Různé (citáty - jednota)

Na otázku rozdělení křesťanů můžeme odpovědět dvěma způsoby. Zápornější odpověď vidí v rozdělení hořký plod hříchů, kterých se křesťané dopustili. Ta druhá, kladnější, vychází z důvěry v toho, který dokáže vytěžit dobro i ze zla, z lidských slabostí: nebylo by tedy možné, že i rozdělení je určitou cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia a vykoupení, které nám Kristus přinesl? Možná by tyto poklady jinak nemohly vyjít na světlo... ...
Tím však nelze ospravedlňovat stále hlubší rozdělení! Musí přijít čas, kdy se projeví sjednocující láska! ...Ekumenismus je odpovědí na výzvu z prvního Petrova listu, abychom podávali důvody naší naděje (srv. 1Petr 3,15).
Základní podmínkou skutečného ekumenismu je vzájemná úcta. ...
/Jan Pavel II.,Překročit práh naděje, str.139n/

+

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka... Proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. Smíření má tedy dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření s bližními...
(Podle Jana Pavla II.)
/Anděl Páně, 19.1.97, KT 4-97/

+

Jedním z úskoků zlého ducha je rozdělovat, aby mohl lépe vládnout, ...manipulovat.
/Jo Croissant, Kňažstvo ženy, alebo kňažstvo srdca str. 14/

+

Proto, že jsme uvěřili v jednoho vzkříšeného Pána, který jediný je zdrojem naší naděje, proto jsme jedné mysli.
V žádném případě nelze "zanechat" slova o Vzkříšení a životě první církve jen v minulosti. Teď může být posluchač osloven Kristem a stát se věřícím, teď může mít život v jeho jménu. A také teď můžeme žít jednotu mysli, která v křesťanství legitimně vyrůstá pouze z víry. Proto, že jsme uvěřili v jednoho vzkříšeného Pána, který jediný je zdrojem naší naděje, proto jsme jedné mysli. V dějinách církve existují různé názory a postoje na různé otázky, různé spirituality (a to hodně odlišné) v různých řádech. Mnohdy existovaly a existují spory, neshody, rozlišná stanoviska, která se jen obtížně překonávají. Patří to k životu, jen ve smrti spory definitivně zmlknou. Všechno však drží pohromadě jedna jediná naděje v jednoho vzkříšeného Pána, dárce života. Kde tato naděje není, tam může být jen jednota v nepodstatných věcech, nebo uniformita či dril. Nic z toho ale do církve nepatří nebo to není pro ni dost dobré.
/P.Aleš Opatrný, Stůl slova B/

+

Pán slíbil, že sešle /Ducha svatého/ Utěšitele, který nás připraví pro Boha. Tak jako nelze ze suché mouky bez přidání tekutiny udělat žádné těsto a chléb, tak se ani my ve své mnohosti nemůžeme spojit v jedno v Kristu Ježíši bez vody, která přichází z nebe. A jako vyprahlá země bez vláhy nerodí, tak bychom ani my, všichni zpočátku jako suchý strom, nemohli nést plody života bez hojného deště, který přichází shůry jako dar.
Duch svatý ve všech a ve všem působí, aby se dála Otcova vůle a všechno obnovuje proměnou staroby v Kristovu novost.
(Sv. Irenej, biskup, z traktátu "proti bludným")
/Denní modlitba církve, lekcinonář č. 2, str. 325n/

+

A proto vás, bratří, vybízíme k lásce nejenom k sobě navzájem, ale i k těm, kteří jsou venku, kteří jsou buď pohani, nebo jsou od nás odloučeni, vyznávajíce s námi Hlavu (Ježíše), ale přitom jsou odloučeni od těla. Jsou to naši bratři a přestali by jimi býti tenkrát, až by přestali říkat: "Otče náš".
( sv. Augustin)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, 44/

+

Údy Kristovy pustoší jeho Tělo hůře než jeho odpůrci a nepřátelé, a přece on je stále tak plný milosti, že je volá k pokání. Chvála ti buď Pane! Jak bezmezná je tvá láska k lidem! Jak velký je poklad tvé shovívavosti!
(Sv. Jan Zlatoústý)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců 67/

+

Svatý Pavel (v listu Koloským a Efezkým) chápe církev jako místo, kde vzkříšený Kristus žije na tomto světě. Církev by nejen měla být jedno v Kristu (1Kor 12,27), ale ve skutečnosti je jedno v Kristu... /Ale křesťané jsou rozděleni.../
/A. Gilles, Lidé cesty, str. 86/

+

Přestože vidíme, že v církvi je koukol, nesmí to být na překážku naší víře a lásce, abychom snad pro tento koukol neodcházeli z církve. Na nás je, abychom pracovali a snažili se být obilím Páně a dosáhli odměny za svou námahu a práci, až se bude obilí Páně svážet do stodol. ...
(Sv. Cyprián)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, 87/

+

Modlíme se společně: "Otče náš". tak se modlí císař i žebrák, tak to říká otrok i jeho Pán. Všichni se společně modlí: "Otče náš, jenž jsi na nebesích." Tím uznávají že jsou bratry, mají-li jednoho společného Otce. Ať se tedy nějaký pán nepohoršuje nad tím, že je mu bratrem jeho otrok, když sám Kristus chtěl tohoto otroka mít bratrem.
(Sv. Augustin, 4. stol.)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 135/
+

Skálopevně věřím, že katolická církev je stodola Boží, plná pšenice, která až do konce světa bude smíšena s plevami, to znamená, že v svátostném společenství budou smíseni dobří se špatnými. V každém - kleriků, mnichů či laiků jsou dobří i špatní. Kvůli špatným nelze opouštět dobré, nýbrž je třeba špatné snášet kvůli dobrým - dokud to ohled na víru a lásku umožňuje, pokud totiž nerozhazují v církvi semena bludů a nesvádějí druhé ke hříchu. Dokonce je užitečné, aby dobří snášeli zlé v církvi, pokud se tím sleduje účel, aby dobrým příkladem a zbožným napomenutím, když dobré slyší a vidí, se zastyděli za své zlé skutky a třásli se před soudem Božím pro své zlé skutky a tak se obrátili k dobrému životu. Dobří se mají oddělovat od špatných jen rozdílností svých skutků a to tak, aby se nepřidávali ke zlým skutkům těch, s nimiž společně přijímají Božská tajemství.
(Sv. Fulgendius z Ruspe)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, 172/

+

Když se skuteční křesťané různých vyznání domnívají, že si málo rozumí, je to proto, že málo mluví se skutečnými sektáři.
/Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, str. 19/

+

Kristus je společenství v jednotě. Budeš schopen "žít" Krista, ne jako jednotlivec, odděleně, ale Krista Vzkříšeného, přítomného na zemi ve společenství s jeho Tělem, jeho církví? Když tato církev vyzařuje tajemství mateřství a odpuštění, je průzračným odleskem Krista Ježíše. Zjistil to už jeden z prvních svědků evangelia: "Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem".(1Kor 13,2) V tomto jedinečném společenství, které je církev, rozdělovaly tělo Kristovo staré i nové sváry. Světlým ekumenickým úsilím je a vždycky bude usilovat neustále a neúnavně o smíření. V evangeliu se usmíření neodsouvá: "Přinášíš - li svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit..." (Mt 5,23-24). "Jdi nejprve!" A ne: "Nech to na později!" Když ekumenismus odkládá usmíření na později, vyvolává klamné naděje. Ekumeniusmus se ochromuje, dokonce tuhne, když dopustí, aby se vytvářely odlišné cesty, na nichž se spotřebovávají živé síly potřebné k odpuštění. Důsledné a plné usmíření v duchu evangelia tvoří kvas pokoje a důvěry v celé lidské rodině.
/Bratr Roger Schutz, Láska.nad všechnu lásku,29/

+

str. 221-227 Mariánská úcta je křesťansky oprávněná a správná; nebyla to dobrá chvíle, když se někteří domnívali, že kvůli pravé úctě k Bohu je třeba přerušit spojení s Kristovou Matkou. K tomu ale nedošlo náhodou. Člověk má totiž sklon přeceňovat to, co miluje. Tak se do vztahu k Panně Marii dostalo leccos přehnaného a blouznivého. K tomu přistupovaly vlivy legend, lidová touha obklopit milované postavy mimořádnými jevy a vyplnit jejich život zázračnými událostmi. Dále sentimentalita, sklon k nasládlosti a změkčilosti. Toto všechno napáchalo v oblasti mariánské úcty hodně zla. Nelze se tedy divit tomu, že se proti tomu zvedla kritika všeho druhu, oprávněná i neoprávněná, a že leckteří opravdoví lidé nenacházejí k Marii cestu. Chtějí se vymanit z přepjatostí a pokřivenin, nedokáží však rozlišovat, a proto odhazují vše. To je ale veliká ztráta, protože dějiny křesťanské zbožnosti ukazují, jak dokonale je propojena pravá mariánská úcta s bdělým smyslem pro křesťanskou pravdu.
/Výběr a mírná úprava z knížky R. Guardiniho: "O modlitbě"/

Svornost a jednota, předmět naděje církve a lidstva, jsou ještě daleko: nicméně jsou darem Ducha svatého, o který je třeba neúnavně prosit.
(Jan Pavel II.)
/KT 5-98/

+

Ekumenická výzva, jež stojí před všemi Kristovými učedníky, vyžaduje především mnoho modliteb, abychom vyprosili to, že Ježíšův Duch - navzdory lidské slabosti a omezenosti - pomůže křesťanům, aby překročili práh nového tisíciletí, ne-li zcela sjednoceně, tedy aspoň mnohem blíže k překonání rozporů a rozdělení druhého tisíciletí.
Nesmíme se smiřovat s rozděleními. Je třeba spíše směle se odvažovat jako ten, kdo důvěřuje v Boží pomoc, a všemi prostředky se snažit vykonat cestu uctivého a upřímného dialogu.
(Jan Pavel II.)
/KT 4-98/

+

Přej si jednotu z celého srdce, volej po jednotě, obětuj se pro sjednocení.
Odpouštěj zlo, jež ti bylo učiněno, smýšlej o všech s činnou dobrotivostí. Tím budeš pracovat na sjednocení vydatněji nežli útočnými hesly anebo mstivými polemikami.
Ti, kteří zplna hrdla křičí: "Jednota! Jednota", nepřispívají k sjednocení zrovna nejvíce.
Nebuďte naivní. Snažte se spojit opatrnost hada s prostotou holubice. Ale chraňte se jakéhokoliv totalitarismu. Co je stranické a přívrženecké, to je v rozporu s Kristovým duchem.
...
Bože, který přivádíš zbloudilé zpět na cestu, který shromažďuješ stádo roztroušené a který střežíš jeho jednotu, sešli milost jednoty skrze svou dobrotivost na svůj křesťanský lid, ať odhodí, co jej dělí, ať se sjednotí pod tebou - pravým pastýřem církve...
(A. Courtois)