které milujeme, ale se kterými to nemáme vždy snadné - a oni s námi také ne.

b) Jak žít z církve?

Zde se ovšem nemyslí na skrovné platy jáhnů, ale na to, jak čerpat v církvi zdroje pro život s Bohem, pro službu jáhna v církvi i v rodině, jak žít z tajemství církve, která je přes všechno chrámem Ducha a tělem Kristovým. Jisté je, že jen sám ze sebe nikdo své křesťanství žít křesťanství.

c) Jak žít pro církev?

To je otázka samotné jáhenské služby. A zde je třeba připomenout, že ten, kdo to myslí se službou vážně, musí si klást otázku po tom, co je potřeba, co se opravdu od něho chce, ne otázku, jak to udělat, aby uplatnil svá práva, aby naplnil svá očekávání, aby všichni především ochotně konzumovali to, co on jim nabízí.

III. Závěr

Těchto několik podnětů vychází zejména z praktických zkušeností. Nejsou to dogmatická tvrzení. Spíš by chtěly napomoci jednak k plnější sebereflexi jáhnů, případně členů jejich rodin, jednak k hlubšímu ujasnění si životních očekávání jáhnů a k rozlišení, která z těchto očekávání jsou oprávněná a realistická a která ne.