Spirituální dimenze v nemoci

Jakkoliv patří spirituální složka do celku života prakticky ve všech obdobích, kdy člověk užívá rozum, bude se pravděpodobně vztah k ní i její intenzita v různých obdobích života měnit. Zde se omezíme jen na část života, kterou tvoří vážná nemoc. Uvedeme několik typických stavů či situací, které se mohou v průběhu nemoci vyskytnout, střídat nebo ustálit a posléze zůstat trvalými.

1. Spiritualita v nemoci objevovaná

Praktické životní starosti nebo život, ve kterém jsou po­tlačovány všechny jeho hlubší vrstvy, může vést k potla­čování či vytěsňování spirituální oblasti. Nemoc podstatně změní životní okolnosti; do jisté míry tím oddělí pacienta od „světa věcí“ a od řady elementů, které jeho život napl­ňovaly, a může vést k objevení spirituální dimenze nebo jejích prvků. Pacient může mít dojem, že „teď má na to čas“. Ve skutečnosti zpravidla hraje větší roli to, že dosavadní témata, kterým se v životě převážně věnoval nebo jimiž se zabýval, nepřinášejí odpovědi na otázky, které mu stav nemoci nebo ohrožení života přináší. Objevování spirituální dimenze v této situaci může také přinést četba, kontakt s lidmi v nemocnici i mimo ni, případně dobrý kontakt s nositelem duchovní péče.

U mladších lidí může být vážná nemoc a pocit ohrožení příležitostí k tomu, aby si uvědomili, že existují i hlubší vrstvy života než ty, se kterými běžně pracovali, a že jejich objevení není ani projevem slabosti, ani blouzněním. Člo­věk, který spirituální stránku života objeví takřka poprvé, může být tímto prožitkem nadšen, ale také zaskočen. Je třeba počítat s tím, že je na tomto poli neorientován, a proto přístupný podnětům, které jsou pro něho užitečné, i těm, které by způsobily chaos nebo ho uvedly do nežá­doucích závislostí. Takovému člověku zpravidla prospěje moudré a poučené doprovázení, které jeho „objevy“ ne­znehodnotí, ale také nebude podporovat vše bez rozlišo­vání. Právě schopnost rozlišovat totiž může tomu, kdo spiritualitu v obtížných situacích života prožívá poprvé, chybět nejvíc.

2. Spiritualita potlačovaná

Pokud si pacient nechce připustit, že vážně onemocněl a že je ohrožen, například ve fázi popírání1 nebo když na něho okolí silně působí tak, aby reflexi svého stavu a pří­padná spirituální témata vytěsňoval, může spirituální stránku a její témata potlačovat. Toto potlačování může být jen zdánlivé: nemocný sice nechce o ničem vážném mluvit, případně se snaží všechno převádět jen do humorné po­lohy – může se ovšem jednat pouze o strategii vyrovnávání  s tím, co v nitru ví a čím se „neveřejně“ zabývá. Potlačení ale může jít hlouběji, pokud se pacient spirituálních té­mat bojí, neví si s nimi rady nebo se domnívá, že kdyby jim věnoval pozornost, znamenalo by to kapitulaci. Tyto postoje někdy pacientům vnucují jejich blízcí, protože se sami nechtějí nebo nedovedou vyrovnat se situací vážné­ho ohrožení života nebo blízkosti smrti. Potlačení však není žádoucí. Spirituální pomoc nemůže pacientovi po­tlačení „zakázat“, ale může mu někdy pomoci se od něj osvobodit.

3. Spiritualita znovu odkrývaná

Nemoc a především stáří mohou člověka vracet k dávno zasutým zážitkům a vzpomínkám, z nichž některé mají spirituální obsah. Vzpomínky mívají pro odkrytí spirituálních témat značný význam. Pro spirituální pomoc je důležité, aby na tyto vzpomínky navázala, nepotlačovala je, i když budou někdy zdrojem potoků slz, nebo je do­konce nebagatelizovala. Čím starší pacient, tím větší vý­znam pro něho vzpomínky zpravidla mají. Jejich opako­vané připomínání v rozhovoru nemusí být jen projevem sklerózy, ale snahou si je upevnit, jsou-li pacientovi oporou a pomocí.

4. Spiritualita integrovaná

Pokud je spiritualita člověka dobře integrovaná do jeho života a pokud se podaří tuto integraci přenést nebo znovu  vydobýt i v nemoci a při ohrožení života, je to velká výhoda. Takový člověk není ani nemocí a blízkostí smrti připra­ven o velké bohatství, které ve svém životě nese. V tomto případě se také netřeba tolik obávat, že spiritualita bude považována jen za pouhé východisko z nouze, za „berličku slabých“, které se silní rádi vzdají. To ovšem neznamená, že nemocný bude nutně procházet obdobím nemoci a závěrem svého života bez vnitřních napětí nebo krizí. Ne­moc a umírání jsou často zkouškou víry, která nemocného i jeho okolí mnohdy zaskočí. Proto nemocný potřebuje v této zkoušce pomoc a podporu. 

Se svolením zpracováno
podle publikace Aleš Opatrný,
Spirituální péče o nemocné a umírající,
kterou vydalo nakladatelství
Pavel Mervart.