Pastorační péče v hospici

Svědectví z pastorační služby nemocniční kaplanky Mgr. Heleny Maláškové.

Nemocný potřebuje člověka,
který je ochoten naslouchat

„Pastorační péče v hospici zahrnuje především duchovní doprovázení nemocných v jejich obtížích, utrpení či umírání, a to na úrovni jejich víry.“ (A. Opatrný) Jde tedy o službu, kterou provádí pověřený pracovník vyslaný církví – nemocniční kaplan, ale nepřímo se na ní podílí celý multidisciplinární tým hospice.

Nemocný je konfrontován nejen se svou nemocí, ale i s otázkami: Co se mnou bude, co moje rodina, co jsem nedořešil ve vztazích s jinými lidmi, s kým jsem se neusmířil, komu mám odpustit apod. A tak nemocný potřebuje člověka, který možná také neumí na mnohé otázky nemocného odpovědět, ale je ochoten nemocnému naslouchat, jako by „spouštět se s nemocným na jednom laně, kam až to jde“.

Některé z jeho problémů lze řešit cestami psychologickými – strach, obavy, ztrátu soběstačnosti, povzbudit nemocného, aby si uvědomil i ve své těžké situaci, že jeho lidská důstojnost není umenšena jeho nemocí, ale otázky, které se bytostně dotýkají podstaty člověka a jeho vztahu k tomu, kdo nás přesahuje, je potřeba řešit jinak.

Když přicházíš k nemocnému,
nejdeš sama, ale jde s tebou Kristus

 Když jsem v roce 2007 ukončila službu pastorační asistentky v jedné venkovské farnosti s vidinou definitivního důchodu, požádal mě P. Leo Zerhau, zodpovědný za pastoraci nemocných v brněnské diecézi, zda bych nechtěla nastoupit do brněnského hospice sv. Alžběty jako pastorační asistentka, v dnešní terminologii jako nemocniční kaplanka.

Ve svém profesním životě jsem se totiž většinou pohybovala mezi nemocnými jako vyučující zdravotních sester během jejich praxe. Později jsem se v Institutu pro další vzdělávání zdravotníků podílela na přípravě učebních plánů pro budoucí hospicové sestry a organizovala jejich první kurzy. Bylo mi také dopřáno zúčastnit se velmi podnětného semináře o doprovázení umírajících, organizovaného přímými žáky tehdy ještě žijící Elisabeth Kübler-Rossové. Na neposledním místě to byla služba pastorační asistentky ve venkovské farnosti, která zahrnovala výuku náboženství, návštěvy nemocných, přípravy na přijetí svátostí apod. Velkým vkladem pro tuto službu v hospici byla pro mě zkušenost s doprovázením Mons. P. Bedřicha Provazníka v jeho nemoci a umírání, od prvního sdělení diagnózy po poslední vydechnutí. A tak, po několika měsících rozvažování, modlitby a životní svátosti smíření, jsem službu přijala. Můj zpovědník mě vyzbrojil radou: „Pamatuj si, že když přicházíš k nemocnému, nejdeš sama, ale jde s tebou Kristus.“ Netušila jsem, jaký úžasný dar mi na sklonku mého života Bůh v této službě připravil – být u tolika pacientů svědkem nesčíslných doteků jeho lásky a milosrdenství. O některých setkáních chci vyprávět v následujících příbězích.

Působení Božího slova

V hospici ležel starý pán v preterminálním stadiu onkologického onemocnění, který téměř neviděl a neslyšel. Byl evangelického vyznání. Přiblížila jsem se k jeho uchu s hlasitým dotazem, co by řekl na předčítání Božího slova. Rozzářil se se slovy: „Boží slovo u mě padlo na úrodnou půdu.“ A tak jsme začali s předčítáním. Vyhověla jsem i jeho celoživotní praxi a zvolila kralický překlad. Jeho radost byla vždy dojemná.

Na vedlejší posteli ležel pacient, který o sobě říkal: „Já jsem vědec, celý život a ani teď nevěřím, i když jsem byl jako evangelík v dětství pokřtěn.“ Tak jsem se mu šla vždycky omluvit, že ho hlasitým předčítáním ruším. Ponejprv mávl rukou. Podruhé řekl, že to nevadí, že je to docela zajímavé. Potřetí dodal: „No jo, ale když dostat se k Bohu je tak těžké.“ To byla ta „zelená“ v jeho situaci. Přisedla jsem a sdílela, že i pro nás věřící je hledání Boha každodenní zápas, a že proto nám Pán Ježíš přiblížil Otce v podobenstvích…

Soused pokojně zemřel, ale my jsme s „vědcem“ u četby podobenství zůstali. S poctivostí sobě vlastní každou kapitolu komentoval a rozebíral. Postupně jsme se dostali k osobní modlitbě, odevzdávání minulosti i přítomnosti do Božích rukou. Vděčně přijal i návštěvu evangelického duchovního, kterého jsem mu pozvala. Je to nesmírně trpělivý pacient, a kdykoliv kolem něho procházím, mu připomenu: „Pane inženýre, vy jste Bohem milované dítě.“ Lišácky se usměje a dodá: „Myslíte?“

Pod tvrdou skořápkou se skrývá citlivá duše

Muž má pozdě zjištěný nádor plic. Manželka ho pravidelně navštěvuje, ale ani ona, ani on nemají jasno o stavu nemocného. O duchovní službě nechtějí mluvit, nepřejí si mé návštěvy na pokoji, o návštěvu kaple zájem nemají. Hrají si na kočku a myš, vedou odlehčené řeči, i když každý cítí tíživost situace. Jednou v takovém rozmarném rozpoložení mě zvou na besedu na pokoj. Přisedám a na humornou poznámku odpovídám vtipem. Toho se chytá manželka a začne mezi nimi vzájemná nekonečná série vtipů. Oba se tématu křečovitě drží. Asi po hodině se loučíme, paní si pochvaluje pěkně strávený čas, že příště přinese knížku s bezva vtipy.

Odpoledne je pacient sám. Otevřenými dveřmi mě zve dál. Na chvíli přisedám. On sám začíná: Pojďme se modlit. Čteme Boží slovo, odevzdáváme minulost i přítomnost do Božích rukou. Na závěr přidávám „Otče náš“ Děkuje mně, loučíme se. Pozoruji jeho pokojně změněnou tvář. Druhý den ráno nacházím jeho jméno v knize zemřelých.

I cigarety mohou navodit důvěru

Na naše poměry byla u nás docela dlouho, a nechtěla se mnou komunikovat. Průlomem se staly cigarety a mé pozvání, že ji zavezu ven, aby si mohla zakouřit. Divila se, že i to pastorační asistent dělá. Tak jsme k sobě našly vztah. Začala chodit na mše do kaple. O Velikonocích prohlásila, že chce taky ke sv. přijímání, vyzpovídala se, učila se znovu modlit a také z misálku odpovědi při mši. Prosila o modlitby, a se spolupacientkou se začala každé ráno a večer modlit. Když se zdravotní stav sousedky náhle zhoršil, prosila, aby ji neodváželi na jiný pokoj, a doprovázela umírající svou modlitbou. Byla za tuto příležitost vděčná, situaci zvládala, zdá se, dobře. Po čase byla přeložena do domova důchodců. Když jsem ji tam navštívila, vděčně jsem poznávala, že v křesťanské praxi pokračuje, chodí na mše sv. a modlí se.

Pravidlo „klika – rohožka“

Služba kaplanky mě naplňovala radostí, zejména proto, že jsem viděla, že Bůh se sklání ke každému člověku, každému prokazuje své nekonečné milosrdenství a čeká na svobodný souhlas každého člověka, aby ho mohl zachránit. Slova svobodný souhlas chci podtrhnout, protože svobodu každého člověka jsem měla vždy na paměti, a také vím, že před Bohem nelze svobodu předstírat. Neděláme rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Doprovázení potřebuje každý těžce nemocný a umírající.

Na pokoj vstupuji vždy podle pravidla MUDr. Marie Svatošové: klika – rohožka: „Do pokoje nemocného nemůžeme  vpadnout zrovna z ulice, ale v klidu se na chvíli zastavíme na rohožce (skutečné nebo pomyslné), pak na chvíli podržíme kliku u dveří a řekneme: Pane Bože, jestli myslíš, tak já tam tedy jdu. Jestli chceš, abych mu něco řekla, tak mi pověz co, a já slibuji, že to řeknu. Potom už není potřeba si dělat starosti.“