14. Poznámky k celibátu

Latinské adjektivum caelebs znamená česky neženatý, svobodný

Pojem a definice

Latinské adjektivum caelebs znamená česky neženatý, svobodný. Vita caelebs znamená u římského básníka Horatia mládenecký život.

Oč u celibátu v církvi jde, vysvětluje kanonické právo
Kán. 277 stanoví v § 1.: Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem. §2. říká: S náležitou moudrostí se duchovní chovají k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek duchovních ke zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících. (překlad M. Zedníčka)

Formulace kánonu

Z formulace kánonu plyne, že se závazek týká dokonalé a trvalé zdrženlivosti v pohlavním životě. Zdrženlivost se nekryje s čistotou, spočívající v užívání sexuality ve shodě s mravním řádem, jinými slovy se stále zdokonalujícím se poznáním člověka v tomto bodě. Představuje jednu z jejích forem úměrně k zvolenému životnímu slohu, dobrovolné upuštění od sexuálních aktivit. Pro ilustraci: manžel má žít čistě právě tak jako celibátní kněz nebo řeholník, nežije ovšem zdrženlivě. Na rozdíl od něho řeholník žije pouze tehdy čistě, žije-li zdrženlivě.

Z formulace kánonu plyne dále, že se závazek týká zdrženlivosti dokonalé, tedy bez výjimek. Bezvýjimečnost platí vůči druhým (v jednotlivých sexuálních orientacích nebo deviacích) i vůči sobě (zevně, skutkem, ale i uvnitř, dobrovolnými myšlenkami nebo prožitky). V kánonu je taky řečeno, že závazek je trvalý, váže duchovního od jeho přijetí po celý další život.

Motivem tohoto závazku, který je na první pohled značně náročný, je podle kodexu Boží království. Tento pojem označuje vše, co přichází mezi nebem a zemí na svět v Ježíši Kristu jako vrcholném momentu dějin spásy i jako jejich cíli. V nejnovějším dokumentu církve Dominus Jesus z 5. 9. 2000 se upozorňuje na to, že Boží království není totožné s církví v její pozemské, společenské a historické podobě. Boží království je něco víc, má charakter dovršenosti.

Závazek celibátu je sice zcela jasně hodnocen jako uložená povinnost, charakterizován je však překvapivě jako dar od Boha. Z toho plyne několik důsledků: kodex nehodnotí celibát jako nepříjemnou povinnost, která by mohla být vnucovaná proti vůli příjemce, jako nelítostný rozkaz splnit hořký úkol. Příjemce je jím obohacován, jinak by přece dar ztratil smysl. Obohacení je nesporné objektivně, to ale neznamená, že si to obdarovaný musí subjektivně uvědomovat. Když Jan Pavel II. říká, že netušíme, kolik duchovního bohatství je v celibátu skryto, dospěl k této myšlence bezpochyby časem, rostoucí duchovní zkušeností, kterou vždycky neměl.

Dar pochází vždycky z blahovůle dárce, nikdy z práva obdarovaného. To znamená, že na něj nemám nárok, ale dostávám ho nezaslouženě, aniž bych však, když ho dostanu, byl povinován protihodnotou. Myšlenka daru by měla být inspirací zejména pro toho, kdo celibát prožívá opačně, pouze jako tíživou cenu, kterou musí zaplatit za toužené kněžství. Smyslem tohoto daru, pokračuje kodex, je patřit Kristu nerozděleným srdcem, aby bylo možno svobodněji sloužit Bohu a bližnímu. Celibát má tedy služebnou, nikoliv asketickou funkci. Při jeho ukládání není rozhodující pohotovost k sebezapírání, ale volné ruce k službě.

Rozdělené srdce symbolizuje lidskou osobu, která vychází vstříc více než jednomu protějšku, což je samozřejmě v životě obvyklé. Každému ze svých protějšků však nabízí pouze část svého „srdce“. Nerozdělené srdce znamená dát se druhému zcela, nakolik je slovo zcela dostatečně realistické. Dát se nerozděleným srdcem Kristu může být plně slučitelné s manželstvím, přátelstvím nebo jiným družným vztahem, jestliže je vztah s člověkem uskutečňován „v Bohu“. Naproti tomu je neslučitelné s celibátním kněžstvím, je-li kněz pastýřem, který pase sebe sama. Jak to doopravdy s dělbou srdce vypadá, se obvykle ukáže při pokušení dát tvoru přednost před Tvůrcem.

Ze slov kodexu vyplývá, že rozdělené srdce je nežádoucí náboženskou situací. Právě v tom smyslu je celibát darem: chce obdarovat člověka tím, že mu něco usnadňuje. Kodex soudí, že úprava celibátu zabezpečuje nerozdělené srdce kněze a tím jeho snadnější vztah ke Kristu. Také v službě lidem je celibátní kněz podle úsudku kodexu svobodnější.

Na konci této pasáže je připojena pastorační směrnice: je povinností klerika, vázaného celibátem, být prozíravým v společnosti s lidmi, s nimiž může častý kontakt pozvolna - nebo i rychle - vést k ohrožení závazku vytvářením neviditelného pouta, které je postupem času stále pevnější. Druhé varování se týká platí pohoršení (odpovídající řecký výraz skandalón znamená původně pastičku, ne na myši, ale na lidi), čili duchovní škody druhého člověka.

Pohoršení může způsobit klerikovo nevhodné chování u každého člověka. Varování kodexu se však především týká tzv. maličkých, tzn. osobnostně nestabilizovaných jedinců. Jednání, které by „silným“ křesťanům nepřipadalo problematické, hodnotí „slabí“ pro křehkost své osoby a úsudku, tedy bez vlastní viny, jako hřích, a tím se zarmucují nebo dokonce dochází k jejich duchovní škodě. Té by mělo být v rozumných mezích zabráněno. Farizejským pohoršením, které také nelze u celibátu vyloučit, je na místě pohrdat. Podléhají mu totiž lidé, kterým se nelze žádným chováním zavděčit, vždycky ho budou pro vlastní zlobu klasifikovat záporně.

Kodex taky konstatuje, že manželství kleriků s celibátním závazkem je neplatné (kán. 1087). Má tedy nejen závažné mravní, ale i právní důsledky.

O celibátu lze mluvit pareneticky, kriticky a polemicky. Besedy o něm v církvi bývají vedeny v parenetickém duchu, tzn. nabádavě a povzbudivě. U takového přístupu není na prvním místě chladná úvaha, nýbrž vřelé doporučení. Pádnost argumentu ustupuje nakažlivosti vlastního ocenění. Totéž lze říci o přístupu polemickém, který má ovšem záporné předznamenání.

Je užitečné zabývat se námětem v duchu kritickém, snažit se o nestranný úsudek, nejen o probrání praktických otázek, které zajímají nejvíc, ale taky o kus teorie. Výhodou kritického přístupu je snaha oslovit individuální soudnost posluchače. Vytvoří-li si o celibátu jasný úsudek, je naděje, že nebude v nesnadných životních situacích třtinou větrem se klátící.

V debatě je vždycky nutné naladění posluchače na stejnou vlnovou délku, jakou má mluvčí, nejen racionální, ale taky emocionální. U kritického přístupu však není nutnost naladění tak velká, význam emocionálního souznění ustupuje objektivní argumentaci.

Dějiny

Začínají vlastně místem v evangeliu, kde se mluví o trojím druhu panictví. Ježíšovi odpůrci vyvolávají debatu o zápudném lístku. Když ho Ježíš odmítne, reagují učedníci zaraženě: pak je lépe se neženit. Dostávají korigující odpověď: ne všichni pochopí to slovo. Následuje výčet trojího panictví. První typ, od narození, nazývali rabíni eunušstvím rukou Boží. Druhý typ, tehdy velmi rozšířenou „operací“, je eunušstvím rukou člověka. Oboje panictví je fyzické. Třetí eunušství, duchovní pro Boží království, je dobrovolné, ale reverzibilní. Zřeknutí se manželství pro Boží království předpokládá pochopení, a dostane-li se ho někomu, je Ježíšem vybízen, aby z toho vyvodil závěr. Slova kdo může pochopit, pochop (Mt 19,12) by se dala parafrázovat: nezakopej tuto hřivnu, ale využij ji.

Na tomto místě evangelia je dvakrát řeč o tajemství, překračující chápavost člověka: nejen o tajemství duchovního eunušství, ale taky o tajemství manželství, které může být nazváno mysterium sui generis. Právě proto, že učedníci narazili v Ježíšově řeči o manželství na tajemství, lekli se. Holandský teolog E. Schillebeeckx soudí, že evangelium má u paniců pro království Boží před očima existenciální nemožnost založit rodinu. Člověk nemůže jinak, protože je zcela stržen svou úlohou. Realizace takového rozhodnutí je možná jen pod vlivem víry. Kdo takové rozhodnutí udělá, měl by moci říci „na tvé slovo“, soudí Schillebeeckx.

Z toho plyne, že církev, žádající od kandidátů kněžství převzetí celibátního závazku, je přesvědčena, že jedním z kriterií povolání k tzv. služebnému kněžství jako zvláštní formě učednictví (na rozdíl od obecného, získávaného křtem), je porozumění pro panictví, motivované Božím královstvím. Jde o kriterium negativní. Kdo má porozumění pro duchovní panictví, nemusí mít kněžské povolání, jak je zřejmé u řeholních bratří. Kdo však porozumění pro duchovní panictví nemá, nemá tím v pohledu církve ani kněžské povolání.

S myšlenkami evangelia koresponduje psychologie člověka. Jsou známy případy náboženské konverze, jejímž důsledkem je ukončení známosti, ne proto, že by je konvertita pociťoval jako náboženskou povinnost, ale z vnitřní nutnosti, protože ztratil smysl pro onen vztah. Jakoby se do jednoho malého lidského srdce nová duchovní skutečnost s dosavadním vztahem nevešla.

Třeba však rozlišovat: někdy se jedná o trvale nové zaměření, někdy o dočasnou reakci na duchovní euforii, plynoucí z objevení duchovního světa, která dříve nebo později vyprchá. I tak je však na této mentalitě cosi příznačného: svět ducha není se světem mezi mužem a ženou vždycky kompatibilní.

Také apoštolář vykonává inspirující funkci pro církevní myšlení. Sv. Pavel projevuje v1 Kor 7 přání, aby všichni lidé byli jako on, totiž svobodní. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu. Ženatý je rozpolcen. Těmi slovy chce pomoci k věrnému životu pro Pána bez rozptylování. Uznává však, že lidé mají rozličné dary.

V pastorálních epištolách je vznesen požadavek, aby biskup byl jen jednou ženatý (1 Tim 3,2), právě tak jako jáhni (1 Tim 3,12). I když nelze uvedená místa chápat jako biblické doklady pro celibát, jistě sehrála roli jakéhosi katalyzátoru.

Z další historie jenom několik postřehů. K prvním právním úpravám dochází už začátkem 4. století. V roce 306 zakázala synoda v Elvíře všem klerikům, vykonávajícím službu u oltáře, stýkat se s vlastními ženami. V r. 314 hrozí synoda v Neocesareji knězi sesazením, když se ožení. Tendence směrem k celibátu je tedy velmi raná. Rovnoběžně s ustanoveními pro klérus šla ustanovení pro ženu v domácnosti kléru.

Na přelomu prvního tisíciletí zakázal Řehoř VII. ženatým kněžím účast na bohoslužebných úkonech. Výrazný krok ve vývoji celibátu znamenalo prohlášení Inocence II. v r. 1139, že svěcení je manželskou překážkou. Pro novověk bylo důležité potvrzení tohoto prohlášení Tridentinem v 16. století.

Na 2. vat. koncilu se mluvilo o celibátu v Dekretu o službě a životě kněží (16), v Konstituci o církvi (42) a v Dekretu o výchově kněží (10). Koncil charakterizuje celibát jako znamení lásky a pramen duchovní plodnosti, jako cenný prostředek, s kterým církev získala bohatou zkušenost. Vyžaduje se náležité poučení bohoslovců. Závazek je potvrzen pro lat. církev, zatímco odchylná praxe východní církve zůstává v platnosti. Pro zajímavost dvě ustanovení: Pokud byl na biskupa vysvěcen ženatý kněz, museli se oba manželé po vzájemné dohodě od sebe oddělit a manželka musela vstoupit do vzdáleného kláštera. V dnech svaté liturgie se mají klerici zdržet pohlavního života.

Pro charakteristiku pohnutých dějin celibátu poslouží alespoň dva výroky: jeden pochází od profesora Ignáce von Döllingera, který přispěl k vzniku starokatolické církve. „Doufám“, píše svému příteli, delegátu synody v Bonnu, „že posílíte odpor proti kritikům celibátu. Když už klérus nebude moci ukázat lidu osobní oběť, kterou přináší své obci, pak je věc, kterou má zastupovat, ztracena.“ Druhý výrok pronesl mohučský arcibiskup Albrecht v roce 1540: „Vím, že všichni moji kněží jsou konkubináři. Co však mám proti tomu dělat? Když jim jejich konkubíny zakáži, budou buď žádat manželky nebo se stanou luterány.“

Z dějin celibátu je patrné, že rozhodující silou pro jeho ustanovení a prosazování nebyly církevní zákony, ale spíše její duchovní instinkt. Kdo byl subjektem tohoto instinktu? Pohled na renesanční epochu nedovoluje hledat ho v hierarchii, nýbrž spíše v různých vrstvách církve, nahoře i dole, v kléru i mimo něj.

Instinktivní tendence volaly samozřejmě po reflexi, která na sebe nedala dlouho čekat. Lze ji shrnout v třech bodech: v principu ekleziologickém (církevním) s důrazem na autoritu a tradici; v principu pastoračním s důrazem na disponovatelnost klerika; v principu vestálském, s důrazem na neslučitelnost sakrálního se sexuálním. Nejzajímavější je nesporně třetí princip. Soudí se, že krize jeho platnosti jako argumentu pro celibát není krizí těla, ale ducha. Slabost těla byla v celých dějinách celibátu problémem, ale vidět v ní argument proti celibátu má stejnou logiku jako vidět v cizoložství argument proti manželství. Tlak proti celibátu souvisí se změněným obrazem člověka. Církev ve své věrouce vždycky oceňovala dobrotu Božího stvoření, ale pod vlivem jakéhosi kryptomanicheizmu pouze na papíře. V současnosti byl nastartován proces náboženské rehabilitace světa, přírody, hmoty, včetně těla, pohlaví a manželství. Tento trend se promítl taky do instituce celibátu.

Proslulým vysvětlením celibátu jeho odpůrci je poukaz na ekonomické důvody, které vrhají na církev stín hamižnosti za cenu ztráty životního štěstí mladých mužů, kteří se rozhodli pro vznešené poslání. Lidé, do jejichž obzoru nezapadá životní sloh druhého člověka, mají tendenci vyložit ho v jim důvěrně známých kategoriích. Příkladem je vysvětlení celibátu jako opatření, zabraňující drobení církevního majetku. Zde je zapotřebí nestranné posouzení: Ekonomické důvody sehrály určitou roli při prosazování celibátu, ale ne v obvykle míněném smyslu. Vyhlídka na dobré zabezpečení, poučuje historie, přiváděla v křesťanském starověku po době pronásledování do církevní služby stále více mužů, kteří k tomu nebyli povoláni. Ti usilovali nejen o existenční zabezpečení sebe, ale i svých rodin umístěním vlastních dětí jako nástupců v církevním úřadě. Postupně se prosazující celibát, čelící tomuto škodlivému trendu, musí být proto viděn spíše jako sebezáchovné, než ekonomické opatření církve.

Odůvodnění

Požadavek celibátu je dost často vystaven kritice. Proto je potřebné pečovat nejen o výchovné programy kleriků (ut veritas placeat), ale také o přiměřené zdůvodnění (ut pateat). Příslušný kánon obsahuje oficiální důvody pro celibát. Opírá se přitom o Písmo, v němž jsou objevovány nové nebo spíše nově viděné pohnutky právě tak jako o pastorační zkušenost. Přesvědčivé důvody se snaží předložit také koncil.

Mimořádnou důležitost pro studium důvodů, obhajujících celibát, má encyklika Pavla VI. „Kněžský celibát“ z roku 1967. Bylo by velkým omylem myslet, že papež v tomto dokumentu smetl s lehkým srdcem kritiku celibátu ze stolu. Už na počátku si klade velmi otevřeně následující otázky: Je dnes vhodné zachovávat takovýto závazek? Nedozrál čas rozvázat pouto, které v církvi slučuje celibát s kněžstvím? Čím dokážu, že je tento závazek dnes svatý a vhodný? Jak se může celibát stát z břemene oporou kněžského života?

V odpovědi uvádí nejdřív námitky proti celibátu: Nový zákon jej nevyžaduje; úzký vztah mezi kněžstvím a celibátem má původ v mentalitách velmi rozdílných od našich; zdobrovolněním by odpadlo mnoho pohoršení; celibát představuje násilí proti přírodě; není souhlas s ním spíše trpným krokem kandidáta, než jeho svobodným rozhodnutím? Proto: musí mít opravdu smysl pro bezženství ten, kdo je přesvědčen o svém kněžském povolání? Pro ty, kdo nechápou, uzavírá papež, vznikne nekonečná řada těžkostí.

Pak uvádí důvody pro celibát: Soudí, že je knězi oporou v snaze zasvětit se doopravdy nesmírné Kristově lásce; kněžské povolání je od Boha, ale není definitivní, neschválí-li ho ten, kdo má v církvi příslušnou odpovědnost za službu Božímu lidu; účast na Kristově zanícení pro Otce je tím větší, čím více je správce Božích tajemství prost pout těla a krve; velmi zajímavá je formulace: na dně úvah o celibátu je intuice důvodů nejhlubších.

Ekleziologický význam, spočívá v tom, že celibát připodobňuje kněze ke Kristu v jeho lásce k církvi, usnadňuje modlitbu, naslouchání Božímu slovu, zahloubání se do Božích věcí a do služby eucharistii. Eschatologický význam spočívá v tom, že podporuje v Božím lidu dychtění po nebeském království a je znamením nebeských dober. Co v Kristu definitivně přišlo, dosud čeká na své dovršení a celibát může být na přítomné cestě pozemského života chápán jako znamení budoucího dovršení, kdy se nebudou ženit ani vdávat.

Na velmi často uváděnou námitku, že celibát redukuje počty kandidátů kněžství, papež odpovídá upozorněním na podobnou zkušenost církví a jiných náboženských společností, které celibát nevyžadují. Úbytek povolání si vysvětluje daleko více pohasnutím citu pro Boha a posvátno, a poklesem úcty k církvi.

Dokument také popírá, že by celibát bránil fyzickým, psychologickým a citovým požadavkům člověka, jimž je nutno vyhovět, aby lidská osobnost zrála v každé své dimenzi, ovšem ti, kdo rozhodují o kandidátovi, musí mít na zřeteli co nejbedlivější zjištění jeho biologického a psychologického stavu a nesmí se spoléhat na kvapný povrchní posudek. V případě nutnosti se mají opřít o úsudek lékaře nebo psychologa.

Kandidát a později i kněz, konstatuje dále dokument, který neusiluje o kázeň, se vystavuje velkému riziku. Kázeň je sice něco strohého, není však skličující, oceňuje ctnosti, které teprve dělají kněze. Mezi nimi vyzdvihuje cit pro odpovědnost, poctivost v přijímání závazků, harmonii mezi kontemplací a činností a jistotu při styku se světem. Když kandidát dosáhl cíle, musí si uvědomit, že žádoucí celibátní mentality nenabyl jednou provždy, že ji však musí denně potvrzovat. Pomoc při tomto úsilí vidí encyklika v kněžském bratrství, je-li vnímavé pro ohroženého kněze.

Závěr encykliky pojednává o veřejné nevěrnosti vůči celibátnímu závazku. Příčina je viděna v špatném odhadu kandidátova profilu (to je problém představených) a nedokonalém kněžském životě (to je problém samého kněze).

Teologie

Celibátem se zabývá nejen magisterium, ale také teologie. Pojímá ho jako prorockou symbolickou činnost, známou v Starém zákoně, např. u Jeremiáše nebo Ezechiela. Činnost proroka přecházela do jeho působení a zvěstování jako její součást. Celibát je analogicky k činnosti starozákonních proroků reálným symbolem novozákonní víry.

Kandidát si musí uvědomit, že jeho rozhodnutí není soukromou věcí. Zdobrovolněním by se stal soukromou věcí, a tím by mu byl vzat charakter eschatologického a ekleziologického znamení kněžské služby. Celibát jako znamení působí pochopitelně na druhé, ale nejen na ně, ale také zpětně na nositele a jeho víru. Jedná se o účinné znamení, ve kterém se jednou provždy, ale také vždy znovu realizuje úplné odevzdání se, nejen klerika, ale i jeho okolí, nakolik si uvědomuje význam znamení. Zatímco roli řeholníka lze charakterizovat jako roli nevěsty Boží, roli kněze charakterizuje role ženicha církevní obce. Celibát není podstatně prostředkem posvěcení, i když tuto úlohu akcidentálně plní, ale prostředkem služby.

Idea znamení je cizí sociálnímu psychologovi Otto Hürterovi, který rozlišuje celibát spontánní a uložený. První oceňuje jako plodný životní sloh, který může někomu velmi vyhovovat, k druhému se staví záporně. Přimlouvá se tedy za dobrovolný celibát. Často se oceňuje zdobrovolnění celibátu a kritizuje jeho zrušení. To by platilo, kdyby byl celibát chápán jako životní sloh, jehož volba je přenechána člověku. Celibát je však závazek, pro který je sice velmi žádoucí nalezení kladných motivů, které klerika subjektivně přesvědčují, jako závazek však funguje i bez těchto motivů. Dobrovolnost je rys zákonodárce, který závazek ukládá, nikoliv toho, kdo je mu podroben.

Křesťanská etika

Zabývá se:
(1) kandidátem kněžství
(2) knězem, kterému už byl závazek uložen, ale i
(3) církví, která jej ukládá.

1.

U kandidáta kněžství konstatuje: Celibát názorně ukazuje na člověka jako na tvora, který se vynořil nad hladinu nevědomí, charakterizující okolní stvoření, tedy jako na bytost ducha a těla. Obě složky lze chápat antropologicky, psychologicky a teologicky. Antropologické póly jsou hmotné tělo a nehmotný duch. Psychologické jsou ratio a afekty, teologické egocetričnost a teocentričnost člověka.

Přijme-li člověk křesťanskou víru a zařídí podle ní svůj život, je pro jeho ducha v teologickém i psychologickém smyslu odevzdání se Bohu s nerozděleným srdcem vlastně samozřejmostí, protože duch je zavalen uchvacujícím Božím sebesdílením. To však neplatí nutně pro tělo v smyslu člověka, podléhajícího v psychologickém smyslu náladám a sklonům, rozjařenosti i ochablosti, v teologickém smyslu vyprchávání víry. Tělo si živě uvědomuje kolizi hodnot, mířících k nebi a zemi, a ví, že k ní nedochází pouze v režii subjektu, ale zevním vlivem církve, i když je s ním naprosto srozuměno. Může být náboženskou vizí fascinováno a ochotno k velkým obětem, může být vděčno za směrnici církve, snadno se však unaví a pak couvne. Tu nastane dvojí možnost: člověk buď ducha prosazuje askezí, nebo vyhovuje tělu. Ozývá se zde klasické schéma hédoné - areté, slast a zdatnost.

Proto celibát - stejně jako slib řeholní čistoty - vyžaduje, aby duch vedl pevnou, i když chápavou rukou tělo za sebou a nedal na jeho zdráhavost, nebo dokonce protesty. Na tom nic nemění skutečnost, že motivace kněze má v srovnání s řeholníkem posunutý akcent, protože pro kandidáta kněžství není zdrženlivost esenciální, ale integrální částí toho, oč mu jde.

Řada mladých mužů má zkušenost s Ježíšovou výzvou pojď za mnou a v návaznosti na to s řečí o panicích pro Boží království, jako s mravní výzvou pro svou osobu. V tom případě si má zařídit trvale a efektivně další život, čili realizovat poznání, které uznal. Je však známo mnoho případů typu Jonáše, který se zdráhá, kličkuje, racionalizuje svou neochotu nebo dokonce hrůzu ze ztráty tvorů. Tehdy platí: blahoslavený, koho Bůh přece jenom přivede tam, kam chce.

Důležitým etickým bodem je otázka odhadu. Pokud jde o odhad kandidáta, zda věří, že závazku bude schopen dostát, týká se problému, který nemůže být nikdy dokonale vyřešen. Mnoho bohoslovců trpí nejistotou stran vlastního povolání. V srovnání s tím je nutno přiznat, že kritéria církve pro kněžství vlastně nejsou přísná: žádá touhu po kněžství, spojenou s potřebnými duševními, tělesnými a mravními předpoklady.

Kandidát právě tak jako jeho představení mají disponovat prozíravostí a statečností, velkomyslností a nadějí. Nemohou se však zbavit rizika, protože budoucnost je velkou neznámou a přítomné zkušenosti jsou omezené. V tom ohledu je celibát příbuzný se slibem. Nerozvážnost je ovšem něco zcela jiného než odůvodněná odvaha k riziku, je-li naděje na jeho minimalizaci.

Dobrým odhadem způsobilosti zachovat celý život zdrženlivost není ovšem ještě vyřešen problém celibátu, protože jej na rozdíl od slibu charakterizuje spojení panictví s úřadem, uložené kompetentní autoritou. Celibát jako institucionalizace radikálního životního slohu, který je úměrný závažnosti poslání, kterému má sloužit, je syntéza charizmatu s úřadem. Zatímco charizma nelze plánovat, úřad, jehož udělování je v rukou lidí, ano. Proto je na církev vyvíjen nátlak celibát zdobrovolnit (nebo zrušit?).

Syntéza obou vybavení znamená, že v tomto případě nelze plánovat ani úřad. U celibátu, připojeného ke kněžství, jde o nedělitelnost dvou hodnot, asketické a diakonální, i když tato nedělitelnost není esenciální, ale integrální, jak ukazují případy ženatých duchovních, uznaných církví. Uchazeč se musí učit tuto nedělitelnost uznávat. Může být pro něho obtížné, uznat kompetentní autoritu, která je zdrojem zmíněné syntézy.

Člověk neobstojí bez společnosti, společnost neobstojí bez autority. V kompetenci autority je stanovit podmínky pro převzetí úřadu, který jí byl svěřen do péče. Kandidát úřadu nemůže popřít právo na stanovení podmínek pro převzetí služby, naopak musí se rozhodnout pro přiměřený způsob života, který by závazku odpovídal. Aplikace na církev a celibát je snadná. Podmínkou pro kněžský úřad je podle úsudku instituce, které bylo svěřeno distribuování hodnoty kněžství, celibát.

2.

Pokud jde o kněze po vysvěcení, das ewig weibliche se mu sotva vyhne, pokud je jako muž vůbec v normě. Vliv ženství nemusí mít zdaleka sexuální charakter, může být jemně erotický. Je myslitelné, že by brutální porno duchovně založeného muže i mladého věku spíše naplnilo odporem než pokoušelo. Problémem je spíše lidské teplo „Evy, která se objevila před Adamem“, jehož nalezení se pak fyzicky stvrzuje.

Současné nadměrné zdůrazňování sexu má zejména kvůli komercializaci mnoho kritiků. Právem se však mluví o hlubokém ovlivnění každého člověka jeho pohlavností. Ani v zasvěceném životě, ani v celibátu nelze tomuto vlivu uniknout. Východiskem pro člověka s takovým závazkem není „umrtvení“ přirozených tendencí, nýbrž jejich sublimace (tedy vlastně zduchovnění přirozených náklonností). Je dobře, aby kněz věděl, že se vzdává něčeho cenného. Pohrdání manželstvím by bylo spíše patologické než příkladné. Duchovní cena každého člověka závisí na realizaci „agapé“ v rámci životního slohu, který byl právě jemu uložen jako „povolání“.

Náročný životní program vyžaduje ocenění podpůrných prostředků, jakými jsou (a) hygiena duševního života, (b) schopnost svěřovat se důvěryhodné osobě s prosbou o pomoc, (c) uspořádání života, které by celibát usnadňovalo, nikoliv znesnadňovalo, (d) zejména však nepodceňování zásady principiis obsta.

(a) Hygiena duševního života znamená obezřetnou volbu podnětů, péči o motivaci a životní sloh, neznesnadňující dodržení závazku, a především celkový potenciál duchovního života, projevující se hlavně v modlitbě.

Obezřetná volba podnětů se - pokud to jde - vyhýbá situacím, které vnášejí do duše zbytečný zmatek, jako je dívání se na film s erotickým obsahem, na který prostě nemám. Nelze však popřít, že do erotického obalu může být zabaleno cenné umělecké poselství. Otázku dívat se, nedívat se, řeší princip dvojího účinku: záměrem je dobro, převažující nad připuštěným zlem, které dobro nevyhnutelně doprovází.

Druhou věcí v rámci duševní hygieny je motivace. Poslušnost vůči církvi je cenný přístup, ale jako motiv je to málo. Kněz by se měl zabývat otázkou kladného motivu celibátu (etsi ecclesia non imperaret), který je právě pro něho adresný. Proto nelze obecně platné motivy předepisovat, pouze navrhovat. Existují čtyři kategorie kněží: první disponuje subjektivně přesvědčivou motivací pro celibát a nepostrádá síly ho zachovávat. Druhá také disponuje přesvědčivou motivací, potřebné síly však postrádá. Třetí nahrazuje motivy trpnou poslušností, ale celibát dokáže zachovávat. Čtvrtá nemá ani motivy, ani celibát nezachovává. První a čtvrtá kategorie nejsou k debatě. Druhé kategorii třeba poradit celkové zesílení duchovního života, aby získala vetší rezistenci vůči pokušením. Třetí třeba doporučit, aby usilovala o motivy, které by ji přesvědčovaly a tím posilovaly jak intelektuálně, tak mravně.

(b) Schopnost svěřovat se důvěryhodné osobě je velmi náročný úkol, někdy životně důležitý. Nikdo nemůže vyloučit zamilování se jako blesk, které člověka vtahuje do postojů, kterým se marně brání. Kdyby někdo dokázal vhodnému spolubratrovi otevřít své srdce v počátcích krize, jistě by si hodně pomohl. Kdyby se program se ženou už rozjel a spolubratr by byl požádán, aby intervenoval, což si lze velmi těžko představit, bylo by nejméně napolovic vyhráno.

(c) Jak důležitou věcí je celkové uspořádání života, existenční zabezpečení, ukazuje historie. Nižší klérus byl v dřívějších staletích nezřídka na velmi nízké sociální a ekonomické úrovni. Nutné prostředky k životu si opatřoval rolnickou prací a k tomu potřeboval pracovní sílu. Nejpřirozenější pomocí byla žena, kterou motivoval erotický vztah ke knězi. Třeba poctivě přiznat, že ekonomická situace vyššího kléru byla jiná, snadnější mohly být tedy také požadavky.

Jinou palčivou věcí je problém opuštěnosti. Mluvívá se o organizování života kněží, které by sociologicky celibát usnadňovalo. Jisté je, že existuje způsob života kněze, který porušování celibátu velice znesnadňuje, protože žije jakoby ve výkladní skříni celé farnosti, to se týká ještě víc biskupa, ale existuje taky život opačný. S organizováním života kněží je ovšem spojena reorganizace celé pastorace.

(d) Velmi důležité je nepodceňovat nevinné počátky vztahu, které mohou vést k trapným dezercím, jak říká Pavel VI. Zásadu principiis obsta málokdo respektuje. Je velmi dobře známa tato škála svědomí: to je nanejvýš nedokonalost, to je jenom lehký hřích, to snad ještě těžký hřích nebude. Lyže se rozjíždějí na svahu pomalu, ale tempo roste do nezvladatelnosti nejen pro začátečníka.

Co dělat, když k pádu došlo? Jednorázový hřích je menším problémem než hřích chronický, zejména je-li i on institucionalizován manželstvím. I zde těší nebe pokání jednoho kajícníka víc než 99 bezúhonných. Velkou silou je upřímnost v modlitbě, nešetrná k sobě, ne však urážlivá. I zde platí pravda vás osvobodí (srov. Jan 8,32). Církev oficiálně nabádá ke kontaktům s takovými kněžími, samozřejmě nezatíženým hořkými výčitkami, ale opravdovým hledáním východisek, která dávají aspoň nějakou duchovní naději.

3.

Křesťanská etika se obrací taky na církev. Za samozřejmého předpokladu, že si je autorita vědoma splnitelnosti a opodstatněnosti závazku, který vznáší, klade etika otázku: jestliže jsou vůči zájemci o určitou funkci vznášeny požadavky vzhledem k étosu společnosti značně nezvyklé, pro mnoho lidí přímo „nepřirozené“, nejsou tím porušována jeho lidská práva?

Odpověď: Mohlo by to platit, kdyby bylo pověření kněžskou službou právem člověka, který se pro zachovávání celibátu necítí způsobilým nebo kdyby na člověka byl vykonáván nátlak takovou funkci přijmout. To však nelze o celibátu říci, kněžské svěcení není právem a při jeho udělování je velký důraz kladen na dobrovolnost. Jsou naopak případy, kdy je kandidát odmítnutím uražen.

Nebo jiná otázka: Odkud bere církev jistotu, že tak náročná podmínka má být kladena skutečně všem kandidátům kněžství, když není vzhledem k němu bezpodmínečně nutná? Odpověď: Církevní zákonodárce, který tento požadavek vyjadřuje formou všeobecně platného zákona, se při získání potřebné jistoty opírá o skutečnost, postižitelnou pouze vírou.

Věří, že Kristův duch vede postupně církev k porozumění jeho vůle: takto si přeje mít církev zařízenou. Slovy Pavla VI. církev čerpá jistotu o správnosti svého nároku z hluboké intuice Kristovy vůle, která se projevila jemným způsobem ve výroku o panicích pro Boží království a která v průběhu dějin pod vedením jeho Ducha sílila, takže se intuitivní pohled církve stával stále zřetelnější. Jde o argument mystický, který je přesvědčivější než důvody praktické. Vždyť ženatí duchovní jiných církví mohou být mnohem obětavějšími Kristovými služebníky než celibátní kněží. Zmínka o víře naznačuje ještě něco velmi důležitého. Víra není totožná s evidentním poznáním, obsahuje moment vůle. Z toho plyne, že víra v odůvodněnost celibátu nemůže být kryta adekvátním rozumovým důkazem, nýbrž pouze důvody kongruentními.

Ještě jedna otázka křesťanské etiky: Není současnou platnou disciplínou manželství znehodnoceno jako méněcenný životní sloh pro církevní úřad? Odpověď: Současné studie se v tomto ohledu snaží ohledně manželství odstranit nedorozumění, ba předsudky. Dřívější kodex užíval slovo castitas (čistota, která ovšem váže manžely právě tak jako celibátníky), současný mluví o continentia (zdrženlivost, která váže celibátníky, nikoliv manžely). Latinskému výrazu zdrženlivost by však lépe odpovídal český výraz abstinentia. Continentia vystihuje české slovo soudržnost, v tomto případě soudržnost různých složek člověka kolem ohniska přirozenosti, kterým je duch. Continentia tedy není výzva k vzdání se něčeho, nýbrž k získávání něčeho.

Ohledně podhodnocení manželství jako životního slohu, v kterém je sexualita legitimně aktivována, třeba připomenout, že celibát není motivován mravně, jakoby sexuální život kněze špinil, ale teologicky, jako životní sloh, odpovídající jeho službě. Je-li pouto mezi mužem a ženou mysteriem, odkazujícím na Krista a církev, je jím taky pouto kněz a církev. Tím se poodhaluje rouška ustanovení, podle kterého je kněžský úřad svěřen pouze mužům. Jde o důvod teologický, nikoliv antropologický.

Výhled

Uvažuje se o budoucnosti celibátu. Je třeba šetřit slovy nikdy, vždycky, ale je těžké představit si ukončení závazku. Nejde jen o disciplinární otázku, ale o intuici vysoké duchovní hodnoty, která má podle Kristovy vůle obohatit člověka způsobem, kterému jak intelektuálně, tak morálně sotva dorostl. Jedná-li se o tušenou velkou hodnotu, má být celibát pouze obhajován, neměl by být veden do protiútoku? Sotva může být pro něj něco větší oporou než prastarý rituál zasvěcení panen, v kterém se praví:
Mezi ostatními ctnostmi darovanými lidem,
zrozeným ne z krve ani z vůle těla, ale z tvého Ducha,
jsi některým duším dal z pramene své štědrosti také dar panenství.
Takže, i když žádný zákaz nezmenšil vznešenost manželství
a nad posvátným svazkem zůstalo prvotní požehnání,
přece se nalezly duše,
které uposlechly rady tvé Prozřetelnosti:
zřekly se manželského svazku,
avšak touží po tom, co se v manželství naznačuje.

Kurzívou psané slovo zřekly se je současným překladem latinského výrazu fastidirent. Český překlad je eufemizmem, protože význam latinského výrazu je svrchu a pohrdavě shlížet na něco nudného, znechucujícího, co je otravou. Ne nadarmo varují staří křesťanští spisovatelé panny před pýchou jako - moderně řečeno - spolehlivou kompenzací sexuální frustrace. Přesto: nápad autora liturgického textu použít právě toto slovo vznikl nutně z duchovní zkušenosti s „pohrdáním, nudou, znechucením, otravou“. Není sporu o tom, že taková zkušenost má právě takové právo na existenci jako zkušenost opačná.

Snad někoho při pohledu na slovo fastidirent napadne, že se jedná o cosi patologického. Přirozený odpor in puncto sexualita je povážlivý. Zde se však jedná o odpor nadpřirozený, nedostupný tomu, komu to není dáno. Kdo by uvažoval o něčem chorobném, dokazoval by, že mu ušla dvousložkovitost lidské přirozenosti, nejen v smyslu tělo - duch, ale také imanence - transcendence. Od té doby, co je člověk na světě, se snaží o harmonii obou složek, namáhavě, s prohrami, ale také s nadějí, která neochabuje.

Samozřejmě že pastýři církve mohou dospět k závěru, že přítomný prospěch církve, salus animarum, nutí vzdát se takové hodnoty, pak to ale udělají s těžkým srdcem, ne pod praporem svobody, která konečně zvítězila.

Nakonec chci ještě upozornit na poměrně bohatou českou literaturu o celibátu, která se k celibátu staví kladně. Vedle už zmíněné encykliky Kněžský celibát, jsou k dispozici tituly:
BERAN, J., O kněžském celibátě. Praha, 1941.
MEVES, Chr., Abyste přinášeli užitek. Olomouc: MCM, 1994.
KOREC, J. Chr., Kristov kňaz (samizdat). 1989.
DOLISTA, J., O podstatě kněžské služby. Kostelní Vydří: KN, 1998.
ZANDER, H., Deset argumentů pro celibát. Tišnov: Sursum, 2000.
AUGUSTYN, J., Celibát. Kostelní Vydří: KN, 2000.
DENZLER,G., Dějiny celibátu. Brno: CDK, 2000.
Kol., Slovník spirituality. Kostelní Vydří: KN, 1999.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!