17. Několik poznámek k homiletice na etické téma

Agere sequiur esse je prastará zásada, kterou můžeme podle smyslu přeložit do češtiny slovy šlechtictví zavazuje. Každá bytost je schopna jednat vtom rozsahu, jaký jí poskytuje její výbava. To neznamená, že svých možností skutečně využívá, znamená to však, že chybuje, když jich nevyužívá a nechá je ležet ladem. Co bylo do člověka na možnostech vloženo, prozrazuje vůli Tvůrce. Jakoby Bůh řekl: až k takovému rozvoji chci tohoto tvora dovést. U živočichů je to jednoduché, protože jsou řízeni, u člověka to však do určité míry závisí na jeho rozhodnutí využívat hřivny. Evangelium říká známá slova komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho očekáváno.

Pro náš dnešní účel je nejdřív zapotřebí zalistovat v dogmatice. Věrouka říká velká, převeliká slova o onom esse ve větě agere sequitur esse. Vychází přitom z myšlenky obrazu k podobě Boží, ale přitom nezůstává. Člověk je plánován nejen jako obraz, ale jako něco mnohem většího, jako syn nebo dcera. Značný rozdíl mezi tím, co je obraz a tím, kdo je syn už v našem pozemském světě dává tušit, o jak velký rozdíl jde v Božích plánech. Být synem nebo dcerou znamená souhlasit s Otcovým pozvednutím, rozvinutím a zušlechtěním původních možností našeho lidství.

Kristus, kterým je Ježíš z Nazareta, je pro tato zjištění dogmatiky velice výmluvným modelem, který znázorňuje Boží záměry s námi. Inkarnace, vtělení, jakožto charakteristikum křesťanského náboženství, nás vede k myšlence nebo lépe ke zvolání: takové příbuzenství! Kalvárie nás vede k jiné myšlence: tolik bylo pro nás uděláno! Z biblických textů by se dalo dodat: máte větší cenu než mnoho vrabců. Vzkříšení vede konečně k další myšlence: až pro takové triumfy jsi určen ty, který jsi pouhým člověkem!

Druhé slovo v nadpisu dnešního setkání je sequitur. Znamená, že něco po něčem jiném následuje, a tím je bytí. Po bytí, Božím synovství každého z nás, jehož určení je doprovázet Kristovu vznešenost, následuje agere, třetí slovo v nadpisu, a to znamená jednání. Celá věta chce říci: naše jednání následuje naše bytí, jakoby z něho vyrůstalo. Jestliže jsme narazili na slovo jednání, plníme už záměr našeho setkání, mluvit o morálce v rámci kazatelské činnosti. Co mám na mysli, osvětlí příklad.

Ženich, pouhý matrikový katolík, chce mít svatbu v kostele. Začne debata o jeho snoubeneckém životě. Asi nikdo z přítomných se nekloní k metodě předpisů a zákazů, kladených ženichovi na srdce na způsob jakéhosi jízdního řádu života. Mnohem zajímavější je začít otázkou: co myslíte, jestliže někdo věří na Boží dětství, na nabídku účasti na Božím životě, na znovuzrození zvody a Ducha, jaké jednání mu v síle této víry bude připadat přiměřené vůči nabízené a přijaté důstojnosti, čili kdy bude agere důstojně následovat po esse?

Jaké jednání by v takovém případě připadalo přiměřené vám, můžeme se zeptat ženicha. Vezměte například skupinový sex. Odpovídá jakémusi živelnému cítění, které povstalo z živého vědomí Božího dětství? Věřím, že asi odpoví nikoliv. Cosi nejen křesťanského, ale obecně lidského, je v takových praktikách podle bezděčně se projevujícího mravního instinktu uráženo. Zeptáme-li se takto, snad dojde k tápavému formulování velmi zajímavých odpovědí, které budou působivé proto, že budou oproštěny od profesionální vypínavosti. Snad bude následovat pouze rozpačité mlčení. V obou případech bude vhodné teprve po tomto vstupu do rozhovoru načrtnout něco z církevního postoje a pokračovat v probouzení mravní fantazie, inspirující se tušenými hodnotami.

To ovšem neznamená, že s námi bude ve všem, o čem mluví třebas katechizmus v otázce chování ženicha před svatbou, souhlasit. Je docela dobře možné, že bude obhajovat mimomanželský styk, bude-li nesen vzájemnou láskou, jako čímsi plně slučitelným s důstojností Božího dětství. Tehdy, jak uvidíme v další části besedy, nastane čas na elegantní upozornění na negativa, která jeho postoje obsahují a která sice nejsou na první pohled patrná, přesto však jsou poznatelná a zdůvodnitelná, ať už ze zkušenosti nebo úvahou.

Můžeme shrnout: Jestliže je tématem dnešního setkání uvažovat o promluvách s mravním laděním, nechť první, kdo pronese soud o správném jednání v určité věci, kdo vysloví obecnou mravní normu, nebude mluvčí, v konkrétním případě uvažování promlouvající jáhen, ale posluchač, i když bude jáhnem žádoucím směrem veden. Pak teprve nastane čas usměrnit posluchačovy odpovědi, ke kterým sám dospěl, jeho odhady jednání, které by bylo přiměřené důstojnosti Božího syna. Může se tak stát pomocí tisícileté životní zkušenosti církve, opřené o Boží vzkazy světu, třebas až při příští promluvě.

Bylo by samozřejmě možno uvést ještě další povzbuzení a podněty pro vydařené lidské jednání, jako je ocenění toho, že se smývá moje vina a já smím začít znovu s čistým štítem, ocenění porážky smrti, která není jen zánikem fyzické existence, ale taky zánikem vztahu, v tomto případě k Bohu, protože bez vztahu nepokračuje život, ale nanejvýš živoření, jak připomíná žalm o lidech, kteří sice jsou v šeolu, tedy v stínové existenci, ale nežijí, protože tam není možno Boha chválit. Dále ocenění smyslu života nebo ocenění kosmického řádu, jehož platnou součástí smím být. Pokaždé se jedná o nadchnutí se velkou hodnotou, která probouzí v člověku rezervy jeho ušlechtilosti. Nevěřme ale příliš v to, že jsme náležitě vnímaví pro sílu motivů, které nám nabízí víra v Boží dětství. Podobenství o pozvaných na královskou hostinu to dostatečně ukazuje.

Věrouka říká k našemu tématu ještě jinou, velmi důležitou věc, kterou by neměl kazatel přehlížet. Mám na mysli důležitost pomáhající milosti, posilující slabé síly duchovně zraněného člověka po pádu do hříchu. Nikdo není vyzván, aby zápasil sám, aby v mravním úsilí sázel na lidskou soběstačnost, ale aby se opřel o nabízenou, někdy však až pokořující Boží pomoc. Jak vypadá zájem člověka o tuto pomoc, kterou sice teoreticky vítá, ale prakticky sní příliš nepočítá?

Evangelium mluví o tom, že pravda člověka osvobodí. Tuto větu je jistě možno chápat v různém smyslu. Zde nabízím toto chápání: to první, co by měl člověk dělat, když marně zápasí s hříchem a vidí hranice svých možností, není opakovat horlivě předsevzetí, i když jsou zcela poctivě míněná, ale promluvit si s Bohem naprosto pravdivě o skutečné vnitřní situaci, v které člověk je. To se dá velmi dobře doporučit taky na kazatelně. Může se ale stát, že se člověk pravdy, řečené Bohu do obličeje, lekne.

Tady poslouží jako příklad srovnání tvrdého hovoru Joba s Bohem s představou jeho přátel o hovoru zbožném, který však, jak ukazuje závěr této starozákonní knihy, nestojí vpravdě. Jak vypadá mechanizmus pravdy jako léku? Člověku se stane časem neúnosnou a sám cítí vnitřně nutnost odrazit se od dosavadní životní praxe, nemá-li zůstávat v groteskním rozporu se sebou samým, jako někým, kdo se hlásí v nejvyšším hodnotám, ale praxí je popírá. To radí sv. Terezie z Avily: hříšník, který se denně chvilku modlí, buď zanechá modlitby nebo hříchu. Oboje natrvalo nedokáže ve své duši smířit. Také se můžeme zeptat: jak by byla bohatému mládenci prospěla modlitba, v které by byl Boha ujistil, že chce dojít věčného života, že oceňuje moudrost tohoto dobrého mistra, že v koutku srdce jeho radu uznává, jinak by přece neodešel smutný, ale že ho nemůže poslechnout. Když je náraz požadavku dnes příliš silný, může se snad hodit zítra.

Můžeme tedy opět shrnout: kážeme-li o morálce, nejedná se o to, vnucovat lidem jakýsi mravní optimizmus, podle kterého člověk všechno dokáže, jen když bude chtít. Jedná se o to, přivést člověka k ocenění pravdivého líčení vlastní duchovní situace před Bohem. Kdo něco sobě i Bohu předstírá, odmítá pomoc a nebe toto odmítnutí bude respektovat, protože rozhodlo, že člověk má kráčet životem podle vlastního uvážení, nikoliv z donucení. Zároveň je na místě vybízet k trpělivosti, výsledky se nemusí dostavit ihned, vytrvalostí spasíte své duše. Nerozhoduje dosažení cíle úsilí, ale pohyb na cestě K němu.. Chybou je především stagnace, rezignace, kterou neomluví horlivé a líbivé sebepokořování.

Toto bylo řečeno pomocí věrouky. Nyní k vlastní morálce, když už oni člověk, nadchnutý Božím dětstvím projevil zájem. Kdosi řekl, že celá křesťanská morálka se dá shrnout do dvou slov: čiňte pokání. Souhlasím s touto myšlenkou, ale je zapotřebí ji vysvětlit. Pojem pokání je totiž zpravidla předmětem značného nedorozumění. Navrhuji chápat původní biblickou myšlenku pokání jako výzvu Izraele k maximální reelnosti, čili ochotnému vnímání skutečnosti, Boží i lidské, což se zdá být na první pohled samozřejmé, samozřejmé je to však pouze zdánlivě, jak je vidět na debatě farizeů nad uzdraveným slepcem od narození.

Je asi divné konstatovat, že Bůh od nás nečeká nic jiného než plně využít skutečnost, která před námi stojí. Říká se tomu velká víra, což je taky důvěrně známá mravní hodnota evangelia, jak víme z příběhu kafarnaumského setníka, Syrofeničanky a krvotoké ženy. Velká víra je neohrožený postoj Izraelitů na poušti vzdor hrozivým životním podmínkám, protože tento neohrožený postoj je zcela logickým aplikováním zkušenosti s Hospodinem při východu z Egypta. Jestliže je víra v Ježíšových ústech tak vyzdvihována, tak naopak, naší neřestí je především nekajícnost a nevěra, pokrytecky kamuflovaná jako obava neurazit Hospodina, jak je vidět na postoji nešťastného krále Achaza, kterému se nabízí znamení, on je odmítá k nesmírné vlastní i národní škodě z předstírané obavy z pokoušení Boha. Pravý důvod je neochota vystavit se nejisté budoucnosti, za kterou ručí už jenom Bůh, ne lidské odhady.

Slovo nevěra ovšem neoznačuje odmítnutí náboženské nauky, ale odmítnutí skutečnosti, pokud je pro člověka přesvědčivá. Bůh přichází denně k člověku s nekonečnou řadou takových skutečností a nezbývá nám nic jiného, než přiznat, že když to v lidských očích s Božím přístupem dobře dopadne, člověk ho obvykle vyhodnocuje na úrovni malověrnosti. Taky termín malověrnosti je dobře znám z Písma a měli bychom se smířit s tím, že je pravděpodobně charakteristikou každého Z nás.. Velká víra je vzácností. Znovu opakuji, velká víra neznamená s nadšením recitovat po nedělní promluvě Credo.

Tomuto problému by mělo být věnováno hodně pozornosti při promluvách O morálce.. Člověče, stůj vpravdě. Stačí úplně stát ve své pravdě, kam až právě sahá, čili dokázat být čestně v míru se sebou samým. Říkat nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš je naprosto správné, ale přijde to až později. Kupodivu proti očekávání přijde na řadu dřív první deska desatera, která se zdá mít význam pouze pro věřící, protože má náboženský obsah, zatímco druhá deska má obsah obecně lidský. To je ale omyl. První deska má eminentně univerzální obsah.

Izrael se dozvídá, že jeho Bohem je Hospodin. Tato informace nevynucuje souhlas, nýbrž je dobře podložená: deseti egyptskými ranami. Univerzálně se to dá předložit takto: Jednej stále v duchu té skutečnosti, s kterou ses přesvědčivě a nezapomenutelně seznámil.

Nyní druhé přikázání: obraz, socha anebo zneužití jména jsou tři možnosti jak Bohu přijít na kobylku a udělat si ho služebníkem, což je velmi lákavé v extrémních životních zkouškách, jaké prožíval Izrael na poušti. Bůh, který je donucen k služebnosti, však přestal být Bohem. Univerzálně se to dá říci takto: neochuzuj celé bohatství skutečnosti, která před tebe přesvědčivě předstoupila, ze strachu, že bude pro tebe příliš náročná.

Třetí přikázání vychází z toho, že člověk je postaven do času. Seznamuje se, zapomíná. Proto si musí připomínat. Každá sobota je vzpomínkou na to, co by mělo zůstat odrazovým můstkem v přítomnosti i do budoucnosti. Poskytnutím odpočinku otroku a dobytku si člověk svou aktivitou zopakovává v rytmu času to, co mu poskytl Bůh vysvobozením z domu otroctví. Univerzálně se to dá říci takto: Zafixuj si stálým opakováním v rytmu času vzpomínku na skutečnost, která má pro tebe zůstat natrvalo silným motivem k jednání.

Stále se tedy jedná o tuto základní věc: osvojení si reelnosti člověkem, čili vnímavosti pro apel skutečnosti, umožňuje Bohu oslovovat člověka, kterého chce vést, a On chce vést každého člověka ekonomickým způsobem, tzn. poměrně bezztrátově. Vnímaná a přijímaná skutečnost otevře člověku dříve nebo později oči pro Boží skutečnost a v důsledku toho taky pro jeho přitažlivost. Pokání, jehož přirozenou průvodkyní je víra, tedy ústí do zájmu, sympatie, nadchnutí se, nakonec lásky, i když všichni víme, jakou náboženskou inflací toto slovo trpí. Teprve když je tato právě popsaná cesta nastoupena, nastal čas, aby se počínající láska začala ptát co má vdané situaci, která je vždycky výzvou, dělat, aby sama sebe neztratila, je-li podmínkou její existence soulad milujícího smilovaným.

Přibližme si to dost ožehavým tématem, kterým je umělé oplodnění. Je samozřejmě možné, ba docela snadné, vysvětlit smutným, věřícím manželům, kteří marně čekají na dítě a chtějí žít v souladu s církví, že pro církev návrh, který jim udělal lékař, totiž umělé oplodnění, nepřichází v úvahu, jak vysvětluje dokument Donum vitae. Snad církev v tomto bodě poslechnou, snad ne. Jedno je ale jisté. Teprve tehdy, když oba manželé prošli cestou, o které byla řeč, stadiem reelnosti, čili kajícím postojem, jehož druhou stranou mince je víra, otvírající člověku cestu k lásce, padne obecná norma, formulovaná dokumentem církve, na plodnou půdu, aniž by vyvolala hořkost. Nebezpečí takové hořkosti je totiž velkým nebezpečím pro duchovní život, prožívající Boží přítomnost jako přítomnost Boha klidu, míru, pozornosti a laskavosti, s jakou se sklání k svému tvoru a dítěti.

Když se manželé dostali tak daleko, že jejich duchovní cesta dospěla organicky až k Boží lásce, teprve tehdy bude jejich probuzená lidská láska k Bohu schopna ptát se s opravdovým zájmem, jak se mají rozhodnout, aby zůstali v souladu s Boží láskou, jak se rozhodnout nemají, čili zda mají sáhnout k umělému oplodnění nebo ne. Proto není dobře v kázáních pospíchat s tvrdě podanými studenými, i když neodmyslitelnými, nezbytnými a užitečnými normami, jimž se člověk nemůže vyhýbat. Tím nechci popřít cenu poslušnosti, ale není řečeno, že je to jediná, nebo dokonce ta nejhezčí cesta k respektování Boží vůle.

Můžeme opět shrnout: pro kazatele by měl být vždy samozřejmostí etický akord pokání - víra - láska, a teprve po zaznění tohoto akordu mohou přijít na přetřes konkrétní etické otázky, k jejichž přijetí pak už bude posluchač dobře disponován.

Pro promluvu je nesporně významná otázka, jakým způsobem se vlastně člověk dopracovává ke konkrétním, obecně a trvale platným mravním normám? To je jistě důležitá otázka pro kazatele, protože jeho úkolem není pouze takovou normu ve vhodném okamžiku představit, ale také obhájit. Nejprve k nalezení norem.

Vzpomeňme si na tři prameny, jak se postupně v dějinách lidské kultury objevovaly: jsou to především s naprostou samozřejmostí od nepaměti přijímané zvyklosti určité společnosti, o kterých žádný člen té společnosti nepochyboval a které každý respektoval, pokud k společnosti chtěl patřit. Říkáme jim cizím slovem étos. Zpochybnila-li se samozřejmá jednotnost zvyklostí, musel přijít na pomoc zákon, vydaný společenskou autoritou, který obnovil pořádek. Když však došlo k zkušenosti s nelidskými zákony, jako byl v bibli zákaz pohřbívat mrtvé, který porušoval s nebezpečím smrti zbožný Tobiáš, objevila se nutnost třetího pramene: živé vědomí toho, co odpovídá životu člověka, aby vůbec mohl být lidským nazván. Začalo se přemýšlet o lidské přirozenosti, o tom, co k člověku přirozeně a samozřejmě patří, ne k určité kultuře s rozmanitými zvyklostmi, ale k člověku jako člověku. Mluvíme tedy o třech pramenech norem: o zvyklostech, zákonech a přirozenosti.

Když tato zjištění aplikujeme, můžeme říci, že je pro nás velmi důležitým pramenem pro poznání norem stanovisko církve. Jak už jsem řekl, stanovisko církve od nás očekává úctu a poslušnost. My však žijeme v době, která je velmi citlivá na samostatnost, emancipaci, a autonomii. Proto je výzva k vlastnímu zamyšlení nad otázkou normy a jejího vzniku velmi vhodná, ale je třeba ji podepřít mantinely, na které upozorňuje právě církev, protože člověk ponechaný svému vlastnímu úsudku se často mýlí.

Můžeme shrnout. Při nalézání mravních norem přicházejí v podstatě v úvahu dva zdroje: selský rozum a stanovisko církve. Selský rozum máme buď sami, nebo se na něj zeptáme druhého člověka. Stanovisko církve je čerpané z Písma a známé především z katechizmu, nebo taky z dokumentů, které se zabývají určitou otázkou. Opřít se o církev má výhodu vtom, že máme jistotu instituce, ovšem za cenu poslušnosti, které nemusí být vždy doprovázeno porozuměním. Opřít se o rozum má výhodu vtom, že dospíváme k přesvědčení, ovšem s rizikem omylu, před kterým nás chce a má církev, označovaná jako matka a učitelka, uchránit.

Nyní k druhé otázce, zdůvodňování mravních norem. Co se týká techniky dokazování, nabízejí se dnes dva postupy: Jedním postupem je postup zkušenostní, který je pochopitelnější, ale jako každá zkušenost relativně cenný, protože nutně musí počítat s rostoucím poznáním, díky kterému musí někdy člověk opravovat dosavadní názor. Druhým postupem je postup zásadní, méně přitažlivý, ale cenný absolutně, protože vychází z trvale platných skutečností, jakou je nezpochybnitelná cena lidského života. Cizími výrazy označujeme tyto dva postupy teleologický, zkušenostní a deontologický, zásadní. Klíčovým slovem, charakterizujícím teleologii jsou důsledky, klíčovým slovem deontologie je povinnost.

Oba typy dokazování mají důležitý význam pro morální kázání a dají se dobře demonstrovat na příkladu eutanázie. Je eutanázie přípustná nebo není, ptáme se, a taková otázka může padnout taky při promluvě. Odpovídáme spolu s církví ne, není přípustná, a zdůvodnit to můžeme, jak jsem právě říkal, buď zkušenostně, teleologicky, nebo zásadním přístupem, deontologicky. Teleologický přístup čili zkušenostní, bude argumentovat například tzv. kluzkým svahem, což se stalo v lékařské etice přímo odborným termínem. Tento termín chce říci, že povolení eutanázie by uvedlo do stále rostoucího pohybu demoralizaci společnosti vůči životu a smrti, který by připomínal rostoucí pohyb tělesa na kluzkém svahu, jako jsou třebas sáňky na zasněženém svahu. To je argumentace teleologická, orientující se na předvídatelných důsledcích zamýšleného jednání. Jiný přiklad pro teleologickou argumentaci: Povolení eutanázie by narušilo důvěru pacienta v lékaře, v kterém by se naučil vidět ohrožení pro sebe, zejména je-li starý a nevyléčitelně nemocný.

Zamítnutí eutanázie však můžeme zdůvodnit taky zásadním způsobem, tedy deontologicky. Lékař nepůsobí proto, aby zabíjel, ale podstatou jeho poslání a svatou povinností je chránit život. Člověk nemá právo disponovat životem, jak ukazuje Zjevení, život mu byl pouze svěřen do péče. Tady nejde o apelování na důsledky jednání, ale na podstatu věci, která platí vždycky, i při proměňujících se podmínkách života.

Jak asi budeme při promluvách argumentovat? Nejspíš se obrátíme na zkušenost posluchačů, budeme tedy postupovat teleologicky, protože je to srozumitelný postup. Stále však musíme mít na zřeteli, že teologický argument připouští protiargumenty. Je-li debatující zahnán protivníkem do defenzívy, uchyluje se logicky k deontologii, kde, pokud se přijmou jeho východiska uvažování, napadnutelný není.

Uvedu vám názorný příklad: jak se mám postavit k vyhlídce na narození debilního dítěte, na které nás upozorňují předporodním vyšetřením lékaři? Katolík řekne: nikdy potrat. Rozeberme si toto stanovisko! Budeme-li uvažovat pomocí předvídatelných důsledků jednání, řekneme spolu s lékaři: samozřejmě to dáme pryč, protože takové dítě znamená nesmírnou zátěž pro celou rodinu. V našem uvažování tedy rozhoduje kvalita života. Budeme-li uvažovat podle zásady nikdy není dovoleno zabít nenarozený život, uvažujeme pomocí zásadního postoje: život jako zkušenost nepopírá, ale pohybuje se v oblasti filozofické úvahy. Co je život kvalitní, řekne lékař. Co je život vůbec, řekne filozof. Protože filozofování je lidem mnohem vzdálenější než apel na zkušenost, má kazatel potíže s deontologickou argumentací.

Opět můžeme shrnout: dnes jsou doporučovány dva způsoby zdůvodňování mravních norem: teleologický, ze zkušenosti a deontologický, z povinnosti. Teleologie je srozumitelnější, deontologie spolehlivější. Je prospěšné volit metodu s ohledem na předmět zkoumání.

Nesnáze v debatách, jejichž ohlas si kazatel obvykle přináší k ambonu, probouzejí podráždění. To však není dobrým rádcem pro další klidný průběh debaty. Proto bych rád promluvil o kultuře argumentace, čili o ušlechtilém způsobu jak vést debatu, který bychom si všichni měli svědomitě osvojovat.

Kultura argumentace nemá žádoucí úroveň. Není divu, protože jí stojí v cestě řada překážek povahy intelektuální (jako je nedostatečná informovanost), mravní (jako je neschopnost zvládat umění dialogu) a psychologické (jako je naivní představa o totožnosti osobní tolerance s názorovou identifikací). K zušlechťování nesnadného umění dokazovat může přispět několik pokynů, odpozorovaných zcírkevní praxe.

1. Při argumentaci ve prospěch etiky, zastávané církví, je důležitý zřetel k empirii, kde vlastně problém začíná. Kdo například diskutuje z pozic církve o homosexualitě, měl by vědět, že důležitou tezí směrodatných sexuologických kruhů je vrozenost a proto praktická determinovanost homosexuální orientace. Proto na ní nelze (ale také netřeba) něco opravovat. Je trapné, nezná-li mluvčí církve tento názor a považuje přijetí myšlenky „léčby“ gay-les orientovaného člověka za otázku poctivosti oponenta v debatě. Znát něčím stanovisko neznamená souhlasit sním, ale nechtít znát jiné stanovisko než vlastní, zejména kloní-li se k opačnému pojetí veřejnost, je zřetelné manko.

2. Ten, kdo chce argumentovat, se musí nejprve snažit sám porozumět směru církevního myšlení. Není vždy snadné tento směr odvodit zhojně citovaných dokumentů. Velmi mnoho otázek sexuální etiky se dá odvodit z ideje nerozdělitelnosti dvou cílů sexuality lidskou rukou, personálního a reálního. Dokud nebude tato idea mluvčím nejen pochopena, ale dobře strávena (ve smyslu úsloví: tvrdím to, etsi ecclesia non daretur), bude tlumočení církevních pokynů vypadat podivně a nevěrohodně. Nebo jiný přiklad: Princip život je víc než jeho kvalita konfrontuje empirii (snesitelnost konkrétní kvality poškozeného života) s filozofií (co je život jako takový). Je nasnadě, že je každému člověku mnohem bližší empirie než filozofování. Ještě třetí příklad: dítě má právo na to být počato, zrozeno a vychováno jedním rodičovským párem. To říká Donum vitae na adresu náhradního mateřství. Proti tomu však bývá namítáno: sociální matka, tedy žena v jejíž náručí dítě fakticky od nejútlejšího věku vyrůstá, je mnohem důležitější než matka biologická, tedy žena, která dítě zrodila. Kdo usiluje o kulturu argumentace, měl by si položit otázku: jak obhájit právo na směřování k„posledním“ otázkám, když vypadají tak neprakticky?

3. Ctižádostí toho, kdo směru církevního myšlení porozuměl, by měla být snaha přivést partnera v dialogu k tušení tohoto směru. To zatím bohatě stačí. V okamžiku, kdy druhá strana dokáže zvolat: tak takhle vy to vlastně myslíte!, bylo dosaženo velkého sblížení. Snad bude dlouhá cesta k názorové shodě, snad k ní vůbec nedojde, ale první slibný krok byl učiněn. Ještě něco: mluvčí církevního stanoviska je často vázán na určité tvrzení více sociální (my to tak vidíme) než ideovou (logika to tak vidí) vazbou. Je zásadně vázán na dar víry, čili na dar právě takto a ne jinak vidět duchovní základy konkrétních otázek, kterými se etika zabývá. Bude schopen taktně čekat, zda je takový dar poskytnut také druhému nebo s ním nebude prakticky zacházet jako s někým, kdo si tento dar bude muset „odpracovat“? Člověk církve by si měl pokorně uvědomit, že jeho intelektuální prokousání se k závěru víry nebo mravů nebylo nic jiného než pouhou reflexí předem uskutečněného daru, určitě v případě víry, velmi často v případě mravů.

4. Argumentující musí pečlivě dbát o rozlišení přijatelnosti argumentu pro rozum a víru. S biblí je třeba zacházet opatrně. Pro nevěřícího je to pouhá literatura, asi dost zajímavá. I pro věřícího není bez problémů, jak je vidět na rozpacích exegetů, když pozorují používání biblických citátů moralisty pro zdůvodnění nějakého etického nároku. Jen tak pro zajímavost: jaký obsah lze asi dát výrazu smilník u1 Kor5, 11?

5. Základní podmínkou kultury argumentace je dostatečně vysoký stupeň empatie, schopnosti vcítit se do druhého. Srdce a mozek podléhají rozličným zákonitostem. Existuje podrobivý a kritický typ. Zatím co jeden vítá závazek formou rozkazu jako pramen jistoty, druhý vítá podnět k zamyšlení, o jehož ceně chce rozhodovat, aniž by byl někým ovlivňován. K dispozici jsou argumenty vemlouvavé a průkazné. Vemlouvavý argument nesmí klesnout na demagogii, průkazný musí setřást iluzi, že člověka vede při přijetí názoru pouze rozum.

6. Není snadné vyrovnat se s kritickým debatérem. Kultura argumentace by však měla uvážit, že normální může být právě tak hledat cestu k cíli, který je prozatím neznámý jako postupovat známou cestou k cíli, o kterém zatím nevíme. V prvním případě čekám u cíle, až k němu ten druhý také přijde. V druhém případě jdeme vedle sebe napjati, kam vlastně dospějeme.

7. Narazí-li mluvčí církve na neporozumění nebo odpor, je užitečné zrevidovat vlastní postoj, kvalitu argumentace, někdy dokonce metodicky zpochybnit vlastní stanovisko, postavit se na opačné (s možnou intelektuální závratí) a nehledat viníka neporozumění v nedostatku dobré vůle toho druhého. Ten se sice vyloučit nedá, ale usnadnit si tímto způsobem vlastní nesnáze prozrazuje nekritickou zahleděnost do sebe. Míru přesvědčivosti nestanoví přesvědčující, ale přesvědčovaný. To může být oříšek pro každého učitele, když vykládá nesnadnou látku.

8. Místo toho, aby bylo se zaťatými pěstmi pokračováno v argumentování, které postrádá účinnost, prospěje nabídka nenásilně přisunuté alternativy: co kdybychom se na věc podívali takto... Ani jedna pozice není ochuzena, přesvědčení nikoho není ohroženo a přece se rýsuje naděje na bohatší pohled. Pro obě strany platí, že kráčejí vpřed podle vzorce T+A=S, čili teze (původní stanovisko) plus antitéze (doplnění novým pohledem) ústí do syntézy (výsledného bohatšího, výstižnějšího a správnějšího pohledu), která všechny potěší.

9. Kultuře argumentace sluší šetřit slovy nikdy, vždycky. Historie často ukázala, že užití těchto slov prozrazovalo krátkozrakost. Častá frekvence slov nikdy, vždycky, se dá vysvětit tím, že je pro řadu lidí předpokladem klidu a jistoty. Myšlenka pohybu je zneklidňuje a ochuzuje. Proč nejsme už u cílového bodu, ptají se, takže bychom se mohli zastavit a tehdy právem tvrdit nikdy, vždycky. Proč je třeba k těmto kouzelným slůvkům postupovat a vlastně nikdy je nedosáhnout? Chyba u této pochopitelné touhy spočívá vtom, že takový cílový bod je až na věčnosti, na zemi panuje všeobecný zákon vývoje, protože v plánu tvorby dřímají netušené možnosti rozvoje. Je vtom kus zdravé pokory spokojit se s provizoriem a v jeho rámci využívat svěřených hřiven.

10. Při argumentování v prospěch nauky církve o etických otázkách je konečně nutno si připomínat, že tyto otázky nejsou cílem církevního snažení, nýbrž doprovodným prostředkem. Cílem je darovaná divinace člověka, nikoliv odpracovaná dokonalou osobní morálkou. Mnohokrát bylo upozorněno na nevykořenitelný bacil pelagianizmu v každém Z nás.. Jak už bylo výše řečeno, jestliže platí, že šlechtictví zavazuje, jaká mravní praxe by asi v té či oné záležitosti odpovídala nabídnutému duchovnímu šlechtictví? Snad by došlo k tápavému formulování velmi zajímavých a cenných odpovědí. Snad by následovalo pouze rozpačité mlčení. V obou případech je vhodné teprve po tomto vstupu do rozhovoru načrtnout něco z církevního postoje a pokračovat v probouzení mravní fantazie, inspirované duchovními hodnotami a na ně opět „oficiálně“ navazovat.

Našim velkým učitelem při osvojování si kultury argumentace je Ježíš Kristus. Jeho způsob, jak přivádět posluchače k správnému závěru je velmi poučný a přesvědčivý, proto jsou v jeho perspektivě krajní důsledky, třebas k nim ihned nedochází: láska nebo nenávist, oboje až za hrob. Jeden příklad za mnohé: pomoci dobytku v sobotu dovolujete, pomoci člověku nikoliv?

Opět můžeme shrnout. všichni, kdo předkládají nauku církve, se musí učit kultuře argumentace. Patří sem empatie, umění dialogu s obtížným protějškem, ale také dostatečné vědomosti, i ohledně skutečné nauky církve.

Na závěr. Uděláme-li závěrečné shrnutí řečeného, můžeme konstatovat: jáhen na kazatelně, který si zvolil etické téma k promluvě, by měl mít před očima následující skutečnosti:
nejprve musíme mít před očima velikost povolání každého člověka v křesťanském smyslu jako mocnou pohnutku svého mravního snažení;
pak se musíme zbavit iluze o mravní soběstačnosti člověka;
· má důsledně vycházet z akordu evangelia: pokání, víra, láska, chápaných biblicky;
· teprve na tento akord může navazovat obecně a trvale platnými konkrétními mravními normami, které slouží probuzené lásce;
· jejich tvorba je věcí mravouky církve a „selského rozumu“;
· jejich zdůvodňování je věcí zkušenosti a úvahy;
· přitom je důležité osvojování si kultury argumentace.