Odmítnout roli kmotra?

Mám obavu z přijetí závazku na celý život

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Nedávno jsem byla konfrontována s dotazem, jak se postavit k žádosti o kmotrovství, když předávání víry v rodině není zdaleka zaručeno. Přikládám redakčně upravený text dotazu:

Text dotazu:

Kamarád se na mne obrátil s prosbou, zda bych se mohl stát křestním kmotrem jeho narozeného dítěte. Na jednu stranu jsem potěšen a vážím si toho, že si mě kamarád za kmotra vybral, avšak na druhou stranu mám z kmotrovství velkou obavu.

Kamarád je pokřtěný, byl u prvního svatého příjímání, je i biřmovaný a chodil i do náboženství. Jinak je ale zcela nepraktikující katolík a k náboženství má vztah především ve smyslu úcty k tradici stejně jako jeho rodiče.

Kamarád má vztah k rodinným hodnotám převzatých od rodičů. Toužil po tom založit si rodinu a mít vztah s ženou na celý život, avšak následně si našel kamarádku, která s ním neplánovaně otěhotněla. Kamarád se k tomu postavil čelem, s kamarádkou se k sobě nastěhovali a uvažuje i o svatbě, kterou by chtěl mít v kostele.

Ovšem svatbu v kostele chce mít proto, že to vnímá jako záruku, jelikož v církvi nejsou dovolené rozvody. Na úřadě mu to přijde povrchní. Rovněž by rád nechal pokřtít své dítě. Jeho partnerka se křtem souhlasí, avšak vnímá jej nejspíše jen jako pěkný obřad.

Co se týče kamarádova vztahu s Bohem, tak při posledních rozhovorech před rokem říkal, že v Boha spíše nevěří. Ptal jsem se ho, proč chce tedy dítě pokřtít. Sdělil mi, že chce, aby byl syn pokřtěný, šel ke svatému příjmání a byl biřmovaný, stejně jako on. Ptal jsem se, jaký to má pro něj smysl, když v Boha nevěří? Odpověděl, že pokud Bůh je, tak to má nějaké výhody pro jeho syna a pokud Bůh není, tak to neuškodí.

Když mě kamarád o kmotrovství poprosil, sdělil jsem mu, že si to musím pořádně rozmyslet, protože kmotrovství nepokládám jen za nějaký formální akt, ale za slib na celý život. A že mám zároveň obavu ručit za jeho křest a jako kmotr se zavázat k výchově dítěte ve víře, zvláště když on (ač při křtu slíbí, že bude vychovávat dítě ve víře) víru moc nepraktikuje, v Boha moc nevěří, do kostela nechodí. Vím že někteří kněží nepraktikujícím katolíkům dítě nepokřtí. Když jsem se kamaráda ptal, zda s ním kněz plánuje nějakou přípravu před křtem, tak říkal, že to ten kněz moc „nehrotí“. Kamarád k tomuto knězi kdysi chodil do náboženství. Prakticky mu pouze vytiskl papíry, které je třeba vyplnit a kde je popsané jak bude probíhat obřad křtu.

Vím, že někteří se stanou kmotrem jen formálně a neřeší to, avšak já cítím velkou zodpovědnost za tuto službu před Bohem a mám obavu z toho, abych ji vůbec nějak naplnil.

Četl jsem, že když malé dítě ještě nemůže samo vyznat svou víru, je třeba, aby za něj vyznali víru rodiče a kmotr/a, kteří mu zároveň chtějí na cestě víry pomáhat. Když však rodiče nejsou praktikující, vyplývá mi z toho (a dočetl jsem se to i v různých článcích o náplni kmotrovství), že pak odpovědnost za výchovu k víře zůstává na mne. Navíc se někde uvádí i požadavek duchovního růstu kmotra, četba Písma apod. Ovšem, prožívám teď v mnoha ohledech náročné období a nemohu zaručit, že se budu křesťansky nějak více rozvíjet, i když se tomu do budoucna nevyhýbám. Kdybych si dal závazek, že se budu kvůli kmotrovství více duchovně rozvíjet, účastnit se duchovních akcí, začít se věnovat rodině kamaráda apod., vnímal bych to momentálně jako obrovský tlak.

V Boha věřím, snažím se žít podle křesťanských hodnot, chodím do kostela a ke svátostem, ale ve vztahu s Bohem prožívám poslední roky spíše prázdnotu a mám pocit Božího mlčení. Momentálně tedy prožívám období zmatků, období vlastního hledání se v životě a vůbec netuším, jak bych měl vést cizí dítě k víře.

Kdybych měl být biřmovacím kmotrem dotyčnému kamarádovi, tak bych měl taky jistou obavu ze zodpovědnosti, ale daleko menší, protože s ním mám pěkný vztah. Pokud by cokoliv potřeboval, snažil bych se mu pomoci, byli bychom minimálně v telefonickém kontaktu, a pokud bych vnímal, že v něčem nejedná správně, tak bych neměl problém mu říci svůj názor, poukázat na život podle Evangelia, protože si mě dopředu sám vybral za svého kmotra.

S kmotrovstvím u tak malého dítěte však nemám žádnou zkušenost a ani pořádně nevím, co by to správně mělo obnášet. Nemám zatím ani žádnou zkušenost s výchovou vlastních dětí, u kterých by mi to však přišlo jednodušší, protože bych s nimi byl v přirozeném kontaktu, viděly by, že chodím do kostela, modlím se s nimi apod.

Avšak kamarádovo dítě je pro mne v podstatě cizím člověkem, kterého ještě neznám a nevím, zda si s ním vybuduji vztah a jak moc mne kmotrovství zavazuje k tomu si tento vztah vytvořit. Mám pocit, že pokud bych to dítě měl vést k víře, musel bych se s ním často setkávat a budovat s ním vztah. Ale vnímám, že bych to dělal spíše z povinnosti než z lásky a z tohoto břemene mám obrovský strach.

Obávám se, že nemám sílu vést k víře dítě, které rodiče k víře vést nebudou. Na druhou stranu si vážím toho, že ho alespoň chtěji poslat do náboženství a ke svatému přijímaní, díky čemuž dostane možnost setkat se s Bohem.

Nedokáži se svobodně rozhodnout, mám citlivější povahu.
Mám pocit že takový závazek je absolutní, že když to jednou slíbím, tak musím udělat vše pro to, abych to dítě přivedl k víře. To znamená často ho navštěvovat, budovat s ním vztah, zjišťovat neustále informace, jak mám dítě vést k víře apod...

Toto je však pro mne těžký úkol, když mám i svůj život a vím, že úkol kmotra nebudu plnit ani z poloviny tak, jak by bylo vhodné. A obávám se, že bych pak měl pocit, že věnovat se svým věcem je sobecké, když bych mohl věnovat mnohem více času svému kmotřenci.

Někdo mi radil, že by stačilo přeci jen občasné setkání, třeba jen dvakrát do roka. Na budování vztahu mi to však přijde málo a nevím, jaká míra setkávání by byla vhodná.

Uvažuji také o změně práce a přestěhování se a nevím, kde v životě z osobních důvodů skončím a zda budu moci být svému kamarádovi a kmotřenci nablízku.

Obávám se, že když bych se zavázal ke kmotrovství toho dítěte, že by mne trápila myšlenka, že je špatné se odstěhovat, že bych měl pocit, že je mou povinností být mu nablízku a věnovat se mu. Nebo kdyby se stalo něco závažného, tak nevím, jak bych navazoval vztah k dítěti, které neznám.

Kdybych se měl stát kmotrem dítěte někoho z rodiny, tak bych byl klidnější, protože vím, že žijí křesťanským životem a že v rodině máme pěkné vztahy a pravidelně se setkáváme, takže bych k jejich dětem měl i přirozený vztah jako strejda.

Za svého kmotřence bych se určitě zvládl celý život modlit, alespoň při večerní modlitbě. S tím bych neměl žádný problém. Pokud by šlo o to se za kmotřence pouze modlit, případně rodičům kmotřence či kmotřenci poradit, kdyby se na mne obrátili s nějakým dotazem či prosbou o pomoc, tak bych to kmotrovství asi s klidným svědomím přijal, avšak necítím se na závazek vybudování vztahu s dítětem kamaráda. Ovšem obávám se, že bez budování vztahu bych dítě k víře ani vést nemohl. To je pro mne asi největší překážka - strach z toho, že nevím, jak bych tento vztah budoval a i pocit tlaku, že bychom se museli setkávat.

Navíc nevím, jak bych kmotřence mohl třeba v období puberty doprovázet v životě podle Evangelia, když by třeba nežil správně a o setkání se mnou neměl zájem, zvl. když ani nebudu patřit do jeho rodiny.

Pokud bych však nešel za kmotra toho dítěte já, šel by mu za kmotra jiný kamarád, který je sice pokřtěný, ale jinak žije velmi nevázaným životem. O to být kmotrem by velmi stál, avšak jen proto, že mu obřad křtu přijde pěkný. Kamarád by ale raději preferoval mne.

Z kmotrovství mám velkou obavu, avšak zároveň vnímám, že když se kmotrem nestanu já, stane se jím někdo, kdo vírou moc nebo vůbec nežije a nevím, zda není v tom případně škoda kmotrovství odmítnout, jelikož vím, že já bych se za to dítě alespoň modlil, životem víry chci žít i nadále a při případných setkáních jednou či dvakrát do roka bych pro něj mohl být aspoň jakýmsi vzorem člověka žijícího vírou.

Toto vědomí mne také nečiní svobodným v rozhodování.

Pak mne také napadá možnost se za syna kamaráda modlit, udržovat s ním kamarádský vztah, poradit mu, když by o to stál, jak doposud, ale nebrat si na sebe břímě kmotrovství, když mám z toho tak obrovský strach.

Když to vše shrnu:

Mám obavu z přijetí závazku na celý život, když zatím ani nevím, kde v životě skončím a co budu dělat...

Mám strach ze zodpovědnosti za vedení dítěte k víře, se kterým nemám vybudovaný vztah a nevím, zda budu mít možnost jej budovat a jehož rodiče jej k víře nepovedou.

Nevím, co kmotrovství u malých dětí obnáší a k čemu kmotra zavazuje. Nemám v této otázce pokoj.

Už jsem byl víceméně rozhodnutý, že kamaráda podpořím, že kmotrovství přijmu, že mu budu případně radit, pokud by o to stál, že se za kmotřence budu modlit a že se s ním třeba jednou za čas, když to vyjde, potkám.

Když jsem se však o tom následně bavil doma a táta zmínil, že je kmotrovství závazkem a že má kmotr opravdu odpovědnost za víru svého kmotřence, vše jsem si znovu promýšlel a uvědomil jsem si, že mne v přijetí kmotrovství v tomto případě provází obrovský strach.

Budu vám moc vděčný za jakoukoliv radu či povzbuzení, pokud možno co nejdříve. Moc děkuji.

Ráda se s Vámi podělím o osobní zkušenost, rozhodnout se ale stejně musí každý sám. (Odpověď)

Byla jsem už kmotrou deseti kmotřencům, když jsem o tuto službu byla znovu požádána. Usoudila jsem, že deset stačí a jela jsem za svým zpovědníkem, moudrým a zkušeným knězem. Byla jsem si jistá, že mi dá za pravdu. Jenže on mi řekl: „Kmotrovství se neodmítá. Když to odmítneš, vezmou si za kmotru nějakou sousedku, která se za to dítě ani nepomodlí.“ Od té doby jsem se kmotrovsky zavázala celkem 67x. Kmotřenců je to o něco méně, protože některým z nich jsem kmotrou křestní a zároveň biřmovací. Nikomu z nich neslibuji nic, než každodenní modlitbu. Všichni to ode mne slyšeli předem a s podmínkou souhlasili. Je-li později z druhé strany zájem o kontakt a pomoc s náboženskou výchovou, s velkou radostí udělám, co je v mých silách a možnostech, ale nevnucuji se a netlačím na pilu. Vím, že by to bylo kontraproduktivní. Ale na druhou stranu, taky nad nikým nelámu hůl. Věřím v sílu modlitby a v Boží milosrdenství, na které jsme odkázáni úplně všichni. Praktikující i nepraktikující.

Křest, tak jako všechny ostatní svátosti, je viditelné znamení neviditelných milostí. V tomto případě jde o naroubování na Krista, jde o změnu identity. Katechumen se stává dítětem Božím. Ten, kdo zde koná, kdo obdarovává, je Bůh. My jsme toho pouze svědky, případně služebníky. Nikoliv však bezmocnými. Víckrát jsem byla svědkem šťastné smrti pokřtěného, avšak celý život nepraktikujícího člověka. Proti všem předpokladům se vše na poslední chvíli semlelo tak, že přijal návštěvu kněze i svátosti, a smířen zemřel. Později jsme se dozvěděli, že se za něj celý život modlila kmotra, nebo rodná sestra, nebo kdokoliv jiný.

Pokud máte tedy pochyby, zda kmotrovství za určitých okolností přijmout, doporučuji promluvit si o tom duchovním. S kterýmkoliv, ale možná právě ten, který na křest nepraktikujícím rodičům, církvi vzdáleným, kývl a který to tzv. nehrotí, může být směrující. Vřele doporučuji popovídat si s ním o svých obavách. Strach, tohoto druhu totiž nikdy není od Boha. Zlý s ním naopak, k naší škodě, pracuje velmi rád. Pozor na to.

Vyprošuji Vám pomoc Ducha svatého a rozhodněte se ve svobodě.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)