Přehled základních prvků pastorační pomoci v některých církvích a náboženstvích

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Následující odstavce mají sloužit jako informace pro okolí nemocného, aby bylo možné aspoň v zásadě pochopit co nemocný žádá a aby mu bylo podle možností vyhověno tak, že se zdravotnický personál nebo ti, kdo se o nemocného nějak starají, obrátí na se žádostí o církevní službu na správnou adresu se správnou informací a nebudou nemocnému nabízet to co nechce a co by ho případně iritovalo. V přehledu nejsou uvedeny všechna náboženství a všechny církve u nás působící, ale výběr, který se snaží postihnout alespoň to, s čím se pravděpodobně lze setkat.

a) Římskokatolická církev

Je u nás nejrozšířenější a proto je největší pravděpodobnost, že bude-li nemocný žádat nějakou službu církve, půjde většinou o katolickou církev. To ale neopravňuje okolí nemocného dělat tento předpoklad automaticky. K úctě k člověku patří, že se ho v takovém případě na jeho církevní příslušnost zeptáme (pokud jí opravdu neznáme) a potom jí důsledně respektujeme.

Probereme teď stručně svátostnou péči o nemocného v katolické církvi, o kterou může nemocný nebo jeho okolí žádat.

Křest

Octne-li se v nebezpečí smrti někdo, kdo není pokřtěn ale po křtu touží, může být neprodleně pokřtěn, vyznal-li svou víru v Krista a touhu žít s ním a chce-li, v případě uzdravení, doplnit to, co v jeho přípravě chybí. Jeho rozhodnutí ke křtu musí být ovšem zcela dobrovolné.

Není-li v tomto případě dosažitelný řádný udělovatel křtu (kněz, biskup nebo jáhen), může pokřtít kdokoliv, kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry a poté mu lije vodu (jakoukoliv, ne jen posvěcenou, ale přírodní vodu) na hlavu či (v případě nutnosti) na jinou část těla se slovy: "Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého". Je-li křtěno malé dítě, vyznání víry samozřejmě odpadá. Křest je v každém případě třeba ohlásit na místní faře.

Biřmování

Je-li křesťan pokřtěn a není-li biřmován, má být tato svátost, uvádějící do plnosti křesťanského života, podle možnosti udělena. V případě nebezpečí smrti ji uděluje bez dalšího kněz, nejen biskup.

Eucharistie (svaté přijímání)

Touto svátostí se slouží nemocným nejčastěji. Méně často tak, že kněz slouží mši u lůžka (v pokoji) nemocného, častěji tak, že mu svátost (svaté přijímání, tedy hostii, kterou přijímají věřící při mši) z kostela donese. Nemusí ji donášet jen kněz či jáhen, mohou to být i pověření laici. Tato svátost je určena všem, kdo jsou pokřtěni a setrvávají v katolické církvi a žijí smířeni s Bohem (jsou bez těžkého hříchu) a s lidmi (nežijí ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhají se nikomu odpustit), a jejich právní stav jim nebrání v přijímání svátostí (tedy jsou prosti církevních trestů, nežijí v církevně neplatném manželství, apod.).

Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst. Ten je za normálních okolností hodinu před přijímáním, v nemoci pak jen čtvrt hodiny. Voda ani léky půst neruší.

Pomazání nemocných

Tato svátost je zatížena ještě stále mnoha nedorozuměními. Pro řadu lidí je prostě "posledním pomazáním", čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně vyhnout tomuto označení a používat výrazy "pomazání nemocných" nebo "svátost pomazání nemocných". To ovšem nestačí. Jde o celé chápání této svátosti jakožto posily pro těžce nemocného. Uděluje jí kněz nebo biskup (ne jáhen!).

Svátost se (po úvodních modlitbách) uděluje ve dvou krocích: nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech, zpravidla na hlavě a na rukou, a říká následující slova:

"Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen." Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout když vážně onemocní nebo když jsou jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i vícekrát za život, pokud se nemocný totiž uzdravil a znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil. Je velmi důležité, aby se tato svátost chápala jako pomoc v nemoci (ve stáří), a ne jako bezprostřední příprava na smrt.

Svátost pokání

Dobré přijetí svátosti pokání čili svaté zpovědi je jednou z nejvýraznějších pomocí, které se může nemocnému dostat. Na druhé straně ovšem tato svátost, vzhledem ke svému velmi osobnímu charakteru, může být v určitých případech nemocnému nedostupná - není schopen ji vykonat nebo nelze zajistit soukromí k jejímu vykonání.

Ti, kdo se starají o nemocného, mohou cestu ke svátostnému smíření mnohdy dobře a dlouhodobě připravit. Mohou jim pomoct, zbavit se nepatřičných strachů. Je ale důležité, aby tato svátost byla nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoliv jako povinnost, které je třeba se podrobit. A je třeba počítat s tím, že s její nabídkou prostě u některých lidí neuspějeme.

b) Pravoslavná církev

Pravoslavní křesťané jsou u nás většinou velmi rozptýleni a mnozí z nich mají pravidelné kontakty s duchovním jen několikrát do roka. Kromě toho nepředstavuje pravoslaví jednu „univerzální světovou organizaci“ jakou je katolická církev. Prakticky to znamená, že pravoslavní z Ruska, z Ukrajiny, z Bulharska nebo naši domácí mohou mezi sebou cítit značné rozdíly a jedni od druhých někdy nechtějí přijímat svátosti (v pravoslavném slovníku: svaté tajiny). Proto je třeba se pečlivě vyptat, chce-li pravoslavný svého duchovního, odkud má být nebo koho je ochoten přijmout.

Jinak v pravoslaví existují tytéž svátosti, které jsou existují v katolické církvi, ale jen někteří pravoslavní by byli ochotni přijmout svátosti od římskokatolického duchovního, kdyby jejich duchovní byl nedosažitelný. Z katolické strany to ale možné je.

Křest v nouzi a na to následující myropomazání (u katolíků: biřmování) existuje v pravoslaví stejně jako u katolíků. Křest v nouzi (nikoliv myropomazání) může udělit pravoslavný křesťan, není-li k dosažení kněz.

Eucharistie může být pravoslavnému křesťanovi donesena podobně jako katolíkovi, ale předpokládá se, že se nejprve v každém případě vyzpovídá. K tomu je třeba mu zajistit soukromí.

Pomazání olejem nemocných se v pravoslaví uděluje nejen nemocným, ale i zdravým a to v době Velkého postu. Proto ho nechápou jako „poslední pomazání“ ale mnohem více jako prostředek k uzdravení duše. Podobně jako v katolické církvi se uděluje jako prostředek k odpuštění hříchů také těm nemocným, kteří se nemohou vyzpovídat. Pomazání olejem nemocných má udělovat sedm duchovních, nejsou-li k dispozici (což je u nás pravidlem) tak tři, nejsou-li ani tři, tedy jeden. Obřad trvá delší dobu (sedm biblických čtení, sedm mazání). V blízkosti smrti má být v každém případě započat na živém člověku, může být dokončen na mrtvém, nastane-li v jeho průběhu smrt.

c) Českobratrská církev evangelická

Reformační tradice nezná ani svátostnou zpověď ani svátost pomazání nemocných. Zná ale „bratrskou zpověď“, kdy člověk může vyznat hříchy bratrovi nebo sestře (nemusí to být duchovní), který (která) ses ním potom modlí za odpuštění.

Svátost pomazání nemocných (nesprávně:“poslední pomazání“) protestantské církve nemají.

Evangelík může v nemoci žádat bratrskou návštěvu duchovního nebo někoho ze starších sboru. Pokud chce účast na Večeři Páně, je to možné jen tak, že jí farář u něho vysluhuje. Obdoba katolického „donesení svatého přijímání“ zde není možná.

d) Církev československá husitská

Tyta církev uvádí ve své věrouce podobné názvy svátosti jak je známe z katolické církve, jen svátost pomazání nemocných nazývá „svátost útěchy nemocným“. Svátosti v zásadě uděluje buď ordinovaný služebník (farář, farářka), nebo oficiálně pověřená osoba. Péče o nemocné patří k náplni sborové činnosti a k povinnostem faráře. Někdy se stává, že příslušníci této církve žádají udělení svátostí (pokání, eucharistie nebo pomazání nemocných) od římskokatolického duchovního. Z katolické strany tomu ale nelze vyhovět, lze se ovšem s nemocným modlit, číst Písmo, vzbuzovat s ním jak lítost nad hříchy tak naději v Boží pomoc.

e) Křesťanská společenství

S příslušníky Křesťanských společenství (nezaměňovat s Křesťanskými sbory!) se můžeme setkat na různých místech naší země. Jsou to v zásadě protestanti více či méně letničně orientovaní. Ze svátostí praktikují jen křest a Večeři Páně, důraz pak kladou na osobní obrácení a na křest v Duchu svatém. Za nemocné se hojně modlí, kladou velký důraz na víru jak modlících se tak nemocného. Pokud se přijdou modlit ve skupině, je třeba počítat spíš s jejich silnějšímu hlasovými projevy a s možnou absencí taktu vůči ostatním pacientům. Je dobré jim tedy připravit určité soukromí.

Mnozí počítají s uzdravením nemocného jako s nutným výsledkem pravé víry. Pro úzkostné labilnější jedince mohou být tyto extrémní nároky na víru stresující nebo je mohou vést k malomyslnosti. Zvlášť nebezpečné pak je, když je nemocný na důkaz své víry vyzván, aby vysadil léky, což se někdy děje. Poměrně často je také u nich praktikována modlitba za osvobození od ducha zla, od ďábla (určité formy exorcismu) a to mnohdy bez rozlišení, co je pro určitého člověka v jeho stavu únosné. Zvlášť u nadšených konvertitů z těchto kruhů můžeme očekávat velkou aktivitu spojenou s nepatrnou nebo žádnou pastorační zkušeností.

f) Apoštolská církev

Je to letniční církev u nás veřejně působící. Platí v zásadě totéž co u Křesťanských společenství.

g) Muslimové

Vzhledem k tomu, že je u nás několik desítek tisíc cizinců muslimské víry (a několik stovek českých muslimů), lze se dnes s nemocným vyznavačem islámského náboženství i u nás poměrně snadno setkat. Nepodařilo se zjistit ani u odborníků - islamistů, že by měli muslimové nějaké zvláštní formy náboženské péče o nemocné. Je ovšem třeba chápat a podle možnosti respektovat základní veřejné prvky jejich zbožnosti: denní modlitby na koberečku, orientované směrem k Mekce, zákaz konzumace vepřového (nedodržují všichni) a předpisy postního měsíce Ramadánu (ten nemá podle našeho kalendáře stabilní místo, posouvá se), kdy se muslim od východu slunce do jeho západu postí.

h) Židé

Bylo by hrubou netaktností nabízet např. věřícímu Židovi křesťanské svátosti. Je třeba mu umožnit, aby se v klidu modlil, případně mu zprostředkovat kontakt s členy náboženské obce (nemusí to být jen rabín). Dále je třeba vědět, že ortodoxní Žid nebude jíst vepřové, světí sobotu (ne neděli), a měl by požívat jen košer potraviny (tedy potraviny, připravení podle rituálních pravidel - netýká se to jen masa, ze kterého musí být při porážce vypuzena krev!).

i) Svědkové Jehovovi

I s nimi se setkáme v nemocnici nebo v domovech důchodců. Je třeba respektovat, že se nehlásí k žádným křesťanům (katolíkům, evangelikům, pravoslavným) - všechny považují za "nepravé" křesťany. Nebudou se s nimi ani modlit. Svátosti v křesťanském pojetí neznají, jen křest ponořením, který ale z hlediska křesťanské ekumény za křest považovat nelze. Nejznámější je, že odmítají krevní transfusi i užití krevních derivátů při léčbě. Jsou poctiví, slušní, ovšem vždy agitující ať slovem, nebo rozdáváním časopisů Probuďte se!, příp. Strážná věž . Pomáhají spíš sobě navzájem, než druhým. Někteří jsou ve vyšším věku výrazně tolerantnější (zkušenost z domovů důchodců).

Flp 2,1-4;

Komentář k Lk 14,12-14: Nezištnost. Ta se má však projevit i v postoji k Bohu. Nekonat věci jen pro okamžik „vzkříšení spravedlivých“, ale prostě z lásky.