Nechtěné dítě

"Mému bratranci se narodila dcerka," vyprávěl primář K.V., "a když se narodila, uvažoval, je-li to vůbec ještě dítě. Byla naprostý mrzáček. Bratranec i jeho žena jsou krásní a urostlí lidé, to stvořeníčko oba úplně vyděsilo. Brali se brzy, jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct, když se dítě narodilo, a bratranec trval na tom, že dítě musí do ústavu, že oni mají život před sebou, nemohou si ho zničit tím, že by se dívali na něco takovéhohle.

Navíc, jak jim lékaři potvrdili, jsou oba dva naprosto zdraví a záleží jen na nich. Budou-li chtít ihned další dítě, je vysoce pravděpodobné, že bude normální. Proč by si měli komplikovat mládí tímto? Dědečkové i babičky z obou stran s tím také souhlasili, tohle vnouče - první vnouče - rozhodně nebylo takové, jaké si vysnívali.

Už to vypadalo, že se děcko dostane do jednoho z těch domů, kde se o podobné děti starají řádové sestry. Ty je milují, i když vlastní rodiče lásku k vlastním dětem neunesou.
Jenže bratrancova manželka si postavila hlavu. Ne. Ne. To dítě je její a zůstane s ní. Bratranec ženu miloval, a když mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo rozchod, příliš neváhal. A tak si dítě v peřince odvezli.

Zvykli si na ně. I když každému, kdo je uviděl poprvé, připadalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo zvyknout.

Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s neandělskou podobou. Byla chytrá a vtipná.
Rodiče pak měli dvě další děti, krásné a zdravé, a ty měly kupodivu mrzáčka rády, vozily ho ven na kočárku a praly se s dětmi, které se mu posmívaly. V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními.

Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si našly partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma, nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu.

Konečně: tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snadno okouká, dopis je důležitý.

Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v nemocnici leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou chtěl dokončit, a náhle uviděl její konec. Naprostý konec.
Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné. Manželka se ho snažila utěšit, jenže jakápak útěcha,
když sama plakala celé dny.

Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky, musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho.

Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem. Dcera. To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali podmínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu.

To, proč tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebudu hovořit o obtížné operaci, o modlitbách, o úzkostech rodiny... každý, kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie, si tohle dovede vybavit.
Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. Chápete?

Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod jej navštěvuji se svou rodinou.
Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Veselý. Smáli jsme se v tom zvláštním příjemném oparu, jaký obklopuje lidi, kteří se mají rádi, v tom oblaku důvěry, radosti a lásky.
Díval jsem se na jeho dítě. Na to nejstarší dítě. A najednou jsem měl v očích slzy radosti z té úžasné síly, která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat.

Každý z nás je dopisem. Dopisem, který je při našem narození poslán někomu na tento svět, dopisem, který byl poslán z lásky a s láskou.
Odmítáme dopisy. Odesíláme je do tmy, nerozpečetěné... Posíláme je zpátky, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si ani neuvědomovali, že tím adresátem dopisu z ráje jsme my.
Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy. Každý dopis má svůj přesný smysl.

Ta dívka, která s námi seděla u stolu, měla tak hluboké oči. Jediné, co na člověku může být krásné, je to neviditelné ...
Milujeme viditelné a nazýváme to krásou. Milujeme obálky. A nepřijímáme dopisy, posílané nám. Dopisy odtamtud. A pak si zoufáme, jako všichni, kdo si vybrali podle obálky a ne podle obsahu dopisu.

Pane, modlil jsem se, když jsem odcházel jiskrnou vánoční nocí od bratrance, Pane, dej mi sílu, abych se nikdy nenechal oklamat obálkou a uměl přijmout dopis. Tvůj dopis. Protože každý Tvůj dopis je k naší záchraně." 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Andělské vteřiny, Eduard Martin,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno