Přehled základních prvků svátostné pastorační pomoci v římskokatolické církvi

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Křest

Octne-li se v nebezpečí smrti někdo, kdo není pokřtěn, ale po křtu touží, může být neprodleně pokřtěn, vyznal-li svou víru v Krista a touhu žít s ním a chce-li, v případě uzdravení, doplnit to, co v jeho přípravě chybí. Jeho rozhodnutí ke křtu musí být ovšem zcela dobrovolné.

Není-li v tomto případě dosažitelný řádný udělovatel křtu (kněz, biskup nebo jáhen), může pokřtít kdokoliv, kdo od křtěného přijme jeho vyznání víry a poté mu lije vodu (jakoukoliv, ne jen posvěcenou, ale přírodní vodu) na hlavu či (v případě nutnosti) na jinou část těla se slovy: "Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého". Voda musí stékat (čili ne pokropit). Je samozřejmě možný i křest ponořením. Je-li křtěno malé dítě, vyznání víry samozřejmě odpadá. Křest lze provést v nouzi kdekoliv (normálně se křtí v kostele). Křest je v každém případě třeba ohlásit ve farnosti (na faře), v jejímž obvodu byl křest proveden (kdo – koho – kdy – kde – pokřtil)

Křtí: biskup – kněz – jáhen – pokřtěný laik – nepokřtěný člověk, chce-li dělat to, co dělá církev.

Biřmování

Je-li člověk pokřtěn a není-li biřmován, má být tato svátost, uvádějící do plnosti křesťanského života, podle možnosti udělena.

V případě nebezpečí smrti ji uděluje bez dalšího kněz, nejen biskup. Potřebuje k tomu ale posvěcený olej, smíšený s balzámem, zvaný křižmo. Uchovává se na každé faře. Jádro obřadu sestává z vkládání rukou biřmujícího, po němž následuje pomazání křižmem na čele, které se děje při vkládání ruky na hlavu biřmovaného.

Biřmuje: biskup – kněz. Nikdo jiný.

Eucharistie (svaté přijímání)

Touto svátostí se slouží nemocným nejčastěji. Méně často tak, že kněz slouží mši u lůžka (v pokoji) nemocného, častěji tak, že mu svátost (svaté přijímání, tedy hostii, kterou přijímají věřící při mši) z kostela donese. Nemusí ji donášet jen kněz či jáhen, mohou to být i pověření laici. Tato svátost je určena všem, kdo jsou pokřtěni a setrvávají v katolické církvi a žijí smířeni s Bohem (jsou bez těžkého hříchu) a s lidmi (nežijí ve stavu aktivního nepřátelství, nezdráhají se nikomu odpustit), a jejich právní stav jim nebrání v přijímání svátostí (tedy jsou prosti církevních trestů, nežijí v církevně neplatném manželství, apod.).

Katolík má před přijetím eucharistie dodržet eucharistický půst. Ten je za normálních okolností hodinu před přijímáním (voda ani léky půst neruší), v nemoci pak není třeba žádný půst dodržet.

Eucharistii nelze ponechávat u nemocného čili donesenou eucharistii je třeba podat, přijmout a není-li přijata, zas odnést.

Eucharistii donáší a podává: biskup – kněz – jáhen – akolyta-pověřená osoba (muž nebo žena).

Pomazání nemocných

Tato svátost je zatížena ještě stále mnoha nedorozuměními. Pro řadu lidí je prostě "posledním pomazáním", čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně vyhnout tomuto označení a používat výrazy "pomazání nemocných" nebo "svátost nemocných". To ovšem nestačí. Jde o celé chápání této svátosti jakožto posily pro těžce nemocného.

Svátost se (po úvodních modlitbách) uděluje ve dvou krocích: nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech, zpravidla na hlavě a na rukou, a říká následující slova:

"Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen." Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout když vážně onemocní nebo když jsou jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i vícekrát za život, pokud se nemocný totiž uzdravil a znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil. Je velmi důležité, aby se tato svátost chápala jako pomoc v nemoci (ve stáří), a ne jako bezprostřední příprava na smrt.

Pomazání nemocných uděluje: biskup – kněz a nikdo jiný.

Svátost pokání

Dobré přijetí svátosti pokání čili svaté zpovědi je jednou z nejvýraznějších pomocí, které se může nemocnému dostat. Na druhé straně ovšem tato svátost, vzhledem ke svému velmi osobnímu charakteru, může být v určitých případech nemocnému nedostupná - není schopen ji vykonat nebo nelze zajistit soukromí k jejímu vykonání. Pokud jí ze zdravotních důvodů nemůže vykonat, je „náhradní cestou“ k odpuštění hříchů svátost pomazání nemocných.

Ti, kdo se starají o nemocného, mohou cestu ke svátostnému smíření mnohdy dobře a dlouhodobě připravit. Mohou jim pomoct, zbavit se nepatřičných strachů. Je ale důležité, aby tato svátost byla nemocnému nabízena jako jedna z pomocí, nikoliv jako povinnost, které je třeba se podrobit. A je třeba počítat s tím, že s její nabídkou prostě u některých lidí neuspějeme.

Svátostí pokání slouží: biskup – kněz a nikdo jiný.

Není-li kněz ani biskup dosažitelný a situace je nějak naléhavá, je možné a potřebné pomoci člověku vzbudit tzv. dokonalou lítost nad hříchy, tedy lítost z lásky k Bohu (na jen z pocitu zahanbení nebo strachu před trestem).

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!