05. Monoteizmus jako škůdce humanizmu

Na nedávném pražském sjezdu spisovatelů s mezinárodní účastí se diskutovalo o pádu humanizmu v současném světě. Americký spisovatel G. Vidal označil za příčinu tohoto pádu monoteizmus, víru v jednoho Boha, charakteristickou pro židovství, křesťanství a islám. Jeden Bůh, prohlásil Vidal, vede snadno k jednomu císaři, k jednomu králi, posléze k jednomu diktátorovi, ale s diktátorem bere samozřejmě humanizmus, tolerance, demokracie za své. Na podporu své myšlenky uvedl zkušenosti s jedním proudem v polyteistickém hinduizmu, který se přelaďuje na monoteizmus. Také u něho se projevily typické známky monoteistické nesnášenlivosti, a to na vrub buddhizmu. Vyzbrojen smutnými zkušenostmi s islámem mu přizvukoval Anglo-Ind S. Rushdie, pronásledovaný muslimy pro urážku proroka. (Tyto názory podpořil jaksi mimoděk „z druhé strany“ židovský myslitel J. Leibovicz, podle kterého pravý obraz Boží, dá-li se o něm vůbec mluvit, není obraz lásky, ale absolutního nároku, jak je patrný při výzvě obětovat Izáka.)

Označit monoteizmus za škůdce humanizmu je pro každého křesťana slovo do pranice, nemyslí-li se humanizmem kulturní epocha kdesi v renesanci nebo v době osvícenství, ale úsilí o progresivní zlidšťování člověka. Křesťan vidí podstatný přínos pro humanizmus v evangeliu, a to je nerozlučitelně svázáno s ideou nebeského Otce, tedy s ideou monoteizmu. Je pravda, že se hlad po moci rád zaštiťuje poukazem na Boha, konečně za Hitlera se říkalo Gott mit uns, to však nemůže být používáno jako argument proti monoteizmu. Příliš důležité důvody mluví pro něj a to právě v prospěch humanizmu.

Pominou-li se panteizmus a polyteizmus jako filozoficky neudržitelné projekty, zasluhuje monoteizmus uznání jako odpověď na dvě stěžejní otázky:
· vysvětlení nesoběstačnosti univerza a
· vyřešení smyslu lidské existence.

Dopřejeme-li si luxus mrazivé intelektuální kalkulace lidského údělu, musíme s Dostojevským přiznat, že alternativa monos theos nebo nic, i když je podstatně ztlumená biologickou panikou z hrozby zániku, nepostrádá logiku, třebas ničivou.

K obvinění monoteizmu jako škůdce humanizmu přispívá mimo jiné velice rozšířená představa dvou vůlí, stojících proti sobě, na jedné straně absolutistické vůle Boží, na druhé straně na kolena sražené vůle lidské. Kéž by byl Bůh ochoten sladit svou vůli s vůlí lidskou, řeknou mnozí, vždyť už samo rozpoznání Boží vůle bývá těžkým úkolem. Ale jak je to doopravdy s onou Boží vůlí? Po čem vyhlížíme, snažíme-li se najít onen kritizovaný nárok monoteizmu?

Není třeba pátrat na druhém břehu, hledět kamsi do výšek a dálek, kde by se skrývala těžko přístupná Boží bytost, stačí nahlédnout pod vlastní povrch. Co nazýváme Boží vůlí, je vlastně naše artikulace ideálního řešení dané chvíle, nesená Tvůrcem v svých podstatných prvcích, kterými je poznání a svoboda, jako každá jiná tvorba, zatímco Bůh jako prapříčina všeho, se skrývá v srdci našeho srdce, v duši naší duše a v nitru našeho nitra jakoby v zákulisí, z kterého vykukuje ve chvíli, kdy reflektujeme jeho nezbytnost pro univerzum a jeho smysl.

Jde tedy o to, chtít v sobě číst a tak se dozvídat nejen o sobě, ale i o Bohu. Co se nazývá hříchem, vědomou a dobrovolnou neposlušností vůči Boží vůli, je vlastně rozchod s vlastním lepším já. Proto představuje problém, naprosto nezávislý na explicitní náboženské víře, protože ve hře je zrada sebe sama.

Když si nabízíme ideální pohled na situaci, musíme dát pozor, jak k sobě samým mluvíme. Objevujeme-li v sobě ideální řešení přítomné chvíle, skrývající v sobě Boží vůli, mluvíme k sobě hlasem spíše vemlouvavým než průkazným. Velmi snadno se vymkneme vlastním rozumovým důvodům, zaměřují-li náš pohled nepohodlným způsobem, podléháme však rádi okouzlení, které sobě dokážeme připravit.

Vztah vemlouvavé - průkazné platí také o našem rozhovoru s druhými. Snad jsme pro určité tvrzení vysoustruhovali přesný důkaz, ale má naději na přijetí? Naději má spíše úsilí vcítit se do druhého, odhadnout jeho myšlenkové a citové dráhy a udeřit zlehka na pravou strunu. Kolik netrpělivosti, nekázně, v podstatě nelásky, bývá v apoštolátu. Kolik proslovů v Písmu, nadšených a jistých svou věcí, se minulo účinkem, ale to si pro autoritu mluvčích netroufáme přiznat.

Je na místě mluvit o kultuře argumentace. Na počátku je zmapování Božího díla pomocí profánních věd, jakou je medicína, psychologie a sociologie. To co nalézáme, umožňuje tušit Boží záměr. Toto tušení je proces, ne jednorázový čin. Když ustanovil v šedesátých letech tehdejší krakovský arcibiskup Wojtyla komisi, která se měla zabývat manželskými otázkami, zvolila pro svá pozorování termín gramatika mezilidských vztahů. Té se musí člověk učit podobně jako žák jazykové mluvnici.

Dospěje-li hledač Božích záměrů k dobře zdůvodněnému závěru svého zkoumání, patří k přirozeným tendencím člověka, nejen povinnostem, sdělovat je druhým. Samozřejmě přiměřeným způsobem. Jsou adresáti, kterým lze nejlépe pomoci kategorickým nárokem, sděleným jako rozkaz. Tím získávají jistotu, o kterou jim především jde. Jsou však jiní adresáti, kteří se chtějí sklonit pouze pod jhem vlastního kritického rozumu.

Je věcí empatie příslušný typ vystihnout, mozek má přece jiné zákonitosti než srdce. Učící zůstává učícím se, ve vztahu k věci, kterou sotva plně pochopíme, k sobě jako zdroji mnohých překvapení i k druhému, ke kterému nás netáhne zvědavost (ta nás táhne pouze k sobě samým pomocí profilu druhého jako pouhého prostředku), ale chtění dobra, bene velle, jak říkali staří. Kultura argumentace ji taktně předloží a diskrétně poodejde, aby informovaný nebyl tísněn, ale mohl se ve volném prostoru rozhlédnout, zauvažovat a nechat na sebe působit předložené myšlenkové pletivo. Zapůsobí opravdu? Selhalo pouhou nepoctivostí oslovovaného? Platí přece presumpce neviny, při selhání jsme tedy na vině asi my. Neexistují osvědčené postupy, setkat se ale můžeme s novým zázrakem naslouchání, o kterém hezky řeklo Písmo, že Lydii Bůh otevřel srdce (Sk 16,14). Láska velí přes únavu a zklamání pokračovat v oslovování, ale ne stereotypem.