10. Etika sportu

Z etymologického hlediska je výraz sport spojován s latinským slovesem disportare ve významu rozptylovat; anglické slovo sport znamená hru, zábavu.

Jestliže bylo pro tento seminář zvoleno téma etika sportu, nebylo to proto, že by se jednalo o námět atraktivní pouze akademicky, bez žádoucí spojitosti s životem, nýbrž proto, že se jedná o téma, které vnímá v celosvětovém měřítku sport v krizi a snaží se z ní hledat nějaké východisko.

Někdy do šedesátých let bylo možno uvažovat o etice sportovce, hlavně se zřetelem k jeho zdraví, výkonnosti a rozvíjení sil. Od té doby se na tuto činnost a její vydařenost z obecně lidského hlediska změnil pohled. Nyní je přiměřené, ba nutné mluvit ne o etice sportovce, ale etice sportu s mnohem širším záběrem. V zorném poli úvah není jenom výkonný sportovec, ale všichni nějak na sportovní činnosti zúčastnění, včetně fanoušků a sponzorů oblíbených fotbalových klubů, ale i státních institucí.

Že ke krizi opravdu došlo, lze doložit výmluvnými doklady, jakým je např. dopingový nešvar, komercializace sportu, rostoucí brutalita a absolutní priorita úspěchu, rekordu či vítězství, zcela podle zásady účel světí prostředky.

Sportují a na sportovní činnosti se nějakým způsobem vždycky podílejí lidé, proto etika sportu musí respektovat obecnou etiku jako obor, zkoumající správnost jednání na určitém úseku lidské činnosti, a to správnost úměrně k přesvědčení o humánnosti uvažovaného jednání.

Existuje dokonce názor, že otázka, zda musí být étos sportu reflektován obecnou etikou, nebo zda sportovní činnost podrobuje úvaze etika s vlastními normativními představami (jako je fairness vůči soupeři), je základním problémem sportovní etiky vůbec.

Mluví tedy o dvojím pojetí sportovní etiky, jedno je v plném rozsahu odvozené od její všeobecné koncepce, druhé disponuje speciálními normativními představami.

Zastánci odvozené pozice musí zjistit, o kterou z konkurujících etických teorií (jakými byla v antické době etika slasti a etika zdatnosti) by měla být sportovní etika nejspíš opřena, zastánci druhé pozice, s kterou etickou teorií svébytné sportovní normy nejlépe souhlasí.

Pokud jde o dva základní sloupy každé etiky, možnost rozvážené volby jednání, a to z perspektivy humánnosti, je empirickým faktem zpravidla nesmírně malý prostor pro rozhodování jako nápadná sportovní specialita. Čím vítanější je v mravním životě dostatek času k uváženému rozhodnutí, tím jasněji musí být řečeno, že se ho v sportu nedostává, což představuje problém plné zodpovědnosti za impulzivní, bezděčné, bleskové jednání, které nelze plně zvládnout tréninkem, i kdyby byl dobře promyšlený a počítal s nejrůznějšími okolnostmi hry.

Také u druhého základního sloupu každé etiky, možnosti mravního ohodnocení této volby, mluví zkušenost o řadě neblahých sportovních specialit. Hrozí hospodářská či politická zužitkovatelnost sportu v rámci všudypřítomné, globální komercializace, které je všechno podřízeno, protože výkon sportovce se stal velmi ceněným zbožím. Hrozí instrumentalizace sportovce vzdor všeobecně uznávané zásadě, že člověku nelze upřít výsadu zůstat účelem sám o sobě. Hrozí konečně, že sport klesne do role katalyzátoru vypjatého egocentrizmu, který se bezuzdně identifikuje ve výhře i prohře se sólovým sportovcem či mužstvem.

Protože sport je sice činností člověka, ale, jak je patrné, činností sui generis, bude v otázce odvozenosti či neodvozenosti sportovní etiky od etiky obecné třeba zvolit střední řešení, podle kterého sportovní etika vychází z etiky obecné, přispívá však do ní zvláštními vklady.

Už z pozice pouhé deskriptivní etiky, pracující s popisem sledovaných faktů, i když z nich vyrůstá jakási první podoba norem jednání, lze zahájit kritiku sportovní praxe, jak bylo vidět na několika uvedených příkladech. Jaké měřítko však má kritizující etika zvolit? Jak dospěje k přesvědčení o lidsky vydařeném jednání v oblasti sportu?

Základní poučkou bude závislost etiky na výchozím pojetí člověka, na zvolené antropologické koncepci. Co je člověk, jaký je smysl jeho existence, jak jej třeba pojímat jako individuum, osobu, společenskou bytost?

Pro evropskou kulturu, vytvářenou vkladem řeckořímské antiky v syntéze s židovsko-křesťanským poselstvím, rozvíjeným románským, germánským a slovanským živlem, je charakteristická idea člověka jako bytosti, která si sama sebe uvědomuje a sama sebe určuje, idea, která je chápaná touto kulturou veskrze pozitivně, jako klad a hodnota. Takto viděný člověk nemůže být něčemu podřízen jako hodnota relativní, ale jako hodnota s účelem sama v sobě. Jedinec je jistě závislý na společnosti, která jej spoluutváří, ale není jejím prostředkem či nástrojem. Už středověk formuloval, že jedinec je pro společnost, ale společnost pro osobu. Člověk jako individuum je podřízen celku, ale jako osoba je celku nadřazen. Dá se říci, že se tato koncepce vlivem euro-americké politicko-hospodářské hegemonie víceméně prosazuje v celosvětovém měřítku, i když, jak ukazuje globalizace kulturní nabídky, není zdaleka všemi sdílena.

Aplikováno na etiku sportu, účast na humánně provozovaném sportu včetně vrcholového, nejen závodníků, ale také trenérů, ostatních činovníků, sponzorů, fanoušků, nesmí nikdy zapomenout na nedotknutelnou svébytnost člověka, na jeho hodnotovou nesouměřitelnost, naopak, vydařený sportovní étos podrží toto vždy před očima.

Aby etika mohla spolehlivě posoudit různé stránky člověka, musí ovšem naslouchat vzkazu oborů, které jsou v uvažované věci relevantní.

Sem bude na prvním místě patřit medicína, zastoupená zejména sportovním lékařem, jehož prioritou je zdraví svěřeného závodníka, nikoliv bezohledně vymáhaná výkonnost za každou cenu. Je třeba požadovat jak odpovědný přístup lékaře, tak respektování jeho úsudku. Jemu musí sekundovat trenér, o kterém bylo řečeno, že je člověkem, uvádějícím do souladu závodníka, finance a sportovní materiál způsobem, s kterým mohou všichni zodpovědně souhlasit.

Jiná důležitá témata v této oblasti jsou ženský sport (problém menses), už zmíněný adolescentní sport (s nadměrnou zátěží na vyvíjejí se organizmus) a doping jako lež o možnostech člověka. Třeba připomenout: usiluje-li sport o měření výkonu a srovnávání tohoto výkonu, musí mít stále na paměti, že jde o měření schopnosti jednotlivce nebo kolektivu, která by neměla být dovedena na doraz lidských možností, nebo dokonce za ně, vždyť tím by vlastně sport přestal být lidskou záležitostí.

Pedagogika bude žádat, aby se sport stal účinným prostředkem kultivace člověka, zejména mladého, např. vedením k sebekázni, o které nemá nesportovec tušení, příležitostí osvojovat si přetěžké umění prohrávat, disponovat se k solidaritě, jaká se jinde nenajde, ale také oceněním pohybu v estetické výchově. V neposlední řadě se jím zabývá pedagog volného času.

Ekologie bude žádat, aby se příroda nestala člověku stadionem, aby se sport nestal příčinou devastace životního prostředí, v které by člověka nejen obohacoval, ale také ochuzoval, krátce řečeno, musí podržet roli prostředku, který všem zúčastněným na sportovní činnosti násobením darů přírody slouží, nikoliv zkracováním jejích darů tvrdě a neúprosné vládne.

Ekonomika poznamenává, že se u sportu akcentovaně realizuje aplikace zásad trhu s nabídkou a poptávkou, že je daňový poplatník vtažen do ekonomického zázemí bez ohledu na osobní vztah k sportu, že se sportovec stal parafrází antického otroka jako nástroje, který mluví a že se slovo sportovní amatér jako milovník pohybu a hry stalo v sportu, který hraje skutečně celospolečenskou roli, vzpomínkou.

Praxe masmedií bude varovat před zneužitím enormního vlivu, který požívají v současné, tzv. mediální kultuře jako důležitý faktor komercializace, zasahující do sportu v jeho neprospěch, jak ukazuje diktát vysílacích časů pro lyžařské závody bez ohledu na předpověď počasí. Jistým způsobem vedou k ztrátě intimity sportovce a vnášejí do domácností diváků fiktivní sportovní prostředí.

V politice má význam celospolečenská identifikace se sportovním výkonem, takže sportovní neúspěch je neúspěch politický. I zde hrozí ono antické běda poraženým.

Připomenout je mezi ostatními hlasy o sportu třeba také církev. K věci se několikrát vyslovil Pius XII., 2. vatikánský koncil v GS 61, GE 4, také Jan Pavel II.; francouzský dominikán Martin H. Didon (+1900) heslem citius, altius, fortius v asketickém smyslu, které převzal otec olympijské myšlenky Pierre de Coubertin, je vlastně duchovním otcem těchto her.

Současná církev konstatuje povážlivý vývoj v sportovním světě, zaviněný hédonistickou, utilitaristickou a materialistickou mentalitou. Původní smysl sportu bývá obrácen v opak. Místo setkání dochází k střetu, místo fair play k záludnosti. Zodpovědní činitelé by se neměli bát sáhnout i k tvrdším opatřením, aby zamezili zánik etických samozřejmostí.

Svod hlasů jednotlivých oborů potvrzuje, že člověk je vícedimenzionální bytostí, která má stránku tělesnou, hrající právě v sportu význačnou roli, ale také stránku duševní, rozumovou a citovou, individuální a sociální, dokonce imanentní i transcendentní a která žije v čase, která tedy má nejen přítomnost, ale i budoucnost. Nic z toho nemá být při jakékoliv lidské činnosti obětováno, naopak všechny dimenze mají být rovnovážně rozvíjeny.

Je poučné srovnat zájem veřejnosti na tom, zda byla proměněna přísně nařízená penalta se zájmem o to, jak se s verdiktem dokázalo postižené mužstvo morálně vyrovnat.

Co jiného je doping než přetažení tělesné stránky člověka do lživého tvrzení o jejích možnostech, které vůbec neodpovídá skutečnosti? Co jiného je životosprávný režim vrcholového sportovce, regulovaného plně trenérem či jinými činovníky, nebo bezpodmínečné očekávání úspěchu ze strany sponzorů či fanoušků, než odcizení člověka sobě samému? Co jiného je přetěžování sotva odrostlého dítěte, u kterého byl rozpoznán fenomenální talent, než ignorování jeho života v čase, života, který má nejen přítomnost, ale i budoucnost?

Na základě souhrnného antropologického hlediska se snaží etika formulovat jakousi vůdčí ideu, která by doprovázela a formovala etické uvažování.

Už antika znala takové ideje, slast a zdatnost, povinnost a účelovost. Tyto ideje vlastně žijí dodnes, někdy pod jiným jménem a formují etické postoje.

V současném spektru etické nabídky sportu bude hrát mezi vůdčími idejemi významnou roli etika povinnosti a diskurzu. Idea povinnosti (jako antická idea zdatnosti) je v životě sportovce snadno pochopitelná. V návaznosti na Kantovu etiku povinnosti se pokusil Gerhardt v roce 1991 formulovat pro sportovní etiku jakýsi kategorický imperativ: „Jednej v souladu se zásadou, podle které by mohl jednat každý z tvých soupeřů“. U ideje diskurzu, který soudí, že za platné je možno považovat mravní normy, s kterými mohou souhlasit na základě kvalitní diskuse všichni, kterých se nějakým způsobem týká, možno pomyslet na debatu o tvorbě a změně herních pravidel, která samozřejmě živě zaměstnávají jak hráče a trenéry, tak diváky a funkcionáře.

Panuje jednomyslnost v odmítání neplodného moralizování v sportu, oceňují se však výchozí etické principy, jako je princip fair play a respektování herních pravidel. Sportovní aktivita, i to lze označit za jednomyslně přijímaný názor, která by se úplně zřekla čestnosti ve hře, by přestala být přijatelnou pro člověka jako osobu, schopnou mravního života a tím by právem spěla k zániku.

Vedle vůdčí ideje, která by organizovala etické úvahy obecné i speciální, nutno také myslet na vypracovávání nástrojů pro mravní uvažování. Typickou dvojicí soudobého instrumentária pro dokazování mravních norem je deontologie a teleologie. První z nich se zabývá otázkou, zda uvažované jednání odpovídá povaze věci, které se týká, zda tedy je nebo není přirozené a proto spravedlivé nebo ne. Druhá přihlíží k důsledkům uvažovaného jednání. Přísnější typ deontologie od důsledků plně odezírá, mírnější k nim přihlíží.

Přísná deontologie je v nebezpečí propadnout zásadě ať žije spravedlnost, ať zhyne svět, zatímco v teleologickém rámci vzhledem k nemožnosti odhadnout všechny důsledky jednání, plynoucí z nepředvídatelných situací, se „apriorně“ platné normy stávají sporné. Jako východisko se tedy nabízí mírná deontologie se snahou o vyvážený pohled.

V aplikaci na sportovní etiku to znamená, respektovat v dané situaci hodnoty, před kterými se člověk, toužící po dosažení závratných výsledků svého počínání, musí zastavit, aby neztratil svou lidskou tvář, i když se těchto výsledků nebude chtít pochopitelně zříci.

Ještě je třeba upozornit na možné chyby při vypracování mravních norem mimo jiné také v rámci etiky sportu. Takovou chybou je motivační omyl, který usuzuje na správnost normy podle pohnutek, které k její tvorbě vedly, jak to vyjadřuje stará česká zásada přání je otcem myšlenky.

Jinou chybou je omyl genetický, usuzující na správnost normy na základě toho, zda byl při jejím vytvoření dodržen správný postup, např. zda byli při tvorbě pravidla dotázáni všichni zainteresovaní.

Třetí chybou je omyl naturalistický, usuzující z faktu na závazek. Z prospěšnosti pohybu nelze uzavírat na povinnost ho pěstovat.

Konečně čtvrtá chyba spočívá v omylu kategoriálním. Dochází k němu tehdy, když jsou mravní otázky zkoumány metodami jiných oborů, např. sociologickými, které se nezaměřují na objektivní vydařenost jednání, ale na jeho společenskou funkčnost. Platí však, že mravní normy - taky v sportu - mají před ostatními pravidly, právními, společenskými či jinými, přednost.

Má etika sportu šanci na uznání? Takovou otázku je možno položit s úzkostí. Pesimisté by tvrdili, že ne, to ji však nezbavuje práva ani povinnosti zvednout hlas, aby také na tomto poli přispěla k lepšímu životu dnešního člověka, a to i s dopadem do docela jiných oblastí. Nakonec je možno se pokusit o shrnutí řečeného v několika tezích.

1. Sport se stal neodmyslitelnou součástí života dnešní společnosti.

2. Jako každá lidská činnost má člověka kultivovat, rozvíjet možnosti, které jsou do něho vloženy, neškodit, ale prospívat, zejména po tělesné stránce.

3. Typický kulturní přínos sportu je v přispění k rovnováze mezi produkcí věcí a reprodukcí sil, kreací a rekreací, prací a aktivním odpočinkem a v zabránění vývoje od hry k „jenom práci“.

4. Zkoumat, zda jsou tyto hodnoty nejen sportovci, ale také všemi zainteresovanými skutečně respektovány, je úkolem etiky sportu vzdor současným hédonistickým a utilitaristickým tendencím.

5. Jejím zvláštním úkolem je pozvednout kritický hlas na ochranu dignity sportovce zejména tehdy, když pozoruje, že dochází ekonomickými, politickými či jinými tlaky jeho k instrumentalizaci.

6. Bagatelizovat takové tendence poukazem na to, že v sportu jde o činnost eticky neutrální, není na místě, protože je neutrální pouze světonázorově, nikoliv hodnotově.

Nelze přehlížet zápory: sport se stal v společnosti, vyznávající utilitaristické a hédonistické krédo, moderní modlou, které je nutno obětovat mnoho, někdy všechno. To platí zejména o lidském zdraví, vždyť je sice neutrální činností světonázorově, ne však hodnotově. Kritika se musí zabývat především jeho komercializací, vedoucí k instrumentalizaci sportovce, fanatizmem fanoušků, v jehož projevech je sport pouhým katalyzátorem, také však dopingem, degradujícím člověka na mimořádně výkonný stroj lží o jeho možnostech, a mírou přípustnosti rizika smrti nebo úrazu.

Literatura:
Koch, A., Der Sport am Scheideweg. Thaur: Kulturverlag, 1995.
Grupe, O., Mieth, D., Lexikon der Ethik im Sport. Schorndorf: Hofmann, 1998.