16. Vdovino poselství

Jedná se o vdovu s „haléřem“ (Mk 12,43n). V době proslulé hledáním sponzorů pro církevní aktivity je její počínání velmi nečasové. V scéně evangelia však hraje pozitivní roli. V čem je její poselství?

Evangelium neříká, že vdova jednala moudře. Jednat moudře zahrnuje přiměřenou péči o vlastní existenci. Při pohledu na čin vdovy se na jazyk dere slovo příživnice a spoléhala-li na výtěžek žebroty, sotva by tím dnes sklidila sympatie. Koncil o tom nepochyboval a zamítl faktické mendikanty mezi řeholníky.

Evangelium také neříká, že vdova jednala příkladně. Jidáš spravoval pokladnu dvanácti (Jan 12,6) a Ježíšovu družinu dotovaly bohaté ženy. (Lk 8,3) Dnes se církevní instituce snaží peníze získávat, nikoliv na doraz vydávat. Kongeniální s vdovou by však byl sv. František, vracející otci své šaty.

V čem je tedy vdovino poselství? Evangelium sice nepoznamenává, že jednala moudře nebo příkladně, ale srovnává výši příspěvků u boháčů s významem příspěvku u vdovy a klade důraz na druhé hledisko. Mezi příspěvky je nebetyčný rozdíl, samozřejmě v prospěch vdovy. Vdovino poselství nespočívá v povzbuzení k naprosté chudobě ani naprosté důvěře. Tím, že páše jakousi ekonomickou sebevraždu, promlouvá do duchovního života o radikální vydanosti, na kterou musí bohužel většina - kdo by nemusel? - odpovědět spirituální nostalgií.

Apokalypsa vytýká efezské obci ztrátu první lásky (Zj 2,4). Zkušenost duchovního života ví o smutku, který přepadne při myšlence na jeho zprůměrnění, zatímco zpočátku byl veden s bezohledností, která příliš nebolela. Tato fáze pominula a člověk dostal rozum, který ho konejší: nic se nesmí přehánět. Snad přinesou tato slova klid, ale prchavá stopa stesku po něčem, co bylo bohatýrské a zplanělo, přece zůstane.

Radikální vydanost může ošálit. O jansenistických řeholnicích se říkalo, že jsou čisté jako anděl, ale pyšné jako ďábel. Pohrdání „nízkými“ oslazuje obtížné odříkání. Kdyby se byla vdova dívala se zadostiučiněním na pytlíky nadbytečných peněz, házených okázale do chrámové pokladnice, srovnávala je pyšně s tím, co do pokladnice sama házela jako pojistku nejzazší nouze a utěšovala se svou vydaností, „už vzala svou odměnu“ (srov. Mt 6,5c).

Mohla se utěšovat také jiným způsobem. Dám Bohu všechno a On mi to stonásobně vrátí. Snad už teď čeká za rohem jeho posel, aby mi vynahradil, čeho jsem se vzdala. Takový postoj vypadá zbožně, zbožný také skutečně může být, vždyť zahrnuje hlubokou důvěru v lásku. Možná, že však nepřekročí mantinely směnné spravedlnosti. Z hlediska radikální bohopocty by vdova i v tom případě „už vzala svou odměnu“.

Teprve třetí způsob je grandiózní. Dám Bohu všechno. Možná, že si to vezme a nic za to nedá. I tehdy však zasluhuje jeho majestát nejvyšší pocty, v mém případě pomocí posledních prostředků, které mám k dispozici. Podobná situace je v Getsemanech. Je myšlenka na dvanáct legií andělů Ježíšem od počátku zamítnuta jako absurdní? (Mt 26,53) Řekne ne jak já chci, ale jak ty chceš, (Mt 26,39b) i když doplní proč jsi mne opustil? (Mt 27,46b) Nyní se o radikální vydanosti mluvit dá, ovšem ta je nesmírně těžká.

Co by měl poradit duchovní rádce duši, která po takové vydanosti touží? V žádném případě by jí její touhu neměl vymlouvat. Snižovat laťku, kterou si druhý nastaví na určitou výšku lze teprve tehdy, když je zřejmé, že byla umístěna neprozíravě. Protože rubem duchovní ambice je ztřeštěnost a té je třeba energicky čelit, měl by rádce doporučit zásadu krůčků, ne běhu, který by záhy vyčerpal. Opravdovost se s krůčky smíří a zkrotí přirozenost, bouřící se nad pomalostí povoleného tempa. Pak už je třeba jen jednoho. Vytrvalosti jako věci „ducha“, ne „těla“ (srov. Lk 21,19). Proto je vzácná, vždyť funguje i tehdy, když vzal za své elán, vzruch, náruživost.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jiří Skoblík

Témata: Morálka, etika

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.