O jistém starci se vyprávělo, že se po sedmdesát týdnů tak postil, že jedl jednou týdně. Tento muž prosil Boha, aby mu objasnil jeden výrok Písma, ale Pán mu nevyhověl. Stařec si řekl: „Hle, takové břemeno jsem si naložil, a nic mi to neprospělo. Půjdu tedy za spolubratrem a zeptám se ho.“ Jakmile vyšel ven a zavřel za sebou dveře, byl k němu poslán anděl s poselstvím: „Těch sedmdesát týdnů postu tě nepřivedlo blíže k Bohu, zato nyní, když ses pokořil a rozhodl jít za spolubratrem, byl jsem poslán, abych ti objasnil Písmo.“ Vysvětlil mu je tedy a opět od něho odešel.
Mnozí lidé žijící duchovním životem jsou přesvědčeni, že mohou dosáhnout pokroku na duchovní cestě výlučně rozjímáním a askezí, a vlastním uvažováním se tak dopracovat toho, že budou čím dál tím hlouběji chápat Písmo. Často však jen krouží kolem vlastního ega.
Jsme odkázáni jeden na druhého. K pokoře patří i to, že si občas zajdeme k druhému pro radu nebo promluvit si. Rozhovorem s bratrem či sestrou o tom, co námi opravdu hýbe, dostává náš duch velice cenný podnět.
Jsme odkázáni na pomoc svých bratří a sester.
Kdo se domnívá, že všechno musí udělat sám,
nepostoupí na své cestě kupředu.
