15. Několik slov k Mojžíšovu zákonu

Vlivem sv. Pavla se na Mojžíšův zákon díváme jako na cosi překonaného, u čeho zdržovat se je nejen ztráta času, ale dokonce i škodlivé. Uznáváme pouze desatero, které však s Mojžíšovým zákonem chybně ztotožňujeme. Tento útvar, významný nejen teologicky, ale i kulturně - historicky, je mnohem větší, dekalog tvoří pouze jakési etické ohnisko. Nelze říci, že by věřící o ostatních předpisech Mojžíšova zákona nic nevěděli. Některé partie jsou vlivem evangelií dobře známé, nemohou však být ceněny, protože hrají v kontextu sporů Ježíše s jeho odpůrci znehodnocenou roli, jako levirátní zákon (Dt 25, 5nn) s absurditou sedmi mužů jedné ženy, zápudný lístek, prozrazující tvrdé srdce (Dt 24, nn), předpisy o rituální čistotě, nezávislé na tom, co do člověka vchází (Mk 7, 14.15), nebo o desátcích, které mají ustupovat právu, milosrdenství a věrnosti (Mt 23, 23).

Křesťané by neměli podceňovat význam tohoto zákona, vždyť nese stopy Boží pedagogické činnosti, jedná se přece o „vychovatele pro Krista“ (Gal 3,24). Připomenout při kněžských exerciciích předpisy o uvádění starozákonních kněží do služby (Ex 29) by dost možná inspirovalo novozákonní kněze k intenzivnějšímu vědomí vznešenosti svěřované služby.

Potíže dělá řada předpisů, působící na dnešního člověka spíše bizarně, ačkoliv jde vlastně o nedorozumění. Historicky podmíněný obal, do kterého zákonodárce balí předpis, chránící hodnotu, jejíž aktuálnost historicky podmíněná není, by neměl zakrýt pohled na jádro požadavku, které zmiňovaná hodnota představuje. Příkladů je řada.

V Ex 20, 25n se říká: „Jestliže mi budeš dělat oltář z kamenů, neotesávej je; kdybys je opracovával dlátem, znesvětil bys je. Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu.“

Z reálií je známo, že otesávané kameny měly podle tehdejšího chápání magický účin. Proto jejich opracovávání znesvěcovalo. Uvidět pohlaví obětníka, vystupujícího k oltáři, mohlo připomínat praxi pohanských kultů se silnými sexuálními akcenty. To jsou dvě empirická fakta, zprostředkovaná biblickými obory.

Co je to magie? Rituální technika, usilující o „vyšší“ síly k ovlivnění lidí, přírody i duchů. Z hlediska poznání je podstatou magie přesvědčení o možnosti automatického vyvolání sil, z hlediska etiky vůle donucovat božství. (A. Auer)

V uvedeném předpisu neotesávat kameny pro oltář a nevystupovat k němu jsou patrné dvě roviny, které je třeba od sebe oddělovat. Jedna rovina je významná podmíněně, závislá kulturně historicky, druhá je významná nepodmíněně, týká se trvale významné hodnoty. Spojení obou rovin je pro praktickou použitelnost předpisu nutné, je však dobově podmíněné.

Otesané kameny nepředstavují v dnešní době žádný problém, jde o čistě technickou záležitost. Chtít docílit magický účin (lhostejno čím) však představuje něco zásadně záporného. Člověk usiluje takovým činem ovládat síly přírody nad své mravní možnosti, protože jím ztrácí svou „tvář“. Efektivita jeho snahy čili fyzické možnosti, které by mnoho lidí popřelo, jsou bezvýznamné, rozhoduje úmysl.

Nábožensky řečeno znamená magie degradaci božského tím, že tvor vnucuje Tvůrci svou vůli a tím ho připravuje o jeho suverenitu. Bůh zbavený suverenity ale přestává být Bohem. Nenábožensky řečeno znamená magie snahu dosáhnout vhodný cíl (ovládnutí sil přírody) volbou lidsky nepřiměřeného, čili vlastně nelidského prostředku (pomocí sil, kterými člověk nedisponuje). Je samozřejmě třeba pečlivě rozlišit opírání se o síly, kterými člověk nedisponuje zásadně od sil, kterými člověk disponuje výjimečně. Ty by neměly být vystaveny podezřívání z magických praktik.

Požadavek nevystupovat po stupních k oltáři má také dvojí rovinu. Zahlédnout kus nahoty dnes nikoho neinspiruje ke kultům pohanských božstev. Potud je předpis kulturně podmíněný. Takový pohled však může svádět k představám, prožitkům a činům, při kterých člověku hrozí dehumanizace sexuality. Tento fakt kulturně podmíněný není, vyžaduje pozornost právě tak dnes jako tenkrát.

Pro biblického člověka však bylo rozhodující kultické, nikoliv etické hledisko. Proto je třeba (jako u prvního požadavku) zdůraznit náboženskou rovinu. Zásadní hodnotou, chráněnou zákazem vystupovat po oltářních stupních, je vztah radikální závislosti tvora, kompenzované právě tak radikální důvěrou k Bohu, který je v nabídce orientálního pantheonu příznačný tím, že člověka jako svou tvorbu nejen nedehumanizuje, ale zmnožuje ji, jak jasnozřivě, i když metodicky sporným způsobem vystihl prorok Eliáš v proslulém souboji prorok versus kněží. (1 Král 18,20nn)

Mojžíšův zákon tedy učí ocenit zásadní hodnoty, společné dnešnímu i tehdejšímu člověku, ale právě tak habitus, do kterého je ochrana hodnoty oblečena formou normy, odpovídající obzoru a cítění určité doby. Jedno bez druhého neobstojí. Norma bez hodnoty vede k samoúčelnému formalizmu, hodnota bez normy k vizi cíle bez cesty, což je obvykle výchovně naprosto neúčinné. Tento velký náboženský, etický i obecně kulturní památník lidstva je také dokladem toho, jak dokáže dobrý zákonodárce vystihnout funkčnost dobových tendencí pro kodifikaci respektu vůči trvale platným hodnotám.