Kmotra mi v předvečer křtu napsala velice krásný dopis

Stará učitelka Marcela

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Abych se mohl zamyslet nad úlohou kmotra ve svém životě, musím alespoň v hrubých rysech vyprávět můj osobní příběh. Pocházím z nevěřící rodiny, i když dnes bych už to tak jistě netvrdil. Takže spíš pocházím z rodiny, která je ovlivněna křesťanskou kulturou. Ale křesťanství nijak nepraktikovala.

V první polovině devadesátých let jsme domů odebírali časopis Regena, což bylo periodikum zabývající se různým šarlatánstvím, léčitelstvím, psychotronikou. Takže nemohu říci, že by záležitosti meze nebem a zemí pro mne byly „španělskou vesnicí“. Když jsem končil základní školu, hodně jsme doma polemizovali, co dál. Nakonec jsem se dostal na biskupské gymnasium. Co se víry týká, prohlásil jsem, že se těším na hádky s učitelem náboženství.

Na výuku náboženství jsme dostali starou učitelku Marcelu Němečkovou. Svým výkladem některé mé spolužačky doháněla takřka k šílenství, protože nebyla vůbec koncepční. Hodiny začínala v dobré víře nějakou tezí, pokusem o strukturaci otázky, ale zanedlouho sklouzla k vyprávění o svém životě. Od sedmdesátých let totiž doprovázela otce biskupa Karla Otčenáška v jeho vyhnanství v severních Čechách, přetlačovala se s estébáky, zachraňovala zoufalé kněze, šířila samizdaty a tak podobně. Bůh byl pro ni kýmsi naprosto samozřejmým. Byl aktivním činitelem v jejím životě. Díky jednomu zdánlivě bezděčnému pobídnutí jsem se díky ní začal modlit: „Bože, nevím, jestli jsi, ale když už to tak je, tak si buď.“ Díky ní jsem Bohu dovolil, aby v mém životě prostě a jednoduše byl. Také mi jednou nabídla, zda nechci být pokřtěn. Na přímou otázku jsem tehdy dal přímou odpověď: „Proč by ne.“

Začal jsem se na křest připravovat. Požádal jsem jí, zda by mohla být mou kmotrou. Souhlasila. Zařadila mne mezi své „děti“, jak říkala. O kmotrovství jsem tenkrát požádal i jednoho svého spolužáka, kterého jsem si vážil. Byl velice kamarádky laskavé, mírné a přemýšlivé povahy.

Přípravu na křest vedla sama. Nejen jako učitelka náboženství, ale vtahovala mne do života církve, služby, liturgie. Velice často jsem s ní cestoval na periferie města, kde hrála při různých bohoslužbách jako varhanice samouk. Půjčovala mi a nakonec i dával mnoho knih z oblasti spirituality nebo dějin církve. Její zbožnost nebyla okázalá. Měla v sobě určité stereotypy naučené z doby normalizace. Požehnání mi dávala místo na čelo, do dlaně ruky, když jsme si ji při rozloučení podávali. Také mne vedla ke zdravé kritice některých církevních neřádů. Ze své pokladnice těžila „staré i nové“. Breviář se modlila latinsky a zároveň mne podporovala při doprovázení bohoslužeb na kytaru. K biskupovi měla hlubokou úctu, ale když to bylo do nebe volající, uměla se ozvat a říci mu i ostrá slova.

Teta Marcela, jak ji oslovovalo mnoho lidí, mi v předvečer křtu napsala velice krásný dopis. Na několika stranách textu formulovala slova vyznání a několik rad k životu z víry. Ten dopis mám založený v osobním deníku a čas od času si ho přečtu.

Na konci čtyřletého studia na biskupském gymnasiu jsem byl i biřmován. I tehdy jsem uvažoval o kmotrech. Opět jsem požádal tetu Marcelu. Zdálo se mi dobré uposlechnout moudrosti církve a mít křestního kmotra stejného jako biřmovacího. Vždyť biřmování je součástí trojlístku iniciačních svátostí spolu se křtem a přijímáním. Jen my jsme v západním křesťanství tento trojlístek oddělili.

Druhého biřmovacího kmotra jsem zvolil člověka, který pro mne znamenal ukotvenost do farního společenství. Byl to jeden muž ve věku řekněme staršího otce, který byl mužem aktivní víry. Sloužil jako kostelník, zpěvák, organizátor života v malé nepočetné vesnické farnosti. Roli kmotra přijal s vděčností a ctí. Od biřmovacího kmotra jsem očekával právě onu zakotvenost v životě z víry, angažovanost na životě nějakého církevního společenství, aktivní modlitbu a třeba i moudrou radu do života.

Toto mé očekávání však naplnila pouze teta Marcela. Spolužák Tomáš se s koncem studia zcela vytratil. Ačkoliv jsem se ho po léta snažil kontaktovat, neodpovídal. Tak jsem to po čase vzdal, odpustil mu a svěřil ho Pánu Bohu. Trochu jinak to bylo s mým biřmovacím kmotrem. Vím, že se za mne modlí, občas mne pozdravuje (když potká někoho z mé rodiny), jednou do roka se potkáme. Přímo mne nekontaktuje. Je to už letitý pán, má svůj svět, zvyky, rutinu. Lidsky si ho velice vážím, žehnám mu, rád s ním zapředu hovor, ale duchovně nejsme bohužel naladěni na podobnou vlnu.

Několikrát jsem byl osloven, zda bych přijal úlohu kmotrovství. Protože jsem však ihned po střední škole vstoupil do kněžské formace a stal se knězem, tyto nabídky jsem odmítal. Jako kněz mám mít totiž ke všem lidem stejně blízko. Mám trochu jinou roli. Mám se modlit za všechny lidi tak nějak stejně intenzivně. Tento postoj není z mé hlavy, ale přijal jsem ho za vlastní.

A jak se dívám na úlohu kmotrovství dnes? Tato role se vyvíjela v průběhu staletí. Kdysi byl kmotr „občanským průkazem“. Potvrzoval identitu konkrétního člověka například u soudu: „Ano, tento člověk se jmenuje Jan Novák, narodil se rodičům Petru Novákovi a Janě Novákové v obci Novákov.“ Kmotr zastával také úlohu pěstouna, pokud došlo k úmrtí rodičů. Dnes jsou pořádky trochu jiné. Úloha kmotra se více spiritualizovala. Kmotr by se měl za svého kmotřence na prvním místě modlit, měl by ho duchovně doprovázet. Už při křtu chci, aby kmotr přednesl prosebné modlitby. To samé platí například i u svatby, kde se ptám, zda bude kmotr ženicha nebo nevěsty přítomný a žádám je o modlitbu. „Ať dělají, co mají,“ říkám vždy. Kmotr by měl být přítelem rodičů nebo rodiny kmotřence. Měl by rodičům připomenout jejich slib, že dítě povedou k víře. Měl by jim - pokud snad zapomněli - že by dítě mělo mít náboženskou výchovu, že by se mohlo připravovat na první svaté přijímání a tak podobně. Kmotr může být pro dítě autoritou například v pubertě, kdy se ztrácí autorita rodičů. Měl by být v tom čase nabídkou, důvěrníkem, útočištěm. Domnívám se, že k vykreslení kmotrovství tento výčet úplně stačí.

K tomuto tématu bych doporučil knihu Radima Palouše Dopisy modernímu kmotřenci. Autor je filosof, dopisy to jsou spíš pro náročné.

Na závěr bych jen dodal, že role kmotra je dnes hodně volná. Záleží na založení každého z nás. Nejvíce bych si cenil obyčejného zájmu o kmotřence a vytrvalé modlitby. Všechno ostatní je až na druhém místě.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!