Co nabízí náboženství nemocnému

Pastorační péče, čili co nabízí náboženství (církve) nemocnému

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Duchovní rozměr péče o nemocného spočívá jednak v tom, že okolí nemocného chápe a akceptuje duchovní stránku nemocného člověka a dále v tom, že se aktivně stará o naplnění jeho duchovních potřeb. Této aktivní stránce péče zpravidla říkáme v katolickém prostředí pastorační péče, v evangelickém prostředí častěji pastýřská péče. V dalším textu budeme popisovat tuto pastorační péči z pozice katolíka ovšem s přihlédnutím jak k jiným křesťanským vyznáním, tak do jisté míry i k některým nekřesťanským náboženstvím. Nejprve tedy stručně: pastorační péče nepředstavuje ani jen řeč o Bohu, víře, eventuálně svátostech, a není to také řeč jen a jen obecně lidská, ve které se vyhneme každé zmínce o Bohu. Pokusme se tedy o jakousi definici:

Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry.

a/ jednání s člověkem. Je to slovo snad příliš odtažité, je ale voleno proto, aby bylo zřejmé, že prvotní je kontakt s člověkem (trpícím), který potřebuje druhého člověka či druhé lidi ke zvládnutí své situace. Tento kontakt má svůj primární cíl v tom, že nemocný "má člověka", ne v tom, že nemocným je manipulováno k dosažení určitých cílů, nebo že je nemocnému položena skrytá či zjevná podmínka: "já jsem tu proto, abych se s tebou bavil o víře, případně tě připravil pro přijetí svátostí, a pokud to odmítneš, odejdu". Jinak řečeno: toto jednání má z hlediska křesťana ztělesňovat Ježíšovu lásku k trpícím, Boží náklonnost ke všem lidem. Teprve v dalším se ukáže, jakými poklady, plynoucími z evangelia, bude možno konkrétnímu nemocnému posloužit.

b/ respektování jedinečnosti člověka. Křesťan doprovázející nemocného, bude stále tísněn dvěma póly, mezi nimiž vede jeho cesta. Na jedné straně se bude chránit manipulace s nemocným, vnucování vlastních názorů a postojů, na druhé straně nebude chtít stát vůči nemocnému neutrálně tak, že by vlastně učinil své křesťanství neviditelným a neslyšitelným. Ovšem oba, doprovázející i nemocný, jsou plnoprávní a zodpovědní lidé. Oba se mají respektovat, oba si mají co nabídnout, oba se mohou navzájem obohatit, a to tím, co jeden svobodně předá a druhý taktéž svobodně přijme. Oba mají za sebou kus (a někdy hodně dlouhý) své životní cesty, ze které nemohou nijak vyskočit, ale díky které mohou využít to nejlepší, co už mají za sebou.

c/ doprovázení v nemoci a přístup z pozice křesťana. Slovo "doprovázení" vystihuje jak povinnost pomáhajícího (pokud doprovázím, tak neopouštím, nejsem určen jen pro šťastné chvíle), tak respektování doprovázeného (není jen "objektem péče" nebo vhodnou osobou k získání pro naše plány), a také skutečnost, že nemocný nepřichází bez vlastní historie: jde svou životní cestou, na níž se k němu doprovázející přidružuje.

Právě z požadavku na pravdivost vztahů a postojů a z požadavku vzájemného respektu doprovázejícího a doprovázeného vyplývá, že je-li doprovázející křesťanem, nemůže a nemá své křesťanství prostě odložit u dveří a být jakýmsi "fungujícím neutrálem". Křesťan, ať chce nebo nechce, se nakonec stýká s nemocným na úrovni své víry, podle míry realizace své víry ve vlastním životě. Co je nadto, to předstírá.

d/ pomoc lidsky důstojně zvládnut situaci. Nemocný nemá jen svou nemoc, umírající nemá jen svou bolest a své umírání. Člověk se nachází v životní situaci, která zahrnuje jeho minulost, jeho minulé a současné mezilidské vztahy, otázku náplně a smyslu života, otázky po budoucnosti, stav jeho nitra i fungování jak jeho psychiky, tak jeho tělesných funkcí, otázku konečně platné spásy. Je velmi nutné, aby se při doprovázení nemocného nebo umírajícího brala vážně celá jeho životní situace a aby se mnoha věcmi nepohrdlo pod záminkou, že důležitá je jedině spása.

Lidsky důstojné zvládnutí situace neznamená vždy jakýkoliv "happy end", znamená mnohem častěji třeba i dlouhý vnitřní boj, u kterého může doprovázející asistovat, který ale nemůže sám za doprovázeného vybojovat. Při tom všem má být respektována lidská důstojnost doprovázeného, a má být podpořeno její zachování, vnímání nebo znovuvybojování doprovázeným.

Znovu pak opakujme, že nemocný nebo umírající není člověkem s nějak "redukovaným lidstvím", ani člověkem, který má nárok už jen na část lidských práv (rozuměj: jen na část svého lidství). Má přece nárok na respektování plnosti svého lidství až do samého konce života, i když sám může užívat třeba jen část všeho toho, co je běžně člověku v životě možné. Právě v tomto plném respektování lidství, v plné úctě k člověku, ať už je v jakémkoliv stavu, můžeme vidět podstatnou náplň křesťanského postoje doprovázejícího.

e/ pomoc na stupni víry, který je nemocnému dostupný. Je projevem jak naší úcty k nemocnému, tak naší naděje v Boží milosrdenství, že jsme schopni a ochotni se přizpůsobit úrovni víry, na které se nemocný nachází. To neznamená, že mu nechceme pomoci k víře větší a plnější. Znamená to, že nebudeme jeho nynější stav víry podceňovat, ale naopak v něm oceníme každou pravou jiskřičku víry, a že s ním nebudeme jednat jako s člověkem, který má za povinnost stát se v co nejkratší době takovým, jak mu to my předepíšeme. Na nás je, abychom pomáhali doprovázenému na cestu, která jistě vede k cíli - a abychom ho neopouštěli.

Pohled na nemoc z hlediska víry

a/ nemoc v životě člověka. Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. "Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!", řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat.

Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. (KKC 1500, 1501)

b/ situace nemocného. Nemocný je svou nemocí často více méně vyřazen z běžného života, tedy ze své práce, z některých vztahů, jeho život začne více či méně postrádat smysl, je stavěn před trýznivé otázky o budoucnosti vlastní i těch, kteří jsou na něm závislí. Mnohdy se dostává zcela nečekaně a naráz do úplně nové životní situace, se kterou neměl dosud žádné zkušenosti. To všechno znamená pro člověka nejen velkou fyzickou ale hlavně psychickou zátěž. A zpravidla to znamená velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. I silně věřící člověk, zralý psychicky i zralý ve víře, může být nemocí postaven před neobyčejně těžkou překážku pro svou víru. Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i doprovázeného.

c/ a uzdravení? Tato otázka je často zdrojem mnoha nedorozumění. I věřící lidé mnohdy počítají jen a jen s uzdravením tělesným, "aby mohli zase pracovat". Křesťanství tělesným uzdravením nijak nepohrdá, ale jde mu o uzdravení celého člověka, tedy v jeho dimenzi tělesné i duševní.

d/ shrnutí. Pokusme se o krátkou formuli: nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), s tímto nepřítelem je ale nutno bojovat.

Pohled na smrt z hlediska víry

Jistěže nekončí každá nemoc smrtí. Ale jak už bylo řečeno, nemoc je upozorněním na smrt a u nevyléčitelně nemocných je smrt něčím, s čím je třeba počítat v blízké budoucnosti. Pro křesťany je někdy obtížné spojit vrcholný pohled víry, který vidí smrt nikoliv jako úplný konec, ale jako bod přechodu k Bohu, s chápavým pohledem na lidi, kteří jsou zasaženi smrtí svých blízkých nebo se své smrti sami bojí. Dá se jednoduše říci, že lidskou bolest nad smrtí a úzkost před ní není možné nikdy zlehčovat, ovšem pohled víry je cíl, ke kterému má vývoj chápání smrti u člověka směřovat. Ještě jinak řečeno: pro ty, kdo zůstávají, je smrt vždy bolestí a ztrátou. Pro ty, kdo umírají, je krok do smrti krokem do neznáma. Křesťanská víra může tyto dvě těžkosti velmi odlehčit, ale i tak jde vždy o více než vážné věci.

Specificky náboženská témata

S náboženskou oblastí bývá často spojena snaha o interpretaci bolesti nebo životního nezdaru, za který je bolest a její důsledky považována. Bolest a nemoc jsou potom v tomto pohledu chápány některými jako trest, jinými jako výzva a někdy také jako šance. Tam, kde je Bůh chápán jako tvrdá, soudící autorita, může být bolest velmi snadno chápána jako trest. Dotyčný člověk si potom klade otázku, zač tento trest dostává, případně jak by mohl vinu odčinit, aby byl trest zrušen. V těchto případech se zpravidla předpokládá, že Bůh nebo božstvo jedná podobně jako přísný a mstivý člověk. Příznivější je situace, je-li bolest a nemoc pochopena jako výzva k prohloubení života z víry nebo k hledání cest k pozitivním změnám ve vlastním životě. Takovýto postoj vyžaduje například u křesťanů víru dosti zralou. Ještě příznivější a také náročnější je situace, kdy je nemoc a bolest přijata a pochopena také jako šance a to buď k dovršení života nebo k důležitým změnám v uspořádání života, ke kterým se nemocný rozhoduje. Chápání nemoci a bolesti jako šance ovšem může být také pózou, kterou se nemocný snaží zakrýt vlastní bezradnost nebo sklíčenost.

Může se také stát, že náboženská a existenciální oblasti života se míjejí. Náboženství zůstává buď jako hezká vzpomínka na dobu před nástupem nemoci nebo se stává v bolesti a nemoci nepotřebnou rekvizitou, kterou je možno odložit. Tato situace ovšem nemusí být definitivní a může být etapou přechodu k získání nového pohledu na víru a celou náboženskou oblast.

Náboženská oblast jako zátěž

Vliv náboženské orientace člověka na snášení bolesti a nemoci není možné nediferencovaně absolutizovat. Podle toho, jak náboženský svět dotyčného člověka vypadá, může být tento vnitřní svět pomocí nebo zátěží. Představa trestajícího Boha může být někdy nemocným člověkem použita jako pomůcka k překonání údivu nad tím proč ho bolest a nemoc pronásleduje. Nicméně trestající Bůh bude sotva vzýván jako pomocník v bolesti. Je-li naopak v životě člověk Bůh chápán jako univerzální pomocník, který má odstranit téměř každou bolest a těžkost, může se jevit ve vážné nemoci či dlouhotrvající bolesti jako pomocník, který ve své funkci selhal. Proto je buď opuštěn nebo je mu toto selhání vyčítáno, ale pomocí v těžké situaci pro dotyčného není. V obtížných situacích se také může Bůh jevit člověku jako nesrozumitelný a snaha tuto nesrozumitelnost překonat nemocného zatěžuje a často nevede k žádnému výsledku. Ještě horší variantou je má-li nemocný dojem, že Bůh je záludný, raduje se z jeho slabosti a čeká na jeho další selhání. K takovýmto představám mohou mnohdy vést neblahé zkušenosti z lidských vztahů, které nemocný udělal a to zejména v dětství s rodiči.

Představa přísného a náročného Boha může vést k názoru, že Bůh od člověka vyžaduje věci tak obtížné, až jsou nemožné a protože je nemocný není schopen uskutečnit, Bůh mu nepomůže. Ze špatných zkušeností s bližními může také vyvstat představa Boha, který člověka v bolesti a nemoci opouští podobně, jako ho opustili lidé, kterým důvěřoval.

Konečně někteří lidé si představují Boha jako strůjce jejich bolestí a neštěstí, které si pro ně vymýšlí a na ně sesílá. Tyto a podobné nešťastné představy Boha mohou vést ke krachu celé stavby víry, kterou si dotyčný v dřívějším období vybudoval. Tento krach u mnohých způsobuje výčitky svědomí a tak opět ztěžuje situaci. V jiných případech je tento krach dosavadních náboženských představ vítaný, pokud totiž vede k pádu představ falešných a následuje-li po něm budování zdravého světa víry.

Náboženská oblast jako pomoc

Náboženství člověka může být výkladovým klíčem k celku jeho života včetně bolesti a nemoci. Je to tehdy, pokud jsou náboženské skutečnosti chápány jako opravdový základ osobního bytí i existence celého vesmíru a nejen jako ozvláštňující prvku svátečních chvil. Náboženství člověka může být též pomocí k nalézání hlubšího smyslu jeho konání a celého života, který se neztrácí ani v okolnostech vnucených nemocí a zatížených bolestí. Velkou pomocí je náboženství tehdy, dává-li nemocnému jistotu jeho trvajícího vztahu k Bohu a také trvajícího kladného vztahu Boha k němu. Spolehlivé vztahy se souvěrci mohou být oporou víry a mohou napomáhat k jejímu prohlubování. Důležitým momentem pro ty, kdo žijí náboženskou víru, je schopnost modlitby. Tato schopnost bývá mnohdy bolestí a nemocí umenšována, někdy i na delší čas téměř vymizí. Přesto je její podpora důležitou pomocí nemocnému a mnohdy také důležitým spojovacím elementem mezi světem zdravých a světem nemocných.

Pro nemocného může být velkým povzbuzením, jestliže si po delším čase snášení bolesti a nemoci uvědomí, že jeho svět víry trvá i při změnách, které v životě nastaly. Pro fáze nemoci, které se již blíží smrti je důležité, že náboženská víra člověku zpravidla umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti. Někdy ovšem nemocný bojuje o to, aby se mu tato naděje nerozplynula nebo přímo neztratila.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: Nemoc | Pastorace, pastorační péče

Flp 2,1-4;

Komentář k Lk 14,12-14: Nezištnost. Ta se má však projevit i v postoji k Bohu. Nekonat věci jen pro okamžik „vzkříšení spravedlivých“, ale prostě z lásky.