Zkušenosti s mými 10 kmotřenci jsou různorodé

Ze svého kmotrovství mám obecně vzato pocit nedostatečnosti

z knihy Kmotrovství z různých úhlů pohledu

Mou křestní kmotrou, i mé jediné sestry, byla teta, sestra naší maminky, která se nikdy nevdala, věnovala se plně své profesi učitelky a žila se svými rodiči ve stejném rodinném domě jako my. Ideální situace. Nezasahovala přímo do naší výchovy, byla však stále po ruce pro jakékoliv debaty, problémy, stesky i radosti. Tím taky nějak doplňovala naši náboženskou výuku, kterou nám poskytoval trochu tajně její otec – náš děda. Úžasná symbióza.

Biřmovací kmotrovství jsme si vzájemně poskytly se stejně starými perspektivními kamarádkami, opravdu se stýkáme dodnes, víc než 40 let, i když ne těsně vedle sebe, proplouváme životem v nějak přirozeném přátelství, většinou spíš na dálku s občasnými živými setkáními, což mi přijde taky skvělé.

Zkušenosti s mými 10 kmotřenci jsou různorodé v závislosti na tom, jestli jsem je získala jako dospělé, či novorozené. Tedy zda „žadatelem“ byli oni sami, nebo jejich rodiče, a hlavně nakolik jsme byli s tímto žadatelem spřízněni, rozuměli si a mělo to vizi budoucnosti. V době, kdy už jsou teď všichni dospělí věkem i svým křesťanstvím, asi nemá moc cenu si zpětně vyčítat, co mělo být lépe. Věnovala jsem se jim natolik, nakolik to bylo v dané době a situaci z obou stran možné. Jako svobodná možná víc, s vlastní rodinou se těžiště rodičovství z toho duchovního přesouvalo přirozeně na vlastní a jen v některých případech to šlo propojit třeba návštěvami celých rodin. Snažila jsem se s nimi kontakty udržovat, někdy ale stačilo vědět, že jsou prostě v pořádku.

Každopádně v mysli a modlitbách jsem je všechny nesla stále, jen jim to měla dávat víc vědět. Mám je dosud v duchu (v hlavě) rozdělené do dvojic, které mají něco společného, abych žádného nevynechávala. Oni se ale vzájemně vůbec neznají, a ač jsem měla touhu někdy uspořádat jejich hromadné setkání, zatím jsem to vždy zavrhla z důvodu, že vlastně kromě víry, Pána Boha a mě nemají moc společného, tak proč. To jsou jen mé „shromažďovací pudy“, ale chci tím dát najevo, jak je v sobě nosím hned po vlastních dětech. Snad to tak v nebi berou.

Vzato nějak obecně, z různého svého počínání mám při sebereflexi pocit nedostatečnosti, který možná kvůli vrozeným sklonům k perfekcionismu trochu nadhodnocuju (a sebe podhodnocuju). V každém si ale uvědomuji, že v případě mých kmotřenců jde také hodně o jejich individualitu, povahu a přirozené sladění s tou mou.

A teď nějaké konkrétní střípky k tématu kmotrovství.

Nejlepší naplnění rolí vidím s kmotřenci a kmotry biřmovacími, kde jsme do toho vztahu šli na víceméně stejné úrovni a svá přátelství vědomě dál rozvíjeli. Dodnes, jak nás život nese, máme různá společná témata.

Co se týká mých 4 dospělých křestních kmotřenců, je to různé. Jde o konvertity, mé vrstevníky, všichni uvěřili postupně za našeho mládí jako svobodní, v době jejich konverze jsem jim prostě byla nablízku a měla jejich důvěru. Byli zároveň i biřmováni. Kluci si ke mně vybrali každý ještě jednoho kmotra kamaráda, což mi přišlo obohacující a plno věcí asi řešili i s nimi, na kmotřenky holky jsem se naopak cítila trochu sama, možná bezradně a nechávala hodně na nich, co vlastně ode mě chtěly a očekávaly. Všichni mě ale nezávisle na sobě nějaký čas oslovovali, případně druhým představovali, jako svou kmotru, což mi připomínalo můj závazek a vlastně trochu společné hledání, co vše z toho pro nás vyplývá.

S jedním jsem v kontaktu dodnes, protože nás pojí doba studia, s druhým si aspoň občas zavoláme, rodina se mu rozpadla, je to trochu složitá povaha a někdy se potřeboval s lecčíms svěřit.

A další dva se mi naopak během let ze života ztratily. Naše kontakty postupně vyprchaly a poslední desetiletí už se mi ani neozývají. Ještě se chci pokusit je najít, ale myslím, že svou roli jsem snad nějak splnila aspoň v počátku jejich křesťanského života, dál už to bylo na nich a moc mě nepotřebovaly.

Pro další 4 kmotřenky si mě vybrali jejich rodiče, neboť šlo o křest novorozenců. Takže úplně jiné situace. Všichni tito rodiče se mnou měli nějakou letitou zkušenost, jsou to zhruba mí vrstevníci. Časem jsem ale změnila působiště a naše kontakty začaly váznout. Jejich rodiny sleduji spíš jen zpovzdálí. Sama jsem pro ně kromě modliteb víc nedělala, záleželo spíš na rodičích. Tady dnes vidím svou největší rezervu, ale těžko říct, jak to mělo jít přirozeně lépe.

S jednou se aspoň 1x ročně naživo pozdravíme, můžeme si třeba psát, ale trochu není o čem. O druhé vím aspoň od její mamky, s níž se občas potkáme, a jen se pozdravujeme, víc taky není o čem.

Další se přátelí i s našimi dětmi, neboť jsme příbuzní. S tou jsme samozřejmě prožily odmala nejvíc, včetně vzájemného vlivu na výchovu, protože její matka (moje sestra) je naopak kmotrou obou našich dcer. Pro mě další důkaz, že příbuzenské vazby mi v tom přijdou velkou výhodou.

A nejmladší kmotřenka je odmala na vozíku. Její mamka (známe se dávno a vcelku podrobně) u mě často hledala duchovní posilu právě kvůli spojení mého kmotrovství a jejího postižení, takže pro naše kontakty dělala nejvíc a o můj vliv sama nejvíc stála. Postupně mě ale nahradily naše dcery, které s ní v současnosti tráví poměrně dost času a zážitků. Pro jednu byla dokonce inspirací při hledání povolání v sociální práci, což mi přijde oboustranně skvělé.

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou nasypány do databázové šablony "kniha". Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami". Ve skutečnosti se ale o žádnou vydanou tištěnou knihu nejedná...)