Kmotrovství v dějinách církve (Aleš Opatrný)

Specifika kmotrovství při křtu dospělých, dětí a biřmovanců

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Kmotrovství v dějinách církve

Kmotrovství je starobylá role, která není svátostná, ale souvisí s přijetím svátosti křtu a biřmování. V životě křtěnce a biřmovance má být věcí pro život z víry veskrze užitečnou. Chápání se v dějinách vyvíjelo, proměňovalo, a také v současnosti má svůj význam.

Počátky křestního kmotrovství nacházíme už v prvých staletích života církve, kdy se primárně křtili dospělí a pokud se křtila celá rodina, což bylo časté, tak se křtili i děti spolu s dospělými.

Když se křesťanství rozšířilo prakticky v celé římské říši, rozšířilo se také křtění dětí a v důsledku toho křtů dospělých v poměru ke křtu dětí ubývalo, když posléze byli skoro všichni už pokřtění jako děti. To mělo také vliv na chápání a praktikování kmotrovství. Zatímco v prvých staletích křesťanství byl kmotr především dospělým průvodcem dospělého křtěnce, který ho doprovázel v katechumenátu a měl mu pomáhat při vrůstání do života z víry, později byl chápán více ve vztahu ke křtěnému dítěti. Rozšiřovalo se také chápání kmotrovství jako „duchovní rodičovství“. Ještě v době našich pradědečků byl kmotr dítěte chápán také jako jakýsi „druhý rodič“, který byl mimo jiné v záloze pro případ, že by rodiče zemřeli, což bylo častější než dnes. Na Slovensku zůstalo toto chápání přítomno v označení kmotrů jako „krstných rodičov“, kdy také bylo více méně pravidlem, že kmotr či kmotra nebyl jeden, ale byl to pár.

Současný Kodex kanonického práva o kmotrech uvádí: “Pokud je to možné má křtěnec kmotra, který má pomáhat dospělému křtěnci v uvedení do křesťanského života, křtěnce dítě představuje spolu s rodiči u křtu a snaží se, aby pokřtěný žil křesťanským životem, odpovídajícím křtu, a věrně plnil křestní závazky“. Kanonické právo tedy kmotrovství přímo nenařizuje, což se obecně často neví, a proto se mnohdy volí z nouze i osoby nevhodné, totiž neschopné pomáhat kmotřenci na cestě víry, když jí sami nežijí, jen aby kmotr byl. Pokud má být kmotr tím, kdo pomáhá během růstu k uvedení do křesťanského života, musí toho být schopen. O tom Kodex i obřady křtu mluví, když uvádějí, že kmotrem může být jen katolík, muž či žena, starší šestnácti let. Aby mohl dospělému křtěnci nebo dítěti, až povyroste, být oporou na cestě víry, má být nejen pokřtěn, ale i biřmován, uvedený do praxe křesťanského života, má nejen víru znát ale i praktikovat. V obřadu křtu dítěte má pravdivě dosvědčit svou křesťanskou víru. Nemůže to být otec nebo matka dítěte. Pokud je rodiči navrhován křesťan jiného vyznání než katolického, nemůže být kmotrem, ale vedle pokřtěného kmotra svědkem křtu.

Kmotrovství při křtu dospělých

V současnosti v naší zemi přibývá křtů dospělých, proto je třeba uvažovat o specifikách kmotrovství křtěného dospělého a o kmotrovství křtěného dítěte.

Je možné, aby si dospělý katechumen kmotra vybral, což může být osoba, která ho na cestě k víře a ke křtu doprovázela a pokud možná i po křtu mu bude oporou. Vhodnost osoby by měl také posoudit křtící kněz. Případně by měl katechumenovi s hledáním vhodného kmotra pomoci, když on sám nikoho nemá či nezná. Kmotr by měl také v době katechumenátu i po křtu pomáhat kmotřenci nejen na cestě víry, ale i ve vrůstání do praxe křesťanského života a k navazování dalších kontaktů s křesťany, protože katechumen i nově pokřtěný člověk vchází většinou do nové kultury života, do světa věřících, ve kterém se ještě moc nevyzná a kde mu také nemusí být toto nové prostředí ve všem sympatické či přijatelné. Měl by mu tedy pomáhat chápat a přijímat konkrétní církev a konkrétní křesťany, neměl by být udržován v jakémsi sterilním prostředí ze strachu, aby ho něco neodradilo.

Kmotr by se měl pokud možná zúčastnit alespoň závěrečných fází katechumenátu a měl by být kmotřenci i po křtu nablízku. Katechumenát vrcholí přijetím iniciačních svátostí, ale pro pokřtěné začíná tím období mystagogie čili dalšího uvádění do svátostí a života z víry. Mystagogie není v liturgii křtu dospělého nijak liturgicky zavrněna, ale je to důležitý proces. Novokřtěnec má dále vrůstat do modlitby a svátostné praxe a potřebuje se při tom většinou opírat o někoho, kdo je schopen odpovídat na vynořující se otázky, případně povzbuzovat k překonávání obtíží na cestě víry,

Kmotrovství při křtu malých dětí

Zatímco při křtu dospělých je dospělým průvodcem na cestě víry v katechumenátu i po křtu kmotr, u křtu malých dětí mají dominantní roli rodiče. Ti žádají o křest dítěte, ti se hlásí ke svému křtu zřeknutím se zla a vyznáním víry, ti deklarují při křtu vědomí svého úkolu pomáhat dítěti k poznání Boha a k rozhodnutí pro víru.

Pokud jde o kmotrovství při křtu dítěte, platí sice to, co bylo o potřebných schopnostech a kvalitách uvedeno výše, ale skutečnost je velmi pestrá. Mnohdy hraje malou roli stupeň úplnost víry kmotra a větší roli hrají příbuzenské svazky nebo rodinné tradice. Ovšem i v případě, že kmotr po všech stránkách vyhovuje, těžko vědět, jestli bude v dětském věku natož později kontakt křtěnce s kmotrem možný při dnešní poměrně velké migraci obyvatel, která mnohdy není jen mezi městy, ale i mezi zeměmi či kontinenty. Proto je třeba zdůraznit to, co je vyjádřeno také v křestním obřadu, že největší zodpovědnost za pomoc k růstu víry křtěnce mají rodiče. Kmotr by se měl nepochybně za kmotřence v průběhu jeho života modlit a tím také realizovat část svého úkolu, totiž rodičům ve vedení dítěte k víře pomáhat.

V některých oblastech Slovenska se vyžaduje a koná příprava pro kmotry křtěných dětí podobně jako příprava pro rodiče dítěte, jak to velmi všeobecně církevní právo uvádí. Je to logické a bylo by to i u nás užitečné.

V současné situaci v naší zemi je mnohdy obtížné najít vhodného kmotra, který by byl dítěti oporou na cestě víry případně rodičům účinnou pomocí ve vedení dítěte k víře. Pouhé formální přijetí role kmotra a pouhý zápis jména kmotra do křestní matriky sotva v někom víru probudí či posílí. Nelze se divit některým italským biskupům, že odmítají přijímat za kmotry osoby, které nejsou schopny roli kmotra jakožto účinného pomocníka na cestě víry pro svou chatrnou víru akceptovat a raději křtí ve svých diecézích děti bez kmotrovství. Opakujme, že zásadní roli při křtu dítěte mají rodiče, ne kmotři a těm by bylo třeba se věnovat nejen před křtem, ale i v dalších etapách života a růstu dítěte.

Kmotrovství jako „náhradní rodičovství v nouzi“ dnes většinou nefunguje, máme ostatně pro nouzové situace různé sociální služby. Kmotrovství jako přátelská služba mezi příbuznými či přáteli má svůj smysl a oprávnění jen tehdy, pokud je skutečným bonusem pro dítě i rodiče v oblasti víry. Což nezajistí stříbrná medailka jako dárek při křtu. Je třeba pomáhat kmotrům, aby roli kmotrovství pochopili jako duchovní úkol, ne jen jako úkol společenský či příbuzenský.

Kmotrovství při biřmování

Podobně jako u křtu má mít biřmovanec kmotra, pokud je to možné, jak je uvedeno v Kodexu kanonického práva. Má být biřmovanci oporou a pomocí na cestě víry, nikoliv jen při vlastním udělování svátosti. Proto by měl být tohoto úkolu schopen podobně, jako se to žádá u křestního kmotra. Má být nejméně šestnáctiletý a nemůže to být otec nebo matka biřmovance. Jiná omezení nejsou. Protože východní církve považují vztah biřmovance a biřmovaného za duchovní příbuzenství, je u nich kmotrovství překážkou sňatku biřmovance s biřmovaným.

Na rozdíl od minulých dob, kdy neměl být biřmovací kmotr stejný jako křestní, je tomu dnes naopak. Po koncilní reformě se doporučuje, aby – je-li to možné – byl biřmovacím kmotrem křestní kmotr. Souvisí to s pokoncilním zdůrazněním jednoty iniciačních svátostí.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)