09. Mariánská úcta a etika

Mnozí věřící soudí, že mariánská úcta patří k duchovnímu životu. Určitý počet lidí v církvi však smýšlí jinak.

Mnozí věřící soudí, že mariánská úcta patří k duchovnímu životu s jakousi samozřejmostí a zařazují ji s nadšením do repertoáru prostředků svého duchovního života. Určitý počet lidí v církvi však smýšlí jinak. Mezi nimi je nezanedbatelný počet dogmatických minimalistů, klopýtajících in puncto Mariae zejména o panenské početí. Pokud jejich postoj motivuje a provází lehká, obvykle nepřiznávaná ironie, akademický odstup, tiché znechucení nad „středověkými“ představami, pokud tito lidé pěstují politiku dvojí pravdy, z nichž jednu okázale prezentují, druhou opatrně utajují, nestojí zde k debatě. Jejich problém je mravní.

Zájem však zasluhují lidé s opravdovou mariánskou nouzí. Snad jde o nesnáz, kterou lze rozptýlit zdařilým poučením, protože její příčinou je nedorozumění v chápání předložené nauky. To, co říká koncil v kapitole o ateizmu, lze použít i zde. Vinu na neradostném přijímání mariánských hodnot mají sami věřící, předkládající někdy nauku způsobem, který sotva přitahuje.

Může však jít o nesnáz hlubšího zakotvení, vyvěrající z životního pocitu, těžko slučitelného s obvyklou atmosférou v církvi. Tento jev je o to závažnější, že je doprovázen ostychem a pocitem provinění, které nejsou na místě. Tito lidé zdráhavě, spíše v slabé chvilce, na sebe žalují, že jim mariánská úcta činí potíže, někdy i vleklé a že k ní dosud nenašli uspokojivý vztah, odpovídající liturgii, církevním dokumentům, atmosféře mariánských poutních míst, duchu modlitebních knížek a v neposlední řadě mariánskému pathosu současného papeže, že tedy nejsou schopni splňovat „očekávání“.

Ujištění, že zjevení Panny Marie na proslulých poutních místech nejsou předmětem „oficiální“ víry, je pro ně jistou útěchou. Nedochází, konstatují s ulehčením, k hříchu proti víře (víra historická, řádné vyhodnocení faktů, která jsou vědecky nevysvětlitelná, je ovšem něco jiného). Uklidňují se, když někdo neuznává Lourdes (nebo řadu jiných míst) za prostředí, kde se Kristova matka doopravdy zjevila. Je pro ně úlevou, že tolik doporučovaný růženec není součástí povinného repertoáru modliteb skutečně zbožného katolíka.

Nesnáz těchto lidí je třeba poněkud zmapovat. Předběžný katalog faktů, která jsou relevantní pro otázku, může vypadat takto:
1. Každá matka má v lidském životě jako jeho dárkyně jedinečné postavení. Při jeho zrodu nasazuje svůj vlastní a je pro dítě první a nejdůležitější pečovatelkou, jak vyjadřuje cikánská moudrost: umře-li otec, umře chleba, umře-li matka, umře všechno.

2. Údaje, řečené nebo naznačené v Zjevení o Kristově matce, zpracovává věrouka církve. Blízkost každé matky k vlastnímu dítěti aplikuje na Mariino dítě - Bohočlověka a dospívá k pojmu matka Boží.

3. Mariánská úcta čerpá ze tří pramenů: z nauky církve, z mariánských zjevení, z kterých vznikala světoznámá poutní místa, ale také z obecně oceňované hodnoty mateřství (a ženství vůbec).

Pokud jde o nauku církve, má obdivuhodnou konzistenci. Rozvíjí důsledně ideu mateřství osoby, (mater Dei), vyvozuje z toho jako samozřejmost jednak radikální věrnost otci svého dítěte (semper virgo), jednak dokonalost tvora v blízkosti dokonalého Tvůrce (immaculata conceptio), a popírá smrt tam, kde popřela hřích (assumptio). Vedle formálních dogmat by bylo možno poukázat na logickou návaznost ideje o prostřednictví.

Pokud jde o mariánská zjevení a na ně navazující poutní místa, prakticky důležitější než otázka pravosti je genius loci, přístup pastorační než teologický. Odborníci budou zkoumat otázku pravdy, a to plným právem, zejména kvůli zamezení podvodu. Zatímco teoreticky zkoumají, došlo prakticky k řadě konverzí, pronikavého prohloubení modliteb, odložení hříchů u návštěvníků poutních míst, jejichž nábožensko-mravní život dovolil sotva něco takového očekávat. Krátce řečeno, i sporné místo zjevení funguje. Beztak nemůže být otázka pravdy nikdy s jistotou vyřešena.

Co je však eticky závažné, je možnost latentní diskriminace kritiků pravdivosti poutního místa (zřetelně je to vidět na Medžugorje) jeho nadšenými obdivovateli. Je neúčinné poukazovat na nezávaznost takového přesvědčení. „Kdo nesmýšlí jako my, zarmucuje Pannu Marii“. Lze to chápat jako okřiknutí a představuje to nemalý morální nátlak. Nelze dost varovat před nebezpečím spirituální totality s neblahými důsledky pro duchovní vývoj křesťana, jemuž není dán se legitimně prosazovat. Kritici poutního místa se nemusí obávat nevůle P. Marie, ale lidí, kteří kritika obklopují, možná citelným způsobem, jedná-li se o kompaktní komunitu, která propadla nadšení.

Pokud jde o třetí pramen mariánské úcty, člověk hledá v tvrdém, nehostinném světě, plném ohrožení, ochranu, konejšivý, přímluvný prvek, lásku bezpodmínečně odpouštějící až k pošetilosti proti spravedlnosti, odhodlané až k tvrdosti. Hledá lásku, která disponuje podivuhodným vlivem na „moc“. Každý prožívá někdy chvíle, kdy touží položit hlavu na rameno v jakémsi návratu do dětství s hledáním hlubiny bezpečí. Toto všechno skrytě působí při krystalizaci mariánské praxe, zajisté úměrně k jednotlivým kulturám. Úlohu prostředníka, soudce, v kterém se setkává spravedlnost s milosrdenstvím, utěšitele, vlastně splňuje Kristus, ale stavět pouze na něm připomíná psychologicky (nikoliv teologicky!) dítě, odkázané na výchovnou péči otce, leda že by byl Kristus prožíván (ne pouze chápán) androgynním způsobem.

Ani jeden z uvedených pramenů mariánské úcty není dostatečným vysvětlením rozpaků, nebo až animozity některých věřících. Logika dogmat je pevná a imponující, přijme-li se příslušné východisko, kterým je bezpochyby problém hříchu a jeho pustošivé moci v existenci člověka. Doopravdy přijata idea znovuzrození z vody a Ducha otvírá až tak daleké perspektivy, jaké se nabízejí ve výsadách Kristovy Matky. Taky mariánská zjevení a poutní místa nemusí být sama o sobě „pohoršlivá“, protože existuje nepopíratelný fakt jejich podmanivosti i na ty, kteří by to sami nikdy nečekali. Také akcent na matku nebo ženu vůbec nedráždí, není bez zajímavosti, že mariánskou úctu napadá paradoxně feminizmus jako zastírací manévr patriarchalizmu.

K luštění příčin animozity přispěje spíše vatikánský sněm v poslední kapitole dokumentu o církvi. Příznačný je lehce varovný tón několika míst. Mluví se o církevním schválení mariánských pobožností v hranicích zdravé a pravé nauky a se zřetelem na podmínky, které existují v jednotlivých obdobích a místech a s ohledem na povahu a ducha věřících (LG 66). Koncil tedy připouští nežádoucí existenci pobožností, odpovídajících nauce nezdravé a nepravé. Jaký je vztah mezi oběma přívlastky? Jistěže je každá nepravá nauka nezdravá, protože ohrožuje nepravdou, omylem či lží, vitalitu duchovního organizmu, konstruovaného na pravdu. Je však každá pravá nauka vždycky zdravá? Kterou nauku lze označit za nezdravou, i když není nepravá? Jde zřejmě o problém nikoliv dogmatický, nýbrž pastorační. Analyzovat tyto pojmy lze nejlépe, vyjde-li výklad k konkrétního smyslu.

Odpovídá-li nezdravé nauce nezdravá výživa, která je v rozporu s žádoucí životosprávou, odpovídá nepravdivé nauce výživa jedovatá. Jedna přináší organizmu smrt neprodleně, druhá plíživě, nebo alespoň organizmus oslabuje a činí jej náchylnějším k chorobám. Pohyb věřících v prostředí nezdravé nauky je připravuje o jejich duchovní zdraví, vnáší do nich pozvolna infekci, která chybně zaměří jejich náboženský život, posune akcenty, dá vystoupit vedlejším věcem do popředí, zamění obraz za skutečnost, symbol za realitu, nabídne fiktivní svět. Obraz, symbol, fikce nejsou samy o sobě nezdravé, dokud jsou jako takové vnímány. Nezdravost je v nebezpečí jejich záměny za realitu. Právě proto, že nejde o nauku nepravou (proto snadno identifikovatelnou), je nezdravá nauka prubířským kamenem pastýřské prozíravosti, protože vyžaduje odhad budoucího vývoje.

Koncil zde několika velice taktními slovy, která nikoho nezraní, pojmenoval ožehavý problém. Existují pobožnosti, v aplikaci mariánské, které vyrostly z naprosto pravé mariologické nauky, které jsou vlastně jejím fantazijním dotažením, které se těší masové oblibě, takže zakázat je znamená ohrozit ochotu přijmout samu nauku o Panně Marii, přesto nevylučují nebezpečí vykolejení, které může vést až k popření křesťanské nauky ne de iure, ale de facto, například nepřiznanou destabilizací poměru Syna k Matce. Pokud by se tato skutečnost stala kamenem úrazu věřících s mariánskými „potížemi“, nebylo by se čemu divit.

Pobožnosti, o kterých mluví Lumen gentium, jsou schválené vzhledem k času, místům, povaze a duchu. Kategorie jsou tedy v historickém pohybu, nepřísluší jim visačka věčný, ani univerzální. Zatímco čas přihlíží k minulosti a přítomnosti, místo přihlíží k duchu a povaze jednotlivých kultur, které mohou žít vedle sebe současně. Je nespravedlivé měřit mentalitou Středoevropana mariánské potřeby jihoamerických Indiánů. Nelíčená úcta pozorovatele forem pobožností, které jsou mu naprosto cizí, není bohužel častým úkazem. Naopak, obvyklá zásada je: podle sebe měřím tebe. Existuje proslulá věta: něco takového už člověk na prahu jednadvacátého století prostě nemůže dělat. Který člověk? Ten, kterého vidím z okna svého bytu? Ten, kterého jsem si v schématu povinné kulturní glajchšaltace vymyslel, či nějaký jiný člověk?

Sněm vybízí k liturgické úctě. To neznamená, že by neliturgickou úctu zakazoval, ale je si vědom přednosti liturgie, nejen pro její teologickou cenu, ale i z pedagogického a pastoračního hlediska. Vždyť tento druh úcty udržuje právními mantinely smysl pro řád myšlenek a citů realistickým směrem.

Dokument chce, aby byly přesně zachovány předpisy církve o úctě k obrazům (LG 67). Čelí nebezpečí výstřelků, které by se nemusely zastavit ani před náběhy k magii, pověrčivosti a diktátům nebi, přesně v protikladu k druhému přikázání dekalogu. Vyřešení sporu obrazoborectví je optimistické vůči tendenci obrazy zneužívat. Je však takový optimizmus vždycky na místě?

Teologové se mají zdržovat přepínání, ale také příliš úzkého hlediska. Přepínání natahuje materiál k prasknutí, úzké hledisko ochuzuje pohled o okraje. Pro příklad: „přepínání“ by asi nevědělo, kde se zastavit při výkladu věty „de Maria numquam satis“, příliš úzké hledisko by se asi stydělo ji vůbec citovat. Teologické studium má pod vedením magisteria vést k správnému osvětlení poslání a výsad P. Marie. Důraz ve větě je na slově správnému, tzn. odpovídajícímu skutečnosti, jak se jí víra a rozum postupné dopátrávají. Úkolem, který nebyl plně zvládnut, je výklad řady míst, nezapadajících do mariánského schématu způsobem, na který jsou jeho příznivci i odpůrci zvyklí. Ačkoliv je sedmibolestná Matka Boží předmětem velké úcty, mnozí si dostatečně naléhavě nepřipouštějí, že tato biblická postava má tragický rys. Vlastním dítětem je na to, že mateřská práva mají hranice (jak to že jste mne hledali?) upozorněna způsobem, který by byl v jiné rodinné situaci pranýřován jako trapný nedostatek rodičovské úcty a lásky. Během synova veřejného působení je její pokrevenství vykázáno tvrdě do mezí (kdo je má matka?). V nejhorší chvíli každé matky, být svědkem nespravedlivé popravy vlastního dítěte, je zaměřena na jinou osobu (hle tvůj syn). Je to proto, aby ji ve stáří zaopatřil, nebo je to kus mateřské mystické smrti?

Maria, uchovávající významná slova v srdci a rozvažující o nich, není vševědoucí. I ona se prodírá k poznání. Neví o svých výsadách, ty odhalí teprve mnohem později její dcera církev. Hrací prostor její psychiky mimo prostor hříchu je veliký i složitý. Není kněžkou mezi nebem a zemí, proto nesmí být zobrazována v kněžském rouchu. I ona podléhá jako Adamova dcera dobrodiní vykoupení. Má podíl na Kristově královské důstojnosti, byť v menší míře a na základě obdoby (temprerato modo et analogiae ratione). Sama není zdrojem milostí, nýbrž jejich prostřednicí. Snad všechna tato plně korektní omezení, jakkoliv mohou pro horlivé mariánské ctitele vyznít záporně, aspoň poněkud usnadní přístup rozpačitých věřících ke Kristově Matce. Víra přitom spolupracuje s recta ratione, která ani nehodlá nedisciplinovaně přepínat (z entuziazmu, oportunizmu nebo dokonce provokace), ani ztrácet odvahu domýšlet bezpečně rozpoznaná fakta do závratných výšek, které však odpovídají realitě. Připojen je christologický důraz: výsady jsou vždy zaměřeny ke Kristu. Tím se koncil distancuje od jakékoliv latentní „deifikace“ Matky Boží. Psychologicky může ovšem vědomí tohoto zaměření ustoupit do stínu.

Ekumenickým snahám je věnováno další nabádání: úzkostlivé vyhýbání se všemu, co by mohlo uvést nekatolíky v omyl ohledně nauky. Právě slovo úzkostlivé prozrazuje skutečnou starost koncilu. Není sporu o tom, že evangelík může upadat do rozpaků, stupňujících se třebas až k jistému znechucení při pozorování mariánské praxe katolíků. Při bližším zkoumání by však měl posunout mušku kritiky dále, až k problému vykolejení člověka hříchem a zase naopak. Vše ostatní se odtud odvíjí.

Dokument obrací pozornost také na věřící. Odmítá neplodný a přechodný cit a prázdnou důvěřivost. Cit neplodný je neefektivní, nepřináší výsledky, je prskavkou, i když poutavou. Cit přechodný se řídí zásadou kam vítr, tam plášť. Zítra už na něm nebude možno stavět. Prázdná důvěřivost se pohodlně vzdává Bohem nabízené spolupráce a znamená vlastně teologický regres. Před Bohem a Marií nestojí dítě, ale trpaslík. Nelze popřít, že formy mariánské úcty dostávají někdy nádech drogy, s účinky, analogickými chemickým drogám.

Možná, že tyto starosti, i když ne tak formulované, jsou hlavním zdrojem animozity části věřících, aspoň jak oni to vnímají, vůči mariánské úctě nebo ještě spíše vůči praxi této úcty. Měřeno koncilem jsou ovšem na palubě správné lodi. Je taky třeba připustit nestravitelnost jisté vtíravosti, s jakou se Matka Boží v určitých kruzích prezentuje. Ze strany „věrozvěstů“ jde vlastně o nedostatek tolerance vůči někomu, kdo má jiný intelektuální i emocionální potenciál. Žár, snad upřímný a opravdový, je předkládán jako jediná možná odezva (kdo nejde s námi, jde proti nám; neskrývá se, pointovaně řečeno, někde na konci tohoto vývoje revoluční výrok bratrství nebo smrt, v tomto případě ne fyzická, ale sociální). Víra a v návaznosti na ni úcta k Panně Marii je výsledkem dlouhodobého vývoje církve. Proč někteří nerozumní jedinci upírají druhým právo na to, aby taky oni prošli přiměřeně dlouhým vývojem, než budou schopni identifikovat se s institucí?

Za příklad možného nedorozumění, přetažení úcty i nedotažení, poslouží výraz panna čistá, který se často ozývá hlavně v adventní době. Logicky vzato je u tohoto výrazu problém záměny syntetického soudu za analytický. Syntetický výrok „tato panna je čistá na základě empirických skutečností“ za analytický výrok „tato panna je čistá, protože je panna“. V pojmu panny je obsažen pojem čistoty. Takové uvažování rychle spěje k absurditě. Maria je čistá proto, že je pannou. Kdo není pannou, není čistý. Sv. Zdislava není pannou, není tedy čistá. Jak je možno nečistou ženu kanonizovat?

Co je to čistota? Jak ukazuje biblistika, jde o složitý pojem: jsou nečistá zvířata, nečistí lidé (rodička; kdo šlápl nevědomky na hrob, tedy bytosti „nevinné“), nečistí duchové. Jde tedy o pojem, netýkající se pouze člověka a o pojem nejen etický, ale taky právní, orientující se na skutkové podstatě bez ohledu na úmysly jednajícího. Všem nečistotám, věcí, zvířat, lidí, duchů je společná představa, že v sobě nesou protibožské síly. Božské je svaté, nečisté je nesvaté, přenést z profánní sféry do božského okrsku znamená posvětit.

Katechismus mluví o trojí čistotě, ducha, srdce a těla a míní tím poctivost mysli, solidaritu, uctivé nakládání s darem těla. Pod poslední druh čistoty patří jistě péče o hygienu, která je pro tělesné zdraví důležitá, stačí pomyslet na páchnoucí bezdomovce (kdyby jejich problémem byla nedostupnost mýdla, vody a ručníku, musela by společnost zasáhnout, ale příčina je spíše v netečnosti vůči vlastnímu fyzickému a tím i sociálnímu fondu).

U tělesné čistoty se ovšem obvykle myslí na reprodukční schopnost, i tam je však patrná složitost pojmu: existuje čistota jinošská, panenská, snoubenecká, manželská, vdovská, řeholní, celibátní. Společným jmenovatelem je korektní vztah k mravnímu řádu úměrně k žitému stavu.

Jak je to s čistotou u Marie? Apriorně platí: protože je bez hříchu, vede ipso facto čistý život. Čili disponuje čistotou ducha, srdce i těla. Mluví-li se o čisté Panně Marii, jistě je jejími ctiteli podvědomě položen akcent na reprodukční schopnost. Jedním dechem se mluví o panně a matce, jakoby manželský styk znečišťoval. To je ovšem omyl, vysvětlení je třeba hledat jinde. Akcent není na sexuální zdrženlivosti, chápané obvykle jako plod tuhé tělesné kázně, ale na vydanosti. Pannenství je působivý fyzický výraz totálního odevzdání se. Je to pouze výraz, protože několikanásobná matka může být odevzdanější než řeholnice. Jak relativní cenu má fyzické panenství, je pěkně to vidět u znásilněné řeholnice. Fyzické panenství ztratila, morálně pannou zůstala, snad dokonce jejím posláním kompenzovat panenstvím v duchu tak zvané profesionální panny, ženy, které v sexuální morálce ztratily skutečně všechno až na své rafinovaně uchovávané fyzické panenství.

Pokud je panenství chápáno jako vydanost, jde o velmi těžkou věc, brání se jí pud sebezáchovy, jde o umírání sobě. Vyjadřuje-li semper virgo takové dosažení cíle, je zcela na místě zahrnout jej slávou. Je smutné, mluví-li se rozněžněle o panence Marii jako nezkušeném děvčátku, které má velké štěstí, že nepoznalo, zač je toho loket v manželství. Chápe-li se však výraz panna Maria jako označení ukřižované ženy v totální vydanosti, která byla přijata a které se od údělu jejího syna liší pouze formou provedení, stojí před pozorovatelem semper virgo v zcela jiném světle, snad imponujícím také těm, kdo se k mariánské úctě blíží zdráhavě a s rozpaky.

Kontrast celkové atmosféry mariánské úcty a étosu současné společnosti lze výborně načrtnout uměleckými prostředky. Česká televize uvedla film Sladká Jane. Jedná se o komorní, decentně natočené drama chlapce a děvčete na prahu dospělosti (chlapci je teprve 15). Oba vysunula na okraj společnosti nejen chudoba a opuštěnost, ale zejména to, že jsou HIV pozitivní. Dívka se jako narkomanka patrně nakazila infikovanou injekční stříkačkou, osud chlapce je ještě tragičtější: nakazil ho vlastní otec, právě tak jako jeho matku.

Mladí lidé se postupně sbližují. Když u chlapce propuká choroba v plné síle, vydá se s ním dívka za cenu loupeže auta na jezero svého dětství. Po tom, co chlapec dostane na loďce uprostřed jezera prudký záchvat, dívka ho předávkováním drogou usmrtí a sama, jak naznačuje závěrečný obraz, spáchá skokem do vody sebevraždu.

Morální soupis jednání obou mladých přátel je závažný: prostituce se zatajováním nákazy, narkomanie, krádež, poškozování majetku, loupež, eutanázie, sebevražda. Kdyby s nimi na loďce seděl kněz, asi by dívce řekl: neber chlapci život, dal mu jej Bůh a jedině on má právo jej opět odejmout. Na to by mu asi řekla: nebudu se dívat na to, jak trpí jako zvíře, nadto ne vinou svou, ale ničemného otce. Dívce by kněz asi řekl: neskákej do vody, nejsi pánem svého života, i když je také v tvém případě odsouzen k předčasné smrti. Hleďte oba využít času, který vám zbývá, litujte svých hříchů, kterých není málo, a setkáte se s Božím milosrdenstvím. Dívka by mu možná odpověděla: jestliže existuje nějaké Boží milosrdenství, mělo se v našemu životě objevit už dříve, teď o ně nestojím. (U Dostojevského Bratří Karamazových vrací Ivan Bohu vstupenku do tohoto světa.)

Scénář vnucuje divákovi, a to i věřícímu, pocit absurdity nad takovou řečí kněze. Sice je důležité nepodlehnout sugestivní síle, kterou disponuje umělecké dílo, a ujít nebezpečí sentimentálního omlouvání nebo dokonce morbidního glorifikování negativ života, zejména těch, která si člověk sám zavinil. Přesto se bezděčně vybavují jiný titul ruského romanopisce, Ponížení a uražení, kterým je především určeno evangelium jako nabídka pro ty, kteří ztratili naději. V buržoazní mentalitě hrozí všem náboženským společnostem, že zdegenerují a to je horší než otevřené nepřátelství. Život skutečného světce je vlastně těmto mladým ztroskotancům bližší než život těch slušných. Rozdíl je v tom, že se v zkoušce beznaděje dokázal opřít o anděla v Getsemanech, zatímco oni ne. Kdopak byl připraven jim o jeho existenci povědět?

Ve filmu jsou dvě scény, do kterých autoři vložili své krédo, i když protagonisté hřeší málem proti celému desateru. Když chlapec mluví s dívkou o její roli prostitutky, s roztomilou naivitou sotva odrostlého teenagera konstatuje, že jí taková role není hodna, ad maiora nata es. Dívka neodpoví cynicky, jak by se čekalo u prostitutky, ale přitaká a poděkuje. Na jiném místě se divák seznamuje s nesetřelým studem chlapce odhalit své přirození a vysvětlit příčinu své nákazy. Důvodem studu je dobré vychování chlapce, dozví se divák. Oba mladí lidé neztratili etický náboj, nejsou mimo dobro a zlo, jejich morálka je posunutá. Krvesmilné znásilnění syna otcem odsuzují s rozhořčením právě tak jako kterýkoliv ze „slušných“ lidí, zabití z milosrdenství však podle mínění dívky odsouzení nezasluhuje, naopak nemorální by bylo netečně přihlížet k trápení umírajícího přítele. Rozhodující není kulminující zlo, které páchají, ale jeho skryté, takřka neznatelné počátky, od kterých se s rostoucí silou a rychlostí odvíjí lavina, kterou je mravně nemožné zastavit.

Pro hodnotícího diváka vyvstává nové pokušení v podobě Robinsonova pojetí situační etiky, podle kterého je v dramatické chvíli života sledovanou hodnotou láska. Tomuto kriteriu, které je na první pohled přitažlivé, dívka vyhovuje. Ne každá eutanázie je cynickým opovrhováním dohasínajícího lidského života. Vzhledem k tomu, že současná medicína není schopna zvládnout každou bolest, může být smrt z milosrdenství motivovaná upřímným zděšením nad rozsahem utrpení, které se stává nesnesitelným nejen pro trpícího, ale i pro přihlížejícího. Morálka sice připomene klasickou nauku o pramenech mravnosti a o tom, že předmět nelze obětovat okolnostem. Nesmí to však udělat s netečným odstupem jakési matematické hry, ale s hlubokým porozuměním pro vysilující životní zkoušky.Korektní netečnost je sotva něčím morálně lepším.

Jaký hovor by se odvíjel, kdyby místo kněze vstoupila do loďky, v které dojde za chvíli k dvojímu usmrcení, čistá panna, tedy někdo, na koho zbyla nanejvýš prchavá vzpomínka na náboženské pohádky z dětství? Větší kontrast mezi závěrečnou scénou filmu a kaplí, v které právě probíhá pobožnost k neposkvrněné Panně, si lze sotva představit. V takovém napětí však současná situace církve a společnosti skutečně je. Na jedné straně ideály, které nesmí být přeslazovány, na druhé straně rezignace, která nesmí upadnout do cynizmu. Byla by čistá Panna oběma mladými ztroskotanci přijata s hořkým vzdorem nad řetězem nespravedlností, vroubících jejich zkažený život, který neměl jinou šanci? Byla by přijata s proudem slzí, které by odplavily všechnu špínu z jejich duší? Jedné věci je možno pevně věřit: že by byla „Panna čistá“ zvedla jejich kapitulující lidství s uzdravujícím porozuměním, které si osvojila pod Synovým křížem a že by z něho byla sňala tíhu, odpovídající tíze jejího kříže.