Žiju s pocitem, že své kmotřence "zanedbávám"

Kdyby něco potřebovali, jsem tady

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Žiju s pocitem, že své kmotřence "zanedbávám". (Podobně to vnímám i s rolí svědka na svatbě, kterou považuji za dost podobnou kmotrovství). Občas se za ně, když si vzpomenu, modlím, občas, když se to naskytne, se s nimi sejdu, ale připadá mi to málo…

Určitě záleží na tom, zda kmotřenec bydlí blízko (třeba synovec) a kontakt s ním je přirozený a častý, nebo zda máme šanci se vidět pouze zřídka, pokud to nemá být "umělé" či "formální".

A taky záleží na tom, zda kmotřenec (nebo manželé, jimž jsem za svědka) žijí v pohodě a v podstatě nic nepotřebují, takže stačí, když o sobě víme, že se nic neděje, nebo zda je postihla nějaká krize či neštěstí. Pak vnímám, že bych měl nastoupit - citlivě, ale aktivně.

Myslím, že je třeba se s kmotřenci domluvit, že kromě modlitby a zájmu o ně jim nijak do života nechci kecat, ALE KDYKOLI BY NĚCO POTŘEBOVALI, JSEM TADY. Takže aby se sami neostýchali mne kontaktovat. Z toho taky plyne, že je asi dobré být s nimi spíš věkově blíže, aby náš vzájemný kmotrovský vztah měl šanci trvat co nejdéle.

A v té opačné roli, jak bych se měl chovat ke svým kmotrům (svědkům) jako kmotřenec??

Skvělé téma k přemýšlení, k napravení komunikace a ke stmelení rodiny a blízkých!

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!